Na podzim roku 2012 jsem prožila docela intenzivní a náročné změny co se týče práce a hledání sama sebe. Cítila jsem už dlouho, že se musí něco změnit, jak v práci, tak v osobním a partnerském životě. Modlila jsem se často a prosila, ať mi Vyšší síly ukážou, jak dál, ať se něco stane. A stalo se, ze dne na den jsem skončila v práci a přešla jinam, tak mi život umožnil rychle naplánovat a uskutečnit nádhernou svatbu, kterou jsme s manželem prožili v úzkém rodinném kruhu v dřevěném kostelíčku v netradičním svatebním datu 25.12.

Na Silvestra jsem přímo cítila, že další cesta bude směřovat k dítěti, že musím touto cestou jít, ač za sebe nechci. Od malička jsem měla děs z porodu a měla jsem pocit, jako bych snad v minulém životě prožila něco velmi nepěkného ohledně zrození, z toho asi pramenil můj velmi hluboko vrytý strach a děs, pocit ohrožení života. Bylo to tak silné, že jsem kvůli tomu ani nechtěla mít děti.

Ale jak to tak v životě je, člověk se musí posouvat a neustále vyvíjet a tak jsem velmi brzy otěhotněla. Musím s lítostí napsat popravdě, že to bylo hodně těžké, fyzicky bez problému, ale psychicky pro mě velmi náročné. Začala jsem se potýkat s nevyřešenými strachy z porodu, to především a vůbec jsem měla pocit, že můj život skončil. Litovala jsem to malé děťátko, že přišlo zrovna k nám, že musí toto se mnou prožívat, ale nemohla jsem to změnit. Musela jsem to jen prožít. O to těžší pro mě bylo jakési nepochopení v rodině, nepochopení toho, jak se cítím. A nárazy na společenské tabu, že být těhotná a mít dítě je to nejkrásnější a musím být prostě šťastná apod. Moc mi pomohlo vypovídání se, nebo spíš vypsaní se ženám, které jsem vlastně ani moc neznala, ale byla to taková andělská pomoc v tomto těžkém období. Pochopila jsem díky tomu, jak moc může pomoci jen ochota vyslechnout a hned nesoudit.

Od začátku jsem věděla, že děťátko bude holčička, a že se má jmenovat Anežka, to jsem vnímala hodně silně.

S manželem jsme jeli na opožděnou svatební cestu, moc krásně na ten týden vzpomínám, a když jsme se vrátili domů, už jsem zůstala doma z práce. Ty nejhorší stavy a pocity už byly za mnou a já jsem se začala se svým stavem a nadcházející změnou smiřovat a těšit se, ale strach z porodu moc nepolevoval. Čas běžel a já jsem se konečně nastěhovala k manželovi. Společně jsme trávili léto u našich včel a na zahradě apod. Svým způsobem to bylo krásné, ale také v něčem moc těžké. Chodila jsem na cvičení pro těhotné a plavat, snažila jsem se připravovat, jak jsem nejlíp mohla.
A přemýšlela jsem o porodnici a nakonec jsem se náhodně dozvěděla o Vyškově a později, téměř na poslední chvíli zjistila, že je možné tam mít svoji porodní asistentku. Rozhodnutí bylo jasné, našla jsem porodní asistentku, která má ve Vyškově smlouvu. Nestihly jsme se před porodem moc poznat, tak jsem prostě doufala, že to vše dobře klapne.

Začínal podzim a začala mateřská, odjeli jsme s manželem na krátkou dovolenou, bydleli jsme na krásném místě zasvěceném Panně Marii – na Hostýně. Cítila jsem touhu tam ještě před porodem jet. V ten čas a tam jsem prožívala bolest z velkého zklamání a zranění od velmi blízkých lidí, byl to zase konec jedné etapy a bylo to tak správné a moc důležité. Ale stálo to mnoho slz. Chodili jsme po kopcích a bylo to krásné, v mých vzpomínkách zalité sluncem a bolestí v duši.

