Jak se rodí v Podkozí

Ráda bych svým příběhem podpořila nejen Ivanu, ale také Zuzanu a všechny porodní asistentky v jejich krásné, tolik potřebné a dnes nedoceněné práci – přivádění nových človíčků na svět.

Jak to tedy bylo s naší Mařenkou? Celé moje těhotenství probíhalo naprosto pohodově, radovala jsem se ze zdraví mého těla i sil přírody, které zařídily, že jsem do poslední chvíle čile chodila na procházky a cítila se plná energie. Co se týče lékařské péče, spočívala téměř výlučně v ultrazvukování, kterému se napříště budu spíše vyhýbat, a rutinních testech, které mě možná uklidnily, ale o miminku mnoho neřekly. Když jsem vyhledala porodní asistentku Zuzanu v Porodním domě u Čápa, byla jsem překvapená, jak odlišný je to přístup k těhotné. Poradna byla velmi příjemná, psychicky povzbuzující, asistentka mi důkladně přeměřila a prohmatala břicho, což moje lékařka neudělala ani jednou (!!!).

Byla jsem již po termínu a ve volném čase jsem renovovala starou truhlu na věci pro miminko, kterou jsme dostali od milého souseda. Byly to slunné dny plné radostného očekávání a letních květů. Desátý den jsem se měla dostavit do porodnice na vyvolání, ale jela jsem tam jen na monitor. Tam mě ale jakási MUDr. na chodbě (!) sjela, že mi stárne placenta, stoupá riziko a že musím nastoupit následující den v 7 ráno nalačno (asi myslela rodit). Museli jsme to jít s manželem rozdýchat zmrzlinou.

Večer přišla po velkých vedrech pěkná bouřka. Kolem osmé hodiny jsem vyzvracela mou oblíbenou zelňačku, což jsem si vysvětlila jako neobvyklý jev. Slunce zapadalo a my jsme vyšli pozorovat červánky na mokrou louku. Kolem deváté mi začaly bolesti v podbřišku, které si žádaly víc a víc pozornosti. Poslala jsem manžela na Zličín koupit dětský bazének, máme jenom sprchu. Odjel asi na hodinu, během níž jsem doma ležela, zpívala a zvala Marušku na svět. Když přijel, daly se věci do rychlého pohybu. Odtekla voda, zavolali jsme asistence Marii, ta v jedenáct přijela, nu a po půlnoci byla Mařenka na světě. Vypadla ven a hned začala krásně křičet.

Celé to bylo dosti svižné, silné, ale ne nepříjemné, nebo bolestivé. Měla jsem zhasnuto, jen svíčky, ticho a v naší seknici jen manžela a tichou asistentku. Na bazének ani nedošlo 🙂 Maruška se hned přisála a já jsem jen hleděla na ten zázrak zaplavená štěstím. Protože jsem dost krvácela (nejspíš kvůli kvasinkám), zavolal na radu asistentky manžel sanitku. Byla u nás rychle, saniťáci nanejvýš zdvořilí, dovezli mě do nejbližší porodnice v Kladně. Tam už tak zdvořilí nebyli a vyčinili mi jako malé školačce a při šití mě vyslýchali. To mi ani tak nevadilo jako to, že mi Marušku odnesli kvůli měření, vážení, mytí a zahřívání. Zpět jsme si ji vybojovali – za pomoci dorazivšího manžela – až asi po 3 hodinách. Zůstala jsem v porodnici tři dny, na šestinedělí se sestry chovaly profesionálně, až na to, že se třeba co tři hodiny v noci (!) chodily ptát, jestli už malá kakala.

Odcházela jsem s ještě nestaženou dělohou se zbytky, což mi za týden doporučila doktorka nechat zkontrolovat. To jsem udělala, a protože v děloze stále něco bylo, lékař mi doporučil hospitalizaci s kyretáží. Řekla jsem, děkuji, nechci, a doma jsem obtíž vyřešila zpěvem, cvičením, masážemi a výtečnou kokoškou pastuší tobolkou.

