Přirozeně – nepřirozeně ve Vyškově

S Ivanou Königsmarkovou jsem se setkala jen v knize Hovory s porodní bábou a v rámci těchto Příběhů a obojí pro mě bylo velmi důležitým zdrojem informací, pohledů na svět a nadějí. Na jaře jsem v ohlasech slibovala, že přidám i svůj příběh, tak slib plním – příběh je méně idealistický, zato asi poučnější, než jsem si původně představovala. Jsem ráda, že je jedním z posledních v tomto projektu – znamená to totiž, že je Ivana už nepotřebuje.

Můj porodní příběh by vydal na čtyři pokračování, ale píšu ho s desetidenním miminkem na klíně, budu tedy, v rámci možností, stručná.

Pečlivě a s radostí jsem se připravovala na porod i mateřství, vzdělávala se a těšila. Chtěla jsem přirozený porod, pokud možno bez zásahů a vlastním tempem, ale v porodnici. Vybrala jsem si Vyškov – tamní porodnice je vyhlášená jistou mírou přirozenosti a alternativnosti a navíc to mám takřka „za humny“. Doprovodit mě měli manžel a dula – výborná kombinace, doporučuji. Každý z nich pomáhá jiným způsobem a pro mě byli oba velmi důležití.

První srážka se systémem nastala už během běžných vyšetření, kdy jsem sice chodila na monitory, ale po jednom dosti nepříjemném vnitřním vyšetření odmítla všechna další. Pobavila mě reakce sestřičky: „Ale jak pak poznáme, že rodíte?!“ Ubezpečila jsem ji, že se to nějak pozná.

Porodní přání jsem měla poměrně dlouhé a promyšlené, všechno mi vyškovské porodní asistentky při předběžném rozhovoru odsouhlasily. Osvědčily se mi dvě části tohoto přání – jedna pro samotný porod, druhá na novorozenecké oddělení, kde se mi později moc hodila.

Samotný porod začal odtokem plodové vody, brzy ráno v krásný, slunečný den. Jinak se ale nic nekonalo, ani náznak kontrakcí. Tak jsem, po poradě s jednou moudrou ženou, zůstala doma.

První stahy se dostavily až večer, po půlhodinách, stále nemělo smysl odjíždět.

Další den jsem se prodýchávala a prozpívávala kontrakcemi, které pomalu nabíraly na intenzitě i četnosti. Vždy jsem tvrdila, že něco vydržím, ale při některých z nich jsem přemýšlela, jaký asi bude samotný porod, když mi už tyhle úvodní kontrakce dávají tak zabrat. Nicméně pořád vše probíhalo v klidu a relativní pohodě, cítila jsem se doma dobře.

Do porodnice jsme se vypravili až v devět večer, kdy si jednotlivé vlny už takřka „podávaly kliku“. Mladá paní doktorka i porodní asistentka byly poměrně nepotěšené tím, před jak dlouhou dobou odtekla plodová voda a „pro jistotu“ jsem dostala antibiotika (aby bylo jasno – zůstat doma tak dlouho po odtoku nikomu nedoporučuju, dle názoru lékařů je tam jisté riziko závažné infekce dítěte či dělohy, takže je to na vlastní nebezpečí…).

Proběhl monitor, ultrazvuk a vnitřní vyšetření, vše v klidu a s dobrými výsledky. Následujících několik hodin jsme strávili většinou ve třech, jen já, manžel a dula, doktorka s PA jen občas nakoukly. Většinu této doby jsem strávila ve vaně s teplou vodou. Intenzita, četnost i bolest se dál stupňovaly, čas se táhnul a smrskával v podivných vlnách, byla jsem ponořená do sebe a komunikovala hlavně pomocí posunků nebo krátkých výrazů („Džus! – Vylejt! – Vodu!“). Opravdu se během porodu mění chutě a vnímání – sladký ananasový džus mi připadal odporně kyselý.

Přítomnost muže a duly vytvářela příjemnou atmosféru bezpečí a jistoty – neumím si představit, být tam v tu chvíli sama. Oba mi dodali spoustu energie.

V závěrečné fázi, kdy už tělo začínalo víc a víc přitlačovat, jsem řvala jak tur. Aspoň mi to tak připadalo, zvuk se vždy vynořil někde z hlubin, kde nebylo možné ho ovládat vůlí. Rady PA, že nemám křičet a radši šetřit síly, byly neproveditelné, protože „ono samo“. Co ale fungovalo, byla rada duly, že mám přeladit ze sopránu do basu. Šetří to hlasivky i dech a účinněji to pomáhá při tlačení.

