Již nějakou dobu čtu příběhy pro Ivanu a nyní jsem se rozhodla také přispět svojí troškou do mlýna. Začala jsem tento příběh psát v průběhu svého třetího těhotenství, v době, kdy jsem stále intenzivněji přemýšlela o předchozích dvou zkušenostech a připravovala se na to, aby napotřetí všechno proběhlo jinak … Dopisuji ho po porodu, kdy už se jen raduji z toho, že se to opravdu povedlo.

Poprvé

První těhotenství přišlo nečekaně, před čtyřmi lety, na začátku posledního ročníku medicíny, po dlouhém cestování, kdy jsem na to nebyla připravena psychicky ani fyzicky. Chvíli mi trvalo, než jsem skutečnost zpracovala a začala se skutečně těšit. Odložila jsem myšlenky na práci lékařky, na kterou jsem se chystala, a byla jsem ráda, že to přišlo neplánovaně a já se nemusela rozhodovat, zda je již ta „správná doba“, protože kdo ví, kdy by ta „správná doba“ přišla. Zpracovaná po šesti letech školy, nepřipravená na normální a přirozené těhotenství, jsem udělala první velkou chybu, když jsem absolvovala biochemický screening v 11. týdnu. Tam přišla první srážka se systémem. O vánočních svátcích mi volala gynekoložka, že má výsledky screeningu, že jsou hrozně špatný a pravděpodobně brzy potratím, jestli už náhodou miminko nezemřelo. A ať nechodím nikam do lesa, kdybych začala krvácet. A že ona má od zítra dovolenou, takže ať přijdu buď hned, nebo až po Novém roce … Jelikož jsem v té době byla u rodičů, zavolala jsem známé gynekoložce, která mi ihned udělala ultrazvuk a ujistila mě, že je všechno v pořádku, srdíčko bije a miminko vypadá zcela v pořádku. Nastal kolotoč ultrazvuků a přesvědčování, abych podstoupila odběr choriových klků (na amniocentézu bylo ještě brzo). Bylo to hrozně těžké období, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jestli bude moje miminko v pořádku. Po dlouhém přemýšlení jsme se s mužem dohodli, že invazivní vyšetření nechceme, že nechceme ani triple test, že půjdeme až na další ultrazvuk ve 20. týdnu, a to z toho důvodu, kdyby se objevily nějaké vrozené vady, které by bylo třeba řešit hned po porodu, abychom se na to mohli připravit. A začala jsem si shánět novou gynekoložku.

Tímto rozhodnutím se mi velmi ulevilo a snažila jsem se zapomenout na všechny ty černé myšlenky, které mi vyvstávaly kdesi vzadu v hlavě. Byla jsem už v 19. týdnu, měla jsem trochu divný pocit, že mi málo roste břicho, ale snažila jsem se zůstat v klidu a nechat tomu volný průběh, ať to dopadne, jak má. Byl pátek večer a já jsem začala trochu špinit. V tu chvíli mi bylo jasné, že je konec. V sobotu ráno jsem jela do nejbližší nemocnice, muž měl víkendovou službu, byla jsem na to tedy sama. Na ambulanci byla starší doktorka, která mi udělala ultrazvuk a vypadala velmi nejistě. Mumlala něco o tom, že srdíčko snad vidí, ale že je miminko hodně malý. Pak mě nechala čekat, že zkusí sehnat klíče od ambulance, kde je lepší ultrazvuk. Asi za půl hodiny přišla mladší doktorka s klíči a po chvilince vyšetřování mi sdělila závěr, že srdíčko už nebije. Moje miminko nežije. Tušila jsem to už předtím, ale slyšet to nahlas bylo jiný, hrozný. Ptala jsem se, co teď, co mě teď čeká. To se do toho zase vložila starší lékařka s poznámkou, že už mám za sebou přece státnice z gynekologie (pamatovala si mě ze studií), takže bych to měla vědět … tahle doktorka o mě „pečovala“ celý víkend, který jsem tam ležela. Mladší doktorka vypadala, že má pochopení pro mojí situaci a celkem empaticky mi vysvětlila, že mi dají injekci do děložní dutiny, vaginálně zavedou čípek a pak se bude čekat na kontrakce.

