Dnes je tomu 7. týdnů, co jsem se stala maminkou svého prvního děťátka – jmenuje se Kryštof.

Příběhy pro Ivanu jsem sledovala ještě dlouho předtím, než jsem otěhotněla a jsem velice ráda, že se konečně dostávám k sepsání toho příběhu. Je to příběh s dobrým koncem 🙂

S Ivanou je můj příběh spojený pouze letmo – sleduji její kauzu a ještě před těhotenstvím jsem četla její Hovory s porodní bábou. Také jsem navštívila jednu panelovou diskusi v Brně, kde byla Ivana mezi diskutujícími.

Mému těhotenství předcházelo obtížné období, kdy jsem po náhlém prasknutí cysty skončila na operačním sále s diagnózou: Endometrióza.

Nechtěla jsem se dostat do spárů lékařům, kteří jen předepisují hormonální terapii, která vlastně ani není léčbou, protože doposud není lék na endometriózu znám… Po konzultacích s terapeutkou celostní medicíny jsem zahájila speciální dietu, která pomáhá posílit imunitní systém. A jelikož hormonální terapie usiluje o přerušení cyklu, je druhou přirozenou terapií endometriózy těhotenství.

Můj gynekolog (muž) to shrnul takto: „ No zázraky se dějí, ale když se vám nepovede otěhotnět přirozeně, tak budete rok na hormonální terapii a pak půjdete na IVF.“  Tečka, takto to z jeho pohledu bylo úplně jasné a v pohodě. Ne tak pro mě, IVF mě děsí a ta roční hormonální terapie, která způsobuje ženě ve věku třiceti let stav menopauzy, mě děsila ještě víc.

Díky pozitivnímu přístupu, nutriční terapii a taky dávce štěstěny jsem tři měsíce po operaci byla těhotná 🙂 Měla jsem neskutečnou radost a těšila jsem se z toho, jak jsem ty doktory a jejich terapie převezla. Těhotenství probíhalo bez komplikací, bez nevolností. Během léta jsem byla 3x v oblíbených Alpách na ferraty a celodenní výšlapy, vše jsem si užívala.

Miminku v bříšku jsem zpívala a těšila se na něj.

Žiju v Brně, a je mým velikým štěstím, že máme ve Vyškově v dojezdové vzdálenosti porodnici, která skutečně podporuje přirozený porod.

Také jsem od své kamarádky měla doporučení na porodní asistentku Laďku Ryšavou, která může jako soukromá porodní asistentka doprovázet ženy a vést jejich porod v porodnici ve Vyškově.

Ohlásila jsem se tedy už ve 3. měsíci u Laďky na konzultaci a po upozornění, že se její kapacita na březen vyčerpává, jsem si ji zamluvila k porodu.

Od ledna jsem s partnerem také k PA Laďce chodila na předporodní kurz, který kombinoval teoretickou část s nácvikem dýchání a úlevových poloh pro porod. S dýcháním jsem měla velmi poučnou zkušenost. Zpívám ve sboru a v 6. měsíci těhotenství jsem si koncert už neužila, protože jsem se zadýchávala a špatně se mi zpívalo. Ale poté, co jsem absolvovala předporodní kurz a naučila se s bříškem správně dýchat (tzv. kombinované dýchání hluboko do břicha), jsem se s chutí zapojila do nácviku na další koncert a 5 týdnů před termínem porodu jsem si v 8. měsíci těhotenství koncert našeho sboru velice užila.

Kromě předporodního kurzu jsem se na porod připravovala ještě dalšími způsoby (příprava hráze, návštěva fyzioterapeutky).

Trochu jsem si v duchu říkala, že takto aktivní příprava je možná až moc akční, ale snažila jsem se na porod myslet bez křečovitého: „Musí to být ve Vyškově, Musí to být bez medikace, Musí… Musí…“

Přijímala jsem také to, že to nemusí být podle mé ideální představy, že třeba do Vyškova nebudeme moci jet, a tak jsem měla v záloze jednu z Brněnských porodnic.

Tu jsem naštěstí nemusela využít.

