Tímto příběhem se podělím o prožitky z našeho prvního porodu; s mužem a dulou. Díky víře v přirozený porod, díky dobré informovanosti včetně Příběhů pro Ivanu, díky předporodnímu kurzu Ivany Königsmarkové a také díky návštěvám v její těhotenské poradně, díky vybrané literatuře, díky dule a hlavně díky mému muži a miminku, se dá zažít krásný porod i v prostorách české porodnice. I když. Vždy je to zejména o lidech… Vše má své silné stránky a možnosti ke zlepšení!

Ráno mě pobolívalo břicho, jako u nastupující menstruace (jaká úleva v těhotenství nemenstruovat! – i když v šestinedělí se to nasčítaně bohatě vrátí). Dopoledne to sem tam v břiše zatáhlo, asi 2-3x za hodinu; nic, co bych vnímala jako začátek porodu. Stahy pokračují přes celý den, cítím se taková marná, myslím na miminko v břiše a na svého muže. S přicházející tmou stahy cítím silněji, zkouším vanu, kde chvíli v ní pobudu, užívám si teplou vodu, hladím si břicho, napjatá prsa; moc jsem přes den nejedla, chuť nebyla, stále jsem však chodila na záchod – tělo se přirozeně vyprázdnilo samo. Četnost stahů asi po 10-15 minutách, snažím se zhluboka dýchat, aby byly snesitelnější, uchyluju se do postele. Volám muže, aby dorazil domů, pro bezpečnější pocit, nic víc. Po té, co je muž doma a stahy nabírají na síle, přebírá muž počítání a počítá intenzitu a frekvence stahů, které jsou ani ne po 10 minutách. Stačilo, že jsem na to nebyla sama a mohla se plně oddat tomu, co přichází. Přestala jsem mít nad věcmi kontrolu.
Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla rodit. Problesklo mi hlavou, že to asi jsou poslíčci… Jdeme znovu zkusit vanu, z kurzů Ivany si pamatujeme, že to pomáhá ulevit od bolestí při kontrakcích; ve vaně se to všechno zrychlí, takže co 5 minut skoro minutový stah, ve vodě je mi to krajně nepříjemné, vydržíme to asi půl hodiny. Muž trpělivě a oddaně sedí u mě, drží za ruce. Vracím se zpět do postele, prosím, ať se spojí s naší dulou. Popsali jsme jí situaci, chvíli jsem s ní mluvila, což jí podle hlasu, dýchání a projevu opravdu připravilo na pohotovost nejvyšší. Vyráží na cestu k nám domů. Je po půlnoci.

Volali jsme do porodnice v Mělníku, že se chystáme přijet porodit a jsme registrovaní: “Tak přijeďte.” Muž začíná balit, většinu jsme již měli přichystáno. Dokonce jsme v neděli dali briefing, co se stane, když to nastane, co vzít s sebou a jak budeme postupovat; prošli jsme zápisky od Ivany z kurzů a dodali si odvahy a chuť k porodu. Tiskneme porodní přání, které jsme v porodnici předem konzultovali v rámci její prohlídky se staniční sestrou. Až na pár drobností byl funkční. Zkrátka chceme porod co nejvíce přirozený, bez zásahů lékaře, bez medikace, vedený matkou/miminkem svým tempem a v nějaké přirozené poloze, následně bonding a kojení… Nasedli jsme do auta, v autě se skulím na bok na zadní sedadlo, hodím na sebe deku a začínám se chvět, prodýchávám.

Na příjmu přišla pro nás nějaká nezúčastněná sestřička, žádný pozdrav, přijetí, pomoc se zavazadly. Dovedla nás do přijímací ordinace a předala komusi, žádné představení, nulová empatie. Začalo papírování, kterého se statečně ujal můj muž, bylo vše připravené v deskách, ale i tak bylo nesmyslně dlouhé, přestože jsem již byla registrovaná. Padaly opakovaně stejné otázky; opakovaně jsem je odkazovala na těhotenský průkaz a na porodní přání. Ještěže nás Ivana na svých kurzech připravila na komunikaci s personálem a nutnost stát se asertivní za všech okolností. Mezitím mě napojili na monitor na lůžko, ležela jsem na boku a nesnášela ty stahující gumy a ten silný zvuk ozev, který narušoval prodýchávání. Na přání ztišit to, odezva žádná. Dula seděla u mě a držela mě za ruku, to moc pomáhalo. Po 20 zmonitorovaných minutách, které byly ohodnoceny slovy “jde to” jsem se měla svléct a vylézt na kozu – jak tohle nesnáším. Během přesunu z lůžka od monitoru ze mě vyteklo pár kapek krve – hlenová zátka. Na koze mě vyšetřuje doktor, kde se vzal tu se vzal, jak se jmenuje nevím, nic neřekl. Beze slov mě vyšetřil, otevřená na 7 cm/prstů. Sice mě z vyšetření bolelo celé tělo, ale měla jsem velkou radost. No hurá, takže to není planý poplach, budeme teda fakt rodit!

