Píšu svůj příběh pro Ivanu bez háčků a čárek z počítače ze zahraničí. I můj porodní příběh se odehrál mimo Českou republiku, a proto jako většina zahraničních příspěvků na této stránce, na které jsem narazila, bude chválou zdejšího – islandského – systému péče o těhotnou a rodící ženu. Ale nebude to příběh krásného přirozeného porodu do vody, který jsem si tak přála.

Když čtu některé příběhy z českého prostředí, říkám si, stačilo by tak málo, podívat se jinam, kde to funguje, stejně jak to udělala paní Ivana na své stáži v Dánsku, kde jsou všechny zúčastněné strany, a především těhotná žena, spokojené.

Na kontrolu se chodí k porodní asistence, ultrazvuky vedené lékařem jsou v případě bezproblémového průběhu těhotenství jen dva, na začátku, kdy se těhotenství potvrdí, a ve 20. týdnu. Strašně mě to překvapilo, ptala jsem se, kdy půjdu znova na ultrazvuk, a lékařka se divila, že se divím, a říkala, no už ne, pak už budete jen rodit. Aha!

Intervaly návštěv u porodní asistentky se s blížícím termínem porodu zkracují, poslouchá srdíčko, kontroluje moč, měří tlak, někdy i kontroluje hemoglobin.
Všechno v pořádku, pohoda, nenapadne mě už ani, že by to mohlo být jinak.

Samozřejmě je zde možnost rodit doma, znám jednu mladou asi 22-ti letou ženu, která rodila doma, ale jinak většina zen rodí v porodnici, a vlastně všechny, ať už cizinky nebo Islanďanky, byly moc spokojené, nenarazila jsem na žádnou výjimku.

Zpět k mému těhotenství, kolem 7. měsíce mi začnou lidé říkat, že mám malý břicho, pořád jsem v klidu, tak prostě bude miminko menší, děloha roste, porodní asistentka pokaždé měří, o kolik břicho vyrostlo.

Jenže někde kolem 35., 36. týdne děloha přestane růst úplně a navíc mám vysoký tlak. A teď nastupuje na řadu medicína, ve chvíli, kdy je problém, kdy je třeba přístrojů a odborníků, začíná dvou týdenní kolotoč měření miminka a ultrazvuku, monitoru a vůbec všeho. Mám naordinovaný klid, zatím jsem doma, ale za týden se k tomu přidá nález bílkoviny v moči a jasná diagnóza – preeklampsie. Co to je? Nikdy jsem o tom neslyšela, jen o těhotenské cukrovce. V nemocnici si mě už nechávají a je jasný, že jsem o možnost přirozeného porodu přišla, to ještě nevím, že i o porod samotný.

Brečím neustále jak želva, bělovlasý gynekolog se chová moc mile, takový dědeček z pohádky. Všechno mi vysvětluje, když vidí, jak jsem na tom psychicky špatně, nastrčí ke mně sestry, aby si se mnou povídaly. Stále mi nedochází, jak je preeklampsie vážná a život nás obou ohrožující. Pak už jde všechno ráz naráz, přesun do jiné nemocnice. Tato maličká, útulná je jen pro porody bez komplikací, mají tu jen jeden nepoužívaný inkubátor, tady se jen odrodí a jde se domů, klidně i ten samý den.

Co když není miminko v pořádku? Co když je postižené? Žádné testy jsem neabsolvovala, protože jsem věděla, že bych na potrat stejně nešla, nikdo mi nic nenutil, mladá doktorka mně i říkala, že spousta žen na to nechodí, 1-2% riziko potratu po odběru plodové vody je přece hodně velký risk. Přesně tak! Ale teď mám strach, jestli je mimino 2 kg jen kvůli preeklampsii, nebo jsou k tomu ještě další důvody. A jsem ve velké nemocnici, kde je mela, všichni se sice chovají mile, ale teď nemám pokoj sama pro sebe, zas budu mít, až se miminko narodí. Na pokoji je pak s maminkou i její partner, teda pokud vlastně v nemocnici zůstávají, většina žen jde do 24 hodin domů a porodní asistentka za ní pak několik týdnů jezdí. Je naplánovaný den, kdy mi mají porod vyvolat. Vyvolat porod, který má začít sám od sebe! Strašně se toho bojím, že to bude bolet víc než normálně, že je to nepřirozené. Jen preeklampsie se den ode dne zhoršuje a jediné vyléčení je porodit.

