O normě porodů

 Poslední dobou se mi stávají takové malé náhody. Sami televizi nevlastníme, takže o pořadech dnes vysílaných mám jen malé povědomí. Vždy ale, když se kolem nějaké televize nachomýtnu, tak dávají nějaký pořad, který je buď přímo o porodech, nebo se o porodech zmiňuje, samozřejmě v tom znění, proti kterému stojíme…

Nedávno jsem vyzvedávala syna u babičky, zrovna běžela televize, s dílem Ordinace v Růžové zahradě. O patetičnosti tohoto seriálu není třeba se zmiňovat. Teď mě pravděpodobně proklejí ty tři miliony žen, které tento seriál u nás sledují (jak mi k mému šoku prozradila kamarádka pracující v bulváru). Takže, když jsem přežila citem přesládlé dialogy, dostalo se k tématu porodu. Mladá dívka v tomto seriálu zahrála poměrně brutální porod, který skončil dobře, neboť k dispozici byli lékaři, přístroje, nejmodernější polohovací křeslo apod. Jediné, na co jsem se zmohla v tu chvíli, bylo protočení panenek. To snad nemyslí vážně! To si snad někdo (ministerstvo?) musel zaplatit! Kdyby tento seriál nesledovala valná většina žen v republice, tak jen zakroutím hlavou. Jenže fakt je jiný. Tato většina žen byla právě vystavena omylu, jak normální porod probíhá. Pravděpodobně tvůrci dílu opáčí, že tento zahraný porod měl znázorňovat porod komplikovaný, ale kde je tedy, prosím vás, ukázán porod, který probíhá bez komplikací? Kromě příběhů pro Ivanu jsem na tyto porodní příběhy nenarazila. 

Další pecka byl pořad Čtyři v tom, který mám ráda. Záměrem tohoto pořadu je pravděpodobně ten, že se snaží ukázat, že těhotenství je individuální záležitost, že neexistuje jeden správný způsob, jak přivést dítě na svět. Ukazuje to, že maminky a jejich rodiny jsou různé, přesto měla tato těhotenství a porody jedno společné – nepřirozený porod. Druhý díl této dokumentární série zatím ukázal jen tři porody a podle všeho ten čtvrtý přirozený taky nebude. 

Když rodila Kamila, bylo mi jí vážně líto, šly mi slzy do očí, protože třicet hodin kontrakcí bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Upozornil ji však někdo na to, že Hamiltonův chvat mohl tohle martýrium způsobit? Možná tonizovala, běžela do porodnice, a aby už vše měla za sebou, nechala si udělat tento chvat, její tělo a dítě ale pravděpodobně ještě nebyly připravené. Kdo ale může říct, že to byl hrozný porod? Vždyť ona i dítě jsou nakonec zdravé, no ne?

Další účastnice se rozhodla pro Apolináře. Až na to, že její miminko po porodu téměř zemřelo, by se nedalo nic vytknout. Ale co ten příjem? Opravdu musí žena v kontrakcích odpovídat na otázky typu: “Jaká je vaše výška? Kolik vážíte?”. To tam z těch sester a doktorek nikdy žádná nerodila, aby nevěděly, že tohle je snad to poslední, po čem žena během porodu touží? Přecházet po malé místnosti, aspoň že jí dovolili chodit :-/

Mamince po císaři ani nedali šanci zkusit přirozený porod. No, jizva je divná, tak bez pohledu na maminku, od stolu naordinujeme císařský řez. Není pravda, že žena po císaři už navždy císařem. To prostě pravda není. Každá si zaslouží šanci to alespoň zkusit, zvlášť když po tom sama touží.

No, a poslední maminka? Tento díl ještě neodvysílali, ale už teď je jasné, že termín vyvolávačka předurčí celý průběh porodu. 

Nejvíce mě zaráželo, jak takové zákroky typu Hamiltonův chvat, vyvolávání, císař kvůli jizvě, nebo procedura přijmu do porodnice, jsou brány jako samozřejmé! Tak se to v porodnicích dělá, tak je to správně. Není! To, že je to dnes normální, neznamená, že je to správné! Nedivím se nikomu, že raději zůstane doma. Nejsem primárním zastáncem domácích porodů, jsem zastáncem přirozených porodů, a to, co se dnes děje v porodnicích, přirozené není ani náhodou. Média nám ale dnes ukazují, co normální a běžné je a my, protože máme málo informací, si myslíme, že je to tak správné a jediné možné…

Není! To, že to je v televizi, neznamená, že je to pravda. Ženy, mluvte o svých zážitcích. Připravte své dcery a kamarádky na to, co je čeká. Nemlčte. Protože vše začíná informací…

