Andílek Klárka

Ivanu jsem jako řada zdejších pisatelek potkala na předporodním kurzu pořádaném v pražském A centru. Ale na rozdíl od ostatních jsem o Ivaně nevěděla zhola nic. A-centrum jsme si s manželem vybrali vlastně především kvůli tomu, že to měl blízko do práce a kurz začínal po manželově práci. O přirozeném porodu jsem nevěděla také nic a zcela slepě jsem se nechala zmasírovat lékařským přístupem k těhotenství.

Ivana se mi líbila. Přesně ten typ ženy, který obdivuji a mám jej ráda ve své blízkosti. Ale já jsem byla rozhodnutá, že 14 dní před termínem odjedu k rodičům na Moravu, kde jsem měla i svého lékaře, a porodím tam. Každopádně mi Ivana ukázala, že to jde i jinak, a za to jsem ji vděčná.

Po uplynutí posledního setkání v Áčku jsem doma vše připravila na příchod miminka. Ještě jsem se chtěla podívat za kolegy do práce, v tramvaji jsem cítila, jak se miminko v břiše divoce hýbe. Říkala jsem si, že jsem to asi přehnala s čokoládou. Během dne pak pohyby slábly a nakonec ustaly úplně. Dodnes tomu nerozumím, chlácholila jsem se, že miminko usnulo, že když dopoledne tak sportovalo, musí si odpočinout. Následující den jsem cítila ještě pár slabých lechtnutí a ticho. Nevím, nač jsem čekala. Ale do nemocnice jsme jeli až následující den. Pořád jsem věřila. Pak doufala.

Na Bulovce studená sprcha. Nepříjemná sestra. Proč jsem nepřijela dříve? Nevím. Co pak nevím, co mám dělat v takové situaci? Nevím. Pak marný monitor. Marné hledání. Slova lítosti lékařky. Zdrcený manžel. Mlha. Pamatuji si, jak přišla mladičká sestřička, aby mi píchla kanylu, oslovila mě maminko. Vyjela jsem na ni, ať mi tak neříká. Omluvila se. Asi ji až později řekli, co se stalo. Pak vyvolávání porodu. Spousta velmi nepříjemných procedur. Přesto děkuji tímto osvícené lékařce, která mi vysvětlila, že pro mě bude lepší porod přirozenou cestou než císař. Další den se narodila Klárka. Holčička, na niž jsem se tolik těšila. Koukla jsem se, byla krásná, tmavé vlásky. Vypadala zdravě, jen prostě nežila. Dodnes mě mrzí, že jsem tam manželovi nedovolila být. Mrzí mě, že jsem nenašla odvahu si ji pochovat. Bála jsem se, že bych se opravdu zbláznila. Nechtěla jsem skončit na lécích, ačkoli mi říkali, že kdybych chtěla, jsou mi k dispozici. A také jsem se nechtěla úplně složit. Nemohla jsem v tom manžela nechat samotného. Ptáte se, co tedy bylo příčinou nežití mé dcery? Prý strangulace pupečníkem. Nakolik je to možné, nechám na posouzení jiným.

Nemohu než nepochválit citlivý a skvělý tým lékařek a sester, který se o mě staral. Báječná mladá lékařka Barbora Zmrhalová, která mi i při tom nešťastném porodu dokázala dodat sílu a potom i vůli se dívat dál. Řekla mi krásnou věc – žena má být buď těhotná, a nebo kojit :-). Také mi řekla, že mohu po šestinedělí otěhotnět, nemusím čekat, když nebudu chtít.
Což se mi naštěstí povedlo. Dnes mám 2 krásné chlapečky, ale pocit chybějícího dítěte tu stále je.

Martina Skýpalová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 637. Andílek Klárka

 

Naše andělské miminko

Před dvěma lety jsem otěhotněla. Začali jsme se těšit na miminko a já se začala zajímat o všechny ty věci kolem, způsob porodu a začala jsem si formovat, jakým způsobem bych chtěla a nechtěla rodit, jak chci rodit přirozeně a kde mám rodit a jak následně vychovávat naše dítě.