Takže mě přesunuli na gynekologické oddělení (na osmilůžkový pokoj, který jsem si ze stáží pamatovala jako pokoj, na kterém ležely ani ne jeden den pacientky, které šly na umělé přerušení těhotenství), na tom obrovském pokoji jsem byla sama, jak ve strašidelném zámku. Na vyšetřovaně mi zavedli čípek a dali injekci, obojí to hodně bolelo a pak jsem čekala na kontrakce. Údajně to může trvat pár hodin, ale i 3 dny. Ani ne za hodinu jsem začala pociťovat pravidelnou bolest v podbřišku, jako silnější menstruaci. V tu chvíli mě napojili na infuzi s oxytocinem a začalo peklo na zemi. Kontrakce neskutečně rychle zesílily, bolest prakticky nepolevovala ani mezi kontrakcemi, myslela jsem, že to nemůžu vydržet. Nebyla jsem na to připravená, nevěděla jsem, co můžu dělat u porodu, abych si ulevila. Vlastně jsem asi nechápala, že rodím, i když to byl potrat a ne porod. Nabídli mi něco na bolest, nechala jsem si dát cokoliv, bylo mi to jedno. Chtěla jsem, aby se ta hrozná bolest, fyzická i psychická, nějak otupila. To se bohužel povedlo jen částečně, dostala jsem totiž dolsin a plegomazin a od té doby si všechno pamatuju jako v mlze. Blouznila jsem, nekontrolovatelně se vyprazdňovala horem i spodem, už se mi nepodařilo postavit se na nohy, jenom jsem se převalovala na posteli v tom obrovském prázdném pokoji a naříkala jako raněné zvíře. Pamatuju si, že se u mě vystřídalo několik blízkých, kteří mi omývali čelo, drželi vlasy při zvracení, víc jsem nevnímala. Každé bolestivé vyšetření doktorky mě trochu probralo do reality, ale pak jsem zase upadla do stavu blouznění. Celé to trvalo asi 5 hodin, ale mně to přišlo jako věčnost. Poslední vyšetření bylo nejbolestivější, cítila jsem obrovský tlak a řezání, a pak ze mě doktorka vytáhla mrtvé miminko, položila ho do mísy mezi moje nohy a hodila mi na ně prostěradlo, abych ho neviděla. Takhle jsem tam ležela asi 10 minut. Byl to chlapeček, byl malinký, údajně již nějakou dobu mrtvý, takže kůže byla macerovaná, údajně měl srostlé prsty na rukou, netroufla jsem si se na něj podívat. Pak ho odstříhli, odnesli pryč a mě převezli na sál k revizi dělohy v celkové anestezii. Když jsem se probudila, měla jsem pocit, že to byl všechno zlý sen. Bylo ve mně hrozné prázdno, ale i divný pocit nepatřičnosti, že jsem nic z toho neprožila. Jako by to byl příběh někoho jiného a já ho jen poslouchala a snažila se do něj vcítit.

Celou neděli jsem proležela na tom příšerném pokoji a musela snášet návštěvy sloužící doktorky, která se mě snažila „podpořit“ poznámkami typu „ženská, chcete být doktorka, musíte něco vydržet, přestaňte fňukat a učte se. Doufám, že k těm státnicím za týden půjdete!“. V pondělí ráno jsem utekla co nejrychleji to šlo. Doma mi najednou vůbec nic nebylo, všichni se divili, jak moc jsem v pohodě. Normálně jsem fungovala dál a na nic nemyslela. Až za několik týdnů mi nejlepší kamarádka oznámila, že je těhotná. V tu chvíli mi to všechno došlo. Že už nejsem těhotná, že jsem porodila mrtvé miminko, že jsem to celé díky množství léků, které do mě napumpovali, nejen neprožila, ale okamžitě vytěsnila. Týden jsem nevstala z postele a jenom jsem brečela. A pak přišla úleva. Ulevilo se mi, že jsem nepodlehla a nemusela se sama rozhodovat o tom, zda nechám dítě žít nebo ne. Dala jsem mu prostor a rozhodlo se samo. To pro mě byla asi největší útěcha, kterou jsem v tom těžkém období našla.

