S Ivanu Königsmarkovou jsem se zatím nesetkala (sestřenici ale pomáhala s domácím porodem a ta byla nadšená). V těhotenství jsem ale její články a videa hltala a ráda bych jí věnovala náš příběh plný osobních proměn. A také ženám, které zatím váhají, jak těhotenství a porod pojmout. Vidím sama na sobě, že právě ono otevírání očí a uvědomování si svých možností a schopností mění naši realitu. Ne až někdy, ne až jednou, hned teď. Jen se odhodlat k činu.

Já si v těhotenství (ano, bylo to moje první a vypadá to i na jediné, muž prý znovu na ten masakr nemá) moc vyskakovat „nemohla“, alespoň jsem si to myslela. Mačkaly se ve mě hned dvě pěkné děti najednou, v pátém měsíci jsem vypadala, že jdu rodit, v devátém už jsem jen funěla a čekala, kdy prasknu úplně, protože kůži jsem měla dávno rozjetou jako zip. Bylo to obrovské, těžké a tvrdé jako šutrák, jak se malí hnuli, viděla jsem všechny svaté. Byla jsem zoufale umordovaná a čekala na porod jako na vysvobození.

Doktorka byla milá a starala se o mě svědomitě, jen mě hned zpočátku zchladila, ať počítám raději se vším. Což je pochopitelné, a i proto jsem celkem zasouvala emoce a přípravy někam dozadu, kdyby to nevyšlo. Vyšlo to a já nebyla připravená. Určitě ne po stránce vědomí, co všechno v životě souvisí s tím, jak chápeme porod. Šla jsem do toho s důvěrou, že doktoři i sestry jsou zkušení, mají špičkové vybavení, a co bych mohla chtít víc. Bylo mi jasné, že se mě domácí porod netýká, a aby se externí porodní asistentka nade mnou dohadovala s personálem, který bude pravděpodobně prosazovat vlastní postup u dvojitého porodu? Přeci jsou to také lidé, a když se budu chovat slušně… Téma vlastní porodní asistentky jsem chápala jako víceméně módní výstřelek úzkostlivých starších matek z tzv. lepších kruhů. Domácí porody pro mě představovaly růžovými brýlemi zkreslený hazard lehce hysterických kytkožravých bojovnic (jakkoli se mi to vše zdálo krásné – jen kdyby to mohlo být vůbec pravda). Přeci porodí každá a proč s tím tolik nadělat. Jenže porod není ani technická ani rutinní ani všední záležitost, ani něco, co už hlavně aby bylo za mnou. Je to část života, a velmi důležitá. Jak se stavíme k příchodu člověka na svět, souvisí s celou naší životní filosofií.

Rodila jsem v Podolí. Lékaři se na mě postupně vystřídali, musím říct, že vyšetření od všech tří mužů bolelo velice, od žen to bylo v pohodě.

V den porodu mi brzy ráno praskla plodová voda a já se rozesmála nahlas. Hurá, konečně! Dnes budou děti, dnes už budou venku! V klidu jsem se začala připravovat na cestu, snídala jsem, uděláme si hezký den. Muž netrpělivě pobíhal po bytě a brblal, ať nezdržuju, že se z toho nevyvlíknu, že mě pak nepoveze rodící přes celou Prahu, a ať nic nejím 🙂

Vyrazili jsme „na výlet“ už ve větším klidu, ale rozechvěle očekávající, co přijde. Musím říct, že jsem byla spokojená, veselá, těhotenství bylo náročné, ale probíhalo dobře, děti byly slušně velké, hlavičkami dolů. Těšila jsem se na přirozený porod, i když mi bylo jasné, že si „hrábnu“.

Dorazili jsme v sedm ráno, přijali mne, vyšetřili, dovedli nás na malý porodní sál s různými pomůckami, křeslem, sprchou. Vypadalo to celkem vstřícně, chovali se mile. Porodní přání jsem odevzdala, chtěla jsem co nejméně zásahů do porodu, o všem informovat a mít muže stále u sebe nebo u dětí. Nosili mi nahřáté třešňové pecky na záda. Pomáhala sprcha, pomáhalo hopsání a kroužení na balónu, vše šlo skvěle a přišlo mi, že i rychle, tělo se otevíralo. Kolem poledního přituhovalo, to už jsem moc nekomunikovala, po manželovi jsem chtěla, aby mě nechal a prostě tam jen byl, snažila jsem se zvládat intenzivní bolesti. Sestra se zeptala, jestli jsem uvažovala o epidurálu. Váhala jsem, ale s představou, že už teď mám dost a ještě mě čeká vydržet do úplného otevření a pak dvakrát porodit, jsem souhlasila. Znala jsem matky dvojčat, které rodily s epidurálem a zadařilo se. Mně ne. Za první dávku jsem byla vděčná, mohla jsem si odpočinout. Porod se ale zpomalil. S jehlou jsem se směla pohybovat, ale při ležení na křesle (občas monitorovali) mě píchla v zádech.

