Poprvé

Moje první těhotenství bylo úplně jiné, než jsem si na začátku uměla představit. Nebyla to žádná idylka. Velký stres v práci, ukrutné bolesti zad,  břicho, které rostlo snad už v prvním trimestru a nabylo obřích rozměru /můj syn měl nakonec porodní váhu 4,9 kg – a to jsem neměla cukrovku/. Již na začátku svého 8.měsíce těhotenství jsem náhodou doprovázela těhotnou kamarádku do porodnice. Měla jsem co dělat, abych přesvědčila personál, že já nejsem ta, která bude za chvilku rodit – měla jsem mnohem větší břicho, než moje rodící kamarádka.

Dlouho jsem vybírala kurz předporodní přípravy, dostala jsem se nakonec do kurzu k Ivaně. Byly tu převážně „alternativní“ rodiče, které chtěli své dítě porodit harmonicky a přirozeně. Tak jsem se asi taky stala alternativní i já – 🙂 Během kurzu jsem začala tušit, že Apolinář, ve kterém jsem se registrovala k porodu, není pro mne vhodný. Navíc asi v 28.týdnu jsem ještě jela do Apolináře na několik vyšetření, na které mne tam poslal můj gynekolog. Starávila jsem hodinku v čekárně-chodbě u porodního sálu, zařízení, kterého bylo minimálně 40 let staré. V koupelně, kde rodičky mají hopsat na balónu, hrozně smrděla kanalizace. Asi jsem citlivka, ale dospěla jsem k názoru, že toto místo je celkové hnusné a nechci tady vůbec být, natož rodit. Přístup personálu byl dobrý, na nic si nemohu stěžovat.

Hledala jsem jiné řešení a volba padla na porodnici v Neratovicích. Domluvila jsem se s porodní asistentkou z Neratovic, že budu k ní chodit na kontroly a  rodit s ní. Byla to úleva – sice z Prahy do Neratovic jsem musela jezdit autobusem, ale bylo to rozhodně lepší, než sedět v čekárně u Apolináře. Měla jsem rodit velké dítě, hodně přes 4 kg. Ale byla jsem si jistá, že to zvládnu, pánev mám dostatečně širokou a moje odhodlání je veliké – :-). V 41. Týdnu se nedělo nic. Ultrazvuk vyhodnotil, že synek v bříšku již váží 4,5 kg. Doufala jsem, že mi udělají např. Hamiltonův hmat, ale lékař mi řekl, že zatím ne a že jsem stále úplně zavřená.

Takže jsem čekala ještě 7 dnů, do konce 42. Týdne těhotenství a pořád nic. Takže moje cesta směřovala do Neratovic na vyvolání porodu. Bohužel po kontrole několika doktory mi naměřili, že dítě již váží cca 5 kg. Na konci těhotenství ultrazvuk odhaduje váhu na +/- 10 procent, takže to mohou být 4,5 kg nebo i 5,5 kg. Verdikt – dítě sice snad projde hlavičkou, ale má široká ramena a ty se zaseknou. Takže z očekávání harmonického přirozeného porodu se vyklubal plánovaný císař. Byla jsem k tomu naprosto psychicky nepřipravená. Zpětně si uvědomuji, že jsem měla alespoň počkat na začátek porodu, až se začnou vyplavovat hormony a pak jet do porodnice, aby mne „kuchli“.

V Neratovicích není JIPka, takže po císaři ženy dávají rovnou na standardní pokoj. Péči o ženy po císaři opravdu nezvládají. Měli jsme sice zaplacený nadstandardní pokoji, ale dost uboze zařízený /manžel se snažil 2 dny spát na rozkládacím křesle, které se rozpadalo stářím/. Venku bylo  -15 stupňů, na pokoji v noci +35, topení nešlo regulovat. Takže jsem jen ležela jako dušené maso ve vlastním potu a krvi s močovým katetrem. Sestřička přišla jednou za 3-4 hodiny aby mi vyměnila vložky, žádné pravidelné mytí a výměna podložek /ty jsou asi drahé, tak šetřili/.  Manžela jsem o pomoc s hygienou nechtěla žádat – chtěla jsem před ním zachovat poslední minimum ženské důstojnosti, které mi zbývalo.  Mým snem po celou dobu pobytu v porodnici bylo otočit se na bok. Otočila jsem se až doma ve vlastní posteli.