Při nejbližší příležitosti jsem znovu otěhotněla. A tentokrát jsem měla jasno v tom, že nechci žádný screening a žádná zbytečná vyšetření. Co ve mně zůstalo nezpracováno, byla bolest z potratu a z toho pramenící obrovský strach, jak bude vypadat porod.

Podruhé

Byla jsem tedy podruhé těhotná. Tentokrát jsem se cítila jinak, měla jsem velmi silné nevolnosti, obrovskou únavu. Brala jsem to pozitivně, to všechno k těhotenství patří, to znamená, že je všechno v nejlepším pořádku. Biochemický screening jsem odmítla, nová gynekoložka byla chápavá, nemoralizovala, reagovala profesionálně.

Přesto jsem se nevyhnula stresu a vystrašení (je fascinující, co všechno se dá vyšťourat na bezproblémovém těhotenství …), na ultrazvuku ve 20. týdnu byly vidět cysty choroidálních plexů. Nic moc jsem o tom nevěděla, takže jsem se vystrašila a asi týden nedělala nic jiného, než hledala informace. Naštěstí mi kontrolní ultrazvuk dělala spřízněná paní doktorka, která bere prenatální screening s velkou rezervou a zároveň je velmi pečlivá a empatická, takže se jí podařilo mě uklidnit, že není důvod se stresovat ani to nijak řešit.

Zbytek těhotenství probíhal v klidu, nevolnosti přešly, stěhovali jsme se, pracovala jsem doma, zkrátka měla jsem spoustu práce. Nějaké knihy o těhotenství a porodu jsem četla, ale nejsem ten typ, který si sežene všechnu dostupnou literaturu a připraví se na první poslední. Přála jsem si přirozený porod bez urychlování a epidurálu, ale spíš jsem doufala, že to snad nějak půjde. Za studií jsem viděla několik porodů, všechny byly poměrně rychlé a s minimem zásahů. Muž se kamarádil s jedním kolegou porodníkem, který mě i učil a zastával „vyčkávací“ přístup, ideálně bez nástřihu, bez zásahů (alespoň jsem to tehdy tak pochopila …). Prostě jsem to nechtěla moc řešit, takže jsem se zaregistrovala ve stejné nemocnici, kde jsem tehdy potratila (myslím, že jsem zážitek potratu musela vytěsnit, jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem nešla jinam) a domluvila se s oním porodníkem kamarádem, že budu chodit k němu do poradny a pokud to vyjde, bude i u porodu. Měla jsem tehdy pocit, že je jedno, kde budu rodit, že se na to musím hlavně já psychicky připravit a doufat, že všechno půjde, jak má. Navíc jsem byla přesvědčená, že horší, než potrat, to být nemůže.

Koncem těhotenství jsem si už přála, aby se miminko narodilo co nejdřív. Břicho jsem měla obrovské, špatně jsem spala, pálila mě žáha, měla jsem oteklé nohy a hlavně už jsem se na něj hrozně těšila. V den termínu jsem byla v poradně, bylo pondělí ráno a onen doktor-kamarád mě napojil na monitor a povídal si se mnou, že už bych mohla porodit, že koncem týdne něco má (měl to být vtip). Monitor se mu nelíbil, miminko mělo hodně rychlou srdeční akci. Zároveň byly na monitoru patrné kontrakce dělohy po deseti minutách, které já jsem ale vůbec necítila. Řekl mi, že by byl rád, kdybych šla nahoru na porodní sály a tam se na nějakou dobu napojila na monitor, abychom to mohli zkontrolovat. V tu chvíli už ve mně začala pomalu propukat panika. Volala jsem partnerovi, aby byl připravený, že tu možná už zůstanu.

