Kdo získává a kdo ztrácí

Už dva roky běží příběhy pro Ivanu. Přečetla jsem téměř všechny a přestože je to vlastně pořád stejné téma, každý další je něčím jedinečný a obohacující. Jsem za ně moc vděčná, protože mi pomáhají vytrvat v mém putování proti proudu, které začalo právě u porodu našeho synka (narodil se den po vydání prvního rozsudku v září 2011). V té době ještě nefungovaly tyhle stránky, ale sdílené zkušenosti jiných maminek mi pomohly k rozhodnutí, které je pro mě napořád zdrojem vnitřní síly a mateřského sebevědomí.

Domácí porod byl vykročením na trnitou cestu, na které pravda občas padám „na hubu“ a rouhavě si přeju, abych mohla žít v sladké nevědomosti, mít dítě seřízené jako hodinky, které chápe, že já vím, co je pro něj nejlepší, přes den ho odložit v jeslích, večer s plyšákem do pokojíčku, přijímat vděčně a bez obav všechny nabízené léky a očkování stejně jako sladkosti na míru a záplavu plastových příšerek, abych ho ochránila a neupírala mu dětské radosti. Vím, že kdybych si tehdy nepostavila hlavu, s velkou pravděpodobností by mě v porodnici posadili do takového konvenčního vlaku (nebo vleku?). Ale z těhle slabých chvilek se rychle otřepu a zase jsem neskonale šťastná, že můžu prožívat každou chvilku vedle toho stvořeníčka, které se k nám ve spánku tulí, kojí se na přání, je neposedné, zdravé a spokojené. A tehdy mi vždycky dojde, jaká síla je v tomhle kolektivním předávání zkušeností a posilování mateřské intuice, zodpovědnosti a naslouchání potřeb.

Vždycky mi je líto každé maminky, která si musí projít nějakou špatnou zkušeností a nechápu, proč věcí jako neodnášení dítěte či vysvětlování zákroků a respektování dalších potřeb je tak těžké dosáhnout. A o co víc, ty matky, které se toho dožadují, se setkávají s pohrdáním a odsouzením okolí. Vy z toho naděláte, myslíte si, že všemu rozumíte, přežila to každá, zdraví dítěte za to stojí… a podobné vyděračské a popírající reakce. Žiju v zahraničí, takže jsem zatím nezažila žádnou přímou konfrontaci, ale dost mi osvětlila nedávná diskuze zdravotníků ohledně chystaných „změn“ na portále Medicinal Tribune.

Tak proto je tak těžké něco změnit. Páni doktoři držkují jako rozmazlené děti, kterým někdo sáhl na jejich hračku. Zoufalost, jak se jim vše drolí pod rukama. Ministerstvo ustupuje potrhlým ženským, které by je chtěly poučovat? A těm to navíc není dost a ještě si dovolí v diskuzi oponovat? Ta nehoráznost, ten nevděk, kam ten svět spěje! Ruce líbat bychom jim měli za nasazení, se kterým zachraňují naše životy. A média jim podkuřují, pořád to někdo vytahuje, copak veřejnost těch pár divoženek opravdu zajímá?

Dřív jsem byla bojovnější, podobné řeči mě vytáčely a všecko ve mně vřelo. Dneska si připadám silnější, už mě to tolik nezasáhne. Vím, že jsem spokojená máma spokojeného kloučka a žádnému zoufalci se nepodaří mé podřeby zesměšnit a podkopat. Vlastně jsem těm doktorům vděčná, protože na mojí proměně mají velký podíl. Díky jejich přístupu jsem k domácímu porodu došla v podstatě vylučovací metodou, třeba bych ho jinak úplně minula, a to by mě zpětně mrzelo. Místo lamentování nad rebelskými „pacientkami“ by se doktoři měli spíš chytit za nos a přiznat si, že k tomu proklínanému domácímu porodu doženou velkou část rodiček sami. A že dlouho už pod něj všechny skutečné nedostatky porodnictví nepůjde zametat. Jejich zkostnatělé postoje a pohrdání v jistém smyslu celou věc usnadňují. „Vybičovali“ nás k tvoření tohoto kolektivního příběhu, předávání zkušeností, podpory a inspirace. Díky tomu přibývá silných žen, které vědí, co chtějí. Kdyby hráli diplomatičtěji, možná bychom se jako ona pověstná žába už dávno uvařily v hrnci.

