Když jsem psala svůj první příběh na podporu Ivany (Příběh mezigenerační), tak jsem doufala a také jsem to napsala, že až bude přicházet na svět naše další dítě, budou už v Praze určitě existovat porodní domy a nebudeme muset provozovat “porodní turistiku”. Leč situace se za dva roky nezměnila a pokud ano, tak leda k horšímu. Čekal nás tedy další výlet do Vrchlabí.

Místo předporodního kurzu jsem se tentokrát věnovala studiu patřičné literatury. “Hovory s porodní bábou” přečetl dokonce i můj muž, a to už je co říct.

Přemýšleli jsme sice i o jiných možnostech, kde přivést na svět další dítě, ale nakonec jsme se opět rozhodli pro Vrchlabí. Sice k nám prosakovaly různé zprávy o tom, že už to tam není, co bývalo a že se tam vyměnili lékaři, rozhodlo však to, že tým porodních asistentek zůstal stejný. A těm jsme důvěřovali.

Při první kontrole se ukázalo, že tým lékařů se nezměnil tak docela, jen zmenšil. Pryč byla sympatická paní doktorka, která se pořád usmívala a ještě dovedla člověka při kontrolách povzbudit, že nejel těch 130 km v letním vedru zbytečně. Někdo říkal, že šla na mateřskou, někdo, že ji vyhodili. Pryč byl i pan primář – hromotluk, který se klátil po chodbách a pohvizdoval si a o kterém jsem si během prvního těhotenství celou dobu myslela, že to je jenom nějaký saniťák. Nutno dodat, že ho nahradil jiný primář, který působil velmi profesionálně a jako k jedinému ze zdejších lékařů k němu mám opravdu důvěru. Mě ale bylo souzeno hned při první kontrole narazit na “doktora Kamiona”, jak jsme mu přezdívali s mužem už od prvního porodu. Tehdy mě nechtěl propustit v pátek, o den dřív, než stanovuje nemocniční řád, a to ne z důvodu zdravotního stavu nebo nějakých rizik, ale proto, že “silnice jsou plný kamionů a vůbec, v sobotu to budete mít lepší!”. Tentokrát si zase vymínil jeden monitor navíc, kvůli kterému mi ujel autobus domů a musela jsem změnit plány na celý den. Jinak ale první kontrola proběhla v pořádku, službu měly obě porodní asistentky, co mi minule pomáhaly s porodem, takže mi to celé spíš než jako kontrola ve 36. týdnu připadalo jako návštěva u známých.

Stejně jako minule jsme se před termínem porodu přesunuli k našim kamarádům do Hořic, odkud je to do Vrchlabí přece jenom o dost blíž. Tentokrát jsme tam ale strávili dokonce celých 14 dní.

Několik dní po termínu jsme jeli na kontrolu a službu měl opět “Kamion”. Měli jsme na sebe tentokrát štěstí, pokud se to tak dá nazvat. Při vyšetření mi vyrazil dech otázkou, jestli “bych to nechtěla trochu prošťouchnout, když už jsem po termínu, že by se tím ten porod mohl urychlit…”. Hlavou mi běžely různé zkazky o všech těch hamiltonech a jiných hrůzách a přemýšlela jsem chvilku nad pádnou odpovědí. Přítomná PA ale byla rychlejší – zatímco vysvětlovala “Kamionovi”, že to opravdu nebude nutné, že bych si to určitě nepřála, když to nemám v porodním plánu, tak na mě ještě stihla dělat posunky, že jako je to jenom takové blablabla…Když jsem se zmohla na odpověď, řekla jsem mu, že opravdu ne, že nemám v úmyslu porod nijak urychlovat. Historka je to vtipná tím spíš, že jsem tentokrát žádný porodní plán neměla a PA buď měla přečtený ten minulý, nebo si to prostě vymyslela:-).

Když jsme se ve čtvrtek vraceli z kontroly do Hořic, muž si povzdechl, že už ho to ježdění autem sem a tam nebaví a jestli už bych nechtěla porodit. Zamyslela jsem se nad tím, a přišlo mi, že už by to opravdu mohlo být brzo. Tak jsem mu řekla, že asi jo, že už třeba v noci pojedeme zase zpátky do Vrchlabí. Povzdechl si ještě jednou, co že to je za ženský manýry, ale pak už radši nenamítal nic.

