Je pozdě v noci a já přemýšlím, přemýšlím o tom jak je vůbec možné, že já, netěhotná matka dvou a půl roční dcery může tak často a intenzivně přemýšlet o svém dalším porodu, když druhé dítě ještě vůbec neplánuje. 🙂

Víte proč?

Protože mám strach, mám strach z toho, že společnost mě odsoudí za to, co bych tolik chtěla. Za to, že bych chtěla zažít přirozený porod, to by část mého okolí s protočením očí asi přijala, ale já bych chtěla zažít přirozený porod DOMA. Jsem na sebe nesmírně rozzlobená za to, že zatím nejsem tak silná, abych prezentovala to, co cítím, abych si to uměla obhájit, vím že to chci, ale tolik bych potřebovala podporu. Nejvíc mě mrzí, že mi nerozumí můj manžel, vím, že chce pro mě, pro nás to nejlepší a vím, že má strach, ale on má strach o můj život a o život našich dětí. Já mám strach z toho, co si moje dítě do toho života ponese a proto bych chtěla rodit doma.

Můj první porod nebyl špatný, už tenkrát jsem si pohrávala s myšlenkou přirozeného porodu, s myšlenkou rodit ve Vrchlabí, nakonec jsem to vzdala a porodila jsem v místní porodnici.

O půlnoci mě vzbudila zvláštní bolest, překvapilo mě, že je dost silná, než jsem došla na záchod přišla další stejně silná bolest, celá jsem se rozklepala (jo, nezdá se vám to, já jsem prostě trochu stresař 😀 ) …tak už je to tady… manžel šel před chvilkou spát, tak jsem si vlezla do vany a usoudila, že ho vzbudím, až to bude nutné. Ve vaně se mi rozhodně neulevilo, když se mi začalo dělat zle, vylezla jsem ven a prodýchávala kontrakce na čtyřech. Pořád jsem jen myslela na to, že s každou kontrakcí je miminko blíž a snažila jsem se hodně dýchat s představou, že mu posílám kyslík 🙂 Nutné probuzení manžela nastalo asi ve dvě hodiny ráno. Chvilku jsme povídali, dobalovali věci, sbalili nějaké jídlo a jeli. Cesta do porodnice od našeho bydliště trvala asi tři minuty, ale já myslela, že v tom autě umřu, že budeme muset cestou zastavit. Vydržela jsem a před porodnicí jsem manželovi řekla, ať tašku nechá v autě, že nás třeba ještě pošlou domů :-D. Po šílené hodině, kdy jsem musela sedět napojená na monitoru, klepala jsem se čím dál tím víc, protože ponožky a bačkory byly samozřejmě v tom autě (i když to zřejmě vůbec nebylo zimou), po hodině kontrakcích, které chodily každou chviličku a já musela odpovídat na milion otázek, které si vůbec nevybavuji, jen si vzpomínám jak sestřička netrpělivě oddychovala při čekání až prodýchám kontrakci a dostane ze mě co potřebuje slyšet a potom pronese větu: „To už máte další kontrakci?“, mě konečně někdo prohlédl. Upřímně, čekala jsem na to jako na smilování, potřebovala jsem vědět, jak jsem na tom, jestli už je tohle teda ten porod, nebo jestli mám čekat ještě něco „většího“ – otevřená na sedm centimetrů. Mažeme na sál (sláva tak to vypadá, že je to porod :-D). Po dvou hodinách na sále, které uběhly ani nevím jak a nebýt manžela kontrolujícího čas, nemám představu, jak dlouho jsme tam byli – přišla na svět naše nádherná dcera, kterou mi hned odnesli! Měla jsem hrozný strach z toho jak se cítí, jak jí musí být hrozně, když není u mě, přinesli mi ji zabalenou a držet jsem ji mohla jen pod dohledem sestry, byla jsem zdravá, v pořádku, při smyslech, normální žena po porodu, která bez problémů udrží svoje dítě, mimo to, byl tam manžel, který by nás ohlídal. Když teď čtu, to co píšu, je mi úplně úzko z toho, že jsem tohle všechno připustila.

