Můj příběh pro Ivanu je o respektu k jedinečnosti každé ženy a o tom, co ji posiluje a co naopak ponižuje. Posílám jí jej, protože ji chci podpořit a vážím si všeho, co vykonala a co stále dělá.

Z těhotenství jsme byli celí rozechvělí a jako by to ani nebyla pravda, dokud to nepotvrdí lékař. Naplňovalo nás štěstí, ale samozřejmě (tak se to přece dělá) jsem se hned objednala k lékaři gynekologovi. Pár dní před stanoveným termínem jsem byla celá nesvá, jak to bude probíhat – byla jsem vdaná jen krátce a před svatbou jsem byla panenská. Ke gynekologovi jsem do té doby nechodila. Vlastně až tehdy, když jsme plánovali svatbu, jsem se rozhodla k nějakému přihlásit a dát se vyšetřit, přišlo mi to k mému muži fér. Jakého gynekologa zvolit, jsem se radila se svými kamarádkami. A jedna mi doporučila MUDr. Remeše. Sice dělal gynekologa v rámci psychiatrické léčebny Bohnice a moc mě nelákalo být „zařazena“ (prostým lidským úsudkem) mezi psychicky nemocné, jak se to tak automaticky dělá, když někdo zaslechne, že člověk chodí k nějakému lékaři do Bohnic, ale kamarádka mě ujistila, že je velmi milý, jemný a má pochopení. A protože jsem několikrát slyšela, že žena lékařka byla v gynekologické oblasti hrubá, kdežto muž lékař má přece jen před ženou určitou „bázeň“, a proto bývá jemnější, a také jsem si říkala, že když někdo pracuje s psychicky nemocnými, musí mít velkou trpělivost a pochopení větší než obvykle, rozhodla jsem se k němu přihlásit. Už ale to první předsvatební vyšetření a setkání s tímto lékařem bylo pro mě rozčarováním. Pominu-li chlad a neútulnost prostředí, vysoké stropy, bílé stěny, „ošklivou“ kozu, na kterou se špatně lezlo, vyšetření konečníkem jsem přežila (vše v pořádku – nebo lépe: takhle se stejně nic moc nedá zjistit), nicméně rozhovor s tímto lékařem ve mně zanechal rozporuplné dojmy – na moje různé otázky odpovídal vždy jen tím, co říkají různé předpisy. A bylo jasné, že i kdyby měl svůj názor jakýkoli, vždy předpis dodrží, aby se chránil (příp. ho nikdo nemohl žalovat). Ještě jsem se nesetkala s přístupem takto „předpisového“ člověka, což samozřejmě na mě nepůsobilo ani osobně, ani důvěryhodně (nechci mu křivdit – možná stál za těmi předpisy celým svým srdcem, ale nevysvětloval to argumenty, ale předpisy, což je podobné jako místo vysvětlení, proč se něco nesmí, říct: protože to řekl tatínek).

Tak. A k tomuto lékaři jsem měla jít na svou první gynekologickou prohlídku krátce po svatbě, kdy celá intimní oblast pro mě byla tak křehká a chvějivá. Samozřejmě že první slova zněla: na kozu. Vylezla jsem tam a celá roztřesená se snažila uvolnit, bohužel ne dostatečně rychle, takže prst pana doktora šel násilím proti staženým svalům vaginy, což po chvíli vzdal a řekl sestře, ať napíše do karty, že pacientka byla tak stažená, že těhotenství nešlo určit a určí se tedy až z krve. Šla jsem odtamtud úplně zdeptaná, že jsem to celé podstoupila zbytečně a že mě tohle čeká pokaždé a jak to vůbec „dám“… Mluvila jsem pak s několika mými kamarádkami (takto zničená – místo plná radosti z děťátka!). Ohromně mě posílila slova jedné mojí úžasné kamarádky, která mě podporovala, jak mohla, a ujišťovala mě, že nejsem divná, když mám tyhle pocity, že i její maminka, která má tři dospělé děti a je velmi rázná, když má jít jednoročně na gynekologii kvůli cytologii, má ráno průjem a objednává se jich několik kamarádek naráz a po prohlídce jdou do cukrárny (že to mají zase na rok za sebou), a tak co chci já, která jsem teprve na začátku manželského života, doteď jsem žila v cudnosti (nevím jaké jiné vhodné slovo použít, tohle zní podivně), se nemohu hned předělat a být schopná všechno u gynekologa zvládat. Byl to pro mě balzám na duši. Uklidnila jsem se a těch pár týdnů do další gynekologické návštěvy jsem žila svým životem a především v radosti z děťátka, které ve mně roste. Postupně začaly těhotenské nevolnosti, které mě docela zaměstnaly, k tomu se přidala veliká únava, takže jsem v práci byla k nepoužití – buď jsem běhala na záchod nebo usínala u počítače. Viděla jsem, že by bylo mnohem lepší být doma a v klidu, stejně jsem neodváděla práci, kterou bych měla a za kterou jsem byla placená, což mi bylo proti mysli… A tak jsem se rozhodla říci si o neschopenku, alespoň do té doby, než se trochu vzpamatuju.

