O narození prvního syna jsem psala v příběhu pro Ivanu č. 305. I přesto, že porod byl bezproblémový, zůstal ve mně pocit, že vše mohlo a mělo proběhnout jinak, že mi byl porod ukraden, že synovi bylo ukradeno zdravé narození a přirozené sžívání se mnou, jako matkou. Proto, když jsem znovu otěhotněla, velmi hluboce jsem se zabývala tím, jakým způsobem své druhé dítě přivedu na svět.

Věděla jsem, že chci rodit se svou porodní asistentkou. Nebyla jsem si jistá, jestli mám dost odvahy porodit doma. Porodní asistentku, ochotnou být při případném porodu doma, jsem s menšími obtížemi našla. Začala jsem ji navštěvovat velmi záhy, už na konci prvního trimestru. Hledala jsem u ní laskavou péči, porozumění a asi i pomoc při zodpovězení otázky, zda jsem dost statečná a odhodlaná, abych své dítě dokázala porodit já, já sama, bez „pomoci“ lékařů a bez medikace. Paralelně jsem ale docházela i ke své gynekoložce, u které jsem podstupovala všechna standardní vyšetření. Některá jsem měla původně v plánu odmítnout, ale díky klasické lékařské manipulaci (snad byste nechtěla ublížit svému dítěti?) jsem nakonec absolvovala naprosto všechna. Neměla jsem sílu odporovat. Zatímco kdykoli jsem se pokoušela se svou gynekoložkou vést debaty na téma přirozené těhotenství a porod, narazila jsem na evidentní nepochopení (ne neochotu, ne odmítavý postoj, ale naprosté neporozumění tomu, o co mi vlastně jde, o čem to vůbec mluvím), s porodní asistentkou jsem vedla dlouhé rozhovory na téma proč je u nás takový problém vyhovět rodičkám a odklonit se od zaběhnutého scénáře medicínsky vedeného porodu, proč jsou porodní asistentky perzekuovány a zda se vůbec u nás může něco změnit. Tyto rozhovory pro mě byly velkou podporou, ale zároveň ve mně vzbuzovaly beznaděj a lítost nad osudem porodních asistentek, jakožto žen žijících v ilegalitě pod permanentní hrozbou vážných postihů. Bylo mi z toho smutno.

Registraci v porodnici jsem pro všechny případy provedla, chtěla jsem si nechat otevřenou cestu pro případ, že bych v sobě nenašla dost síly porodit doma. Zvolila jsem Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a pokoušela jsem se zajistit si možnost porodit přirozeně a ambulantně. I přes opakovanou snahu se mi ale nepovedlo předjednat si v této porodnici podmínky, které by pro mě nebyly stresující. Představa, že budu rodit a dohadovat se s personálem porodnice o tom, co chci či nechci, aby mi bylo prováděno, pro mě byla nepřijatelná. Začala jsem hledat jiné řešení, sepsala porodní plán, a pak jsem na kontrole u gynekoložky v 36. týdnu zjistila, že dítě, které bylo dosud usazeno hlavičkou dolů, je najednou v poloze koncem pánevním. Byl to šok, místo o přirozený porod jsem najednou bojovala o možnost vůbec porodit vaginálně. Pro naprostou většinu porodníků je poloha koncem pánevním automaticky indikací pro císařský řez.

Tahle změna okolností mě donutila znovu se zamyslet nad svým přístupem k narození druhého syna, nad tím, že věci se budou dít zcela nezávisle na mé vůli. Někdy v tento moment jsem se zcela smířila s tím, že syn přijde na svět tak, jak se sám rozhodne a já musím jeho rozhodnutí akceptovat a snažit se jen mu příchod mezi nás co nejvíce ulehčit. Žádné plány ale nemají smysl. Tímto poznáním ze mě spadla velká tíha, a zcela jsem odhodila zbývající pochyby a obavy, konečně jsem se cítila svobodně. Téměř v ten totožný moment mi má porodní asistentka sdělila, že ze zdravotních důvodů se mého porodu nemůže účastnit. Představa kontinuální péče porodní asistentky tímto pro mě padla, vztah důvěry jsem si k této ženě tvořila zcela zbytečně, pokud budu rodit s porodní asistentkou (kde asi měsíc před porodem nějakou seženu?), bude to někdo, koho sotva znám. Opakovala jsem si, že nelze po porodní asistentce chtít, aby byla za každých okolností k dispozici, ale i přesto jsem byla velmi zklamaná. Ocitla jsem se tedy z ničeho nic bez porodní asistentky, s dítětem v poloze koncem pánevním.. nepříliš ideální situace pro přirozený porod, a už vůbec ne pro porod doma.

