I tento porodní příběh chci věnovat Ivaně. Jsem jí vděčná za spoustu důležitých informací a za její odvahu nejít s většinou.

První dítě jsem se rozhodla přivézt na svět v porodnici v Neratovicích. Porodnici Neratovice jsem si vybrala na základě referencí mých kamarádek, které stejně jako já hledaly malou porodnici s osobním přístupem, s běžnou praxí akceptovat porodní přání a doprovod duly a porodnici, kde rodička dostane prostor a podporu pro klidný a přirozený porod. Také moje dula mi Neratovice doporučila jako porodnici, která podporuje přirozené porody bez nadměrných zásahů do jejich průběhu a jako porodnici, kde je naprosto běžné přijít k porodu s porodním přáním. Věděla jsem, že by mi bylo nejpříjemnější domácí prostředí, ale nevěřila jsem si natolik, abych zůstala v klidu bez zázemí s lékařem pro případ komplikací. Ač jsme v té době žili v Praze, volila jsem porodnici Neratovice jako nejlepší možnou variantu, jak v klidné, přátelské a maximálně respektující atmosféře přivést na svět svou dceru. V těhotenství jsem zdaleka nepodstoupila všechna vyšetření, ale podle toho, co jsem podstoupila, bylo vše v naprostém pořádku a neočekávala jsem žádné komplikace.

Ve čtvrtek 12. ledna 2012 mi odtekla plodová voda, ale kontrakce jsem zatím žádné neměla, byla jsem týden před termínem. Dnes jsem přesvědčená, že mi voda odtekla díky vnitřnímu vyšetření, které jsem den před tím v porodnici podstoupila a které mi bylo jako obvykle hodně nepříjemné a nebylo příliš citlivé, ale neměla jsem odvahu se vzepřít zaběhnutým pořádkům a vyšetření odmítnout.

Setrvala jsem v leže, protože jsem od své duly věděla o riziku uskřípnutí pupečníku. Cítila jsem se v bezpečí a klidu. Kontrakce nastoupily a byly pravidelné ca po 5 minutách, ale zatím slabé spíš v podbřišku. Zavolala jsem do porodnice Neratovice, abych zjistila, zda mě mohou přijmout. Skvělé, bylo poslední volné místo, takže jsme mohli vyrazit. Už po telefonu mě ale překvapil přístup sestry, když mi nekompromisně, tvrdě a bez vysvětlení řekla, že musím hned dorazit, že riskuji život dítěte. Proč tolik strašení?

Do neratovické porodnice jsme s partnerem dorazili po sedmé večer. Přijal nás pan doktor a porodní asistentka. Ani jeden se nepředstavil, ale z kontroly ve 36. týdnu těhotenství jsem věděla, že pan doktor je MUDr. Muška. Čekalo mě asi klasické vstupní vyšetření  – monitor, ultrazvuk, vnitřní vyšetření, kontrakce v té době zase nebyly žádné. Monitor byl v pořádku, alespoň jsem tak soudila podle toho, že nikdo nic neřekl, hrdlo zkrácené, ale neotevřené, bez kontrakcí a pana doktora nezajímaly kontrakce, které jsem měla před příjezdem do porodnice. Panu doktorovi jsem předložila mé porodní přání. Překvapení! Bod po bodu si jej pročítal a každý bod velmi arogantně komentoval. Z jeho reakcí, jsem měla pocit, že jsou mu má přání jen na obtíž a že je to on, kdo o mém porodu bude rozhodovat. Ani jeden bod mého přání nenechal bez komentáře a arogantních připomínek typu: Když přijdu s rozbitou hlavou na chirurgii, tak co mi s ní udělají – oholí, jestli jsem viděla, že by se dítě narodilo bez tlačení a že polohu porodu rozhodne on, tak aby byla bezpečná… Také mi dal najevo, že jako prvorodička nemůžu vědět o čem porod je. Nechápala jsem, jaký tohle všechno mělo význam.

