Intenzivnější přípravu na svůj druhý porod jsem zahájila až ke konci těhotenství. Konkrétně tím, že jsem vypsala všechny obavy spojené s procesem porodu. Obavy jsem pak spálila s kusem papíru, na kterém jich bylo požehnaně. Naopak jsem pak vytvořila popis porodu tak, jak jej chci prožít. Papír formátu A4 jsem si pročítala každý den a snažila jsem si průběh představit a procítit. Oprášila jsem knihu „Aby porod nebolel“ a zakoupila si knihu „Hypnoporod“. Půjčila jsem si titul „Hovory s porodní bábou“ od Ivany Königsmarkové. Nachystána na den „D“, s pomocí těchto knih, jsem věřila, že prožiji krásný porod. Zúčastnila jsem se též přednášky francouzského osvíceného porodníka Michela Odenta.

Nutno se zmínit o prvním porodu. Synka jsem přivedla na svět přesně v den termínu, ale den a půl jsem před tím prožila v porodnici. Od odtoku plodové vody utekl téměř den, než jsem začala rodit. Moc jsem tehdy litovala, že jsem nejela do porodnice později. Tentokrát jsem byla s dulou domluvená, že budu doma co nejdéle, než se vydáme do porodnice. Samozřejmě, že jsem tenkrát byla nevyspalá a bez energie a při porodu mi bylo podáno téměř vše, co jsem v porodním plánu zmínila, že nechci. Včetně epidurální anestezie. Lékař mi vyhrožoval císařským řezem, pokud se porod nezrychlí. Na poslední chvíli jsem si jej tedy nechala zavést a na mé přání jeho množství v poslední fázi porodu ubrali. Ukázalo se, že v mém případě jeho podání byl dobrý krok a epidurál mi nakonec pomohl. Nabrala jsem trochu sil a porod se urychlil. Moje představa o ideálním porodu však v Brně na Obilním trhu splněna nebyla.

A nyní zase zpět. Před druhým porodem jsem několikrát zkoušela komunikovat s miminkem skrze automatickou kresbu. Na otázku, zda je spokojeno s výběrem Vyškovské porodnice mi odpovědělo, že je spokojeno, když jsem spokojená já. Vyškov jsem zvolila kvůli menší rodinné atmosféře. Abych se přiznala, lákaly mě však představy porodu tak, jak jej bezbolestně zažívají ženy doma, v moři apod. Bohužel jsem si nepřipadala v souladu s touto představou, aplikovanou na sebe. Trochu jsem záviděla těmto ženám, které dospěly do bodu, že byly přesvědčené přivést své děťátko na svět doma čí v jiném zařízení než v porodnici. Podvědomě ve mně zůstala touha nerodit v porodnici, ale rozum velel, že jiná volba pro mě neexistuje.

