Všechno ať plyne

První porod dcery Mariánky jsem prožila v porodnici a po té zkušenosti jsem věděla, že nepříjemné nerespektující a stále zasahující jednání lékařů můj porod dokáže hodně zpomalit a znepříjemnit a naopak klid, pocit bezpečí a podpůrné prostředí vše rozběhnout a nechat přirozeně plynout. Zažila jsem oba přístupy a na základě těchto zkušeností a informací z knih Ivany jsem se v průběhu druhého těhotenství rozhodla pro porod doma. Asi nejnapínavější na tom bylo sehnat porodní asistentku, která by přišla k porodu doma a navíc přijela za námi až do Jilemnice, kde žijeme. V okolí žádná porodní asistentka ochotná přijít k porodu domů nepracuje. Nakonec se podařilo domluvit se s porodní asistentkou z Prahy.
V posledním týdnu těhotenství jsem cítila zvláštní napětí. Měla jsem už nějakou dobu časté a někdy i dost silné poslíčky. Byla jsem moc unavená a tak jakoby nervózní. Kdy povolat tchýni z Prahy, aby byla v pohotovosti na hlídání dcery Mariánky (22 měsíců), abych ji tu nedržela příliš dlouho? Jak to všechno zorganizovat, abych měla úplný klid na porod? Z porodu samotného jsem strach neměla.

Jednu noc se mi zdálo, jak zpívám. Úplně jsem se do toho zpěvu ponořila a bylo to úžasný. Měla jsem krásný hlas a zpívala jsem úplně uvolněně a naplno. Pamatovala jsem si, jakou píseň jsem zpívala. Byl to kánon Omnia sponte fluant, nesit violentia rebus. Napadlo mě se podívat, co to vlastně znamená. Všechno ať volně plyne bez všeho násilí na věcech. Paráda.

Tchýni jsem objednala na pátek. Ještě jsme si s mužem Petrem večer zašli na večeři. Poprvé od narození dcery Mariánky.

V noci kolem druhé hodiny začaly kontrakce. Jakékoliv obavy z toho, jak to všechno bude, byly pryč. Dala jsem si ohřívací láhev na břicho a odpočívala jsem a občas na chvilku usnula. Kontrakce zesilovaly a kolem čtvrté jsem si byla úplně jistá, že se porod rozbíhá. Petrovi jsem jen řekla, že je to tu a šla jsem do obýváku, abych nerušila jeho a Mariánku ze spaní. Chvíli jsem chodila, ale spíš polehávala s ohřívací lahví. Kolem páté jsem volala porodní asistentku a budila Petra, ať chystá věci k porodu. Pak jsem si napustila vanu a bylo to hodně silný, hodně jsem prodýchávala každou kontrakci a vybavil se mi předporodní kurz před narozením Mariánky, kde nám dula říkala, že když kontrakci pořádně prodýcháme, budeme cítit, jak se ještě zesiluje. Bylo to tak a užívala jsem si to, jak se s každou kontrakcí blíží porod syna. Úplně jsem cítila, jak jde dolů.

Před sedmou se probudila Mariánka. Ačkoliv na mně normálně dost visí a o to víc, když je něco jinak, tak se teď úplně v klidu připravila s Petrem, ještě chvilku čekali, než přijela porodní asistentka, abych nezůstala sama a pak s naprostou samozřejmostí odešla s Petrem za babičkou. Porodní asistentka přijela v sedm, vnitřně mě vyšetřila. Otevřená na 8-9cm. Neuvěřitelný. Po jeden a půl denním porodu Mariánky jsem byla připravená na ledascos. Porodní asistentka mě napolohovala na bok, aby se miminko dotočilo a tak to dostalo ještě větší obrátky. Když se po chvilce vrátil Petr zpátky od babičky, už se prořezávala hlavička. Kolem 7,45 23.11.2013 byl Antonín na světě. S ním v náručí jsem čekala na placentu. Bez problému asi do hodiny odešla. Bylo to všechno tak rychlý a pohodový, že jsem tomu nemohla uvěřit.