Podle pana doktora jsem nerodila, a tak jsem byla umístěna na pokoj, partner se mnou nemohl zůstat, moje porodní přání vyvolalo akorát vlnu nevole a tak jsem ze vstupní prohlídky odešla zničená a brečela jsem. Mluvila jsem s dulou, abych jí oznámila, že je ještě hodně času na její příjezd, a poinformovala jsem jí o nepříjemném zážitku s panem doktorem. Uklidňovala mě, že nejsem první, koho pan doktor Muška rozbrečel…

Následovala hodně nepříjemná a vyčerpávající noc. Od jedenácté hodiny jsem měla zas pravidelné kontrakce, které monitor nezaznamenával. Zhruba od třetí hodiny ranní jsem již nedokázala při kontrakci ležet, už to byly kontrakce, při kterých se stahovala celá děloha, ne jen podbřišek. Monitor ale stále nic nezaznamenával a pan doktor mi stále oznamoval, že to nejsou kontrakce, a že nerodím. Zcela zpochybňoval, že mám nějaké kontrakce. Zase jsem vůbec nic nechápala.

Bylo hodně únavné a hodně mě to rušilo každé dvě hodiny chodit na monitor, kde jsem za plného světla musela ležet, sice na boku, ale ležet na tvrdém lůžku. Nechápala jsem, proč monitor trval někdy víc než půl hodiny, ačkoliv ozvy miminka byly naprosto v pořádku a musel se opakovat co dvě hodiny. Mezi monitory jsem byla na pokoji, kde byly tři maminky po porodu a já jsem se necítila moc dobře, že je tam velmi ruším ze spánku svým funěním při kontrakcích nebo hekáním ve sprše. K ránu jsem hodně zvracela. Byla jsem v klidu, věděla jsem, že to k porodu patří a je to dobrý – otvírám se nahoře, otvírám se dole. Jen maminky na pokoji byly už dost neklidné a nechápavě se mě ptaly, co se děje, že mě tady pan doktor takhle nechává a že se o mě víc nestarají.

Netrpělivě jsem hlídala čas a doufala jsem, že ráno přivolám dulu a budu mít nějakou oporu, někoho, s kým se budu cítit víc v bezpečí, protože s personálem porodnice jsem ten pocit rozhodně neměla. Kolem páté jsem zavolala dulu a ta my slíbila, že v sedm přijede. Informovala jsem o tom porodní asistentku, aby v sedm nebyli s panem doktorem zaskočeni. Ta mi oznámila pro mě nepochopitelné sdělení: „V sedm přijde porodní asistentka, která je nakloněná alternativám. Já proti nim nic nemám, ale všechno má svůj čas.“ Ty nejabsurdnější věty si člověk z porodu velmi dobře zapamatuje.

Na poslední prohlídce kolem sedmé jsem byla otevřená na prst. Při kontrakci jsem nedokázala ležet, ale podle porodní asistentky jsem musela vleže vydržet, aby dokapaly antibiotika, která jsem od noci dostávala. K ránu jsem byla zmatená, vyčerpaná a měla jsem pocit, že to fakt nezvládnu. Pak doktor se se mnou rozloučil s nabídkou čípku na podporu otvírání se. Mně by přitom stačil jen empatičtější přístup.

Kolem sedmé ráno přišla dula, konečně nějaké přátelské a podpůrné setkání. A hned na to další, to když přišla porodní asistentka Věra Nováková. Automaticky se mi představila, ptala se mě, poskytla nám porodní sál, balón, sprchu, lůžko, ohřívací pytlík na břicho. Byl to obrat situace o 180 stupňů. Ohromně se mi ulevilo a přišla nová síla, konečně jsem se mohla ve vstřícném prostředí uvolnit a v klidu rodit, cítila jsem konečně pocit bezpečí, pocit, že jsou kolem mě lidé, kteří respektují má přání, věří v mou schopnost porodit a jsou zde proto, aby mě povzbudili, uklidnili a pohlídali, zda je miminko v pořádku. Bylo o mě postaráno, jak jsem potřebovala a přála si, byla jsem úplně v eufórii, že to takhle je skvělý a že to zvládnu. Dopoledne mě na porodním sále, kde jsem celou 1. dobu porodní byla, připojili na monitor a paní doktorka Jarošová (také se mi představila) mě vyšetřila. Jak vše šlo přes den po sobě, si už nepamatuji. Každopádně jsem byla připojená na monitor asi jen dvakrát a to tak, že jsem si pohodlnou polohu mohla zvolit a porodní asistentka mi pomáhala držet senzory tak, aby odečítaly ozvy miminka. Mezi monitory porodní asistentka srdíčko miminka poslouchala přenosným přístrojem. To bylo skvělé, že jsem nebyla vytrhovaná ze svého klidu a nemusela být v poloze, která mi byla nepříjemná a bolestivá. Antibiotika mohla být aplikována taky ve stoje, nebyl to najednou žádný problém. Také mi porodní asistentka řekla, že četla mé porodní přání. Tentokrát bez jakýchkoliv připomínek a vyvracení mých přání.