Dítě však se mělo dobře – syn byl ihned u nás, staral se o něj manžel – sice to neuměl, ale musel se tomu hodně rychle naučit. Dodnes si říkám, že syna a jsme s manželem porodili vlastně spolu.

Z kurzů jsem věděla, že v žádném případě nemám dávat přikrmovat dítě. Trochu jsem to přehnala – můj syn po třech dnech byl opravdu žíznivý, hladový. Teď bych po 24 hodinách po porodu opravdu trochu vody a příkrmů mu dala – byl by klidnější a měl sílu sát prso. 4. Den po císaři jsem dostala mléko a pak vše už bylo fajn.

Podruhé

Utekly dva roky po prvním porodu císařským řezem a po synu jsem se připravovala na porod dcerušky. Vlastně nám to báječně vycházelo – 30. listopadu mi skončila rodičovská dovolená se synem a 1. prosince jsem nastoupila na mateřskou s ještě nenarozenou dcerou.

Doufala jsem v přirozený porod, ale tentokrát jsem však byla pokornější a věděla, že může nastat opět císař. Našla jsem si doktorku, která mne vedla jak těhotenstvím, tak i porodem. Bylo výborné, že u mé soukromé doktorky dobře fungoval vztah klient – poskytovatel služby a ceník byl znám předem, vše bylo vyfakturováno jako normální nadstandardní služba. Nemusela jsem řešit situaci, jako moje kamarádka, která se sice domluvila s jedním mediálně známým porodníkem, avšak stále řešila otázku „kolik mu dát do obálky“ a jak inkriminovanou obálku předat.

Motto moji doktorky bylo „Katko, nežer“ – čím méně přiberu během těhotenství, tím mám větší šanci, že moje dítě nebude obrovské a že ho budu moci porodit sama. Snažila jsem se, ale zřejmě marně – ve 39. týdnu dle odhadu z ultrazvuku moje holčička měla vážit kolem přes 4 kg. Až do konce těhotenství jsem chodila do ambulance své doktorky, nikoliv do nemocenské těhotenské poradny.

Požádala jsem doktorku o vyvolání porodu na konci 39. týdne – byla jsem úplně zavřená, žádné známky blížícího se porodu. Pokud dítě má přes 4 kg, vaginální porod po císařském řezu je rizikový. Navíc jsem cítila cca týden před porodem, že ve mne něco „prasklo“ – později se ukázalo, že se pomalu začal rozevírat roh jizvy na děloze po předchozím císaři.

Takže v den „P“ – v sobotu večer, jsme se sešli se moji doktorkou v porodnici v Krči, byla mi do čípku zavedena tableta, která „možná vyvolá porod“. Po předchozím císaři by se porod vůbec neměl vyvolávat, ale vzhledem k tomu, že moje dítě mělo již přes 4 kg byla to „hraniční“ váha pro přirozený porod a tak jsme zkusili jemný způsob vyvolání – dostala jsem alespoň šanci porodit sama.

Byla jsem stále úplně zavřená, celou noc jsem nespala a doufala, že se něco stane. A nic. Ráno jsem byla jen nevyspalá a stále nerodící. Uvažovala jsem o možnosti jít domů a tam čekat dlouhé dny na začátek porodu a pak jít na císařský řez /dítě by už mělo hodně přes 4 kg a přirozený porod by byl nebezpečný/. Ale už jsem nechtěla čekat a šla na císaře ihned.

V krčské porodnici je obrovská výhoda, že mají celé nadstandardní poporodní oddělení. Jsou tam převážně jednolůžkové pokoje a na jednu sestru připadá méně pacientek a dětí, než v druhé části šestinedělí, které je „zdarma“. Péče všech porodních asistentek byla neuvěřitelně laskavá a profesionální. Porodní asistentky upřímně mají rádi svoji práci a „svoje maminky“.

Samotný císařský řez byl méně nepříjemný než ten s prvním dítětem. Moje doktorka je zkrátka dobrý chirurg. Neměla jsem pocit, že během operace se ve mně „někdo hrabe“. Jizva se rovněž zahojila rychleji, než u prvního císaře a míň bolela.