Následující víkendy jsme trávili na chalupě, byly houbové žně, tak jsme lítali po lese a sbírali hříbky. Na to mám moc krásné vzpomínky, ovšem někdy to bylo na hranici fyzických sil. Zůstala jsem až do konce těhotenství v péči mé paní doktorky, takže se nekonaly žádné návštěvy porodnice a vyšetřování a stres, za to jsem moc vděčná. Sem tam jsem zašla pro radu k porodní asistentce. Vše se přibližovalo a každý den už byl náročný, už jsem se vlastně těšila, až porodím.
Ve Vyškově jsem jen vyplnila všechny papíry a jakoby se tam zaregistrovala, aby to pak nezdržovalo u porodu.

Asi týden před porodem začaly kontrakce, ale vše se pak zarazilo, odešla hlenová zátka, miminko mi dalo šanci, abych se vyléčila z docela silného nachlazení. Další týden jsme ještě s manželem stihli udělat poslední léčení včel, všech našich 20 včelstev bylo připraveno na zimu. Pak jsme zajeli za kamarádkou, která nám ještě vypůjčila nějaké věci pro mimčo, a šli spát. A v noci vše začalo.

Probudila jsem se ve 3 ráno takovým divným lupnutím v břiše a hned jsem věděla co to je, začala téct voda, pomalu. A slabé kontrakce, nepravidelné. Chtěla jsem ještě spát a odpočívat, ale nešlo to, tak jsem vstala a uvařila a tak různě. Manžela jsem nechala ještě pár hodin spát, tušila jsem, že bude potřebovat sílu. Kontrakce se zpravidelnily a pomalu sílily, ráno byly asi po 5 minutách, volala jsem PA. Ta mě uklidnila a domluvily jsme se, že zavolám, až to zesílí a ona pak přijede.

Přijela odpoledne a strávili jsme společně doma ještě asi dvě hodiny, to už byly kontrakce dost nepříjemné. Odjížděla jsem otevřená na 5 cm a PA docela spěchala, ale i tak se mi zdála cesta z Brna do Vyškova strašně dlouhá. Modlila jsem se, ať už tam jsme. Manžel jel za námi naším autem.

V porodním boxu to bylo příjemné, tlumené světlo, přítmí, klid, rušivě na mě působila jen doktorka, která se přišla párkrát podívat, ta mě vždy akorát vystresovala. Porod postupoval pomalu, ukázalo se, že malá se špatně stočila, obličejem nahoru. Začínala jsem být zoufalá, vyčerpaná, dělalo se mi špatně. Kontrakce byly slabé, nabízeli oxytocin, odolávala jsem pár hodin. Dostala jsem strach, že se dítě zasekne a kdoví jak děsivě ho budou tahat ven, tak jsem myslela na císařský řez a tím jsem si akorát brala sílu. Svolila jsem s oxytocinem, moc nepomohl, už jsem ani neměla sílu myslet, natož se modlit, měla jsem výčitky, že PA je tam se mnou tak nečekaně dlouho, a že je také unavená. Bylo to zoufalé a myslela jsem, že to asi nedokážu, myslela jsem na Marii a na všechny ženy, které tímto musely projít. Už mi bylo vše jedno a najednou se Anežka narodila, celkem nečekaně. Než přišla dětská sestřička i doktorka, byla na světě. Tak jsme si to přáli, jen manžel a PA. Byla to obrovská úleva, nezaplavily mě pocity štěstí, ale jen úleva, že už necítím tu strašnou bolest a hrozné vyčerpání.

Maličká byla hned u mě na břiše celé dvě hodiny, jen na chviličku ji PA vzala na zvážení a i vyšetření malé proběhlo u mě na břiše. Přisála se a sála a sála neuvěřitelně dlouho k údivu všech, když jsem se šla osprchovat, hledala prso i u manžela.