Nastal přesun na sál – porodní box, doktor mě nechal jít chodbou nahatou jen v tričku. I když tam nikdo nebyl, krom personálu; tu noc jsme rodili jen my, všude bylo ticho a klid. Omotala jsem si kolem pasu šálu. Dula mě podpírala, povzbuzovala, muž se staral o věci, které nanosil do našeho pokoje. Oba se šli převléct a byli vyškoleni pro doprovod k porodu. Náš porodní sál byl ten první ze tří, byl celý do modra, působil uklidňujícně; byl plně vybavený všemožnou technikou, sprchovým koutem a záchodem.

Při vstupu na mě nějaká osoba – asi sestra nebo porodní asistentka? Vyhrkla: “Jméno dítěte!”, odpovídala jsem, že nevím, že až se miminko narodí, budeme vědět. “Cože, to nemáte jméno dítěte? Já to musím vědět!”, přeptala se ještě několikrát. Opakovala jsem, že teď na to odpovídat nebudu, až po porodu a nejdéle do tří dnů. Pak se mě ta žena ptala: “Klystýr a holení!” Poděkovala jsem, že to není nutné, obojí jsem stihla přirozeně během předchozího dne. Dále jsem dostala pokyn “sprcha, než se to připraví”. Domnívám se, že asi mluvila o personálu či co. Posléze mě zachvátila silná kontrakce, že jsem se svalila na zem. Dotyčná žena nehnula ani brvou… V tom přišla a hned přiskočila naše dula a pode mne hodila deku. Praskla plodová voda, krásně to luplo a zahřálo. Sundala jsem si brýle a od té doby jsem byla jen sama se sebou a nechala se vést hlasy a doteky pouze mého muže a duly. Ostatní hlasy jsem se rozhodla ignorovat. Celým porodem mě vedlo miminko! Stačilo mu jen naslouchat.

Přišel doktor, co mě vyšetřoval na příjmu, vykřikoval: “Vstávejte, na zemi nerodím, ihned se přesuňte na křeslo!” Říkám si, že mě vůbec nezajímá, jak rodí on, když tady rodím já!  Komentář “je to debil” jsem si nechala pro sebe. Ještě, že nás Ivana na kurzu upozornila, že mužský přístup lékaře k rození dětí nemáme brát doslova.

Po kontrakcích jsem se přesunula na porodnické lůžko. Zvolila jsem si náhodně polohu na boku ve vodorovné poloze s jednou nohou nahoře, kterou mi dula různě přidržovala, a sem tam masírovala a přikládala ruce na záda, což bylo moc úlevné a zároveň takové přirozené. Můj muž i dula stáli po celou dobu každý na jedné straně a drželi mě v takovém bezpečném prostoru; při stazích na mě dýchali, to bylo moc osvěžující. Úžasně spolu kooperovali, podporovali jsme se navzájem.

Uvedený doktor, který působil tak lidsky nejistě, nezkušeně a neprofesionálně, přišel z papírů na to, že jsem nepodstoupila vyšetření na streptokoka B. “Ihned napíchneme antibiotika a po porodu i dítěti!” Okamžitě jsem reagovala, že si žádné antibiotika nepřeju, ani dítěti nebudou nic aplikovat. Doktor se rozčiloval, že antibiotika odmítat nemůžu, že ubližuju na zdraví, že on rozhoduje… Požádala jsem svého muže, ať jim k tomu podepíše papír. Trvalo to dlouho, nepovolili jsme, opakovali, až to doktor vzdal a nějaké papíry dal k podpisu. Cítila jsem se tím doktorským přístupem natolik ohrožená, že jsem se rozhodla požádat, aby byl vyměněn doktor muž za lékařku ženu. Tuto prosbu personál kupodivu bez komentáře akceptoval a celkem rychle vyhověl. Sice doktor tam zůstal, ale mám za to, že spíš přičumoval. Bylo mi zpětně zvláštní, že porodní asistentka byla spíš podržtaška doktorům, takže žádná samostatná bytost, co by měla být rodičce podporou a jakousi průvodkyní. Ještě na porodním sále byly další dvě ženy, asi zdravotní a porodní personál – to jsem se nedozvěděla, i když v porodním přání stálo, že ocením, když se mi každý představí jménem a bude se chovat korektně…

Přišla žena doktorka (MUDr. Coufalová), která byla pocitově vnímavější, zkušenější, víc to nechala na mně. Vyhovovala mi. Po nějaké době mě vyšetřila, což dost zabolelo a trochu mě vytrhlo z mého tempa. Navrhla mi změnit polohu, aby se miminko snáze dotočilo – poloha jako na porodní stoličce. Navržená změna mi přišla dobrá, vlilo to do mě další dávku energie. Cítila jsem, že hlavička miminka sestupuje. Pořád jsem myslela na miminko, probleskoval mi takový sestřih z mého a našeho společného života – důležitý okamžik.