Nicméně jak se blížil termín gynekologické prohlídky, začal se mi ztrácet úsměv z tváře, byla jsem zamlklá a poslední dva dny jsem byla celá stažená strachem a v psychické nepohodě. Když to manžel viděl, bylo mu to samozřejmě proti mysli. Všude jsme četli, jak je pro vývoj miminka nejdůležitější první trimestr a hlavně pohoda maminky, její klid… Není přece možné, abych takhle vypadala před každou návštěvou gynekologa. A rozhodl se, že na gynekologii půjde se mnou. To mi taky trochu dodalo odvahy.

Hned na začátku jsem panu doktorovi řekla, jak je pro mě vnitřní vyšetření těžké a že potřebuji víc času k tomu, abych se uvolnila. Manžela chtěl lékař samozřejmě poslat pryč, ale ten se nedal, takže byl na vnitřní vyšetření se mnou. Ze všech sil jsem se snažila uvolnit, takže se nakonec nějak podařilo. Pak následovala zrcadla a odběr z děložního čípku. Celá jsem se viditelně klepala, ale taky se to podařilo. Ptala jsem se lékaře, jestli musí být vnitřní vyšetření pokaždé nebo lze třeba ob poradnu, ale řekl mi, že pokaždé. Znovu jsem mu říkala, jak je to pro mě těžké, jak si myslím, že to děťátku v bříšku neprospívá (tedy ta moje několikadenní nepohoda), vysvětlovala jsem mu, že jsem na počátku intimního života a že to zřejmě nějaký čas potrvá, než pro mě gynekologická prohlídka bude „normální“, a prosila jsem ho, aby mi pokaždé vnitřní vyšetření nedělal. Znovu se odvolával na předpisy a že mi samozřejmě vnitřní vyšetření nemusí pokaždé udělat, ale v tom případě musím pokaždé podepsat negativní revers, že důsledky svého rozhodnutí beru na sebe!!! Takže jsem z toho získala dojem, že svým odmítnutím ohrožuji děťátko, což jsem samozřejmě nechtěla. Dále říkal mému manželovi, že jsem velmi přecitlivělá a že by mě v tom neměl podporovat (tím, že šel se mnou) a že vagina byla stvořena k tomu, aby se do ní něco strkalo, že je to úplně normální, takže nechápe, v čem je problém (že prý slyšel, že pro některé ženy je gynekolog horší než zubař – jak je to možné??).

A do toho jsem ho požádala o neschopenku pro moje nevolnosti. Na to reagoval, že těhotenství není nemoc, že jestli zvracím alespoň 12 x denně? Ne, to ne. To by byl důvod – řekl – k hospitalizaci, jinak nikoli. Do toho si přisadila sestřička, že dřív ženy musely těžce pracovat a zvládaly i nevolnosti i třeba porodit na poli.

Takže jsem odtamtud odcházela ponížená, že nedokážu snést ani vnitřní vyšetření ani nevolnosti, jak chci proboha dítě porodit a pak se o něj nevyspalá starat (doslova řekl doktor)?

S manželem jsme sedli do auta a jen tak koukali před sebe. První jsem řekla: „Jestli byla vagina stvořena k tomu, aby se do ní něco strkalo a je to úplně normální, tak v čem je problém u prostituce?“ (A v čem u znásilnění? To už jsem si řekla jenom v duchu. Já jsem neměla problém v intimní oblasti s mým manželem, ale s gynekologem bohužel ano – jsem nenormální?)