Vše bylo v naprostém pořádku. Až do 4. měsíce. Celou noc předtím jsem se necítila dobře, druhý den ráno jsem šla na odběry krve na genetiku. Pospíchala jsem, protože to bylo na druhém konci Prahy a byli tam jen do devíti. Asi dvěma rychlými kroky jsem doběhla autobus a dorazila včas na odběry. Cestou zpět mě píchlo v břiše. A potom znovu. Už jsem věděla, že je něco špatně. Ta divná bolest a ta příšerná únava a hlavně ten pocit!

Naštěstí jsem dojela domů. Tam jsem šla na záchod a najednou jako by ve mně něco puklo a začala ze mě téct voda. Zpanikařila jsem. Zavolali jsme sanitku, jediné, co jsem vnímala, bylo, že mě nepoložili, ale posadili, takže ze mne ta voda tekla dál. Nebyla jsem schopná nic dělat, jen mi hlavou běžela ta hrozná myšlenka. Ptala jsem se saniťáka, co se děje. „Asi se jedná o pozdní potrat“, řekl mi suše a bál se mi přitom podívat do očí. V nemocnici jsem ležela asi týden. Dítě stále žilo, dokonce se i hýbalo v těch posledních pár kapkách, co mu tam zbyly. Nemohla jsem chodit, nemohla jsem jít na záchod, bála jsem se jakéhokoliv pohybu. Při každém vytékaly poslední zbytky vody. Zvykla jsem si na to, že mě každý den pozorovala skupina doktorů a koukali mi do intimních míst, jestli se něco nezměnilo…

Každý den jsem se modlila, meditovala, povídala si s miminkem, posílala mu energii, představovala jsem si, jak voda narůstá a jak v ní dítě vesele plave, poslouchala léčivou hudbu, co mi přinesla kamarádka, četla povzbudivé zprávy od přátel a ignorovala pragmatické věty doktorů ohledně malých šancí na zázrak. Přítel si s ním povídal, prosili jsme ho, vysílali jsme mu mraky lásky. Vše jen proto, abych patřila do těch pár mizivých procent, kterým se plodová voda obnoví a dírka zacelí.

Asi po týdnu jsem se rozhodla udělat jednu léčivou meditaci. Dostanete se v ní k andělu, který vás převede přes duhový most a tam vám archanděl vyléčí nebo zlepší váš zdravotní problém tím, že ho vezme do rukou a prosvítí ho stříbrným světlem. Zní to možná někomu jako nesmysl, ale dělala jsem cokoliv proto, aby se situace zachránila. Nedostala jsem se k duhovému mostu. Nic mě tam nepustilo. Byla jsem zrovna na pokoji sama. Najednou jako by se vedle mě zjevila obrovská postava. Nevím, zda jsem usnula nebo zda se dostala do nějakého mezi-stavu při meditaci. Vedle mé postele stál obrovský tmavý stín postavy s křídly. „Sáhl“ mi do břicha a vytáhl z něj „duši“ miminka. Prosvítil ji stříbrným světlem a poslal ji do nebes. To jsem viděla, i když chápu, když tomu nebudete věřit. Při té situaci mě bytost naplnila úžasným pocitem uvolnění a klidu, že bude o miminko dobře postaráno a že situace je nevyhnutelná. Spadl ze mě obrovský kámen. Promluvila jsem si s dítětem a řekla mu, že ho miluji a loučím se s ním. Pomodlila jsem se za něj (i když nejsem věřící). Měla jsem na to čas a smířila jsem se s jeho odchodem. Za to jsem moc vděčná.

