Díky všem vám, které jste na těchto stránkách v průběhu posledních let popsaly své porodní i jiné příběhy, jsem se mohla včas dozvědět, čím v Čechách prochází většina miminek před a při narození (a jejich matky s nimi). Jen díky tomuto sdílení informací, smutků i radostí jsem si mohla uvědomit, co považuju za důležité, a zařídit se podle toho. Třeba bude pro někoho podobně užitečné, jako bylo dřív pro mě, přečíst si cizí „porodní přípravku“.
Jen předesílám, že jsem se nemusela zbavovat tradovaných traumat z porodů – maminka ani babičky nikdy nedávaly k lepšímu hrůzostrašné porodní historky. Startovací pozice typu „holt to každá musí přežít“ a „je to hnusná, krvavá a nebezpečná záležitost by asi byla náročnější – ještě jedno poděkování patří mým blízkým za tento usnadněný začátek.

A k čemu jsem postupně došla?

1) Snažila jsem se nic nečekat a příliš neplánovat.
– Jelikož evidentně i v těch nejosvícenějších zařízeních v Čechách pracuje velmi různorodý personál (v Podolí prý působí porodník, u nějž přes 90 % porodů končí císařem), vyhodnotila jsem si, že nemá smysl se příliš snažit dopředu nějak „pojistit“. Efektivnější mi přišlo neinvestovat energii do okolí, které nezměním (viz tento můj 620. příběh o ultrazvuku na Vinohradech), ale do sebe. Nesnažila jsem se proto ani o registraci v nadstandardní instituci, ani o nějaký plánovaný výběr té nejvhodnější porodní asistentky. Schůzku jsem si domluvila jen jednu, s PA, kterou mi doporučila kamarádka, a důležité pro mě bylo, že při jednom z úvodních sezení tak mimochodem, coby bývalá v institucích pracující zdravotnice, pronesla: „Já už vás, co chcete rodit doma, i chápu. Ono to v těch nemocnicích opravdu nejde…“. Kdyby byla apriorní zastánkyně domorození, bývalo by mě to vyděsilo. Takhle jsem si libovala v její puntičkářské péči a užívala si dostatek času na vzájemné seznámení.

2) Jak jsem se připravovala na nečekané?
– Během těhotenství jsme kromě setkání s PA s mužem absolvovali několik kurzů, zejména šestidílný večerní vedený I. Königsmarkovou a celodenní víkendový vedený L. Groverovou – Suchou, oba v A-centru. Přečetla jsem taky, co mi kdo doporučil, a užívala si ten rozptyl názorů a postojů: souhrny lékařských studií v Henci Goer (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu) mi umožnily informovaně se rozhodnout, proč v žádném případě nechtít většinu z rutinních zákroků natož podávání „tlumičů“; porodní zážitky z knihy Aby porod nebolel mi zas připomínaly význam intuice, komunikace s miminkem a práce na sobě. V textech od M. Mrowetz jsem našla další argumenty k významu bondingu, I. Stadelmannová obsahovala spoustu skvělých babských rad (třeba pití odvaru z lněného semínka ke konci těhotenství) a vůbec nejdůležitější pro mě byla kniha, jež česky vyšla až r. 2013 Fascinující mysl novorozeného dítěte. Pod lehce kýčovitým obalem se skrývají vskutku nevídané výzkumy lékaře Davida Chamberlaina, kterému se povedlo získat řadu dětských vzpomínek na porod (i prenatální období) a konfrontovat je se vzpomínkami matek či jiných přítomných osob. Díky jeho studiím jsem si mohla být stoprocentně jistá, že má smysl zkusit miminku uchystat co nejklidnější příchod na svět s co nejmenším počtem cizích lidí a bez zbytečných rušivých intervencí. Současně jsem nepochybovala, že pokud se miminko rozhodne přijít na svět nějak komplikovaněji v nemocnici, nebude mít smysl se tomu vzpírat. Ty první zážitky jsou sice významné, ale přece jen pak před sebou budeme mít celý další život…

3) Je to hlavně na miminku.
– Svou schopnost smířit se s jakýmkoli průběhem porodu jsem naštěstí nemusela testovat. O to víc jsem se snažila být na miminko napojená a dávat mu najevo, že jsme parťáci a jsme v tom spolu. „V tom“ je přitom podle dnešního pojetí jen matka, mně ale přišlo, že jsem spíš taková podpůrná síla: konečná rozhodnutí dělá ta bytost, která se ve mně uhnízdila.