První ráno ve velké nemocnici, po snídani přijde sestra, že za chvíli půjdu nahoru! Kam nahoru? No rodit, že je teď volno a čím dřív se ten porod vyvolá, tím lépe. Ale já nejsem připravená!! Začnu hystericky brečet. Zrovna je vizita, tak je ke mně rovnou zavolá. Mam na břiše i monitor, jako každé ráno a s pláčem vysvětluju doktorce, že to mělo být zítra a že jsem dneska strašně špatně spala. Ona se podívá na papír, co leze z monitoru, a vidí, že se něco děje. Srdeční činnost miminka se zpomaluje. Lehni si na bok, možná to pomůže. Nic. Chtěla přivézt ultrazvuk a podívat se, ale to už je srdíčko ze 140 na 50. Musíme rychle na císaře. Zavolá na sál, ať vše připraví. Kanyly do žíly, s postelí do výtahu, prudké světlo na operačním sále, rozstřižení pyžama, cévka, někdo mě hladí po vlasech, ptají se mě na alergie, teď usneš a pak uvidíš svoje miminko. Probouzím se, vidím za sklem rozmlženě svého partnera v nemocničním mundůru. Ptám se sestry, je to kluk nebo holka? Kluk, slyšela ho plakat, je v pořádku, ukazuje mi fotku vytisklou z PC.

Pak mě s postelí odvezou se na něj podívat, dají mi ho na prsa, snaha o bonding, jsem strašně unavená, vrátí ho do inkubátoru, pláče, chce zůstat u mámy. Za krátkou dobu nám ho přivezou na pokoj, kde už je pořád s námi. Není nutné, aby 2,2 kg dítě bylo v inkubátoru, když je v pořádku. Stará se o něj partner a sestry, já toho moc první 2 dny nezvládnu, břicho bolí jak čert. Chlapeček musí dostávat umělou výživu, protože je děsně hubený. Teď nastává úporná snaha všech, aby začalo téct mléko, odsávačka, přikládání k prsu mi nejde, je strašně maličký a prso tak velké, neustále si někoho přivolávám na pomoc, sestra vždy ochotně přijde, vysvětluje techniku kojení a za 2 hodiny si ji volám znova, přijdu si úplně nemožná.
Snad 2. nebo 3. den mléko začne téct proudem, konec umělé výživy, sice 5 týdnů s kojícími kloboučky přede mnou, ale mléko je, hurááá, krmení přes prst stříkačkou co 2 hodiny bylo úmorné.

Za pár dnů má zas směnu doktorka, která Adama vyndala. Brečím, když ji vidím, vlastně brečím pořád, hormony a stres dělají své, brečím, když si vzpomenu, jak mohl umřít. Brečím ještě několik týdnů. Brečím i teď, když to píšu. Popisuje mi, jak vše probíhalo, vyndala ho a měřila kyslík v pupečníku, zrovna tak akorát mu došel, že ho nemuseli oživovat. No a teď ta špatná zpráva, nemohli ho vyndat skrz příčný řez, byl tam dost natěsno, spěchalo se, museli na děloze udělat řez ještě podélný. Můžu mít ještě děti? Ptám se třesoucím hlasem. Jo, kolik dětí budeš chtít, ale všechny už se budou muset narodit takhle.

Už nikdy nezažiju porod! Tolik jsem si toho o přirozeném porodu načetla, žiju v prostředí, kde by mi to bylo umožněno, a už to nikdy nezažiju. Je pro mě strašně těžké se s tím smířit, samozřejmě jsem nepopsatelně vděčná za tento císař. Vše by pro mě bylo snesitelnější, když bych měla aspoň vidinu normálního porodu někdy v budoucnu. Nemám, ale zato mám krásného zdravého chlapečka, který nedávno oslavil první narozeniny, a žádná traumata z téměř 2-týdenního pobytu v nemocnici. A pak se stačí podívat okolo, nejsem jediná žena na světě, která bude mít všechny děti narozené císařem, sousedka má takto 4 dcery. I když na Islandu je to celkem vzácné, operací se narodí zhruba 10% dětí, což je v porovnání s jinými zeměmi velmi málo.

Veronika N.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 660. Když tělo selže, ale systém funguje výborně