Před porodem jsem stihla nachystat „hnízdo“ na poslední chvíli. Týden před termínem porodu jsem dokonce prosila miminko, že potřebuji stihnout zajít na pedikúru, kterou jsem nutně potřebovala :-). Něco mi říkalo, že mimi možná přijde dříve. Ještě ten večer jsem dopekla chléb a o půl jedenácté večer sedla po žehlení na židli s tím, že jsem stihla, co bylo potřeba. A oops, čirá tekutina nezadržitelně začala odtékat z mého lůna. Opakovala se snad stejná situace jako u prvního porodu? Praskla voda, ale zase budu bez sebemenšího náznaku porodu nevyspalá čekat v porodnici? To se nesmí opakovat. Dula mě telefonicky ujistila, že pojedeme do porodnice, až kontrakce přijdou po 2 minutách. Možná to vypadá nezodpovědně, ale mělo to tak být. Poprosila jsem přímluvce v nebi o ochranu a šla jsem tedy za synkem do postele s hudbou, kterou jsem poslouchala v těhotenství. Manželovi, který se zrovna vrátil z práce jsem oznámila, že miminko k nám brzy přijde. Zatímco jsem do půl třetí odpočívala v posteli a moji dva muži tvrdě spali, musela jsem vstát. Cítila jsem blížící se kontrakce a nutnost je prodýchat. V tomto mi velmi pomohlo dýchání naučené z knihy Hypnoporod. Klečela jsem tuto dobu převážně na podlaze na polštáři, opřená o pohovku, s teplými ponožkami a zabalená do deky. Zajímavé pro mě bylo, že jsem věděla, že se blíží kontrakce, i když fyzicky tomu nic nenasvědčovalo. Byla jsem tedy dopředu na každou připravená. S jejím příchodem jsem se nadechovala a prodýchala jsem ji s hlubokým á. S á prošla vlna skrze mé tělo ven. Posilnila jsem se čajem, který jsem mezi kontrakcemi uvařila, snědla pár oříšků a chodila do sprchy. Pokud mě kontrakce zastihla ve stoje (ve sprše, na WC či jinde), vždy jsem se s lehkým předklonem pevně chytla čehokoli, co bylo v dosahu a prodýchala ji. Vše jsem konala intuitivně a pozoruhodné bylo zjištění, že jsem klidná. Běžně stresové situace nezvládám dobře. Pamatuji se, že se mi jednu dobu chtělo velmi spát. Chvilku jsem podřimovala i na pohovce, ale kontrakce mě zavedly zpět na kolena. Jelikož jsem mezi kontrakcemi pospávala, neměla jsem pojem o čase. Kromě aroma lampy a svíčky mě na radu Michela Odenta jiné světlo neozařovalo. Pokud jsem šla do sprchy či na WC, podívala jsem se na hodinky, ale netušila jsem, kdy mám dule zavolat. Bylo mi dobře a byla jsem ráda, že jsem sama. Napadlo mě, kdo by mi teď a s čím asi mohl pomoci? Přítomnost jakékoli osoby se mi zdála zbytečná. První porod se mi zdál až nesnesitelný a nekonečný. Tentokrát jsem prožívala kontrakce jako tlak, nepohodlí a k závěru jako bolest která se dala hlubokým dýcháním hezky zvládnout. Ke konci této fáze se dostavil i tentokrát typický pocit, že už to nezvládám a nevydržím. To je prý známka toho, že brzy porodím. Nad ránem vše chytilo rychlý spád. Asi před šestou hodinou jsem volala dule, že se kontrakce zkrátily asi na 2 minuty a cítím velký tlak. „Nezpívala“ jsem hluboké ale spíše vysoké á. Oblékla jsem se do porodnice, ale za chvilku jsem kalhoty překotně svlékala. RODÍM. Nějak mi to rozum odmítal přijmout. Co se to děje? To už jsem svými zvířecími zvuky vzbudila do té doby poklidně spící muže. Rychle jsem se přemístila do ložnice a na všech čtyřech se ocitla na posteli. Volala jsem na manžela, ať přivolá záchranku. Dostala jsem totiž strach, i přes tmu jsem viděla, že krvácím. U prvního porodu jsem si krev moc nepamatovala. Netušila jsem, co bych měla dělat. Jak mohu porodit dítě sama? Synek za mnou utíkal do postele a plakal. Manžel mu pustil oblíbeného krtečka, takže o dalším vývoji nic nevěděl. Nastala velmi silná chvíle, stále jsem vydávala zvláštní hlasité zvuky, které mi dost ulehčovaly. Jako bych se ocitla mimo prostor a čas. Cítila jsem, jak se mi mezi nohama objevila hlavička a chytla jsem ji do dlaní. „Ještě kousek“, povzbuzovala jsem miminko. Tento moment ve mně zanechal nesmírný dojem. Něco podobného jsem snad zažila jen při prvním milování. Bez běžně propagovaného tlačení jsem za chviličku držela v rukou vytoužené miminko. Připadala jsem si jen jako nástroj, že všechnu tu práci za mě vykonalo mé moudré tělo. Dělalo přesně, co mělo a zvládlo to bez vnějšího zásahu. Nezasahovala jsem mu do toho, snad jen svými pochybami. Miminko jsem zvládla chytnout do náručí, přitisknout jej k sobě. Co víc v tu vzácnou chvíli bylo potřeba? Okolí se mě pak ptalo, jak jsem věděla, jak mám miminko chytnout? Jsem matka, jak jinak by to mělo být? Kdo jiný to má zvládnout? Copak by to Stvořitel či příroda nezařídila až do konce? Cítila jsem velký respekt a úctu ke svému tělu a stvoření. A velkou vděčnost. V průběhu porodu mi vyhovovala samota, z praktických důvodů mi teď chyběl někdo, kdo by přes nás přehodil přikrývku. Zavolala jsem na manžela, že máme miminko a ať přes nás přehodí ručník. Za chvíli dorazila dula a za ní hned sanitka. Paní se dvěma záchranáři. Paní se na mě obořila, že jsem chtěla rodit doma. Podepsala jsem první revers, že odmítám oxytocin pro odchod placenty. A tady vlastně vše příjemné končí. Nejhorší z celého porodu byl převoz do porodnice, který mě dost bolel. Sestřičky v porodnici byly moc milé, ale opět mladá doktorka, která mě ošetřovala, mi nevěřila, že jsem nechtěla rodit doma. Taška do porodnice, porodní plán a dula nebyly důkazy k porodu v porodnici. Opět porod neproběhl kvůli událostem po porodu podle mých představ. Přesto zase děkuji personálu na Obilním trhu za péči. Prožila jsem krásný porod, kde jsme s dcerkou hrály hlavní roli v režii mého těla. Po podepsání dalšího reversu jsem byla s holčičkou za pár hodin zase doma v posteli. Tam, kde přišla na svět. Až doma jsem vyčetla ze zprávy: „po plánovaném porodu doma…“. Podepsáno lékařkou, se kterou jsem se ani nesetkala. Kde a jak byste si zvolili po této zkušenosti další porod? Děkuji paní Königsmarkové za práci kterou dělá, dalším lidem, kteří společně s ní usilují o změnu českého porodnictví, a všem silným ženám, které mě inspirují na mé cestě.

Táňa

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 720. Rození aneb propojení ducha a těla