Nahoře mě položili na záda a napojili na monitor. Byla jsem nervózní, srdce mi bušilo jako o závod, miminko dělalo v břiše minimálně přemety, žádné překvapení, že srdeční akce miminka byla opět hodně rychlá. Můj doktor si přivolal na poradu zkušenější kolegyni, ta se podívala na záznam (těžko říct, jestli viděla i mě) a ptá se, kdy mám termín. Říkám, že dnes a ona na to, že teda budeme rodit. Můj doktor mi pak vysvětlil, že se miminku nedaří dobře a že je potřeba, aby se co nejrychleji narodilo. Že přemýšlí o sekci nebo o indukci. Císaře jsem odmítla, na odmítnutí vyvolání jsem už neměla sílu.

Nejprve mi píchli plodovou vodu a udělali klystýr. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem oholená. Asi za půl hodiny jsem začala pociťovat kontrakce, napojili mě na oxytocin a už to jelo. Přesně ta bolest, co si pamatuju z potratu. Většinu času jsem byla připoutaná k monitoru, takže na křesle v pololeže nebo u křesla na míči. Bolest mi vystřelovala do kříže, bylo to nesnesitelný. Ulevovala mi sprcha, ale tam mě pustili asi dvakrát na pět minut, pak už na mě bušili, ať se vrátím zase na monitor. Po asi 6 hodinách příšerných bolestí, kdy jsem v panice čekala na každou další kontrakci, přišlo vnitřní vyšetření – jsem na 3 cm. Myslela jsem, že skočím z okna. V tu chvíli mi doktor nabídnul epidurál a já souhlasila. Okamžitě se mi ulevilo a začala jsem se otvírat rychleji. V závěru se bolesti vrátily v plné síle, ale už se s nimi dalo líp pracovat. Porodní asistentka, co byla na sále, byla moc milá, dýchala se mnou, a hodně pomáhala. Na konci až moc. Ani nevím, co všechno mi dávali za léky, jen vím, že jsem najednou viděla rozmazaně. Po půl desáté večer, asi po třičtvrtě hodině tlačení, doktor stříhnul, asistentka mi nalehla na břicho a chlapeček byl venku.

Nevydal žádný zvuk, byl úplně fialový, byla jsem přesvědčená, že je mrtvý. Řvala jsem tam na ně, ať mi řeknou, jestli je v pořádku. Viděla jsem ho jen zdálky, když ho odnášeli a přišlo mi, že mi nikdo celou věčnost nic neříká. Za chvíli řekli, že je v pořádku a zabaleného mi ho přinesli. Byl placatý, vláčný, ani se nepřisál. Přišel mi v tu chvíli jako nejkrásnější stvoření pod sluncem. Za chvilku ho odnesli a přišlo prázdno. Ještě teď se mi chce brečet, když na to po třech letech vzpomínám. Muž šel s ním (jako zaměstnance ho tam pustili) a než mě převezli na šestinedělí, tak tam u něj byl.

Ani nevím, kdy jsem porodila placentu, jestli mě bolelo šití, za jak dlouho mě převezli na šestinedělí … Sestra mi slíbila, že mi miminko brzo přiveze na kojení, ale nešla. Museli jsme jí oba s mužem nahánět a několikrát upozorňovat, aby mi ho přivezla. Asi ve 2 ráno jsem se dočkala, dala jsem si ho do postele, přisál se a pak jsme tam spolu konečně asi hodinu leželi. Pak mi ho zase vzali, že prý měl špatnou poporodní adaptaci, byl hypotonický, musejí ho sledovat. Nebránila jsem se, neměla jsem na to sílu.

Pobyt na šestinedělí byl celkově příšerný, téměř celý jsem ho probrečela. Byl to neustálý boj se sestrami o dítě, ponižování ze strany personálu, vojenský režim, divím se, že jsem se za těch podmínek hned rozkojila, druhý den měla mléko a malý začal přibírat, takže třetí den jsme šli domů. Doma přišla pohoda a užívali jsme si nejkrásnějšího miminka na světě. Ale trvalo mi hodně dlouho, než jsem připustila, že budeme mít někdy další dítě. Nakonec jsem se rozhodla, že další dítě chci, ale za úplně jiných podmínek. Že musím zapracovat sama na sobě, a že já jsem zodpovědná za to, jak to celé proběhne.