Když už šlo do tuhého, musela jsem z vany ven (porod do vody je ve Vyškově prý nepřípustný). A od té doby taky vzala za své kýžená bezzásahovost porodu – doktorka i PA do mě chtěly sahat a kontrolovat během kontrakcí, já jsem jim v tom se střídavým úspěchem bránila (slovně i fyzicky…), nakonec jsem se dokonce i nechala přemluvit na polohu na zádech, něco ve smyslu „abych tě lépe viděla“. A stalo se to, před čím mě předem varovalo několik žen – nechala jsem se víceméně vmanévrovat do toho, že jsem tak už zůstala. Prý tak porod lépe postupoval – a co já laik v tu chvíli vím, zda to tak opravdu je, nebo jestli je ten postup jen lépe vidět. Navíc jsem v tu chvíli už měla za sebou asi 27 hodin náročného rození (nebo 43, pokud započítáme i ten odtok plodové vody), netušila jsem, kde ještě beru sílu pokračovat a jak dlouho mi tyto skryté rezervy vydrží. Prostě jsem to „už chtěla mít za sebou“. Na téhle vlně se nakonec svezl i nástřih – doktorka to vyjádřila tak, že to jde až moc pomalu a buď budu souhlasit s nástřihem, nebo bude muset vzít kleště. Opět – co já vím, jak moc je to krizová situace, aby takovéto „vyhrožování“ bylo či nebylo na místě.

Nezlobím se na konkrétní doktorku, protože věřím tomu, že postupovala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Spíš mi připadá smutné, jak je systém obecně nastavený – jakmile to trvá déle, je bezzásahový porod v porodnici takřka nemožný, byť by to byla porodnice s tak alternativní pověstí, jakou má Vyškov.

Synka mi po porodu na chvíli odnesli, protože hůř dýchal a bylo potřeba ho odsát. V porodním přání jsem měla „neodnášet, neměřit, nevážit, nekoupat“, ale toto odnesení samozřejmě uznávám, protože odsátí bylo potřeba. Co jsem ale rozhodně neocenila, bylo, že ho i zvážili a změřili, „když už ho měli v rukách“. Proč? Vnímám to jako úplně zbytečné porušení mého přání a hlavně zbytečné prodlužování jeho proplakaného času bez mámy.

Jakmile mi ho přinesli zpět, položili mi ho nahého na hruď a pak už jsem ho až do odchodu z porodnice nikomu z personálu nedala. Vlastně dala, jednou, na zkrácení pupeční šňůry na polovinu… a křičel tak, že jsem veškerá další vyšetření povolila jen v mé přítomnosti.

Měla jsem po porodu hodně nízký tlak, takže jsem na novorozenecké oddělení odjela sedíc v křesle (a se synem v náručí). Oceňuji, že v tu noc už neproběhly žádné další pokusy o separaci.

V porodním přání pro novorozenecké oddělení jsem měla několik bodů, nejdůležitější byl ve smyslu „neodnášet, všechno udělám sama“. Sestřičky s tím počítaly, ale i tak jsem si na dodržení tohoto přání musela několikrát trvat. Odměnou mi bylo miminko, které plakalo snad nejméně z celého oddělení, nemělo potíže s kojením a vůbec si velmi rychle zvykalo na ten nový svět  (a taky mi bylo líto ostatních mrňousů, jejichž mamky se podřídily běžné praxi a odkládaly děti do sesterny, odkud se často ozýval dlouhý a srdcervoucí pláč).

Novorozenecké oddělení poněkud pokulhává za alternativní pověstí vyškovské porodnice – například dětské postýlky jsou navržené tak, že prakticky neumožňují kontakt matky v posteli s dítětem v postýlce. Synek se mnou spal v posteli (která k tomu účelu taky není nijak vhodná, neb je příliš úzká… tak jsem si tu svoji obestavěla postýlkou a několika nočními stolky, aby nemohl vypadnout). Sestry to neviděly rády (mají v popisu práce, že to nesmějí vidět rády, ačkoli některé z nich to asi osobně schvalují), ale zpravidla to braly tak, že mě poučily a dodaly, že ony mi to musí říct a já už se pak můžu zařídit dle vlastního uvážení. Zato novorozenecký primář to vzal z gruntu, vřítil se do pokoje, bez pozdravu a dosti hulvátským způsobem mi vynadal, jak si to představuji, nic nezmohl a zas bez pozdravu odsupěl… pan primář vizitkou českého zdravotnictví…

Dohru mělo i moje dlouhé otálení s prasklou plodovou vodou: primář porodního oddělení si přišel pohovořit o tom, že kdyby měl službu on, tak mě rovnou odešle sanitkou do jiné porodnice, kde jsou vybavení nejen na fyziologické, ale i na patologické porody. Opět je to ukázka toho, že ani alternativní porodnice není úplně připravena na „až tak“ alternativní porod. Nicméně musím ocenit, že tento pan primář se choval velice slušně a profesionálně – s takovýmto přístupem už mám pocit, že mě a mé názory bere vážně a ráda si o tom pohovořím.