“Hmm, střihneme to”. Najednou jsem procitla a špitla, že nechci nastřihávat, že se bojím, aby to nebyl jen rutinní zákrok. Bleskurychle dula s mužem nespočetněkrát opakovali moje přání: “Paní si to nepřeje, opravdu si to paní nepřeje…” Kontrakce vystřídal pocit na tlačení. Šlo to rychle a po třech velkých zatlačeních můj muž radostně volá “jsou vidět vlásky!” a na další tři velká zatlačení vyskočila hlavička ven. “Jano!”, personál přivolává dětskou doktorku. Po prodýchání už stačilo jedno zatlačení a miminko doslova samo vyskočilo ven. Mělnické zrození. Několik vteřin jsem jen dýchala a slyšela hlas mého muže “má (to) pindíka”. Bylo mi to sice úplně jedno, zda budeme mít holčičku nebo chlapečka, ale tohle sdělení mě úplně dostalo!

Probrala jsem se z toho dýchání a koukla jsem dolů před sebe a doslova u mých nohou leželo miminko bříškem na podložce. Ještě, že nás Ivana na kurzech informovala, jak takové miminko bude vypadat… Mělo takovou šedočervenou barvu, bylo mokré od vody a krve a bylo krásně teplé. Ihned jsem dostala od doktorky miminko do náruče. Já jsem si jej položila na břicho a sestra miminko otírala plenami. Někde mezi tím prý dotepal pupečník, který doktorka přestřihla a zasponkovala. Nekonalo se žádné odnášení, vážení ani měření, odsávání plodové vody a tak podobně. Úžasný pocit mít miminko v náručí, nahaté na sobě, slyšet bít srdíčko. Od okamžiku porození miminka jsem se roztřásla zimou, ale přitom mi bylo teplo, řekla jsem si o ponožky, hned jsem je měla na nohou. Můj muž byl hrdý a dojatý. I dula působila něžně a pečovatelsky. Byla jsem ráda, že byli stále u mě a podporovali jsme se vzájemně.

Vyptala jsem se doktorky na agpar skóre, bylo v plné výši po 10 bodech. Mimochodem jsem si nevšimla, že by toto skóre někdo přesně měřil po 1,5,10 minutě a sledoval vývoj všech ukazatelů. Zase měla Ivana pravdu, dělá se to souhrnně jen jednou, od oka… Paní doktorka mě vyzvala, že je na čase porodit placentu, zda bych nezkusila zatlačit, pokud to půjde. Počkala jsem si na stah a placenta nějak vyšla sama. Necítila jsem, že by v tom nějak pomáhali nebo zvenčí tlačili “na pilu”. Překvapení nastalo, když jsem si chtěla placentu osahat, ale doktorka se slovy “to je infekční”, ji dala z mého dosahu. Ale mám ji vyfocenou, za fotku jsem moc ráda. Příště si placentu odnesu.

Dula ohleduplně zhasla velká světla, takže se v místnosti rozhostilo příjemné přítmí. Nabídla pití a jídlo. V tom se opět probrala sestra, která se neúnavně doptávala na jméno dítěte. Požádala jsem jí opakovaně, ať přijde po dvou hodinách, které zůstaneme na sále o samotě. Miminku dali na ruku plastový pásek pouze s příjmením a s časem narození. Někdo mi několikrát měřil tlak, nevím proč ani kolik mi naměřili, bylo mi to jedno. Miminko si hovělo na břiše a zkoušelo se přisát, šlo mu to výborně!

Bohužel nastalo sešívání lehce natržené hráze. Vyšívání bylo hodně bolavé, asi místa sešívání předem lokálně umrtvili, ale i tak to píchalo. Paní doktorka si vedla jistě pečlivě, zato dost pomalu. Pak personál skoro beze slov (žádné gratulace, pochvala, sdílená radost…) vyklidil sál, někdo odstranil většinu krvavých stop po porodu. Po hodinovém porodu konečně nastaly očekávané dvě hodiny, které jsme zůstali jen spolu na sále, abychom se začali sžívat.

Miminko se parádně pokadilo smolkou – tmavou mazlavinou, takže jsme byli oba i deka označkovaní. Různě jsme pozorovali miminko, jak se hýbe, dýchá, vrtí sebou. Můj muž s pomocí duly si jej také vzal do náručí na pár chvil na holé tělo, moc jim to slušelo. Povídali jsme si. Po dvou hodinách klidu se začal trousit zpět personál na porodní sál. Nastalo další měření tlaku, kouknutí na sešití hráze, osahání břicha, jak se zavinuje děloha, zeptání se na jméno – konečně se sestra dočkala!