Takže shrnuto podtrženo – porod doma byl nádherný zážitek, který nebudu váhat opakovat a Mařenka je opravdová Podkozačka. Všem porodním asistentkám, a zejména Ivaně, Zuzaně a Marii, která pomáhala mně, přeju, aby mohly svobodně a v úctě vykonávat svoji profesi, která je víc než jiná posláním.

Kateřina Polačková Husová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 624. Jak se rodí v Podkozí

 

Nechte mě porodit mé dítě

Ivanu jsem podpořila už prvním těhotenským příběhem a teď připojuji také druhý, psaný už s dcerkou v postýlce. Ivanu jsem poprvé potkala před asi deseti lety na konferenci v Praze na Dlabačově – tehdy se teprve začínalo mluvit o tristní situaci v našem porodnictví. I když jsem si na dítě ještě pár let počkala, konference mi hodně otevřela oči. Porodu jsem se totiž od dětství bála jako noční můry, a to kvůli vyslechnutému rozhovoru mojí mámy se sousedkou. Že porod může být i krásný zážitek, jsem se dozvěděla nejen na konferenci, ale třeba i v knížce Michela Odenta a v průběhu let jsem díky rodícím kamarádkám sledovala, jestli už se naše porodnice mění k lepšímu. Když jsem konečně otěhotněla, přihlásila jsem se samozřejmě k Ivaně do předporodního kurzu a pečlivě vybírala porodnici. Tu největší, co mám nejblíž, jsem zavrhla hned – po zkušenosti s pobytem na gynekologii, kde arogance doktorů i sester volala do nebes. Pro další menší a stále dobře dostupnou porodnici jsem byla rozhodnutá do chvíle, než jsem ji navštívila. Prohlídky tam vede sestra proslulá výrokem „porodem končí mládí“, což by zas až tak nevadilo, ale nemožnost volit porodní polohu s tím, že „nikoho nebudou sbírat ze země“, vzhled porodních sálů atd. mě úplně odradil. Nakonec jsem se rozhodla pro 50km vzdálenou porodnici, když mě Ivana ujistila, že to určitě stihnu. Teď, pět měsíců po porodu, si myslím, že jsem si vybrala dobře, i když … nevím, jestli bych byla spokojená i bez absolvování Ivanina kurzu, a díky tomu i možnosti Ivaně kdykoli zavolat, a také bez duly Olgy, která mi byla u porodu velkou oporou.

Naše miminko se rozhodlo přijít na svět o květnovém novoluní a možná i kvůli postavení měsíce bylo ten den hodně porodů. A možná i kvůli tomu, že celý den lilo jako z konve … Do porodnice jsem jela po probdělé noci, strávené ve vaně, kdy už jsem kontrakce měla po pěti minutách. A kdyby to nebylo 50 km a cesta obvykle plná kamionů, asi bych ještě počkala. Jela jsem rodit s tím, ať to hlavně není císař … Přijali mě otevřenou „na tři prsty“, předala jsem porodní plán, naštěstí jsem byla předregistrovaná, takže dlouhým vyplňováním dotazníku mě už neotravovali. Povinný ultrazvuk, kde jsem se dozvěděla, že takhle velké dítě nejsem schopná porodit. Opravdu výborná motivace k porodu. Do té doby mě nikdo nestrašil a moje široká pánev vždycky každého spíš inspirovala k tomu, aby řekl, že se mi bude dobře rodit …