Otvírala jsem se pomalu a chvílemi jsem cítila velkou únavu po probdělé noci, ale dula s porodní asistentkou mi nabízely takové polohy, ve kterých jsem si mohla odpočinout, když jsem byla unavená a pak takové, které mi pomohly se otvírat. Když přišla druhá doba porodní, kontrakce se ještě zesílily a nemohla jsem netlačit. Šli jsme na porodní sál, kde mi porodní asistentka nachystala podložku a balón na zem. Bez váhání jsem zaklekla a objala balón. Byla to přesně poloha, kterou jsem potřebovala. Jakákoliv poloha jen mírně v záklonu mě velmi bolela a paralyzovala. Byla jsem velmi vděčná, že jsem nemusela ležet na lehátku, byla to hodně ulevující poloha. Tlačila jsem ve chvílích, kdy jsem tlačit musela, protože mi to kontrakce diktovaly. Porodní asistentka mi nahřívala hráz a ve chvíli, kdy se začala prořezávat hlavička, mě v tlačení brzdila, aby se minimalizovalo natržení. Pak přišla na svět naše Mariánka, bylo to kolem páté odpoledne 13. ledna, držela jsem jí v náručí a byla jsem neuvěřitelně šťastná. Paní doktorka zašila natržení, dostala jsem jeden steh, paráda. Po asi hodině a půl na sále v náručí s Mariánkou jsem odešla po svých na pokoj. Byla jsem plná energie, jako bych ani za sebou neměla probdělou noc a celý den nejtěžší práce, jakou jsem kdy zažila.

Vzpomínka na noční směnu pana doktora Mušky se pro mě stala trochu noční můrou šestinedělí. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, bylo mi slabo a rozbušilo se mi srdce. Myslím si, že kdyby taková atmosféra nerespektování mých přání provázela celý můj porod, nebyla bych schopná porodit bez medicínských zásahů, nezvládla bych bolest kontrakcí a neužila bych si takhle naplno příchod naší dcery, nezažila bych ten pocit neopakovatelného štěstí, že jsme to zvládli a neodešla bych s jedním stehem a po svých plná energie. Zažila jsem dva naprosto odlišné přístupy a zakusila, jaké divy dělá atmosféra při porodu. Denní směna mi poskytla takové prostředí, které mi pomohlo se soustředit jen na porod a opravdu si ho užít. Jsem za to porodní asistentce Věře Novákové a paní doktorce Jarošové nesmírně vděčná.

O svém porodu jsem se bavila s několika maminkami, které rodily nebo plánují rodit v porodnici Neratovice nebo se o ní před porodem zajímaly. Zarazilo mě, že hodně z nich vědělo, že si mají „dát pozor“ na pana doktora Mušku…

Po porodu v porodnici jsem byla také moc spokojená. Ocenila jsem pomoc sestřiček s kojením, samozřejmost nechat si dceru po celou dobu u sebe a ohromnou vstřícnost doktorů pediatrů, samozřejmost být u každého vyšetření dcery.

Tato zkušenost z porodu mě vedla k tomu, že jsem druhé dítě porodila doma, že jsem si nenechala v těhotenství dělat nic, co by mi bylo nepříjemné, tudíž žádná vnitřní vyšetření, žádní muži doktoři plní strachu jak to všechno dopadne, šla jsem si za svými pocity….

Juliana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 840. Mělo to jednu velkou Mušku
Příběh druhého porodu:
812. Všechno ať plyne
A 419. Všechno ať plyne (opakování)