Potřetí

Potřetí jsem otěhotněla zase neplánovaně a zase mi chvíli trvalo, než jsem se s tím sžila. Přešly počáteční nevolnosti a já se musela rozhodnout, kde se zaregistruju k porodu. Rozhodla jsem se tentokrát pro jinou porodnici, vybírala jsem pečlivěji, příjemné prostředí, zkušenost s porodními plány a hlavně žádné známosti. Ideálně jsem chtěla být šedá myš, které si tam nikdo ani nevšimne.

Celé těhotenství jsem se cítila výborně a ani nevolnosti nebyly tak silné. Byla jsem vnitřně vyrovnanější, učila se relaxovat. Jediný mráček se objevil opět při ultrazvuku ve 20. týdnu (všechna ostatní vyšetření jsem odmítla, příště odmítnu i tento ultrazvuk), kde opět našli cysty choroidálního plexu. Ultrazvuk mi dělala doktorka v jedné renomované pražské porodnici, její reakce byla ale děsivá. Bylo vidět, že ji to vylekalo, zavolala si starší kolegyni a jediné, co jsem se od nich dozvěděla bylo, že je to významný nález a musí mě poslat na genetiku. Ptala jsem se proč, co to znamená, co to může být, ale odpověděly mi vždy, že to mi řeknou až na té genetice. Šla jsem tam spíš ze zvědavosti, protože mi bylo jasné, že stejně na žádné invazivní vyšetření nepůjdu, ale zkušenost to byla znovu příšerná. Paní genetička mi odebrala anamnézu a na základě toho, že jsem jednou potratila, miminko mělo srostlé prsty a teď má další miminko cysty, mi doporučila amniocentézu. Ptala jsem se, čeho bych se měla obávat a co mi má amniocentéza vyloučit nebo potvrdit. Tak mi řekla, že Downův syndrom. Na to jsem reagovala, že v tom případě nemá smysl, abych tam chodila, protože bych stejně na potrat nešla. A ona mě začala moralizovat, že bych se nad sebou měla zamyslet a že mám myslet i na své první dítě, že mu tím zničím život … tak jsem se sebrala a odešla. Pro klid duše jsem zavolala své známé doktorce, co mi posledně dělala ten ultrazvuk a ta mě uklidnila, že to nic neznamená, že se nemám znepokojovat.

Po tomto malém medicínském intermezzu probíhalo těhotenství výborně. Chodila jsem do práce, opět jsme se stěhovali, starala se o dvouletého syna, dobře jedla i spala, a než jsem se nadála, byl tu třetí trimestr. Tentokrát už mi bylo jasné, že pokud chci porodit přirozeně, musím to mít ve svých rukou a nesmím spoléhat na nikoho jiného. Přečetla jsem spoustu knih i spoustu porodních příběhů. Zkontaktovala jsem Ivanu a začala chodit k ní do poradny. Absolvovala jsem seminář „Aby porod nebolel“. Zpracovávala si traumata z potratu i předchozího porodu. Mluvili jsme o tom s mužem a hledali informace. Došli jsme k tomu, že bychom chtěli rodit doma. Došli jsme k tomu ale až na samém konci těhotenství a já už neměla sílu na to hledat porodní asistentku, která by k tomu byla ochotná, a ke které bych měla důvěru. Proto jsme nakonec vzali variantu porodnice a já si to zpracovala tak, že jsem se v tom cítila dobře. Měla jsem obrovskou důvěru v to, že to tentokrát bude krásný zážitek. Že pro to dělám a udělám všechno.