Kvůli plné kapacitě pro mě neměli pokoj, převlíkla jsem se na chodbě, ale to mi nevadilo, šla jsem totiž hned na sál, partner odjel a za chvíli dorazila dula. Na sále o mě nejdřív mluvili jako o té paní, co jde na císařský řez, to jsem se ohradila, pak jsem byla paní, co jde na dirupci blan, to jsem se ohradila podruhé – „Vy jste snad nečetli můj porodní plán??“ No nečetli … Chci rodit přirozeně a k protržení plodových vaků nevidím důvod. Zvlášť když jsem tak málo otevřená. Jenže porodů bylo hodně, asi potřebovali uvolnit sál. Měli smůlu, „blokovala“ jsem ho několik hodin. Během nich klasika – únavné monitory, prohlídky a neustálé dotazy od sester, (ale překvapivě i primářky, do které jsem vkládala své naděje na přirozený porod) – „Ještě nechcete píchnout tu vodu?“ – „Ne, opravdu nechci!“. Zvlášť jedna sestra, v mundúru potřísněném krví jak řeznice, byla hodně naštvaná, že chci rodit po svém, že mě pásy od monitoru pokaždé víc utáhla. Sadistka. Ale zkrátím to – porod nepostupoval, ze sálu jsme s dulou volaly i Ivaně, abychom získaly podporu, že na protržení vody je vždycky času dost. Po několika hodinách se vyměnila směna, přišel pan doktor (i když původně jsem si tuhle porodnici vybrala i proto, že tam personál tvoří téměř výhradně ženy, nakonec jsem za tohohle chlapa byla ráda), pořádně mě prohlídnul, zhodnotil situaci a doporučil císařský řez. Do ničeho mě nenutil, pouze řekl, jak to vidí, a doporučil moje snažení o přirozený porod ukončit. Miminku něco brání sestoupit dolů, navíc je hlavička tak postavená, že by do porodních cest sestoupila špatně. Vzbudil ve mně důvěru a se slzami v očích jsem souhlasila. Na operačním sále se ukázalo, že naše vlasatá holčička má kolem krku dvakrát omotanou pupeční šňůru. Proto nešla ven. Pan doktor posléze uznává, že by protržení plodových blan všechno zkomplikovalo, moje intuice byla tedy správná. Takhle se narodilo krásné, téměř čtyřkilové miminko s apgar skóre 10 10 10. Vím, že pro porod přirozenou cestou jsem udělala snad všechno a tak se s císařem celkem bez problémů smiřuji. Píšu Ivaně, jak to dopadlo a ona mi potvrzuje, že vše je, jak má být. Následný pobyt na jipce a na pokoji už byl ukázkový, starali se o mě skvěle, maximálně se mě snažili rozkojit. Jen to jídlo … to je problém snad všude. Nevím, jak se maminka může pořádně rozkojit, když má hlad. Ale na hlad se rychle zapomene, ten se zvládá mnohem lépe než pokažený porod. A já jsem si ho díky mojí dule a i díky Ivaně v rámci možností uhájila tak, abych z něj neměla trauma. (Díky patří i mojí kamarádce Martině, která mě tehdy před lety pozvala na onu konferenci a já se dozvěděla, že porod nemusí být noční můra.) Porodnice ale mají stále co zlepšovat, hlavně co se týče přístupu k rodičkám. Takže boj nekončí!

Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
626. Nechte mě porodit mé dítě
Těhotenský příběh vyšel na Příbězích zde:
389. Ivano, vydrž, potřebujeme Tě
A 240. Pohledy ze všech stran (opakování)

 

Přirozeně podle svých představ….

Již dlouhou dobu čtu Vaše porodní příběhy, až nakonec píšu i svůj vlastní. Rodila jsem letos potřetí, myslím, že naposledy, a můj poslední porod byl nejhezčí a nejpřirozenější ze všech, a to i přesto, že proběhl v klasické fakultní porodnici.

Od prvního porodu uběhlo již téměř čtyři a půl roku a já jsem od té doby prošla dlouhou cestu osobního růstu. Dostaly se ke mně informace o homeopatii, autopatii, respektující výchově, lesním školství, zdravé výživě, celostní medicíně a v neposlední řadě o přirozeném a vědomém porodu. V podstatě vše mě směrovalo k návratu k přírodě a k víře v přirozenou sílu a vědomí vlastního těla i duše.