Manžel na to řekl: „K tomuhle gynekologovi už nechoď.“ Začala jsem smířlivěji: „Možná jsem opravdu přehnaně přecitlivělá a poddá se to, zvládly to všechny ženy…“ Ale manžel prozíravě viděl, že tudy pro dobré těhotenství cesta nevede.

A tak začalo moje hledání jiného gynekologa. K tomu jsem navštívila svou praktickou lékařku a požádala jsem ji o neschopenku pro moje těhotenské nevolnosti. Sice říkala, že toto nespadá do její oblasti působnosti, ale vystavila mi ji, a když jsem jí po třech týdnech přišla říci, že ji chci ukončit, velice laskavě se mě ptala, jestli přece jen nechci zůstat doma déle. Jsem jí za to velmi vděčná. Ty tři týdny doma mi velmi pomohly – nevolnosti byly úporné (přestože zvracení nebylo 12 x denně) a mohla jsem hodně spát, jak si vyžadovala únava, která byla veliká.

Po intenzivním hledání jsem na základě www.znamylekar.cz našla gynekoložku, o které všichni psali, že je výborná, a tak jsem vzala všechnu svoji odvahu a přihlásila se k ní. Říkala jsem si, že až na základě prvního setkání se rozhodnu, jestli k ní chci přestoupit nebo ne. Jde o MUDr. Hujovou z Černošic. Před termínem návštěvy jsem samozřejmě opět marně potlačovala strach, ale manžel za mnou stál a to mě jako ženu posilovalo. Paní doktorka má ordinaci v rodinném domku. Je to krásný a příjemný prostor (opravdu rodinný), v čekárně hrála hudba a byl tam dětský koutek s hračkami. Už tohle zapůsobilo milým dojmem (jak odlišným!). I ordinace byla v podobném duchu, koza vypadala komfortně. Paní doktorka byla velmi vstřícná, vyslechla mne, řekla mi, že vnitřní vyšetření pokaždé dělat nemusíme. A pak se mě zeptala, jestli se podíváme na miminko na ultrazvuku. Vnitřní vyšetření nebylo a místo něj jsem na obrazovce před sebou uviděla děťátko. Bylo to tak krásné, že mě naprosto unesla euforie. Básnila jsem o tom ještě několik dní poté. Manžel se mi smál, že nakonec budu chodit na gynekologii s radostí :-).

Vnitřní vyšetření opravdu přišlo minimálně, a když – tak byla paní doktorka velmi jemná a kupodivu: jsem téměř o vyšetření nevěděla, což mě opět dodalo odvahu. Paní doktorka mi nabízela, zda nechci neschopenku. Nepotřebovala jsem ji. Ale ten pocit, že si o ní můžu svobodně kdykoli říci, byl úžasný. Možná i díky tomu jsem zvládala chodit do práce i při náročnějších obdobích a vlastně jsem tam byla ještě dva dny před porodem (i když to už jsem nechodila na plný úvazek).

Změna gynekologa byla v mém těhotenství zásadní. Těhotenství pak bylo už jen samá radost.

Někdy v šestém měsíci těhotenství jsem se rozhodla chodit na těhotenské cvičení. Říkala jsem si, že by to bylo dobré trochu posilovat svaly, které jsou při těhotenství namáhané. Našla jsem si na internetu stránky www.podstrechou.com a rozhodla se chodit k Jitce Čejkové. Ani jsem netušila, jak zásadní vliv budou mít tyto hodiny cvičení a s tím související předporodní přípravy na moje myšlení týkající se porodu a přístupu k miminku. Byly to pro mě posilující večery plné inspirace a praktických rad. V nich jsem se dozvěděla, jak porod ovlivňují hormony, co dělá porodu „dobře“ a co ho komplikuje či pozastavuje. Tenkrát se mi poprvé vynořila otázka – pojedu-li rodit do porodnice a tam potkám doktora podobného MUDr. Remešovi, co to s mým porodem udělá? Otevřu se a porodím nebo se zavřu (stáhnu) a všechno se zkomplikuje? (A že se dokážu stáhnout pořádně, jsem už měla zkušenost – dokonce ani vnitřní vyšetření nešlo provést.)