V průběhu noci jsem opravdu pocítila několik prvních kontrakcí, ale nechtělo se mi ještě nikam jezdit, navíc se daly docela dobře zaspat. Vstali jsme ale brzo, chvíli ještě vtipkovali s domácími, u kterých zůstala na hlídání naše dvouletá dcera, a když se začaly kontrakce rozjíždět, vyrazili jsme směr Vrchlabí. V porodnici panovala jako vždy poklidná atmosféra, vrchní PA, která měla službu, mě vyšetřila a konstatovala, že je to všechno fajn, ať se zabydlíme v pokoji a dáme vědět, kdyby se něco dělo.

Dál do začátku porodu nijak nezasahovala. Příjemné bylo, když donesla dva nahřáté termofory a přikládala mi je na bederní část zad. Po přesunu do porodního pokoje už obě PA ale byly pořád s námi, snažily se mi poradit různé ulevovací polohy a spolu s mým mužem mi pomáhaly a ujišťovaly mě, že je to dobré a miminko už brzo uvidíme. Celý porod trval o několik hodin déle, než první, což nikdo nepředpokládal (tedy 8 oproti 5ti). Několik lidí se mě dokonce snažilo vyděsit, že nikam ani nestihneme dojet, natož do Vrchlabí. Julinka ale věděla, co dělá. Musela se opravdu dobře připravit na závěrečnou fázi a dorotovat, protože měla pupečník třikrát omotaný okolo krku jako šálu, tak aby si neublížila.

Když se chvíli po poledni narodila, ležely jsme spolu asi půl hodiny pod několika ručníky a koukaly na sebe. Bylo vidět, že pro Julinku to musel být veliký výkon, takže se hned chtěla přisát k prsu a spát. Když odešla placenta, přestihla PA pupečník a všichni jsme se přesunuli na chvilku na sál kvůli šití drobného poranění a zvážení miminka. Potom už jsme mohli jít na náš pokoj. Julinka ale nemohla usnout a plakala kvůli zahleněnému nosíku, tak jí dětská sestra ještě hleny odsála. Julča si potom našla bradavku, přisála se k ní a spokojeně usnula.

Starší dceru přivezl muž druhý den ráno. Byla nadšená, že konečně vidí to naše miminko, které se před ní tak nepochopitelně dlouho schovávalo u mámy v břiše. Dlouho mu vykládala, co všechno spolu budou dělat, až trochu vyroste :-).

V porodnici jsme byli do neděle, ještě se několikrát setkali s “doktorem Kamionem”, ale nějak jsme ho přestali brát vážně. Po nedělním obědě jsme si užili trochy byrokracie s propouštěcími zprávami a před odjezdem jsme se šli rozloučit s našimi porodními asistentkami. Muž jim chtěl popřát, ať mají dost porodů, aby jim tu jejich zatím ještě pořád prima porodnici nechtěly pojišťovny zavřít. Mávly nad tím ale rukou a jedna povídá “my ani nechceme víc porodů, my jedeme na kvalitu!”

Touhle větou z titulku měl náš příběh skončit, ale nedá mi to. Nedávno jsem se dozvěděla, že sousedka je těhotná. Hádejte, kam chce jet rodit…? A to bydlíme dvě stanice tramvají od takzvaného „Ústavu péče o matku a dítě“.

Moc bych si k letošním Vánocům přála, aby se ledy v porodnictví už konečně pohnuly, aby porodní asistentky nebyly popotahovány za svoji práci před soudem a ženy měly možnost rodit svobodně podle svých přání tak, jak jim to vyhovuje a tam, kde se cítí bezpečně. Aby Ivana K. mohla založit svou školu pro porodní asistentky a aby mohly konečně začít i u nás vznikat porodní domy. Snad toho není na jedny Vánoce moc 🙂 !

Kamila, Tomáš, Bětka a Julča

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 663. My jedeme na kvalitu
Předchozí příběh:
161. Příběh mezigenerační
A 118. Do budoucnosti (opakování)