Dceru mi dali na přiložení ihned po dokončení operace a nespěchali na mne – mohla jsem si ji nechat, jak dlouho budu chtít, než mne odvezou na JIPKU. Přisála se ihned – v prsou už bylo trochu co sát – prsa si zřejmě „pamatovala“ kojení prvního dítěte.

Pak si miminko vzal můj manžel a nechal si ji – zatímco jsem byla na JIPce, měl dceru na nadstandardním pokoji u sebe. Takže všechny vymoženosti jako bonding po porodu alespoň s otcem v Krči mohou fungovat. Avšak musíte přesně vědět, co chcete, musíte vše napsat do porodního přání. V Krči je porodní přání skutečně součásti dokumentace a každou odchylku od mého původního plánu jsem musela podepisovat, že si to opravdu přeji.

Na JIPCE jsem si nejdříve připadala jako na luxusním hotelu – 2 hodiny po porodu jsem četla časopisy, zatím mne nic moc nebolelo – byla jsem dostatečně zdrogovaná. Peklo začalo v noci – začala mne bolet záda, kam byl zaveden katetr s epidurálem a přes který se mi podávaly další léky. Představte si, že Vás kuchali, můžete ležet jen na zádech a právě záda Vás bolí nejvíce – více, než jizva. Anesteziolog v noci nebyl k zatížení, zřejmě měl důležitější případy, než moje bolavá záda.

Přes den dceru nosili na kojení každé tři hodiny, ale v noci my bylo řečeno, že mi ji přinesou až ráno. V noci o víkendu mají málo dětských sester. Dost jsem protestovala, takže nakonec asi museli úplně přeorganizovat práci celého oddělení a na kojení mi miminko nosila vrchní dětská sestra. Úžasná paní – má krásný uklidňující hlas, zatím co mi pomáhala přikládat dceru k prsu, nikam nespěchala a vyprávěla, že sama má pět dětí. Cítila jsem se v její přítomnosti báječně a útulně.

Ráno na mne „naběhla“ rehabilitační sestra, pomohla mi si trochu zacvičit a dobře vstát. Neuvěřitelný luxus oproti prvnímu vstávání po císaři v Neratovicích. Dále na kolečkovém křesle mne odvezly na šestinedělí k manželovi a dcerušce.

První den byl hodně těžký – kromě bolesti jizvy, mnohem více po druhém porodu bolí kontrakce zmenšující se dělohy. Ale jako zkušená císařačka jsem věděla, že čím dříve a čím více budu chodit, tím dřív budu ok. Takže jsem už první noc na šestinedělí si dávala několik želvích maratonů na chodbě s kolébkou-vozíkem se spící dceruškou. Opravdu to pomohlo. Už po třech dnech jsem nepotřebovala žádné léky na bolest. U prvního císaře jsem nemohla být bez léků až 10 dnů po operaci.

Dcera byla neuvěřitelně spavá – první půlrok spala až 22 hodin denně. Takže jsem jí slíbila, že za to, že mne nechala se vyspat první tři měsíce po porodu, jí už v životě všechno odpustím. Pochopitelně po návratu domů ihned spala s manželem a se mnou v posteli, kojila jsem ji v polospánku vleže. Pohoda a klid.

Plusy císaře  v Krči:
– sledují porodní přání, je součásti dokumentace. Pokud se nenecháte zatlačit do nemocničních praktik, vše bude po vašem
– spousta volných nadstandardních jednolůžkových pokojů. Sice to není levné, ale byla to nejlepší investice mého života – neumím si představit, že bych byla s někým jiným na pokoji a že by naše děti přitom plakaly v různou dobu.
– Úžasné porodní asistentky a celková atmosféra

Mínusy:
– deptání vážením a zapisování váhy mimina po kojení může být hlavně pro prvorodičku stresující
– nepříjemná dětská doktorka /střední věk, tmavé mikádo/. Chová se k maminkám jako k nesvéprávným a deptá, pokud nechci ihned dokrmovat nutrilonem.

Katka

 
Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
832. Císař číslo 1
836. Císař číslo 2