Návštěvy u Ivany pro mě byly balzám na duši. Odcházela jsem od ní vždy klidná, sebevědomá, s důvěrou ve svoje tělo. Ujistila mě, že to v každém případě bude lepší než minule. Bylo mi líp už jenom proto, že jsem věděla, že jí kdykoliv můžu zavolat a zkonzultovat s ní, co bude potřeba. Že už si nenechám vyvolat porod na základě jednoho špatného monitoru a v Ivaně mám oporu. Připravila jsem si porodní přání. Na radu Ivany jsem zkontaktovala dulu, sešla se s ní jednou sama, jednou s mužem a domluvili jsme se, že bychom byli rádi, kdyby byla u porodu. Místo do porodnice na monitory jsem chodila k Ivaně.

Další poradna u Ivany byla v plánu v pondělí deset dní před termínem. Od pátku jsem cítila občasné tvrdnutí břicha, do pondělka mi břicho pěkně sedlo dolů. V pondělí v poledne u Ivany to bylo opět příjemné, prohmatala mi břicho, poslechla si miminko a říká: „Tak jo, všechno v naprostém pořádku, všechno připravené, můžete rodit“. Když mi potom volal muž, tak jsem mu s nadsázkou řekla, tak Ivana nám to už schválila, až se rozhodne, může za námi.

Ten den odpoledne už bylo tvrdnutí břicha častější, kolem čtvrté přijel můj táta, tak jsme ho nechali doma se synem a jeli na otočku na matriku přiznat otcovství. V autě mi nebylo moc příjemně, ale nijak jsem to neřešila. Syn o půl osmé usnul a my si sedli s mým tátou a řešili topení na chalupu, kterou rekonstruujeme. Tvrdnutí břicha už bylo silnější a pravidelné, odhadovala jsem to tak po 11 minutách. Během tvrdnutí mi dělalo problém soustředit se na topení. Říkala jsem si, že jsou to asi poslíčci, že nebudu nikoho plašit, to může trvat ještě několik dní. Kolem desáté mě začala hrozně bolet hlava, pak přišel průjem, asi v jedenáct odešla hlenová zátka. I přesto jsem si pořád říkala, že to jsou poslíčci. Že tomu radši nebudu věnovat přehnanou pozornost, protože co bych pak dělala za tři dny. Tátu jsem poslala spát s tím, že kdybychom jeli do porodnice, tak mu řekneme. Vlezla jsem si do vany, ale tam mi nebylo moc příjemně. Potřebovala jsem spíš chodit. Tvrdnutí břicha přicházelo po sedmi minutách, začínalo už trochu pobolívat. Zkusila jsem si jít lehnout, ale za chvilku jsem musela vstát. Muže jsem nechala spát a poprvé mě přepadla trochu panika, netušila jsem, jak ty poslíčky vydržím několik dní, když budou vypadat takhle …

Procházela jsem se po bytě, na kontrakci jsem se zastavila a opírala o stůl, pohupovala boky. Bylo mi dobře. Vyhovovalo mi ticho a tma. Před jednou jsem vzbudila muže, že bych chtěla, aby byl se mnou. Bolest začínala být silná, ale trvala krátce a dala se bez problémů zvládnout a nepřicházela pravidelně. Občas po 2 minutách, občas po 5. Zvracela jsem. Začali jsme mluvit o tom, že asi pojedeme do porodnice. Volala jsem Ivaně, nebrala mi to. Volala jsem dule, tak mě ujistila, že je připravená, ať dám vědět, až pojedeme. O půl druhé jsme se začali přesouvat k autu a kontrakce začaly nabývat na síle. V autě to poprvé začalo fakt hodně bolet, ovšem byl to nesrovnatelný pocit bolesti oproti minulému porodu na oxytocinu. Mezi kontrakcemi jsem měla výbornou náladu a s mužem jsme se cestou hodně nasmáli. Při kontrakcích jsem si ulevovala dýcháním a dlouhým „áááá“, ale už jsem si přála být venku z auta. Cestou jsem znovu zvracela. Zaparkovali jsme celkem daleko (po předchozí zkušenosti jsem pořád čekala, kdy to teprve začne, ty šílené bolesti, takže jsem si myslela, že nás čeká ještě mnoho hodin porodu a nechtěla jsem parkovat v areálu porodnice) a cestou do kopce jsem musela každých deset kroků prodýchávat kontrakce. Začalo mě to zase nutit na velkou. Z výtahu jsem se přesunula rovnou na záchod, myslela jsem, že bude pokračovat vyprazdňování. Na záchodě mi došlo, že rodím, že moje tělo chce už tlačit.