A taky mi je jich líto. Přemýšlím, kolik z nich si nese trauma z násilného porodu, separace, nedostatku citu, když své ochuzení, možná nevědomky, ordinují dalším. Mají tak výsadní povolání, u kterého jsou přítomni zrození, a oni vůbec nic nepochopili. Přetahují se o otěže ve slepém přesvědčení, že opravdu něco řídí. Plivají, koušou, ubližují. Překroutili celou věc na boj kdo z koho a nejspíš cítí, že dlouho nevydrží. Musí si připadat vyčerpaní, nepochopení, odstrkovaní. Jsem jim vděčná, že mi vždycky připomenou, jaké saze z bojiště by i na mě ulpěly, kdybych na to šla stejně.

Za několik (snad málo) let se věci změní. Je to naprosto nevyhnutelné – změnu vede pud sebezáchovy a zdravý rozum. Navíc tímto směrem ukazují také vědecké studie a závěry odborníků v zahraničí, což ještě společnost potřebuje, aby znovuobjevila přirozené chování. Možná jsme zatím v menšině, ale pomalu nás příbývá a škatulka alternativní bude brzo tak přeplněná, že ztratí svůj význam. Příští generace (možná už naše děti?) budou těžko chápat, že bylo nutné se mediálně handrkovat o způsobilost porodních bab asistovat u porodu, o schopnost rodiček naslouchat svému tělu a děťátku a vést porod vlastním tempem, nebo o důležitost nepřetržitého kontaktu matky s novorozencem. Naši lékaři by si měli rychle spočítat, na které straně historie chtějí stát. Jestli by místo „charakterního“ zastávání stejného postoje nebylo užitečnější pro ně i okolí opustit potápějící se loď a nebýt svým potomkům k smíchu. Tak jim v tomhle bilančním čase přeju rozlišovací schopnost, pokoru a pochopení. Nikdy není pozdě na to zvolit správný směr.

Marie Fareh

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 678. Kdo získává a kdo ztrácí

 

Když miminko polechtá v bříšku a pak odejde

Nedá mi to, abych nezareagovala na příběh č. 652. Loučení s andělem.

Utírala jsem slzy jako hrachy několikrát, než jsem dočetla Vás příběh, milá Kateřino. Nejen přirozený porod je něčím, co ženy i jejich miminka potřebují, ale také přirozený potrat.

Když jsem otěhotněla a dlouho otálela s návštěvou lékaře, kamarádka mi trošku pohrozila, že k lékaři bych měla co nejdřív, že v případě potratu nebo mimoděložního těhotenství může jít o život – masivní krvácení, otrava krve… Na chvilku mě vyděsila, ale pak mi došlo, že pokud miminko zemře, že přece nemůže být správná jediná cesta – lékařem provedená kyretáž. Vnitřně jsem to věděla a vím, ale potřebovala jsem příběh Vás i dalších maminek, které si prošly ztrátou miminka (nejen) v raném těhotenství.

A popisujete to tak krásně – jak se Vám narodilo miminko, s manželem jste plakali, rozloučili se s ním. Je to sice tak smutné, ale zároveň tak krásné a důstojné. Narodilo se Vám miminko, vy jste ho s láskou přijali a zase ho odevzdali Stvořiteli. V lásce, pokoře, s důstojností. Tak to má být vždy a všude – i když miminko odchází v nemocnici.

Já prožila nádherné těhotenství a domácí porod. Teď mě ale trápí určité zdravotní problémy, kvůli kterým musím další těhotenství odložit. Nepochybuji o tom, že ty problémy mají svůj důvod. Potřebuji čas se připravit nejen na další krásné těhotenství a porod, ale i na to, že miminko může přijít jen na chvilku. Jen mě polechtá v bříšku, posílí naše manželství a pak zase odejde. Zatím si nejsem jistá, zda jsem na něco takového připravena. Tento čas čekání na další těhotenství bych chtěla věnovat i těmto maličkým miminkům, co odejdou tak brzy a chtěla bych se naučit větší pokoře vůči životu i smrti.