A pak jsme s manželem viděli dokument Orgasmický porod. Jako by nám otevřel oči – a věděli jsme, jaký porod si pro naše děťátko přejeme. Manžel vyslovil tu myšlenku nahlas: „Připadá mi, jak tě znám, že se ti bude nejlépe rodit doma, protože se tu nejsnáze uvolníš, že to bude pro naše děťátko nejbezpečnější porod. Nechceš najít nějakou porodní asistentku a zeptat se jí na všechno?“ Připadalo mi, že mi trvá mnohem déle si v sobě ujasnit, jestli chci jít cestou domácího porodu. Ale najít si soukromou porodní asistentku a na všechno se jí vyptat, mi přišlo rozumné, ať se rozhodneme tak či tak. A tak jsem oslovila Olinku Riedlovou. Jezdila za námi domů, všechno vysvětlovala, odpovídala, podporovala a sama brala jako samozřejmost, že domácí porod je jen varianta a že porod může probíhat celý v porodnici.

Byla jsem registrovaná v pražském Podolí. Na začátku těhotenství jsem si myslela, že je to nejlepší porodnice v ČR, a tak jsem měla radost, že se registrace ve 14. týdnu zadařila. Sice mi nepřišlo dobré, že maminky, kterým je kolikrát ještě stále špatně z nevolností, musí brzy ráno (či spíše ještě v noci) vstávat, aby stihly dostat se včas do fronty a nebyla jejich cesta zbytečná, nechápala jsem, jak to, když všichni vědí, že zde maminky čekají i několik hodin na registraci, není zde ani jedna židle, na kterou by se mohly posadit, ale pořád jsem si myslela, že zde mají k maminkám vstřícný přístup, ten nejlepší…

Když mě moje gynekoložka předala do péče porodnice, chodila jsem do Podolí každý týden na monitor a do poradny. Naštěstí jsem jich absolvovala jen několik (asi dvě). Přestože jsme byly objednávané na čas, chodba (čekárna) byla nacpaná, kolikrát si ani všechny maminky nemohly sednout. V čekárně se dlouho čekalo. Při poradně ještě u dveří jsem na moje „dobrý den“ slyšela „hned se svlečte“. Nesvlékla jsem se a došla jsem až k paní doktorce. Znovu mi zopakovala, ať se jdu svléknout. Řekla jsem jí, že si vnitřní vyšetření nepřeji. Byla jsem přesvědčená, že pár týdnů před porodem je jedno, jestli se otvírám nebo ne – pokud ne, ještě si počkám, a pokud ano, pak už je to v termínu a porod stejně nezaspím. Paní doktorka to akceptovala, ale sestra měla nepříjemné poznámky. Podruhé jsem byla zase u jiné paní doktorky, což mě překvapilo – nečekala jsem, že se pokaždé setkám s někým cizím…

A zatím k nám domů chodila na pravidelné poradny Olinka. Byly dvouhodinové – zahrnovaly zodpovězení všech našich otázek, přípravu k porodu a vyšetření, jak se daří miminku. Měřila mi břicho metrem, poslouchala srdíčko, hmatem si v rukou „vážila“ miminko a zaznamenávala jeho polohu a sestup dolů. Poprvé, když k nám přišla a nabídla nám, zda si chceme „osahat“ naše děťátko – jeho hlavičku, zádíčka, zadeček…, byla jsem jako u vytržení. Nejprve sama rukama zjistila, jak je miminko natočené, a pak mi vložila moje ruce do těch míst, kde byla hlavička a já ji skutečně v rukou ucítila!!! A pak zádíčka! Naprosto mě nadchlo, že můžu být až tak úzce spojená s miminkem, že si můžu sama zjistit jeho polohu! Olinka nám také vysvětlila, že nestačí, aby bylo miminko hlavou dolů, ale také aby bylo správně natočené. I s hlavičkou dolů jsou polohy, které jsou neporoditelné. Protože naše děťátko nebylo dotočené správně, řekla mi cviky, které mám cvičit, které miminku k dootočení pomohou. Samozřejmě jsem se na to zeptala i v porodnici při poradně – jak je moje miminko natočené a zda mám něco dělat pro to, aby se dootočilo dobře. Ale paní doktorka k tomu neřekla NIC (je to jedno). Obdobně to dopadalo i při jiných otázkách. Mého manžela např. zajímalo, jestli miminko nemá kolem krku pupeční šňůru. Olinka si hmatem našla místo krku děťátka a tam silně vmáčkla prst a přitom poslouchala srdíčko – kdyby začalo bít rychleji, zřejmě by prstem utiskovala pupeční šňůru, ale srdíčko tlouklo pořád stejně klidně. Pupeční šňůra tam nebyla. V porodnici mi řekli, že to z ultrazvuku nejde zjistit, pupeční šňůra je tam všude a nedá se říct, jestli to je v místě krku… A tak jsem se v rukou Olinky cítila bezpečněji a připraveněji a přála jsem si porod prožít s ní. Měla jsem k ní důvěru, viděla jsem, jak se o nás opravdu zajímá, cítila jsem se s ní klidně a otevřeně a uvolněně, vnímala jsem její profesionalitu.