Tři dny po vypočítaném termínu jsem měla velmi akční den, který jsem zakončila ještě vycházkou na blízký kopec na rozhlednu.

Večer mi začaly lehčí bolesti, které mi manžel měřil, a po telefonické konzultaci s Laďkou jsme to v 22h večer vyhodnotili jako poslíčky a šli jsme spát.

V 1:20 ráno mě vzbudila bolest a už jsem nemohla spát, takže jsem se přesunula do obýváku a nechala manžela spát.

Držela jsem v ruce hodinky a zapisovala jsem si trvání kontrakcí a jejich rozestupy. Kontrakce byly kratší než minuta, někdy i pravidelně po pěti minutách. Jindy ale i s pauzou 10 min. Tak jsem je prodýchávala a nechávala plynout čas.

O půl sedmé ráno jsem vzbudila manžela a řekla mu, že dnes už do práce asi nepůjde. Volali jsme Laďce a domluvili si kontrolu u ní v 8:30. Pobalili jsme vše do porodnice a vyjeli do poradny.

Tam se událo mé veliké zklamání, když mi Laďka řekla, že jsem otevřená na 1 cm. A že kontrakce nejsou tak účinné, protože miminko není správně napasované hlavičkou. Povzbudila mne a poradila, ať hodně kroutím bokama a skáču na baloně, aby miminko mohlo správně nalehnout.

Po návratu domů jsem měla slabší chvilku, kdy jsem se rozplakala a měla pocit, že to už trvá dlouho a že to bolí… Ale nějak jsem to překonala, povolala manžela, aby mně masíroval záda a usadila se s balonem do naší postele a prodýchávala kontrakce. Jen jsem si dokola zpívala Náš synáčku, skloň hlavičku….

Po poledni už přijela Laďka k nám domů a byla se mnou v ložnici, dýchala se mnou a bylo moc příjemné, že už tu byla. Milým hlasem mě povzbuzovala a prostě tam byla. A občas zkontrolovala, jak porod postupuje. Pak jasně zavelela, že jedeme do porodnice. Manžel rychle dobalil poslední věci, já jsem už nebyla moc při vědomí a dělalo mi potíž si ze skříně vybrat nějaké oblečení na cestu do porodnice… Také jsem nebyla schopná se rozhodnout, zda pojedu v autě s Laďkou nebo s manželem. Pak jsem se nějak intuitivně rozhodla, že pojedu s Laďkou, snad proto, že jsem si říkala, že ona je na hekající ženu v autě asi zvyklá. Kdežto manžela bych asi při řízení rušila. V této fázi jsem už hlasitě prodýchávala kontrakce a říkala jsem si, že sousedi asi museli mít radost.

To už jsem ležela na zadním sedadle a snažila jsem se nemyslet na to, jak je cesta do Vyškova dlouhá. Měla jsem kontrakce po 3 minutách a cesta nám trvala 34 minut.

Sice mě tlačily úchytky pásů do zad a ta poloha v autě byla ukrutně nepohodlná. Měla jsem pocit, že dětátko už úplně tlačí na kostrč…

Ale pak jsem vnímala železniční přejezd, a to jsem věděla, že jsme už skoro u porodnice.

Ještě jedna kontrakce před porodnicí, kde jsem se opírala o Laďku, která to komentovala, že je pro moji výšku moc malá. Už jsme viděly i manžela, a do porodního sálu jsme vstupovali přesně v 15h odpoledne.

Na porodním boxu už Laďka vše zorganizovala, nachystala mi monitor a nechala mě si k tomu pohodlně lehnout. Žádné papírování jsme nemuseli řešit, stačilo, že jsem v rámci předporodní kontroly vyplnila dokumentaci s místní porodní asistentkou. Po příjezdu do porodnice jsem byla už úplně otevřená. Nikdo kromě Laďky a manžela na porodním sále nebyl, a nerušil. Z tréninku s balonkem jsem věděla, že se mi dobře tlačí vkleče, tak Laďka navrhla, ať si vlezu na porodní křeslo, ale naopak – čelem k opěradlu. Chytila jsem se za horní madla a Laďka s manželem mne při kontrakcích podpírali, abych se mohla úplně prověsit a využít sílu gravitace.