Setkala jsem se s tím, jak někteří rodiče nectí dar nového života – např. nechtěná těhotenství, preference pohlaví… Jedna žena si vzala do hlavy jako hlavní starost ohledně svého těhotenství to, že nechce porodit na Štědrý den, na který jí vychází termín porodu, aby to rodině nenarušilo Vánoce…

Díky Kateřino za Váš příběh a Vám všem dalším ženám, které svou zkušenost s odchodem miminka sdílíte.

Moc děkuji porodním asistentkám, které pomáhají tyto ztráty ženám nést.

A.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 681. Když miminko polechtá v bříšku a pak odejde

 

Klasika – chtěla jsem rodit přirozeně, ale dopadlo to jinak

K Ivaně jsme chodili s manželem na předporodní kurz do A centra. Tehdy jsem o ní už něco málo věděla, zajímala jsem se o přirozený porod a vše kolem něj. Zaujala mě. Kurz měl být původně hlavně pro manžela, aby to všechno viděl stejně jako já (já myslela, že mám všechno nastudované), ale nakonec mi dal tolik, že bych tam nejraději poslala každou nastávající maminku. Naprosto jsem jí důvěřovala (a to stále trvá).

S ohledem na doporučení Ivany jsem se rozhodla rodit v Hořovicích namísto v Podolí. Podolí se sice tváří friendly, ale obecně jsou menší porodnice přístupnější. Porod začal ve 22 hodin prasknutím plodové vody, bez kontrakcí. Zavolali jsme kamarádce (která měla být podpora u porodu spolu s manželem), aby přijela, já si dala sprchu, dobalili jsme a celkem v poklidu vyrazili. Ještě jsme zastavili na benzínce, abychom koupili na Ivanino doporučení CocaColu – až budu bez energie…

