Rodit doma nebo v porodnici? Toto dilema mne provázelo celé těhotenství. Nakonec vše dopadlo úplně jinak než bych si kdy dovedla představit…

Druhé těhotenství přišlo poměrně brzy, přesně po dvou letech od početí první dcerky, v létě, takže termín porodu vycházel opět na jarní čas. Po pár týdnech jsem začala krvácet. A tady již úžasně zafungovala naše porodní babka (budu jí zde říkat Anna), která s námi prožila již první porod. V obavách jsem jí psala zprávu a ona mne na dálku pár slovy nesmírně uklidnila. Podpora, víra, napojení se. Lékařská prohlídka vyloučila mimoděložní těhotenství, srdíčko bilo, uf. Mělo smysl dál věřit. Krvácení po pár dnech přestalo, čas plynul a těhotenství probíhalo dál bez potíží. Docházela jsem na gynekologii, v ordinaci tentokrát zvolila lékařku ženu, která byla fajn. Na začátku jsme se domluvily, že nebudu chtít vnitřní vyšetření (proběhlo jen jedno vstupní) ani žádné genetické a cukrovkové zkoumání, minimum ultrazvuků. S rostoucím břichem jsem přemýšlela, kde své dítě přivedu na svět. Vrchlabí tou dobou již bylo zavřené a já si vůbec nedovedla představit sebe v jiném nemocničním prostředí. Již u prvního těhotenství jsem zvažovala porod doma, tehdy se však dcerka nakonec narodila ve Vrchlabí. Tentokrát má touha rodit doma byla ještě silnější i vzhledem k již prožité zkušenosti. Někdy před Vánocemi jsem se ozvala naší porodní babce Anně s radostí, že těhotenství pokračuje a jestli pro nás bude mít místo a zda-li by s námi šla do domácího porodu. Vzhledem k tomu, že mě již znala, souhlasila, za předpokladu, že bude vše v pořádku. Intenzivněji jsme se začaly vídat až ke konci těhotenství. Anna byla velmi pečlivá, vedla si podrobné informace, dívala se na výsledky lékařských vyšetření, aby nic neponechala náhodě. Zároveň se nechala vést i svojí intuicí. Měla stanovená pevná pravidla a dávala do péče i hodně ze sebe a to nejen co se týče času. Mohla jsem jí kdykoli zavolat, ptát se, sdílet cokoli. Někdy byla přísná, jindy velmi laskavá… Domluvily jsme se, že oslovím ještě jednu porodní babku jako „zálohu“ pro případ, kdyby Anna v den porodu zrovna nemohla být se mnou. Připravovala jsem se na různé varianty porodu a pro případ nutnosti jsme se s mužem jeli podívat i do jedné vzdálenější menší porodnice. Stihla jsem tam před porodem ještě dvě kontroly. Byli tam moc milí a vstřícní. S překvapením jsem zde zažila partnerský přístup ze strany personálu, hurá! Poslední týdny na mne už hodně doléhala únava. Navíc mi asi 14 dní před termínem otekly hodně nohy. Všechna vyšetření dopadla dobře, ale už jsem znejistěla, najednou se mé tělo chovalo jinak, neznala jsem příčinu. A také Anna viděla možnost domácího porodu čím dál vzdálenější. Bylo mi z toho smutno, ale smiřovala jsem se pomalu s vidinou porodnice. Přispívala k tomu i nižší hladina železa v krvi dle posledních výsledků… Pár dní před termínem jsem navštívila záložní porodní babku Danu, která byla velmi milá a i přes nateklé nohy neviděla v domácím porodu problém…