Je pravda, že oba předchozí porody proběhly sice rychle a hladce, ale celkový dojem vždy něco pokazilo. Dnes už vím co, protože jsem informovanější, sebevědomější a mám možnost porovnání.

Můj první porod proběhl indukcí krátce po termínu, jelikož se lékaři obávali velikosti miminka v porovnání s poměry pánve, rodila jsem rychle, hladce, avšak s velmi bolestivými kontrakcemi kvůli prostaglandinu. Co mě však vadilo, bylo to, že synovi byla tímto odebrána možnost přijít na svět podle své vůle a ve svůj čas. Poporodní rekonvalescence kvůli nástřihu hráze probíhala po fyzické stránce velmi pomalu. Neměla jsem informace, neměla jsem dostatečné sebevědomí vzdorovat zaběhlému systému…

Můj druhý porod proběhl spontánně. Malý si zvolil svůj čas a přišel na svět během pouhých tří hodin, porod byl krásný, rychlý. Ale opět s nástřihem hráze. Ale i přesto jsem byla v závěru spokojená s vedením porodu a jeho průběhem. Kvůli uzavření porodnice (z kapacitních důvodů) pro mě bylo k dispozici jen lůžko na oddělení těhotných a s miminkem jsem byla společně na sále asi tři hodiny po porodu, ale poté mi ho 12 hodin nemohli dát, jelikož péče o novorozence na tomto oddělení byla zajištěna až s příchodem další směny. Byla to chyba systému péče, proti které se nedalo nic dělat, miminko jsem chodila kojit o patro výš a vždy s ním pobyla maximální možnou dobu, nicméně jako druhorodička jsem toužila být s miminkem od první chvíle a pořád. Možná právě to bylo příčinou mých pozdějších psychických problémů s depresí…

K třetímu porodu jsem tedy šla vyzbrojena větší informovaností, osobním přesvědčením o tom jak chci, aby porod probíhal a jaký má být poporodní přistup ke mně a miminku.

Podařilo se mi vše, co jsem si přála, porod byl pro mě přirozený, bez žádných chemických ingrediencí, k mému překvapení kontrakce byly daleko snesitelnější, s dostatečnou mezipauzou na oddech. Vše probíhalo tak nějak pomaleji a snesitelněji. Samotný porod miminka dal větší práci, jelikož jsem nechtěla nástřih hráze, podařil se bez poranění, a to i přesto, že malá vážila 4220g. Po porodu jsem strávila celý čas s malou. Personál byl velmi příjemný, nic nebyl problém.

Tentokrát mě nechali rodit podle svého citu, do ničeho mě netlačili, nikdo nespěchal, nerušil, možná proto, že to byl třetí porod, možná proto, že byl ten den dost frmol, nebo proto, že jsem měla štěstí na dobré lidi, kteří mi věřili… Já sama jsem se cítila velmi klidná, vyrovnaná, připravená na setkání s naší malou princeznou. Zažila jsem obrovskou radost a spokojenost.

Paní Ivana mě v mém porodu ovlivnila nepřímo a to tím, že její příběh a medializace tématu přirozeného porodu mě vedli k zamyšlení, k pátrání po informacích a utřídění si myšlenek o mé vlastní představě přirozeného porodu.

Porod doma je mi myšlenkově vzdálený, jelikož vzhledem ke své profesi jsem až příliš zatížena informacemi o možných komplikacích a jejich následcích. Děti, u kterých se porod nějakým způsobem nezdařil mám denně před očima a v tomto ohledu cítím potřebu lékařské podpory (jsem si však vědoma, že i lékařský přístup může být někdy příčinou vzniklých komplikací…). Přeji všem ženám, aby měly možnost zažít svou vysněnou představu porodu, a paní Ivaně držím pěsti v jejím boji za svobodu rozhodování.

Martina K.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 635. Přirozeně podle svých představ….