A skutečně jsme rodili doma. Porod byl pomalý, ale klidný. Náš chlapeček byl po celou dobu taky zcela klidný. Olinka co chvíli poslouchala srdíčko a bilo tak klidně a pravidelně, celou dobu, dokonce i po celých dvě a půl hodiny „tlačení“ (průchodu porodními cestami), kdy jsem byla v dřepu a hojně mi pomáhala gravitace. Byl klidné miminko i klidné batole. Jako by už porod o něm a jeho povaze něco vypovídal. Nebylo nikde žádné urychlování, na placentu jsme v klidu čekali tři a půl hodiny, celou tu dobu byl náš synáček u mě na břiše, kůže na kůži, svrchu přikrytý a teploučký, mazlili jsme se a radovali jsme se ze sebe. Až po pěti hodinách jsem jej z náruče dala na vážení a ustrojení a to byl stejně v mé těsné blízkosti. Ty první hodiny a týdny byly jako ve snu. Byli jsme šťastní, šťastní, šťastní!!! Štěstím jsem se rozplývala. Na synáčka jsme se nemohli dost vynadívat a vynamazlit.

Říkala jsem si, jak by porod proběhl v porodnici. Čekali by takhle trpělivě? Neurychlili by? A když by urychlovali, zvládla bych to? Nepožádala bych radši o epidural? A díky tomu (i poloze na zádech) mi šlo tlačení ještě hůř? Použili by kleště? Opravdu by čekali tak dlouho na placentu (slyšela jsem, že se v porodnici čeká max. hodinu, někde jen půl a jde se pod narkózu). Jak bych po narkóze byla schopná vnímat miminko? Kdo ví, kdo ví, třeba by i v porodnici všechno proběhlo takto v klidu a přirozeně. Můj zážitek doma byl nádherný. Asi tři týdny po porodu jsme si s manželem nadšeně říkali, že bychom chtěli další miminko… Díky kojení se nám přání naplnilo až za delší čas. S úsměvem jsme si taky vzpomněli na mého prvního gynekologa a slova o tom, jak dřív ženy zvládly porodit na poli. My jsme to zvládli doma! Ale nevěřím v jeho ocenění, protože to je mimo předpisy, kterými se tak stále zaštiťoval! A předpisy velí rodit v porodnici, v určité poloze, s nástřihem a taky v určitém čase! 🙁

A ještě něco na závěr. Olince jsem taky hned na začátku řekla, že mám problémy s vnitřním vyšetřením. Během porodu mě ale vnitřně vyšetřit potřebovala, to jsem samozřejmě odsouhlasila (bylo to asi dvakrát, než se náš chlapeček narodil). Sama mi pak říkala, že ji překvapilo, jak to bylo v pohodě, že zná ženy, které se opravdu stáhnou a vnitřní vyšetření je komplikovanější, ale to není můj případ! Že to se mnou bylo úplně normální! Tahle slova ve mně zůstala a už si nepřipadám jako ta „divná“, ale prostě normálně reagující ženská.

Zdeňka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 696. Můj příběh pro Ivanu