Stále jsem neměla prasklou vodu, a tak se chvíli zdálo, že už leze hlavička, ale byl to jen vak s plodovou vodou. Nakonec Laďka navrhla přesun na matraci, ležela jsem naboku a měla jsem jednu nohu opřenou o ní.

I když jsem se najednou cítila podivně ztracená, že mi tlačení nejde, tak na mé nářky Laďka reagovala svým klidným hlasem, že to jde dobře, a že i jen dýcháním se miminko posouvá ven. Pak jsem odbourala veškerý ostych a s tlačením jsem řvala jako na lesy. Nikdo mě neokřikoval, prostě jsem měla svobodu dělat, co potřebuju.

Nakonec si vybavuji, že jsem cítila, že hlavička jede ven a zpět, při další kontrakci se vysunula a zůstala tam, a pak najednou s pořádným zatlačením vyšel na svět náš Kryštůfek – naráz hlavička i tělíčko na jednu kontrakci. Hned mi ho Laďka podala na břicho, abych ho mohla přivítat, a protože křičel, tak jsem ho rovnou mohla konejšit písničkou, kterou jsem mu zpívala, už když byl v bříšku.

Manžel mi zpětně vykládal, že při posledních kontrakcích tam již byl lékař a cosi nervózně prohlašoval, že dětátko už musí ven (ano  – pokládali mi monitor na podbřišek po každé kontrakci, ale to mě nijak zásadně nerušilo). Ale já toho doktora vůbec nevnímala, ani neslyšela.

Poté co se Kryštůfek přisál, zakrátko vyšla i placenta.

Musím přiznat, že mě velmi zaskočil úkon, který po porodu prováděl lékař na porodním stole – revize porodních cest, a bylo to velmi bolestivé. Nevěděla jsem o tomto úkonu, a tak jsem na tak bolestivý zákrok nebyla připravená. Co bylo ale naprosto skvělé, že jsem na svou otázku: „A co šití?“, dostala odpověď, že nic – porodila jsem své dětátko bez poranění! To jsem si moc přála! (nástřihu jsem se bála jako čert kříže, ale s možností natržení jsem byla smířená) A ono nic, to bylo vážně skvělé. Na porodním sále na nás nikdo nespěchal, nikdo syna neodnášel. Laďka ho po delší době přišla zvážit a změřit přímo u mě vedle matrace, na které jsme leželi.

Taky nám ohřála a donesla večeři, kterou jsem si s chutí dala.

Protože další zážitky jsou už z odd. šestinedělí, tak tady svůj příběh zakončím. Z porodu mám velmi intenzivní vzpomínku na pocit, že jsem opečována a chráněná – za což patří obrovský dík naší porodní asistentce. Nesmím zapomenout také na velmi aktivní podporu mého manžela, který s Laďkou (znal jí z předporodního kurzu) velmi dobře spolupracoval a pomáhal mi ulevovat od bolestí.

A teď mi tu leží spící syn Kryštof na kolenou. Stále s úžasem vzpomínám, jak byl v bříšku, jak jsem mu zpívala a těšila se na něj. A jak mi přijde neuvěřitelné, že prošel porodními cestami a já ho porodila úplně bez jakékoli medikace a jiného zásahu.

Velice děkuji naší porodní asistence Laďce a vážím si a podporuji všechny porodní asistentky i jiný odvážný personál porodnic, kde panuje důvěra ve schopnost žen porodit bez zbytečného urychlování, nástřihů a jiných zásahů. Porodní asistentky mají velice náročnou, ale krásnou profesi. Moc si vážím jejich práce. Přeji Ivaně, aby spor konečně skončil a ona mohla dále provázet ženy těhotenstvím a porodem. Přeji také ženám, které budou procházet těhotenstvím a porodem v ČR, aby pro ně byl porod posilujícím zážitkem, tak jako pro mne.

JSK

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 831. Kryštůfek