Ve zkratce jsem si z tohoto porodu odnesla několik zkušeností pro příště:
– manžel + dula je skvělá kombinace;
– promyšlený porodní plán je moc užitečný;
– nějaké to odhodlání „navíc“, že si budu stát za svými názory, je ale stejně potřeba
– i porodnice s alternativní pověstí je stále nemocniční zařízení se zaběhlými, rutinními postupy;
– ale i v takovém zařízení se najdou lékaři i sestřičky, kteří jdou „proti proudu“;
– kdybych si neprosadila nic jiného, tak minimálně trvalý kontakt s miminkem je věc, za kterou stojí za to bojovat a moc usnadňuje veškerý další společný život (konec konců – biologicky vzato je člověk opice, tedy nošenec přizpůsobený trvalé blízkosti matky a mláděte).

Přeji všem čtenářům Příběhů dostatek sil a odhodlání, jít svou cestou – ať už je jakákoli.
Anka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 845. Přirozeně – nepřirozeně ve Vyškově

 

O vyškovské iluzi

Dnes brzy ráno mi přišla od kamarádky sms: „Viki je na světě, 4kg, 54cm. Napil se plodové vody a dcera ho nemá u sebe. Prý doktor ho musí prohlídnout“.

Kamarádky dcera se rozhodla porodit ve Vyškově. V poslední dobou opěvovaném Vyškově, kde hlásají přirozenost a vstřícnost k matkám a dětem. Tato sms je zcela běžná zpráva od rodičky, která porodí bez svého bodyguarda či právníka. Je to standardní postup, ať už dítěti něco je, nebo není. Pokud si žena opravdu prosadí neodnášení dítěte, je označena za potížistku. Vím to, doprovázím do porodnic svoje klientky. Separace dítěte bohužel není jedinou „libůstkou“ personálu. Před týdnem jsem do vyškovské porodnice doprovázela ženu, která jasně věděla, co chce, svá přání konzultovala předem, a přesto jí nakonec bylo vyhrožováno. Nechtěla, aby jí rozstřihli rodidla, nechtěla být takto zmrzačená. Miminko se rodilo pomalu, podle své potřeby a svého tempa. Všechno bylo v pořádku, jen se paní doktorce zdálo, že to moc dlouho trvá. Místo podpory, že to žena i miminko zvládnou, dostala rodička ve své nejtěžší chvilce informaci, že pokud si nenechá rozříznout pochvu, vezmou na miminko kleště, nebo vakuumextraktor, protože nyní již nejde o její přání, ale o zdraví jejího dítěte. Čisté vyhrožování, čisté zastrašování. Mezi dvěma zly volila zmrzačení svých genitálií. Děťátko se narodilo a dětská sestra usoudila, že se jí nelíbí, jak dýchá a že ho musí prohlédnout na stole. Ihned dítě odnáší do jiné místnosti, kde se novorozenci po porodu rutinně kontrolují. S dítětem jde jeho otec, já zůstávám s rodičkou. V okamžiku, kdy odtam slyším hlášení sestry o váze a míře dítěte, je mi jasné, že se žádná životzachraňující akce nekoná. Že je to jen další ukázka moci a škodlivého separování dítěte od matky.

Stejně jako u dcery mé kamarádky. Nakonec jí syna přinesli po asi dvou hodinách, po několika urgencích. Ne, v nemocnici prostě nelze zažít normální porod. Normální tzn. bez zbytečných zásahů. Minimálně je žena po porodu nechána s roztaženými nohama a zcela nešetrně vyšetřena zrcadly. Zcela zbytečně, protože pokud je ženě ponechán prostor pro její rychlost porodu, pohyb a instinktivně zvolenou porodní pozici, dítě si najde co nejšetrnější způsob narození. A pokud se i přesto stane, že si dítě udělá cestičku a je potřeba trhlinu zašít, lze to udělat šetrně a s ohledem na intimitu ženy.