4) Opravdu žádné další přípravy?
Nikdy jsem nebyla typ, co by snil o dětech a skláněl se nad cizími kočárky. Nedojímaly mě ani dětské oblečky, co se mi začaly doma hromadit, donesené kamarádkami a příbuznými. Snažila jsem se ale celé těhotenství několikrát týdně cvičit a zejména v prvních dvou trimestrech jsem dbala na svou stravu i důkladný odpočinek. I na samotný porod, kdy mnozí doporučují Coca-Colu, jsem si nakonec radši k popíjení uvařila dva litry zeleninového vývaru. Říkala jsem si, že tohle jsou přesně ty vnější okolnosti, které mohou leccos usnadnit, nebo naopak zbrzdit. A kvůli náporu rychlého cukru jsem předtím odmítla i automaticky prováděný glukózový test na cukrovku…

Ještě jednou bych asi měla zdůraznit, že jsem měla obrovské štěstí: těhotenství přišlo v době, kdy jsem už byla dost stará na to, abych se nebála brát si dost věcí na vlastní zodpovědnost, ale ještě dost mladá na to, aby mě nesvazovala úzkost z „poslední šance“. Kromě nevolností na začátku se u mě neobjevily žádné komplikace, celý podzim jsem byla zdravější než v netěhotných obdobích. Samozřejmě, že při porodu doma, který jsme s partnerem předem chystali v případě, že vše půjde dobře, se toho může spousta přihodit. Jenže ve finále jsem si jasně uvědomila, že se porodu doma bojím míň než porodu dirigovaného nemocnicí. A o tom je druhá část mého příběhu.

Porodu doma jsem se bála míň než toho nemocničního

Občas mi někdo řekne, že jsem statečná. Že jsem se odvážila rodit doma. Jenže je to trochu jinak – já se jen domácího porodu bála míň než pobytu v nemocnici. A měla jsem navíc naprostou důvěru ve svou porodní asistentku, že zodpovědně vyhodnotí, pokud by do té nemocnice bylo třeba jet.

To je první důležitá věc: Měla jsem svou porodní asistentku, k níž jsem měla naprostou důvěru.

Jak to? Kde se taková důvěra bere? Nemá přece titul a navíc jedná na hranici zákona…
– Jenže na rozdíl od běžného gynekologa či porodníka se má PA každoročně po řadu let podílí na desítkách porodů, ať už doma, nebo jako doprovod v porodnicích, a důvěrně tak zná průběh přirozeného porodu a roli temperamentu a psychiky ženy i dítěte. Kromě toho absolvovala nejen zdravotnické školy a kurzy, ale dál se vzdělává a taky dbá na péči o sebe sama prostřednictvím supervizí. Péči poskytuje i po porodu, původní specializací je navíc dětská sestra, nu zkrátka ideální průvodkyně pro fyziologické těhotenství od začátku do konce včetně šestinedělí.
Tohle by mohlo platit i pro lékaře, ne?
– Jenže s lékařem na sebe nikdy nemáte čas. S ní jsme se viděly nejdřív každý měsíc, poté co čtrnáct dní a nakonec co týden, vždy na dvě až dvě a půl hodiny. Nejen, že mě toho spoustu naučila (třeba jak pohmatem poznat, kde má moje dítě zadeček, zádíčka a nožičky), ale taky mě nesmírně pečlivě sledovala. Dám příklad: u gynekologa mi každý měsíc měřili tlak – na jedné ruce. PA mi ho měřila na obou. Proč? Na každé ruce totiž může vypadat dobře, příliš velký rozdíl mezi oběma hodnotami však signalizuje nějakou potíž, většinou ledvin.
Hodně chtěla vědět o porodních příbězích tradovaných v mé rodině – aby tušila, zda se může objevit nějaký blok, nebo zda nemám od dětství implantovaný postoj „porod se prostě musí přežít“. Mimochodem, velkou důvěru ve mně vzbuzovalo i to, jak ji trápí pololegální postavení její profese a to, že svou práci kvůli tomu nemůže dělat tak, jak by to šlo nejlíp.

(Kde se v téhle zemi bere taková PA? – Tak jako o poklad můžete zakopnout, nebo můžete dlouho pátrat bez patřičného výsledku, i PA, s níž si budete vyhovovat, můžete najít snadno, nebo vůbec… Já měla ohromné štěstí na doporučení dobré kamarádky.)

Jaký tedy ten můj domácí porod byl?