Naštěstí jsem se v této situaci ocitla až poté, co jsem sama v sobě našla sílu a vůli o porod syna bojovat a přijmout za něj veškerou odpovědnost, ať už proběhne kdekoli. Nevím, zda bych to jinak bývala nevzdala. Obrátila jsem se tedy na jinou porodní asistentku, která byla tak laskavá a ujala se mě. Na rozdíl od mé původní porodní asistentky neměla problém případně pomáhat i u porodu v porodnici. Najednou jsem věděla, že na tuhle ženu se mohu spolehnout, a že mě podrží v každé situaci. Nabyla jsem božský klid. Druhý den ráno jsem se probudila a věděla jsem, že syn je zase hlavičkou dolů.

S velkou dávkou štěstí jsem si i takto pozdě vyřídila registraci v Podolí. Porodnici mi doporučila moje porodní asistentka s tím, že je zde případně možné se dohodnout ohledně přirozeného porodu lépe, než ve Vinohradské porodnici. Do Podolí jsem zhruba ve 38. týdnu těhotenství začala docházet na monitory a do poradny (do té doby jsem docházela ke své gynekoložce). Jakkoli je však tato porodnice vyhlášená a slyšela jsem na ni mnoho chvály, i jen samotné monitory mi připadaly velmi stresující, dítě se buď hýbalo na jejich vkus málo, nebo moc, neustále mi zvonili zvoncem u břicha, případně s břichem třásli. Vždy jsem doufala, že před další návštěvou porodím, abych už tam znovu nemusela. Nicméně synkovi se nechtělo ven. Byla jsem ve 41. týdnu, na monitory jsem musela chodit co tři dny a termín poradny, na které jsem měla s lékařem probírat vyvolávání porodu, se nezadržitelně blížil. Žádné „běžné“ způsoby jak pošťouchnout miminko k narození nezabíraly, zůstala poslední možnost – vyvolávací koktejl dle Ingeborg Stadelmann. Koktejl jsem namíchala a vypila v 10 hodin dopoledne, byla jsem přesně 41+0. Byla jsem velmi napjatá, zda koktejl zabere, přišlo mi neuvěřitelné, že by byl opravdu tak spolehlivý, jak jsem se dočetla. Nicméně do pár hodin se skutečně dostavily kontrakce a s nimi i důkladné vyprázdnění, klystýr bych tedy opravdu nepotřebovala ☺. Kolem čtvrté odpoledne začaly být stahy pravidelnější, i když stále nebolestivé. Porodní asistentce jsem raději dala vědět, že se něco děje. Byla u jiného porodu v Mělníce, ale já jsem zůstala klidná, tušila jsem, že porod bude postupovat spíše pomaleji a věřila jsem, že to k nám bez problémů stihne.

Dorazila kolem osmé. Starší syn už spal, já měla kontrakce co pět minut, už byly citelné, ale nic hrozného to nebylo. Kolem desáté dorazila moje kamarádka, která mi při porodu měla dělat společnost. Nakonec spíš dělala společnost mé porodní asistentce, což ale bylo dobře, protože před námi bylo mnoho hodin práce. Porod postupoval pozvolna vpřed, otevírala jsem se rychlostí zhruba 1 cm za hodinu. Volně jsem chodila po bytě, hodně pila, hlad jsem neměla. Střídala jsem různé polohy, manžel mi statečně celé ty hodiny při kontrakcích masíroval bedra. Původně jsem plánovala rodit ve vaně, ale zjistila jsem, že voda ani mně, ani miminku nevyhovuje. Nejlépe jsem se cítila v kuchyni, opřená o linku, odkud jsem mohla mezi kontrakcemi klábosit s kamarádkou a porodní asistentkou. Stahy jsem vydýchávala s nepříliš hlasitými vzdychy, bolest nebyla nijak silná. Ve tři hodiny ráno jsem byla otevřená na 8 cm a radovala jsem se, že kolem páté by mohlo být hotovo a než se starší syn pobudí, jeho bráška bude na světě. V pět hodin byl ale nález stejný. Voda stále nepraskla a miminko nesestupovalo do porodních cest. Porodní asistentka se snažila mi všemožně pomoci, zvenku i zevnitř, ale nikam to nevedlo, jen mezery mezi kontrakcemi se prodloužily. Miminku se naštěstí stabilně dařilo dobře. Tušila jsem, že by pomohlo prasknutí vody, ale porodní asistentka s ohledem na okolnosti (nesestupující hlavička) nechtěla takto do porodu doma zasahovat. Shodly jsme se tedy na odjezdu do porodnice. Sebrala jsem již připravenou tašku (porodní plán jsem si úspěšně zapomněla doma ☺) a oblékla se. Přesun naštěstí trval jen pět minut.