Druhý den mi začaly bolesti. Nejdřív malé a málo časté stahy. Doktoři mě chodili pozorovat. První noc měl službu nějaký doktor. Řekla jsem mu, co se mi děje. Chladně se na mě podíval a prohlásil: „To se to snaží děloha vypudit.“ A odešel. Prosila jsem všechny svatý, ať se to nestane při jeho službě nebo při službě kohokoliv, jako on. Naštěstí jsem vydržela do druhého dne. To už jsem si zapisovala četnost stahů. Byly čím dál častější. Na noc mi přivezli na pokoj ještě jednu dívku. Když byly asi v 11 večer stahy už po dvou minutách, děsila jsem se toho, že u toho bude. Naštěstí ji ještě v noci citlivě přestěhovali jinam. Službu měla jedna skvělá paní doktorka a jedna úžasná sestra – Afričanka. Nechaly mi naprosté soukromí, jen mě chodily kontrolovat. V nějaké fázi mi píchli silnou injekci proti bolesti a oxytocin. Zhasli světlo, nechali svítit jen malou lampičku. Každou chvíli u mě byla sestřička, která byla úžasná, milá a skvělá. Vzhledem ke drogám, který do mě napíchali, jsem si připadala jak na nějakém šamanském večírku. Tmavá noc, vše se motalo, jedno žluté světlo z rohu a nade mnou se sklání černoška a něco mi povídá. Obě dvě měly naprosto citlivý a krásný přístup, nechaly mi soukromí, ignorovaly moje zdrogovaný řeči a ve všem mi vyšly vstříc.

Po nějaké době plné – i přes léky – hrozných bolestí a psychického trápení, že tohle je tedy ten konec, bylo po všem. Byla jsem napůl při smyslech, zavolala jsem příteli, který věděl, že už se to děje a byl se mnou na dálku (nechtěla jsem, aby přišel), že už je konec a jen jsme si stihli slíbit, že to zkusíme znovu a už mě vezli na sál. Byl to naprosto zdravý chlapeček, přesně tak, jak jsem si myslela od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Prý zemřel až v porodních cestách. Nikdo samozřejmě neví, proč se to stalo – prostě se to prý občas děje.

Druhý den jsem jen brečela a ignorovala všechny ty zástupy mužských doktorů, kteří mě prohlídli jako nějakou věc a odškrtli si mě v seznamu. Bylo zajímavé sledovat doktory – muži odvraceli zrak, bylo vidět, že vlastně neví, jak by se měli chovat. Byli velmi rozpačití a bylo vidět, že se snaží mít kontrolu rychle za sebou. Doktorky ženy byly lepší, snažily se utěšovat, byl neuvěřitelným způsobem znát ten rozdíl mezi muži a ženami. Nikdy ale nezapomenu mé noční doktorce a naprosto skvělé a úžasné sestřičce, jak citlivě a skvěle se ke mně v tu noc chovaly.

Potom za mnou přišla znovu ještě další den ta sestřička a lámanou češtinou mi řekla, že to bude dobrý a že u nich říkají, že „tchróuba uš je sachřátá“ a že se jí mám potom přijít ukázat s pořádným břichem. Chvíli se mnou ještě mluvila a moc mi pomohla. Nikdy jí to nezapomenu a až to břicho skutečně budu mít (bohužel zatím mám nějaké problémy s hormony), tak se jí určitě přijdu ukázat. Předala mi svůj klid a sílu.

Není to sice úplně porodní příběh, ale chtěla jsem ho sem přidat jako podporu nutnosti citlivého přístupu ve všech těchto porodních a skoro-porodních událostech, na který se tak často zapomíná. Lékaři bohužel často vnímají lidi jako jakési jednotky, ale přitom to jsou myslící bytosti se spoustou emocí a myšlenek. Mají svá práva a jedno ze základních práv by mělo být, že žena může mít porod takový, jaký si ho přeje a má právo na respektování svého soukromí a na citlivý přístup. Proto chci tímto příběhem podpořit i paní Ivanu, aby mohla dál dělat svou důležitou práci a rozšiřovat tak povědomí o věcech, které by měly být samozřejmostí.

Tereza K.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 641. Naše andělské miminko