Když sestra s manželem odešli, mohla jsem si dceru nechat na sále, ale musela ležet v postýlce, nesměla jsem ji vzít do náruče, když začala pobrekávat, byla jsem strašně nervózní z toho, že nevím jestli ji můžu pochovat. Celý pobyt v porodnici byl pro mě hrozný, dcerka hodně, opravdu hodně plakala. Když už se uklidnila a mohly jsme si odpočinout, musela jsem sebe, nebo ji chystat na nějaké vyšetření, vizitu, jít na přednášku o péči o dítě (kterou celou proplakala, protože byla hladová a já neuměla kojit v sedě, protože mi to nikdo neukázal), koupat (musela jsem dceru koupat? … pane bože proč? … ani nevíte jak si tu tluču hlavou o monitor, když si uvědomím, co všechno jsem zkazila), takže jsme byly obě strašně unavené, nevyspalé, nervózní.

Dceři budou v létě tři roky a já se snažím vynahradit jí to, co jsem pokazila, když se narodila, to, že jsem poslouchala cizí, místo abych poslouchala sebe a ji, abych poslouchala to, o čem jsem věděla, že potřebujeme. Stále spí s námi v posteli a stále se budí několikrát za noc a já si myslím, že je to nepovedeným začátkem, který si prožila, vystresovanou matkou, která chtěla ležet se svým miminkem nahá v posteli, ale měla strach, že ji uvidí sestra, protože to se přece nesmí, mít dítě v posteli a ještě k tomu neoblečené. Navíc nezapomenu na poznámku sestry, která mi s údivem řekla: „Vy snad pořád kojíte? Ještě jsem vás neviděla jinak.“ … jako by to bylo špatně.

Spousta detailů se do příběhu nevešla, to by bylo asi na knihu :-D. Ale proč to vůbec píšu.
V podstatě si nemůžu na porod stěžovat, bolel, ale netrval dlouho, dal mi krásnou dceru, nikdo mi do něj nezasahoval víc, než bych chtěla, ale to co se dělo po porodu, už nechci zažít.

Nechci si psát porodní plán a bojovat za něj v porodnici, nechci doufat, že potkám PA, která moje přání chápe, která mi rozumí a která mi pomůže. Nechci během porodu někam cestovat, celý ten přesun byl pro mě hrozně stresující. Vím, že dokážu porodit, že to zvládnu a jsem v tom dobrá :). Věřím si, ale nechci, aby moji víru někdo zpochybňoval, nechci ospravedlňovat svoje rozhodnutí, nemám chuť dívat se na nechápavé obličeje, poslouchat názory o nezodpovědnosti.

Vím, že kdybych tenkrát jen vzbudila manžela a zavolala porodní asistentku, prožila bych nejkrásnější noc ve svém životě a možná i mnohem klidnější následující léta.
Nemůžu vrátit čas, ale chci aby se moje další dítě narodilo doma, v bezpečí, v klidu, v pohodě, s manželem, kterého miluji, v místě které budujeme, kam se vracíme, když nám není dobře, kde prožíváme to největší štěstí a sdílíme naše trápení. V místě, kde nás nic neohrožuje, kde jsme naprosto uvolnění a prostě takoví, jací jsme, v místě kde je to teplo, které pro nás něco znamená. Chci si po porodu užít nový život, seznámit se s miminkem, nechat mu dotepat pupečník, přivést dceru, aby se seznámila se sourozencem a obejmout ji, aby věděla že ji miluju pořád stejně, i když musí udělat místo v posteli pro dalšího člena rodiny a být trpělivá, protože se o mě bude muset podělit a potom si prostě lehnout do postele se svým mužem a dětmi a jít spát, protože si to po tom výkonu prostě zasloužíme :). Neřešit koupání, vážení. Nechci být v nemocnici, nesnáším to prostředí, nechci mít u porodu cizí lidi.

Na druhou stranu mám strach, strach z toho, že se něco pokazí, strach z toho, že mi miminko umře… a vůbec nevím jak s tím mám bojovat.
Mám strach, že pro můj strach zase porodím „zodpovědně“ v porodnici, všichni mě budou plácat po rameni a celé se to bude opakovat.

Doufám, že než ta doba přijde budu si jistá a s veškerou zodpovědností své rozhodnutí přijmu, stejně tak doufám, že to rozhodnutí přijme i můj manžel. A až ta doba přijde, doufám, že najdu tak skvělou porodní asistentku, jako jste Ivanko vy. Přítelkyni, která mi pomůže porodit dítě doma, tak jak jsem si to přála.

Přeji Vám, abyste pomohla přivést na svět ještě hodně dětí, protože to je Vaše poslání.

Petra

(kdo ví jací bychom byli, kdybychom se s láskou narodili doma, v místě kde byli naši rodiče šťastní, věřím, že bych teď nebyla tak nejistá a že bych neměla takový strach ze života)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 702. Sen porodit tam, kde jsem šťastná, s těmi, které miluji