Já sama můžu říct, že zrození mé druhé dcery, které proběhlo v nemocnici, bylo normální, jelikož bylo tak rychlé, že nic nestihli udělat. Ale to ponížení, kdy jsem musela půl hodiny čekat na doktora s roztaženými nohami ve třmenech a poté byl do mě vražen kovový nástroj a provedena nešetrná kontrola případného porodního poranění, to opravdu nelze považovat za součást normálního porodu.  Už bych nikdy takové znásilnění zažít nechtěla.

Je mi líto, že v České republice nemají ženy na výběr. Že když se pak nějaká nemocnice tváří vlídně, uzavře smlouvy se soukromými porodními asistentkami, které tam ženy lákají na normální porod, ale pokud vše neběží dle zde nastavených ošetřovatelských standardů, tak se stejně musí i soukromá asistentka, kterou si žena najme a zaplatí jí za její služby, držet doporučených rutinních postupů a nařízení lékaře.

Vyškov je nyní znám jako vstřícná nemocnice, kde si mimo jiné může žena přivést svou porodní asistentku, která má s nemocnicí uzavřenou smlouvu. Taková PA ale dostává od nemocnice zaplaceno za každou klientku, kterou přivede, a také se tato PA musí řídit místními ošetřovatelskými standardy a nařízením lékařů, navzdory přáním klientky. Je velmi nebezpečné, když rodící žena přijede porodit do nemocnice, která se tváří vstřícně. Když se místní porodníci prezentují, že respektují normální porod. Ano, ale součástí normálního porodu je i nenucení ženy do řízeného tlačení, neovlivňování porodního procesu zakazováním tlačit v okamžiku, kdy se ženě prostě tlačit chce, nabádání k zadržování dechu při řízeném tlačení, vmanévrovávání ženy do polohy na zádech, držení se pod koleny, s bradou na prsa a tlačením jako o život, místo aby byl ponechán čas na samovolné tlačení, které se dříve či později automaticky dostaví. Normálně se při porodu manuálně neroztahuje vagina při prořezávání hlavičky. Součástí normálního porodu je i neoddělování dítěte od matky, ovšem standardním postupem je téměř okamžité přestřižení pupečníku a poté první ošetření na přebalovacím stole. Hájení se slovy, že je to jen minutka, tuto separaci opravdu neomlouvá. Toto již není podpora bondingu, toto je jeho narušení. Pokud ošetřující zdravotník bude chtít ženě dítě odnést, byť na onu pověstnou „minutku“, nezabrání tomu nic. Ženy si někdy pořizují pomůcky na podpoření své jistoty a jako obranu před separací dítěte, jako je např. červený ručník či deka. Jedinou účinnou obranou je nepuštění dítěte ze své náruče a vyžadování jakéhokoliv ošetření na svém těle. Pokud by zdravotníci sledovali trendy ve světě, zjistili by, že i resuscitaci lze provést se zaintegrováním matky do tohoto procesu.

Je tu ještě jeden aspekt, proč porodníci nestojí o normální porody. Jsou levné. Nemůžou si na bezzásadový porod nic od pojišťovny vyúčtovat. Pokud by při fyziologickém porodu dodrželi přání mnohých žen, nepřivazovali je na monitor, nedávali žilně antibiotika, neurychlovali porod umělým oxytocinem, nedělali nástřih a poté následně šití, pokud by žena měla své dítě okamžitě u sebe, nebylo by třeba služby dětské sestry, která by dítě matce vzala a umístila do inkubátoru, nedostali by zaplaceno za péči o dítě na observačním bodu, není co účtovat pojišťovně. A pokud chce navíc žena porodit ambulantně a pár hodin po porodu odejít domů, nevyúčtují si ani za obsazené lůžko na oddělení šestinedělí. Prostě si nenaúčtují téměř nic. Proč pojišťovny nad touto variantou nejásají?  Možná zrovna toto byla příčina ukončení fungování porodnice ve Vrchlabí, které bylo také vyhlášeno vstřícným přístupem k ženám a jejich přáním.