Rychle jsem se přesunula na příjem, řekla jim, že už potřebuju tlačit, kontrakce chodily každé dvě minuty v ohromné síle, pokaždé mě zachvacovala až panika, jak to bylo silné. Obrovské vlny energie, se kterou jsem nevěděla co si počít. Potřebovala jsem se hrozně soustředit. Řekli mi, ať si vylezu na křeslo, že mě nejdřív vyšetří. Při svlékání mi praskla voda a zaplavila celou vyšetřovnu. Pak mi asistentka oznámila, že už jsem úplně otevřená, v mžiku tam byl sanitář s vozíčkem a ihned mě převezl na porodní sál. Ani nevím, jak jsem se ocitla v sedě na křesle, pozice mi ale vyhovovala. Ve stoje mi nebylo dobře, neměla jsem chuť se nijak hýbat. Porodní asistentka se mi snažila natočit vstupní monitor, zvládla jsem jen úsečné „ne, nechci“ mezi kontrakcemi a odstrkovala jí ruku. Takhle jsem reagovala skoro na všechno, co po mě chtěli. Všechnu energii jsem soustředila na zvládání kontrakcí. Potřebovala jsem tlačit a měla jsem až panický pocit, že nevím jak. Pak přijela dula. Klidně si ke mně sedla a mluvila na mě. Říkala mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet, abych se uklidnila. Zase mi bylo dobře, zase se to dalo zvládat. Přitlačovala jsem si, miminko se pomalu propracovávalo ven. Zdálo se jim, že moc pomalu a chtěli, abych změnila polohu, ale já už měla pocit, že to brzo bude, nechtěla jsem měnit polohu, nechtěla jsem se hýbat. Řekla jsem, že to ještě zkusím, že když tak za chvíli. Další kontrakce a zatlačení a už tam byla hlavička. A pocit, že se musím celá roztrhnout, obrovská bolest. Další kontrakce a holčička byla venku. U mě na břiše. A už mi jí nikdo nevzal. Pupečník dotepal, placenta odešla asi po půl hodině, bez jediné medikace, bez nástřihu i poranění. Malá se za chvíli sama doplazila k prsu a přisála. Nádhera. Absolutní štěstí. Cítila jsem se skvěle. Byli jsme tam všichni spolu zaplavený štěstím a pak jsme jim řekli, že chceme jít domů.

Následovala přehlídka sloužících lékařů a představování všech možných potenciálně smrtících komplikací, které nás doma můžou potkat. Bylo mi to jedno, šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven, byla jsem čerstvě zamilovaná a nic jiného jsem nevnímala. Muž se s nimi dohadoval a udolával je argumenty, ale mně to bylo jedno. Nakonec nám všechny papíry dali a po čtyřech a půl hodinách od porodu jsme byli zase doma. Můj táta se starším synem zrovna snídali.

Jsem vděčná Ivaně za to, co dělá. Díky ní jsem dokázala prolomit své medicínské bloky, zvládnout traumata z minulých zkušeností a vybudovat si důvěru ve vlastní tělo a intuici. Druhé nejlepší rozhodnutí, hned po návštěvě Ivany, byla dula. Svůj třetí porod jsem si opravdu užila, byl to krásný zážitek a jsem ráda, že ho můžu dát své dceři do vínku.

Nebyla jediná chvíle, kdy bych litovala, že jsem šla hned domů. První dny po porodu doma a v nemocnici se nedají srovnat. Ivana mě jednou navštívila, bylo to příjemné popovídání u čaje a vánočního cukroví. Ani nelituju, že jsem rodila v porodnici. Příště bych ale chtěla rodit doma. S Ivanou.

Anna
 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
801. Poprvé
802. Podruhé
804. Potřetí