V porodnici nastala klasika – upoutání na monitor vsedě v záklonu, což je opravdová lahůdka při křížových bolestech (poprvé jsem si zanadávala), dotazy ohledně důležitostí typu jména prababičky mého otce. Sestru, která mě přijímala, jsem poněkud nevybíravě odbyla, že všechny tyhle informace jsem už nahlásila při první poradně, a že jsem už opravdu hodně otevřená. Milostivě mě tedy vyšetřila a rovnou mě odvedla na porodní sál. Najednou ty informace už asi nebyly tak životně důležité a dalo se porodit bez nich ☺. Na sále byla koza, na kterou mě usadili a opět mi přivázali monitory. Pustili dovnitř manžela a moji porodní asistentku. Díky bohu za ni, na co jsem se nezmohla já, udělala ona. Monitor odvázala, napolohovala mě na bok a sondu mi držela na břiše, kontrakce tak byly zase snesitelné. Personál porodnice zvolil jako první krok protržení vaku blan, plodová voda byla čirá. Jen pár minut poté jsem začala cítit tlak na konečník. Pak měly věci rychlý spád, má porodní asistentka se snažila držet mě dále na boku, aby se mi lépe tlačilo, ale já už jsem příliš nevládla svým tělem, v tento moment převzal kontrolu autopilot, tělo tlačilo samo. Obrovská síla z mého nitra tlačila syna na svět mezi nás. Na jedno zatlačení syn sestoupil do porodních cest, na druhé zatlačení jsem porodila hlavičku (taková rychlost to byla, že jsem ani nestačila vnímat jakoukoli bolest, „ohnivý kruh“ se mi tentokrát úplně vyhnul), na třetí byl synek celý venku. Měl pupečník okolo krku a ještě si ho držel ručkou, nejspíš proto nesestupoval. Rozmotali ho a položili mi ho na břicho. Po dotepání jsem synkovi sama přestřihla pupečník. Syn se pak krásně přisál k prsu. Téměř ihned poté vyšla placenta. Synka nechali u mě celou dobu, nikdo mi ho neodnášel, nepotřeboval ho nutně umýt, měřit či vážit. Celý porod se obešel bez jakékoli medikace. Když jsem řekla, že chci jít rovnou ze sálu domů, nikdo moje rozhodnutí nijak nekomentoval, pouze mě upozornili, že bude chvíli trvat, než vyplní potřebné papíry. Musela jsem samozřejmě podepsat několik reverzů.

Syn se narodil půl hodiny po příjmu, brány porodnice jsme opouštěli čtyři hodiny po jeho narození. Protože jsem byla bez zranění, jen jsem seskočila s kozy, sedla do auta a odvezla si svou rodinku domů. Cítila jsem se úžasně, tak plná síly a energie. Sžívání se synem probíhalo skvěle. Domů nás chodila porodní asistentka kontrolovat, vše bylo v naprostém pořádku. Když synkovi sedmý den odpadl pupeční pahýlek, jsem hořce zavzpomínala na Apolináře, kde mě s prvním synem drželi o dva dny déle dní právě a jen kvůli tomu, že pupečník stále nebyl k seříznutí.. a přitom by to bývalo šlo tak jednoduše a samo.

Celý tento porodní příběh byl pro mě velkou životní lekcí o pokoře, důvěře v sebe sama, hledání té správné pomoci, o tom, že má cenu se nevzdávat. Ačkoli jsem syna nakonec neporodila doma, i tak bylo jeho narození krásným zážitkem pro mě a doufám dobrým startem do života pro něj. Bylo pro mě jasným důkazem toho, že psychická pohoda a podpora blízkých lidí je u porodu nejzásadnější. Dokud jsem byla doma, necítila jsem bolest, strach ani stres a porodem jsem proplouvala na vlnách euforie a očekávání.

Chtěla bych tímto poděkovat své porodní asistentce, dobré ženě, která mi tak krásný porod umožnila, za její podporu, rady a stále dobrou náladu. Také děkuji Ivaně a jí podobným statečným ženám, které se neobávají postavit se do čela boje za návrat k tomu lidskému a přirozenému, co se za porodem skrývá. Neztrácím naději, že se jednou respekt k porodu vrátí i do českých porodnic.

PB

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 712. Porodní příběh, který ráda vyprávím

 
První příběh vyšel zde: A 208. Pocity (opakování)