Celým porodem mě provázela píseň Omnia sponte fluant a bylo to tak. Ještě nikdy před tím jsem nezažila tak silný pocit, že v každý moment přesně vím, co potřebuju a chci a dělám to. Byla to krása, ani to nedokážu popsat. Nikdo nenarušoval můj prostor. Petr byl po ruce, ale měl stále co obstarávat, tak nepostával nevyužitě a nervózně vedle mě tak, jak to bylo v porodnici u porodu Mariánky. A to bylo pro mě taky hodně osvobozující. Žádného muže u porodu jsem nechtěla. Vlastně jsem byla i hodně ráda, že porodní asistentka přijela až takhle na konec a téměř celou první dobu porodní mě nikdo a nic nerušilo.
Jsem strašně vděčná za tak krásný zážitek, jsem vděčná Ivaně, která je pro mě zdrojem spousty důležitých informací a argumentů, jsem vděčná, že jsou i za současné situace porodní asistentky, které chodí k domácím porodů a tak umožňují ženám prožít porod tak nádherně intimně, jako jsem měla možnost ho prožít já.

Juliana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 812. Všechno ať plyne

 

Den porodních asistentek v novinách

Dne 5. května jsem se dočetla v novinách, že je den porodních asistentek. K tomuto dni noviny otiskly článek na celou stránku, součástí byl i sloupek o ukončení sporu o smrti dítěte při tzv. zpackaném porodu, kde se vyjadřují primáři i Ivana K. No sláva, že jednou měli soudci rozum a spor je konečně u konce. Vyšší prozřetelnost určitě zasáhla, nechtěla bych vidět, co by se s otázkou domácích porodů dělo, kdyby soud dopadl pro Ivanu negativně. To by byla ještě větší kritika a nepochopení a další komplikace pro porodní asistentky.

Celkem mě zarazilo, že hlavní článek, který líčí pozici a těžkosti porodních asistentek, je uveden tímto: „Přítomnost otce u porodu, co nejméně umělých zásahů či setrvání rodičů s dítětem i po narození. To jsou některé z požadavků, které dnes vyslovují maminky při příchodu do porodnice. Neodmyslitelně k nim patří i přání rodit jen s porodní asistentkou.“

Celkem mě šokuje, že hlavně první tři body stále nejsou automatické. To by snad ani ženy přece vyslovovat nemusely. Otec je pro personál jen přínosem (většinou), umělé zásahy jen prodražují a komplikují porod, taktéž i oddělení dítěte od matky. Takže když se dočtu hned vedle v tabulce, že běžný porod stojí pojišťovnu něco přes 21 000 korun, komplikovaný vaginální porod 35 000 Kč, císařský řez až 39 000 Kč a pod tím přehled, ve kterém je uvedeno, že za rok 2012 bylo 26 % porodů císařským řezem. Říkám si, co zatím vším asi stojí, že by zase jen a jen peníze? Asi se to nemocnicím vyplatí, protože čím víc císařů a delších hospitalizací, tím víc peněz od pojišťovny. Ale pak jako stát nemáme na zajištění drahé zdravotnické péče. Porodnictví je jen střípek.

A tak víc a víc chápu ženy, které chtějí porodit doma. Ač sama bych určitě svůj první porod doma nezvládla (,i když, kdoví, možná bych nebyla tak stresována a bylo by to jednoduší), a po těch zkušenostech bych podruhé volila ambulantní porod v malé porodnici s mojí PA. Chápu, že se ženy nechtějí dostat do soukolí obludného systému, kde zájem o ženu a dítě jako citlivé lidské bytosti, je až někde na spodnějších příčkách žebříčku. Určitě výše postavené jsou strach, nedůvěra v dokonale zařízený stroj zvaný lidské tělo a nedůvěra v přirozený proces – porod, který po miliony let zajišťoval přežití a navíc velké rozšíření našeho druhu. Ale bohužel na tomto žebříčku hodně figurují také peníze a body.