Kolem třetí hodiny mi sestra věštila, že do pěti či šesti porodím. Já už zas byla šílená bolestí, druhý epidurál. Ten už ale nezabral (asi se jehla posunula), ani třetí v šest, kdy se stále nic nedělo.

Během odpoledne se střídaly směny. Nový pan doktor vzkázal, ať mi dají oxytocin. Byla jsem zaražená, opravdu je to nutné, co je to za doktora, ani se nepřišel představit? Pak přišel zahartusit, že mám holt dvojčata, takže to bude o porodnictví, ať si nemyslím, že tady porodím sama. A že odteď už musím ležet a musí se permanentně monitorovat. Sestra pak jeho chování omlouvala, ať si to neberu, že sice pouští hrůzu, ale lepšího doktora mít nemůžu. Opravdu?! Byla jsem z něj vyděšená, zklamaná, bezmocná a v příšerných bolestech. Kontrakce se zpomalily ze dvou minut na pět až deset, zato výrazně zesílily. Kolem mne řvaly jiné matky jako z hororu, ten den se narodilo šestnáct dětí, personál nestíhal. Věděla jsem, že kamarádku před porozením dvojčat ještě postavili. Jiná porodila dvojčata bez medikamentů. Uprosila jsem je alespoň na zvednutí lehátka do mírného sedu. Hrozně mi vadilo ležet, bolelo to, potřebovala jsem dolů a na čtyři, hýbat se. Za pět hodin ležení žádná změna, jen šílené kontrakce, zkřečovatělá polovina zad, porod nepostupoval. „Tohle už ale bude chtít aktivnější přístup, maminko!“ „Můžu dolů?“ „Ne.“

Bylo půl desáté večer, chlapečkovi se nechtělo ven, holčičce se už nelíbilo uvnitř. Mně se nelíbilo vůbec nic. Lidé se kolem mne jen míhali, už jsem ani nerozlišovala tváře. „Máte pocit na tlačení?“ „Mám přebrnělý zadek, nic necítím.“ „Tak tlačte.“ Řvala jsem, ječela, lezla z kůže. Celé tělo se mi klepalo, zuby drkotaly. „Tohle ještě není ani na kleště, tlačte!“ Nic. A tak pořád dokola. „Budete muset na sekci, dětem už je tam zle.“ Ještě mockrát mě vyzývali k tlačení i na sále před frontou zarouškovaných tváří. Řev, nic. Už jsem se těšila, až o sobě nebudu vědět. Prosila jsem, ať už mě proboha někdo dorazí.

Výsledek? Byla jsem samozřejmě šťastná, že jsme to všichni přežili, že mám dvě zdravé děti. Ale byla jsem rozhadrovaná, nemožná, sotva živá. Ještě půl dne po probuzení na JIP jsem nemohla pohnout s nohou. Zmátořovala jsem se silou vůle a s obrovskou pomocí rodiny. Prý jsem ztratila opravdu hodně krve. Děti mi v porodnici nosili na střídačku co tři hodiny jedno, dokrmovali. Kojila jsem pak už jen částečně, i když jsme to postupně hodně dotáhli. Pohybovala jsem se v předklonu, než jsem děti přebalila, potila jsem se bolestí. Když jsem si domluvila tandemové kojení, trvalo tři dny, než mi stihli přesunout postel ke zdi. Pak nebyl polštář, protože na oddělení je jen jeden a má ho jiná matka. A tak dále. O tom tanci doma, kdy je člověk sotva při sobě, ale musí téměř permanentně kojit a dokrmovat dvě děti, ani nemluvě. Bez rodiny bych to nezvládla.

Proměny? Jsem jiný člověk než před porodem, a to jsem mohla mít nastudováno, načteno, navyprávěno a shlédnuto kdeco. Až vlastní prožitek porodu mě změnil. Teď už bych na to šla úplně jinak – s předporodní masáží, s vlastní asistentkou, a pokud by to šlo, tak i doma. Který porodník (zejména muž) má tohle za sebou? A který je ochotný jít na to jinak? Na všechno už koukám jinak, s respektem, s pokorou, se souzněním, s porozuměním. Nebojím se měnit zvyky, pohled na jídlo, na práci, na zdraví, na přátelství, na život. První krok je často těžký, ale viděli jste dítě, jak se učí chodit? Já dvě najednou 🙂 A jde jim to už bezvadně.

Přejeme Ivaně a všem dobrým lidem pevnou vůli, trpělivost a vytrvalost, i když se to někdy zdá být velice obtížné.
Alena, Honza, Verunka a Jáchym

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 603. K porodu dvojčat s radostí…a naivitou. A bez báby.