Nepříjemné bylo akorát vyšetření po porodu, doktorka nebyla moc empatická, mohla třeba něco říct, abych věděla, co bude dělat, tak jsem se akorát bála. Žádný nástřih a podobné hrůzy, kterých jsem se děsila, se nekonaly. Sice jsem měla zranění, které vyžadovalo pár stehů, ale bylo to v pohodě a velmi rychle se to zahojilo, mohla jsem si sednout téměř hned. Byl to celkem div vzhledem k dlouhému porodu a poloze miminka.

Myslela jsem, že už mám vše hrozné za sebou, ale opak byl pravdou, po odchodu z porodního sálu, se dostavilo náhle silné krvácení, bylo to celkem děsivé, ale naštěstí se to obešlo bez operace. Pamatuji si jen ten pocit, jak jsem tam ležela a cítila, že ztrácím vědomí, snažila jsem se zůstat při vědomí. Byla jsem tak podivně klidná, kolem lítaly sestřičky, všude krev. Ten obraz mě stíhal dlouho a i teď pár měsíců po porodu se mi často vrací. Nikdo pořádně neví, proč se to stalo, dostala jsem infuze a dvě transfuze a byla jsem zase ok.

Ani tím neskončilo naše trápení. Byla jsem šťastná, že mám nadstandard, manžel zůstal s námi první dny, a tak byla Anežka s námi, i když jsem měla ještě transfůze. Rozjela se u ní ale silná žloutenka, a tak musela na svícení, byly jsme oddělené úplně 24 hodin, bez možnosti kojení. To už bych nikdy nedovolila, myslím, že až tak vážné to nebylo. Způsobilo to velké problémy. Další dny jsem mohla aspoň chodit kojit, tedy spíše se pokoušet, protože během prvního dne odloučení přišlo mléko, a to takovým způsobem, že jsem myslela, že to už nerozchodím. Prsa se strašně nalily a mléko se v nich zarazilo. To bylo mnohem horší než porod, dva dny beznaděje, bolesti fyzické i duševní z odloučení.

Personál byl až na výjimky milý, snažili se pomoci, ale víc bych asi ocenila prevenci, mým problémům se určitě aspoň částečně dalo předejít. Nebudu dál rozebírat kojení a sledování jak malá přibírá či ubírá, neustálé vážení, no hrozný stres. Když zrovna usnula, tak jsem ji musela vzbudit, aby si ji někdo mohl prohlédnout nebo zvážit, už jsem zoufale chtěla pryč. Podařilo se to až 10. den, to už jsem byla rozhodnutá podepsat revers. Proto bych příště určitě usilovala o ambulantní porod. Vím, že v domácí péči PA bych byla mnohem více v klidu já i děťátko a určitě by nedošlo k takovým problémům se zaraženým mlékem. Obavu bych měla akorát z krvácení, ale to prý bylo způsobeno dlouhým porodem a nadbytkem oxytocinu, tak snad ano.

A co vím já, je to, že jsem to všechno musela prožít přesně takto, musela jsem padnout až na dno a dostat tak za vyučenou. Někdy nejde věci změnit jinak než prožitím, snad ta bolest a zoufalství pomohlo smýt něco z dávné minulosti mé duše a ducha. Věřím, že příště to bude jednodušší.

Děkuji všem skvělým ženám jako je Ivana, moje PA a mnoho dalších, které konají práci PA jako poslání a chápou ji i na jiné rovině než jen na rovině těla tak jako naše zdravotnictví. Jsem moc vděčná, že je tu možnost prožít porod hezky a mít tak krásné vzpomínky. Pro mě to byl přesto všechno krásný zážitek a strach z porodu už mě téměř přešel. Tak díky Bohu za to.

Milé ženy, nenechte si ukrást svůj porod!!! Stojí to za to. Nenechte se odrodit. Jsem hrdá, že jsem své dítě porodila sama s pomocí skvělé ženy a skvělého manžela.

AP
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 768. Můj příběh pro Ivanu