Do Hořovic jsme dorazili kolem druhé, cítila jsem trochu bolesti, nepravidelně po 4-6 minutách. Na příjmu jsem předala porodní plán (nemusím popisovat, klasický požadavek na maximálně přirozený porod), s přijímající doktorkou jsme ho prošli, na většině věcí jsme se dohodli (včetně polohy vkleče nebo na porodní stoličce pro druhou dobu porodní), někde jsem ustoupila (monitorování každé dvě hodiny, sama jsem nakonec požádala o klystýr), někde jsem její doporučení odmítla. Otevřená jsem byla na 2-3 centimetry. Potom jsem se ubytovala na porodním pokoji (manžel s kamarádkou se u mě střídali, nechtěla jsem být sama ani minutu) a až do rána, celý den až do večera jsem každých 4-5 minut zažívala stupňující se bolesti. Bohužel jsem se vůbec neotevírala, v 16 hodin jsem byla na 3-4 centimetry, dost vyčerpaná (hlavně z toho, že se nic neděje) a bylo mi řečeno, že vůbec nemám kontrakce, že jsou to úplně nefunkční bolesti (děloha se nestahuje celá, jen od pupku dolů). Nechali nám chvilku na rozmyšlenou co dál, ale doporučili epidural a oxytocin s tím, že by se porod mohl úplně zastavit a hrozí císař. Personál už byl dávno vyměněný, ale přístup personálu se mi zdál dobrý, respektovali mojí volbu, dali mi čas na rozmyšlenou (samozřejmě nabízeli epidural už dávno předtím), všechno se mnou probrali. Nakonec jsem ze strachu z císaře svolila s epiduralem a oxytocinem. V tu chvíli mě začaly „nekontrakce“ bolet nesnesitelně, psychicky jsem se složila a vyptávala se, kdy konečně přijde anestezioložka… Píchání epiduralu jsme s manželem obrečeli, brali jsme to oba jako totální selhání našich představ. Nedokázala jsem se dát dohromady, epidural pomohl na bolesti v břiše, ale o to víc jsem cítila bolesti do zad, chtěla jsem přidat. Bolesti se stupňovaly, dostala jsem oxytocin, nemohla jsem už chodit, jen jsem ležela na boku, manžel mi držel zvednutou horní nohu. Jedna neempatická PA (nebyla to ta moje) mi přišla říct, že porod přece bolí, co jsem si jako myslela… Jiná PA (taky to nebyla ta moje, asi neměly co dělat a chodily se na mě koukat) mi doporučila postávat a při bolesti jít dolu do podřepu. Moc mi to pomohlo. Když už jsem myslela, že to nepřežiju, vzpomněl si manžel na radu Ivany, že když už budeme mít pocit, že to nepřežijem a budem se na to chtít vykašlat a odejít, tak to už je ONO! Jakmile mi to řekl, věděla jsem, že za chvilku už budeme mít svojí holčičku u sebe a vlila se do mě nová energie. (za to patří Ivaně obrovský dík, že to manželovi dokázala vštípit tak, aby si na to v tu nejvhodnější dobu vzpomněl). Chtěla jsem rodit vkleče nebo ve dřepu, jak jsem se dohodla s příjímající doktorkou. Tato doktorka mi ale řekla, že takhle ona rodit neumí, že to nikdy nedělala. Po mém naléhání mi doslova řekla „ať si to dítě teda chytim sama, že to ona dělat nebude“. Tento tlak jsem nevydržela a svolila s polosedem na posteli… Tlačení byla velká úleva, několikrát jsem zopakovala, že nechci nástřih. Když už se tlačila hlavička, doktorka mi znova nabídla nástřih, odmítla jsem. Hlavičku jsem porodila jen napůl, kontrakce skončila s hlavičkou na půli cesty. Bolelo to tak, že jsem řvala na celou porodnici 🙂 V další kontrakci jsem hlavičku porodila, bez většího poranění. Bohužel doktorka usoudila, že je dcera fialová a že má šňůru kolem krku, takže jí ze mě nedorotovanou doslova vytrhla a dcerka mě roztrhla ramínkama. Komplet. Včetně střeva a obou svěračů. Matně si vzpomínám, že neonatolog jen stihl říct, že ta šňůra je přeci volně, není utažená. Doktorka byla asi hodně vystresovaná, nebo nevím. Dcera byla fialová, protože byla 20 hodin bez vody, měla hematom přes celou hlavičku. Jinak byla úplně v pořádku, nebyla přidušená ani přiškrcená. Nevím, jestli by to zkušený porodník poznal. Naštěstí byl neonatolog zkušený a ačkoli asi tušil, co mě čeká, maličkou mi nebral, ale prohlédl na mém břiše, nechal jí přisát se. Bohužel jsme měly jen pár minut (ale i za ty jsem velice vděčná). Čekala mě celková narkóza – naštěstí, protože doktorka se mě chystala začít skládat jako puzzle (což několikrát zmínila) a nedbala na důrazné upozornění anesteziologa, ať počká, až mi naběhne epidural, který mi právě dopíchli. Bolelo to víc než porod, proto jsem s celkovou anestezií ráda souhlasila. Manžel dostal instrukce nehnout se od dcerky na krok a mě uspali. Po probuzení jsme si ještě museli vybojovat nadstandardní pokoj, aby tam se mnou mohl být manžel a starat se o dcerku (já nemohla). Podepisovali jsme celkem vtipné prohlášení, že za dceru přebírá plnou zodpovědnost manžel a já s tím souhlasím 🙂

Poranění se naštěstí hojilo velice dobře, šil mě pan primář (doktorka si naštěstí netroufla a povolala ho do služby), já mohla hned druhý den sedět a třetí den jsme šly s dcerkou domů. V porodnici jsme byli za exoty, všichni se na mě chodili koukat (doktoři na poranění, sestry na to jak sedím, na chodbě se všichni divili, že chodím…), vyhrožovali mi, že neudržím stolici a tvrdili, že si za to můžu sama a co jsem to za blázna, že jsem odmítla nástřih.

Pořád přemýšlím, kde se stala chyba, co jsme mohli udělat lépe a co mě na mém porodu nejvíc mrzí. Manžel má trauma, že zklamal a nevybojoval pro nás přirozený porod. Já se na jednu stranu těším na další porod (chci to zažít znovu a lépe) a na druhou stranu se bojím, jak se bude při porodu chovat jizva a co když to bude stejné… Každopádně jsem přesvědčená, že kdyby u nás porodnictví bylo víc přátelské k ženám a přirozeným porodům, bylo by to jiné a hezčí. Škoda, tolik jsme se těšili a byli připravení na krásný zážitek…

Martina Hetešová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 682. Klasika – chtěla jsem rodit přirozeně, ale dopadlo to jinak