Překvapivý. Především mi připomněl, že řadu věcí sama nezvládnu – a zrození (prvního) dítěte patří mezi ně. Moje PA musela předvést veškerý svůj um, když už se začala blížit závěrečná fáze porodu a miminko stále nemělo správně natočenou hlavičku (natož tělíčko). Samozřejmě, tašku jsem měla sbalenou a těchto několik momentů, kdy byl odjezd do nemocnice na spadnutí, jsem vlastně očekávala. Neuměla jsem si představit, že by úplně všechno mohlo jít hladce. Miminko si ale nakonec po různých prostocvicích (doslova – zkuste kolenoprsní polohu s hlavou, rameny a hrudí na zemi a třást devítiměsíčním břichem) dalo říct.

Týmový: To bylo další zásadní zjištění: Miminko a já jsme tým. Stejně jako jsem byla „v tom“ ve všech smyslech slova já, tak se z toho nemohlo vyvléct ani dítě. A čím náročnější to bylo, tím víc jsem si s ním posílala sílu, že to spolu zvládneme. Že máme výbornou pomocnici a ani jeden z nás v tom není sám. V nemocnici by s námi při nižších ozvách, jež se v jednu chvíli objevily, trpělivost nicméně neměli. Ačkoliv to do té chvíle šlo rychle a dobře – a od ní taky. PA mi posléze řekla, že si myslí, že se miminko prostě leklo, protože jsem se hrozně rychle otevřela, a ono ještě nebylo správně dotočené. Že cítilo, jak ho to všechno tlačí někam, kudy nemůže projít… A že ho proto v tu dobu neustále poslouchala Dopplerovým přístrojem, jak se mu daří, a rozhodovala se, co dál.

Jedinečný: A to je přesně to, čeho jsem se bála v nemocnici: že by nikoho ani nenapadlo zohlednit třeba temperament a osobnost miminka. Že by se mu nikdo nezkoušel pomoct, aby náročný příchod na svět zvládlo samo. Že by se místo podpory svých vlastních kompetencí miminko setkalo v tom lepším případě s jejich ignorováním, v tom horším s jejich zpochybňováním – a stejně tak i já. Protože sice každý můžeme být jiný, ale systém má své předpisy a tabulky.

A co bylo po porodu?
Gejzír štěstí, že jsme celým porodem všichni ve zdraví prošli. Seznamování s řvoucím miminkem, které své velké finále zvládlo asi za dvacet minut. Tříhodinové čekání na placentu. Pět hodin po porodu první fotka. Šest hodin poté rozloučení s PA. První společné schrupnutí. A až pak, v klidu večera, telefonáty rodině. (Nevěděli o žádném odjezdu do nemocnice, tak je nestresovalo čekání na zprávy.)

Jestli mě ještě něco překvapilo? Komentáře typu „Tak se hlavně zotav“ – a moje nechápavé reakce. Proč? Z čeho? Ano, cítila jsem se jako po velkém sportovním výkonu, současně mi ale žilami proudil asi hektolitr oxytocinu a vedle mě vonělo miminko. Porodní poranění taky nebyla, tak mi nic nepřipomínalo ani noční kontrakce, ani ranní náročné chvilky. Rozhodně ale nebylo od věci připomenout mi, že se musím šetřit. V té euforii bych na to mohla snadno zapomenout.

Druhý den ráno jsem nemohla dospat, jakou jsem ještě pořád měla radost. A taky jsem cítila obrovskou vděčnost, že jsme mohli zažít ty krásné okamžiky v privilegované intimitě. Bez toho, aby si někdo bral jako rukojmí dítě (přece nechcete, aby vám umřelo) a uplatňoval standardní postupy na něco tak nestandardního. Jen o nepostradatelnosti lékařské ruky na novorozenecké hlavičce nás systém přesvědčil, když bez razítka nebylo možné vydat rodné číslo. To už je ale jiný příběh.

Já ještě jednou děkuju Pánu Bohu a všem, kdo se o své příběhy podělili přede mnou (viz předchozí příběh Díky všem za včasné varování), že jsem nešla jako ovce na porážku, ale jako tým na zápas, který mohou vyhrát všichni zúčastnění. Kéž jsou porody v budoucnu taková win-win situace i pro lékaře, kteří si při nich pro nedostatek práce, již povětšinou zastanou PA, i třeba odpočinou, především si ale budou moci šetřit síly na situace, kdy je jejich zásah opravdu potřeba. Všem nastávajícím rodičům pak přeju, aby jim svobodná volba způsobu porodu umožnila být si co nejvíc vědomi svých kompetencí – a své zodpovědnosti. Porodem to totiž, jak je známo, vlastně jen začíná.

Olga Richterová

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
741. Díky všem za včasné varování
742. Porodu doma jsem se bála míň než toho nemocničního

Další příběhy autorky:
620. Přeju si změnu přístupu kvůli doktorům samotným
A 337. Rozdíly (opakování)