My jsme prvotní informaci získali díky Ivaně. Jeden krátký předporodní kurz u této silné morální ženy spustil celý řetězec zážitků, které vedly k přirozenému a krásnému porodu. A porodem to teprve začíná! Když posloucháte Ivanu, nejsou to jen informace o tom, co vás prakticky čeká. Ona vám i zbourá koncepty o neomylnosti a absolutní autoritě „bílých plášťů“. Naučí vás vzít zodpovědnost do svých rukou, přemýšlet vlastní hlavou, odmítnout zbytečné utrpení – zkrátka dospět… 

Za to děkujeme…

Martina Mikolášová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 778. O normě porodů

 

V Irsku a v Plzni

Severní Irsko

Můj porodní příběh se vlastně začal psát už před lety. Pracovala jsem tehdy jako komunitní tlumočnice v Severním Irsku a jednoho dne mi agentura zavolala, jestli můžu jet ihned do blízké porodnice tlumočit k porodu. I jela jsem. Nastávající maminka, říkejme jí Iveta, byla už druhorodička, takže to šlo velmi rychle. Do půl hodiny po mém příjezdu se miminko narodilo. Ještě se stihlo nějaké to papírovaní, a už se šlo na věc. Porodní pokoj byl velký, s vlastní koupelnou a toaletou, a krom rodičů tam byly jen dvě porodní asistentky a já. Rajský plyn na zmírnění bolestí u postele. Opravdu chcete rodit na posteli na zádech? Tak dobrá, když vám to tak vyhovuje. Tatínka šoupli na jednu na stranu postele, mne na druhou, Iveta párkrát zatlačila a mimčo bylo na světě. PA jí hned malou podala na břicho, přikryla ji osuškou, a pak se čekalo. Iveta si užívala první okamžiky s dcerkou, tatínek slzel, a PA se usmívaly a čekaly. Na co se čeká? Až dotepe pupečník. Sáhněte si, tatínku, ještě tepe. Tatínek valil oči. Když dotepal, tatínek stříhal. Pak nechali mimčo přisát. Porodíme placentu. Maminko, ještě jednou zatlačte. A je to. Bez poranění.

Svých prvních asi tak dvacet minut života strávil ten človíček na břiše své mámy, pěkně kůži na kůži. Teprve po dotepání, přestřižení a přisátí si ho PA půjčila na prohlídku, kterou provedla hned vedle na stole. Žádné natahování, jen zvážení, rychlá prohlídka, a už zabalené putovalo mimčo do náruče tatínkovi. Maminku mezitím dovedla druhá PA do koupelny. Kdy mi malou vykoupete? Nekoupeme, vykoupejte si ji sami, až budete chtít. Je to vaše dítě, dělejte, co uznáte za vhodné. Pokud bude nadále vše v pořádku, zítra půjdete domů. Také že šli. A hned ten den k nim přijela domů PA na kontrolu. Stejně tak jako každý den v dalším týdnu. Krev z patičky jde nabrat i doma v obýváku, pupečníkový pahýlek odpadne sám. Později již s nižší frekvencí, ale pořád jezdila PA k nim domů. Nebyla to sice ani jedna z těch, co byly u porodu, ale ten komfort – zdravotní služba doma. To vše v rámci národního zdravotního systému, žádný nadstandard.

Po letech jsem se vrátila do rodné Plzně. Když jsem později otěhotněla a rozhodovala se, kde budu rodit své vlastní dítě, měla jsem tímto severoirským zážitkem nějak zakalenou mysl. Těhotenství bylo bezproblémové. Takže jsem nic příliš neřešila, a vydala se do nejbližší plzeňské porodnice, které se tu říká U Mulačů.

Plzeň

Od Mulačů jsem měla utéct hned po prvním CTG, na které mě tam raději pro jistotu ve 38tt odeslala moje gynekoložka. Byl konec listopadu, venku první sníh. Lehátko, kde mi CTG natáčeli, bylo hned pod otevřeným oknem, vedle rozpáleného radiátoru. Sestři, mohla byste, prosím vás, to okno zavřít? Táhne na mě. To je tu pak ale hrozný horko! Dám přes vás bundu. Monitor dobrej, prohlídka u doktora. Nějaký dotazy? Nic mě napadá. Kontrola za týden. Tentokrát už okno na požádání zavřeli. O Hamiltona jsem ani žádat nemusela, toho mi doktor při vnitřním vyšetření provedl téměř zároveň se slovy „teď to bude nepříjemné“. Další náznak, že tady to nebude to pravé ořechové. Dotazy? Pro jistotu jsem si je sepsala: Dotepat pupečník? Dítě na břicho? Dítě neodnášet? Doktor ztišil hlas: „Můžeme se domluvit. Kontrola za týden.“ Vůbec mi to nedošlo.