Byl začátek dubna, příroda rozkvétala. Jednoho slunného pátečního dne to začalo, pár dní před termínem. Šly jsme dopoledne s dcerkou na hřiště do parku. Od rána jsem se cítila nesvá, pobolívalo mne břicho, potila jsem se, ale pozornost jsem věnovala spíš dcerce. Na hřišti jsem již pozornost musela věnovat i svému břichu a občas si sednout. Stále jsem si ale nepřipouštěla, že by to už byl porod. Pro jistotu jsem však volala porodní babce; byla připravena, kdyby bylo třeba. Raději jsem začala shánět také hlídání pro dcerku – „náhodou“ zrovna byla na cestě do města mamka, která jinak bydlí 50km od nás. Jela si vyzvednout malého synovce na hlídání, tak jsem ji poprosila, jestli by si mohla vzít i dcerku. Zavolala jsem také manželovi do práce, aby raději přijel. Pomalu mi začínalo být jasné, že bolesti břicha už jsou asi kontrakce. Venku, v přírodě, mi ale bylo dobře, domů jsem nespěchala. Pak už mi ale začali vadit lidi a chtělo se mi domů do klidu (nebýt lidí a dcerky, zalezla bych nejradši někam pod strom 🙂 Doma jsme se sešli s mamkou, dali si všichni ještě oběd, přijel manžel. Kontrakce už začínaly být docela intenzivní, už jsem je prodýchávala vkleče, opřená o míč.. Mamka s dětmi odjela a začala jsem víc sledovat kontrakce. Byla jsem v kontaktu i s Annou. Byl pátek odpoledne, dopravní špička ve velkoměstě, prý by mohla přijet až tak za dvě hodiny. Přišlo mi to dlouhá doba. Pořád jsem přemýšlela, do které porodnice odjet nebo jestli nezůstat doma a zavolat třeba i druhé porodní bábě. Nakonec jsem zavrhla vybranou ale vzdálenější porodnici a rozhodla se pro tu bližší. Anna mi nabídla, že můžeme přijet nejdřív k ní, kde mě vyšetří a pak pojedeme do porodnice (nechtěla jsem tam přijet příliš brzy). Bydlela od porodnice kousek. Chystala jsem se dát si ještě vanu, ale už na ní nedošlo.. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych tam vlezla.. Kontrakce byly čím dál náročnější, ale dařilo se mi docela dobře je prodýchat, pomáhajíc si u toho mručením. Srovnávajíc intenzitu s prvním porodem, říkala jsem si, že mám stále spoustu času a že bude fajn rodit zase v noci. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Najednou jsem ale potřebovala vedle sebe ženu a být někde v klidu, kde vím, že můžu porodit. Byl čas vyjet. Sbalili jsme rychle věci a nasedli jsme do auta. Jedna kontrakce ještě za dveřmi, další před autem. Pod sebe jsem si dala podložku, ležela jsem vzadu, kde mi trochu překážela dětská sedačka. Dopravní špička vrcholí, zácpa. Volám Anně, líčím situaci, domlouváme se, že se sejdeme rovnou v porodnici. Jde to však děsně rychle. Začíná jít do tuhého. Kontrakce se najednou pořádně rozjely jedna za druhou, auta stojí, chce se mi tlačit. Říkám muži, ať pustí hudbu, jednu písničku chci pouštět pořád dokola, pomáhá mi to. Auta nejedou a já potřebuju rodit, je to síla, chytá mě panika. Volám Anně, co mám dělat. Zklidňuje mě, radí dýchat rychle během kontrakce. Překonali jsme nejhorší úsek, auta se rozjela, stejně tak můj porod – jen rychleji než auta 🙂 Mám Annu na telefonu, dívám se, kde přesně jsme, říkám jí to. Jede nám naproti, počká na nás na benzínové pumpě po cestě. Muž jede děsně pomalu.. Přidej, říkám mu. Je tu padesátka, říká mi. Jeď, už křičím zoufale, já rodím! Další kontrakce, mám pocit, že už vyleze hlavička, uf, ještě ne, zvládla jsem to. Naviguju muže, podle toho co mi říká Anna do telefonu. Přemlouvám miminko, aby počkalo na Annu. Ta mi radí sáhnout si mezi nohy, co cítím.. něco kulatého, měkkého.. je to vak plodových blan. Z posledních sil vyhlížím kostel a benzinku, kde na nás čeká.. Už jí vidím, uf. Anděl? Porodní bába. Neskutečná úleva. Muž zaparkuje na kraji, Anna otevře dveře, svlíká mi kalhoty, instruuje muže, ať dá pryč sedačku, ať si můžu lehnout. Jsou to vteřiny, je úplně v klidu, soustředěná. Ptám se jí „už můžu?“ „Jo, už můžeš..“ Dvě kontrakce a syn je na světě. Uf. Ani to nebolelo 🙂 Je půl šesté. Slyším manžela, jak odhání muže, co chce tankovat plyn za naším autem. „Teď ne, tady se rodí“. Muž raději odjíždí.. Syn je v pořádku, trochu zapláče, mám ho hned na břiše. Přikryjou ho ručníky. Zázrak a zároveň taková přirozenost. Manžel přestřihne pupeční šňůru. Domlouváme se, že na další procedury popojedeme k Anně domů, bydlí nedaleko. Myslím, že si na té benzince ani nikdo nevšiml, že se tam narodilo dítě, jak to bylo rychlé. Snad jen ten muž, co chtěl tankovat.

U Anny na zahradě, ležíc ještě v autě, jsem porodila placentu. Pak mi šla připravit postel a přesunula jsem se k ní do ložnice. Bylo teplo, ptáci zpívali.. Drobné poranění mi zašila tak, že jsem to skoro necítila (oproti bolestivé zkušenosti ze šití při prvním porodu v porodnici). Přikryla mne peřinou, uvařila čaj, namazala housku.. Miminko na břiše, muž vedle nás.. hoří svíčky, hraje hudba, stmívá se.. Připadám si jako v ráji. Anna nás nechá v klidu o samotě, potichu občas přijde, zkontroluje krvácení, změří mi tlak. Ležíme tam takhle ještě asi tři hodiny. Když si odpočinu, jdu se s pomocí Anny osprchovat. Pomalu je čas jet domů. Vše je v pořádku, není důvod jet do porodnice. Anna oblékne maličkého, který tiše spí, dá ho do autosedačky. Ještě nás přijde pozdravit Anny dcera. Má jiskřičky v očích, když se dívá na maličkého. Loučíme se a odjíždíme. Slovy to nelze popsat.. Míjíme benzinovou pumpu, kde se před pár hodinami narodil náš syn. Svítí do tmy. Před domem na nás čeká kamarádka, která nám pomůže do schodů s maličkým. Doma oslavujeme. Ozývá se děloha, bolí to víc než porodní kontrakce. Jak říká Anna, pláče po miminku, kdo ví, jestli ještě nějaké bude mít.. Je pozdě, usínáme šťastní. Další dny nás přichází zkontrolovat. V neděli večer přijíždí dcerka, seznamuje se s bráškou, má radost, že mimi už udělalo „hop z bříška“. V pondělí voláme dětskou lékařku a muž jde na matriku. „Vy jste rodili doma, že jo?“ Paradoxně nám nikdo nevěří, že se syn narodil v autě cestou do porodnice.. V úterý Anna provede doma ještě odběr z patiček, vyplní potřebné papíry a loučíme se. Vím, že má dar být porodní bábou, je to její poslání.

Dívám se ještě do kalendáře, kdy že se to synek narodil – na svátek Ivany přece!

Díky naší porodní babce, díky Ivaně, díky mému muži, díky všem silám, které napomohly tomuto krásnému porodu.

Michaela

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 844. Anděl na benzínce
Příběh prvního porodu:
436. Ještě za zimního času…
A 270. Krátce (opakování)