A aby tedy měli gynekologové a porodníci práci a z fyziologických porodů se staly nefyziologické, již během těhotenství mnozí lékaři zastrašují ženy, že dítě není dokonalé, pro dokonalost potřebuje projít mnohými testy, žena je často dlouhou dobu stresována, než jsou výsledky hotové a než má zdánlivou jistotu, že je dítě dle nějakých testů v pořádku. Lékaři trvají na svých názorech ohledně možných invazivních řešení, pokud se nějaké výsledky ukážou špatně, žena není podpořena ve svém mateřství a možnostech rozhodování. Často je jí předložena jen jedna možná verze řešení. Pokud je žena tlačena např. do interrupce, je lékaři často slovně šikanována, když ji nechce podstoupit. Působený stres během těhotenství se pak podepisuje na přijímání zodpovědnosti za sebe a své dítě, často své kompetence odevzdává zdravotníkům, místo aby trvala na svých přáních a potřebách.  A pokud přes toto všechno si přece jen žena hájí svá přání a potřeby, vždycky se najde někdo, kdo jí do jejích potřeb protlačí svou potřebu, ať již mít kontrolu nad celým porodním procesem, či si potřebuje upevnit svou mocenskou pozici, nebo v horším případě se u porodu bojí. Zdravotníci si bohužel velmi často neuvědomují, že nejsou zodpovědní za to, co neudělají, ale za to, co udělají. Pokud žena jasně žádá, aby nebyla poutána na monitor, nebo pokud nechce, aby jí porodní asistentka rozstřihla rodidla, nemůže si stěžovat, že toto provedeno nebylo. Ale může si naopak stěžovat, že přes její nesouhlas ten který úkon proveden byl. Pokud si žena např. nepřála, aby její dítě bylo v prvních hodinách po porodu váženo a měřeno, ale přesto při zámince nutné kontroly a odnesení dítěte mimo dosah matky změřeno a zváženo je, má si žena prostě stěžovat. Pokud si žena nepřeje vnitřní vyšetřování, má to být respektováno, neboť cokoli jiného může být považováno za znásilňování a mocenským či zastrašovacím nátlakem v těžké chvilce.

Stydím se za všechny porodní asistentky, za všechny lékařky, které ač samy ženy, ač samy již často mají své porody za sebou, přesto neváhají mrzačit ženy psychicky i fyzicky. Co je to za empatickou podporu, kdy se ženě dostane informace, že neumí tlačit, že díky tomu má její dítě problémy a že teď už vážně se musí snažit, nebo miminko umře. Jak může v této informační hrůze normálně porodit? Proč nemůže žena ženu normálně empaticky podpořit, že to zvládne, že umí porodit své dítě, že může změnit např. polohu, nebo počkat, až její tělo bude připraveno? Protože to samy u svých porodů takto nezažily, anebo se to nenaučily ve škole? Protože zastrašováním se snaží zachránit a napravit své vlastní selhání? Protože zasahují do porodního procesu a tempa každé jednotlivé ženy od začátku porodu?

Jako cestu z tohoto kruhu ven vidím předání péče o fyziologické těhotné, rodící ženy a šestinedělky hned zpočátku zpět porodním bábám, aby tyto mohly vykonávat svou profesi v plném rozsahu svých kompetencí, aby mohly ženu bezpečně provést těhotenstvím a jít s ní tam, kde si zvolí porodit a aby lékaři v případné následné péči jim byli partnery a ne nadřízení. Toto je ale napřed podmíněno kvalitním vzděláváním porodních asistentek ve vzdělávacím systému, kde hlavní podstatou jejich oboru je pochopení fyziologického procesu zrození, učení se respektovat potřeby žen a jejich dětí, osvojování si empatie vůči rodící ženě a podporování každého porodu individuálně s ohledem na individuální potřeby každé ženy. Zatím se takto neděje, na katedrách porodní asistence se vyučují škodlivé zásahy do porodního procesu jako „zdravý“ proces. To, že se již ve škole porodní asistentky učí, že po porodu hlavičky musí páčícím manévrem z ženy vytáhnout v zápětí ramínka a celé dítě, je tristní. Ve většině případů totiž tento manévr způsobí dítěti přechodné poškození brachiálního plexu, tzv. poporodní parézu brachiálního plexu. V praxi k tomu  dochází buď zvětšením vzdálenosti hlava-rameno (což je právě tahem za hlavičku při porodu ramének), nebo při tahu za jednu ruku. V některých případech dochází ke zlomenině klíční kosti, v jednotlivých případech pak i trvalé poškození brachiálního plexu, tedy jemných nervů mezi krkem a končetinami. Přitom stačí buď dát ženě víc času, nebo změnit polohu.

Ivano, děkuji Ti, že podporuješ ženy v jejich sebevědomí, zodpovědnosti a kompetentnosti k sobě a svým dětem, že ukazuješ tuto cestu i dalším porodním bábám, přeji Ti, aby s Tvou podporu vznikla tolik potřebná škola pro porodní asistentky, kde se budou učit fyziologii porodu a zdravé postupy a těším se na dobu, až bude vaše individuální péče zahrnuta do systému a budou si ji moci zvolit všechny ženy, které budou chtít.

S úctou Jolana Novotná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 846. O vyškovské iluzi