Nedošlo ani na další kontrolu za týden v pondělí, v neděli jsem se dostavila (ještě pořád nepoučitelná) v 19:30 na příjem na porodní sál. Raděj jsem před tím volala, že mám pravidelné bolesti v podbřišku, ale že rodím prvně a nevím, zda to je ono. Dejte si sprchu, když to nepoleví, přijeďte. Á, paní ze sprchy, tak pojďte. Nedýchejte zhluboka, to se nám předýcháte, musíte jako pejsek. Že mi vyhovuje hluboké dýchání do břicha, nikoho nezajímá. Nález 4 cm. Správně, takhle se jezdí rodit. Připravte paní. Holení jsem ještě zvládla doma, hurá. Zvažuju, zda volat kamarádku, ale zavrhuju to. Je neděle večer, ona má malé děti, zítra je musí odvézt do školy, sama jít do práce, nechci jí komplikovat život. Zvládnu to sama. Nekonečné otázky na zdravotní stav můj, partnerův, rodiny, do toho točí monitor a já se snažím mezi kontrakcemi odpovídat. Studentce to jde pomalu. Sestra jí vynadá, dopíše to sama, seřve mě, že nemáme vybrané jméno. To se to bez jména na papíru nenarodí?? Aspoň že ten papír máte vyplněnej! Konečně hotovo, natočeno, vypsáno, jdu na klystýr. Pak mě ženou do sprchy. Není, kam si ji zaháknout, musím jí držet. Kontrakce sílí, potřebuju se držet oběma rukama madla. Tak to ne, jdu ven. Osušit, obléct do jednorázové košile, a chodit. Na starost mě dostala drobounká studentka. Jsem její první. Kontrakce už docela síla. Mně je vás tak líto! To vážně nepotřebuju slyšet. Zapřete se o mě! Další dobrej. Mám skoro 80 a pocit, že vytrhnu futra ze zdi, když se zapřu. Pořád se to ale dá rozdejchat. Další monitor, teď už na porodnické koze. 21:30, 6cm. Doktor přijde udělat dirupci. Teď už se to rozdejchat nedá. Vědět to, tak odmítnu. Pozdě. Řvu jak raněnej tygr a hledám polohu, ve které by to bylo aspoň snesitelnější. Studentka mě zase žene do sprchy. To se nedá. Zkouším porodnickou kozu. Hladí mě po noze se soucitem v očích. P r o s í m v á s n e ch t e m ě b ý t. Odchází, nešťastná, že mi nemůže pomoct. Souvislou větu už dohromady nedám. Tygr řve BOOOLÍÍ a v přestávkách mezi kontrakcemi slyším, jak si studentka za rohem píše smsky. Na koze se otáčím na všechny čtyři, rukama se držím madla, co je za hlavou. Jo, to by šlo. Až zpětně si uvědomím, že to nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mimčo vylítlo ven, kdoví, kde by skončilo… Už ale nemám sílu cokoli vymýšlet nebo se přesouvat. Je tma, jen malá lampička a světlo z chodby. Při kontrakci cítím, jak se hlavička posouvá porodníma cestama. Tygr tedy změní řev na TLAAAČÍÍÍ. V přestávkách upadám do mikrospánku, slyším další personál, jak se baví o dovolené. Mám pocit, že už každou chvíli usnu. V tom si někdo všimne, že už je vidět hlavička. Ostré světlo, spousta lidí. Lehněte si na záda. Lehněte si na záda! LEHNĚTE SI NA ZÁDA!!! Strašně nerada se otáčím na záda. Šup, a nohy jsou připoutané suchými zipy ke koze. Teď to zastudí – dezinfekce od kolen až na břicho. Tlačte na kontrakci. Necítím žádnou. Tak teď. Hlavička. Sáhněte si. Tlačte. AU! Pan doktor vám pomáhá. Zavřete oči a pusu a zatlačte. Už netlačte! Je to holčička. 23:30. Natahuju se po ní se slabým „dotepat“. Už dotepal. Pochybuju o tom, sáhnout si ale nestihnu. Šmik, zahlédnu jen čeveňoučké miminko, a je pryč. Slyším jen její křik. Jsem tak konsternovaná, že se nezmůžu ani na slovo. Jak se bude jmenovat? Jak se bude jmenovat?? JAKÉ JÍ DÁTE JMÉNO??? Paní nereaguje, to se někdy stává, jsou mimo. Mimo jsem. V šoku z toho, jak mě otočili jako berušku na záda, přivázali mi nohy jak králíkovi na stažení, nastřihli mě jako kuře na nádivku a dítě ze mě vyndali a odnesli. Nemít v oběhu asi litr oxytocinu, pošlu je všechny někam. Tak tam napište Josefína. Tatínek se s tím buď smíří, nebo to ještě změníme. Matrikářka pak ráno s klidem konstatuje, že si to můžeme ještě rozmyslet a papír jí dát druhý den. Hlavně, že si na příjmu a na sále na mě kvůli tomu pěkně zařvali. Nekonečné minuty, kdy malá křičí jako tur. Konečně mi ji sestra už zabalenou přinese na přiložení, zatímco mě doktor zašívá. Pak ji odnáší. Odpočiňte si. Taky dobrej. Cejtim se jak znásilněná, dítě pryč, oxytocinová euforie a do toho mám spát? Po dvou hodinách mě převezou na pokoj. Hlad zaháním z domova donesenou müsli tyčkou, nervozitu psaním smsek. Nad ránem na chvilinku usínám. V 5 mi malou konečně přinesou. Spí, ale mám si ji vzbudit na kojení. Jsem tak utahaná, že u kojení skoro usínám. V půl 6 už ji zase berou na vizitu. V 8 už brečím do snídaně. Smutkem a možná i hlady. Dva rohlíky s pidimáslem a pidimedem – já v noci porodila dítě, ví někdo z personálu, že to je docela dřina? V půl 9 mi ji konečně přinesou. Nemůžu se jí nabažit, láska na celej život. Děs ze současného českého porodnického systému taky.