Půl roku po mém prvním porodu jsem si to vše pořád vracela (téměř každý den) a cítila, že jsem to vlastně dobře nezvládla, že jsem částečně selhala. Kladla jsem si otázku, proč to tak život zařídil, proč musí žena tolik trpět? Takto to přece určitě Nejvyšší konstruktér nezamýšlel. Proč netrpí u porodu zvířata a my ano. Přemýšlela jsem i o tom, že nejsem vyrovnaná s otázkou vlastní smrti atp. Moc jsem ale toužila a toužím prožít porod znovu a lépe. Přečetla jsem různé knihy např. Hovory s porodní bábou, Odenta a podobně a začalo mi svítat. Říkám si jen, proč jsem to jen nečetla dřív…ale nemohla jsem, přes své hluboce zaryté bloky a strachy jsem nemohla a ani bych nepochopila. Tak díky Bohu za ten posun. Teď bych tak ráda vrátila čas a změnila své povolání a stala se porodní asistentkou, tak třeba v příštím životě pocítím tuto touhu v čas.

Milé porodní asistentky, přeji vám opožděně ke dni porodních asistentek pocit naplnění z dobře vykonané práce. Vy, které jdete proti proudu, ať máte hodně sil proud otočit a strhnout i ty, které se nechají jen unášet.

S díky vám všem AP.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 817. Den porodních asistentek v novinách

 

Ivana Königsmarková = svoboda a odpovědnost k životu

Ivana je ztělesněním svobody člověka, který je odpovědný k životu. Životu svému i životu svého dítěte. Je to člověk se svými plusy i chybami, duchaplná žena a zkušená matka, učitelka a profesionálka, osobnost českých porodních asistentek a veliká hrdinka!

S Ivanou jsem se setkala nejprve skrz Hovory s porodní bábou, posléze osobně v kurzech předporodní přípravy pro páry, na těhotenských prohlídkách a po telefonu. Nepřímo sleduji její kroky prostřednictvím médií, literatury, sdílených příběhů a vyprávěním od kamarádek a známých. Budu tak dělat i dále. Zajímá mě.

Ivana nám, mně a partnerovi, na předporodních kurzech otevřela oči. Vyburcovala nás. Naučila nás používat svůj rozum a ptát se; být asertivní. Naučila nás se nebát a jít si za svým, nenechat se vystresovat, zastrašit. Naučila nás se rozhodovat za sebe a svůj život a nenechávat to na druhých. Naučila nás odpovědnosti, dbát na své povinnosti. Upozornila nás na naše práva, seznámila nás s legislativou i doporučeními WHO. Připravila nás na dobu konce těhotenství, dobu porodní a šestinedělí. Nešetřila nás, předávala nám aktuální poznatky z praxe a ze života. Žádné růžové brýle nenasazovala, ani nedošlo na malování čerta na zeď. Prostě realita, tvrdá česká realita. Realita systému zdravotnictví a porodnictví. Jednou budem dál, bude líp!

Její slova jsou nezapomenutelná, doma se častujeme:

Bordel v bytě, šťastné dítě.
Dítě vydrží leccos, a to i dítě vlastních rodičů.
Dítěti nic neupadne, neulomí.
Spát, dokud to jde, kdykoli je příležitost.
Porod je nepřehlédnutelný, sám se přihlásí, nezaspíte ho.
Dítě se umí narodit. Žena umí porodit.
Lék na všechno – mateřské mléko.
Trpělivost – příprava na výchovu dětí.
1 hodina = 1 centimetr
Před kojením (prsa) nahřát, po kojení chladit.
Na problém (s prsy) vždycky tvaroh.

Děkuji Ivaně. Děkuji za to, jaká je. Děkuji za vše, co dělá.
S úctou Denisa Krumpová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 824. Ivana Königsmarková = svoboda a odpovědnost k životu