Došla jsem se osprchovat; sprcha i záchod byly součástí boxu – velmi příjemné. Stále jsem se klepala zimou a cítila se lehce až vyhuble a k tomu dost slabě. Dula mi pomohla se osušit, obléci erární košili, najít kalhotky i vložky a zpátky se posadit na postel. Miminko zvážili před našima očima. Měření délky jsme nechali na další den. Nikdo to nekomentoval. Jiná sestra nás přišla poučit, jak se přebaluje a obléká miminko, až proti podpisu. Odmítnout to nešlo, koupání ano. Miminko jsme s mužem otřeli plenou ze smolky, navlékli nějaké erární oblečky a začali se přesouvat na nadstandardní pokoj. Pokoj byl prostorný, čistý, světlý.

Zalezla jsem do postele i s miminkem pod jednu deku, což sestra významně nedoporučovala, a muž si k nám přisedl. Vyfotili jsme se s dulou, poděkovali a rozloučili se s ní. Byla úžasná!

Nastala práce ranní směny. Postupně začal přicházet personál, každý s jiným úkolem – úklid prachu, úklid podlahy, vynesení odpadu, umytí sprchy a záchodu, donesení snídaně, odebrání špinavého prádla, přinesení čistého prádla, přinesení oblečků na miminko, uklizení nádobí po snídani… K nemocniční stravě se vyjadřovat nebudu, nesnědla jsem nic, co donesli, nešlo to! Dopolední vizita na miminko a pak na maminku, kdy se nahrnulo bezpočet lidí do místnosti, někdo něco řekl a většina nezúčastněně přikyvovala, nikdo se na nic neptal, ani mezi sebou, ani mě. Já jsem se stále doptávala, zda je vše v pořádku – vždy zazněla odpověď, že zatím ano. Díky Ivaně jsme se dopředu učili správně formulovat otázky a používat vhodná slova. Vizita na miminko – svléknout do naha, prohlídka pediatrem, měření délky, jinak vše ok, žloutenka se neprojevuje ani jiné neduhy. Kojení tedy spíš přisátí se podařilo samo. Stále jsem si ověřovala, že je vše v pořádku. Dále přišel ortoped (měla jsem za to, že z něj táhnul alkohol) konstatoval, že nožky jsou v pořádku, hýbnul s nimi dvakrát nahoru a dolů, ze strany na stranu. Druhá vizita kvůli matce. Sestřička říkala nějaké doktorce samé latinské výrazy, kterým jsem nerozuměla, ale dočetla jsem se je až ve zprávě o rodičce. Byla jsem z toho tak paf, roztahovat nohy před 6 lidmi je fakt hnusný, že jsem se zmohla akorát na pozdrav.

Rozhodli jsme se opustit nemocnici a připravovali jsme se na odchod domů. Dopředu jsme se informovali, jak si říct o revers a na co si dát bacha. Ještě jsme volali Ivaně, ale nebrala zrovna telefon. Zavolali jsme naší dule a pak pediatričce, abychom se ujistili, že jednáme správně. Oznámili jsme to nejdříve dětské doktorce a dětské sestřičce, které se zdály být komunikativní, přístupné a ochotné. Doktorka sice byla lehce překvapena, ale zachovala si svou profesionální tvář a upozornila nás na vše, co byla povinna nám sdělit před tím, než připraví vše papírování a k odchodu. Znovu vyšetřili a kontrolovali miminko, neshledali nic, co by mohlo být akutní či život ohrožující. Dále přizvali gynekoložku, aby prohlédla mě; adekvátně mě upozornila a varovala před všemi riziky, bylo jich celá řada, myslím, že na nic nezapomněla. Všechny papíry jsem vyfotila, abychom měli doklad od každého našeho podpisu. Překvapilo mě, že na každý podpis měli svého svědka, takže se jistili, jak mohli. Dokonce jsem si vyžádala k ofocení i těhotenskou průkazku, o které jsem věděla, že zůstává v porodnici.

Zaplatili jsme za doprovody otce a duly k porodu a jejich vyškolení, za den na nadstandardním pokoji; celkem 3 tisíce. Nezaznamenali jsme žádný zvýšený hlas ani náznak přílišné nevole či vyhrožování. Zároveň každý dával najevo, že pobyt v porodnici má být doporučovaných 72 hodin od porodu, aby se eliminovala všechna rizika. Chování personálu při odchodu bylo překvapivě lidské, přiměřeně milé.

Odjížděli jsme po 30 hodinách od porodu domů! Zářili jsme štěstím, celá naše rodina!

Denisa Krumpová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 825. Mělnické zrození