Ivano, myslím na Vás a přeju si, abyste mohla své povolání vykonávat svobodně a kdekoli, i v českých porodnicích.

Marcela

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
794. Severní Irsko
795. Plzeň

 

Rakousko: Příběh paní Gwen

Když jsem se připravovala na svůj porod a hledala zkušenosti ostatních, jen tři ženy v mém okolí porodily doma: moje babička a dvě kamarádky. Jednou z nich je Gwen z Rakouska, kterou jsem potkala během studijního pobytu ve Francii. Vyprávěním svého příběhu mi tehdy dodala odvahu, a tak jsem ji poprosila, jestli by se o něj chtěla podělit s vámi a vyjádřit tím podporu Ivaně a všem dalším, kteří bojují za možnost svobodné volby. Souhlasila a tady je její příběh.

Marie Fareh

Mé těhotenství probíhalo bez problémů a opravdu jsem si ho užívala. A porod taky. Byl rychlý a bez komplikací, i když trochu neobvyklý. Ten den jsme byli na tradičním rodinném výletě, který pořádáme každý rok na podzim. Tentokrát, protože se blížil termín porodu, jsme se rozhodli nevzdalovat moc daleko od domu, byli jsme asi hodinu autem od Vídně… Přesto jsem si nemyslela, že by se něco začalo dít už ten den. Navíc moje porodní bába byla na několik dní ve Švýcarsku a měla se vracet v sobotu večer. Zapomněla jsem si taky vzít s sebou číslo na její kolegyni, která ji měla případně zastoupit.

V sobotu ráno začaly kontrakce, ale byly docela slabé, takže prvních několik hodin jsem netušila, že ohlašují brzký porod. S manželem jsme ale zůstali v hotelu a kolem poledne se přece jen pro jistotu vydali zpátky do Vídně. Domů jsme dorazili právě včas. Asi půl hodiny po příjezdu byl náš chlapeček na světě! Porodní bába dávala manželovi instrukce po telefonu a dorazila až hodinu a půl po narození.

Nicméně jsme porod doma plánovali, i když ideálně za přítomnosti naší porodní báby, která asistovala u mého narození i všech mých sourozenců a bratranců. Snad to stihne u dalšího dítěte! Takže můj porod byl docela dobrodružný, ale všechno se seběhlo rychle a snadno, představovala jsem si to mnohem náročnější!

Taky musím říct, že jsem neměla vůbec strach. Neměla jsem během těhotenství žádné problémy a můj doktor mi předpovídal snadný a nekomplikovaný porod. Moje matka taky porodila všechny čtyři děti doma, takže mi připadalo normální, že to zvládnu stejně jako ona.

Ze své vlastní zkušenosti můžu porod doma z celého srdce doporučit, i když je samozřejmě úžasné, že máme v našich zemích dostupné kvalitní nemocnice, a vždycky je třeba být na všecko připraven. Přeju Ti krásný porod a doufám, že to bude pro tebe stejně úžasný zážitek, jako byl pro mě.

Gwen

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 764. Rakousko – příběh paní Gwen