Nedávno jsem porodila své třetí dítě. S blížícím se porodem jsem četla příběhy uveřejněné na těchto webových stránkách a slíbila si, že jakmile porodím, přidám také svůj porodní příběh.

Jsem ráda, že soud zprostil paní Ivanu Königsmarkovou viny a doufám, že už nedojde k žádným zvratům a paní Ivana bude moci dále vykonávat profesi, které rozumí. Paní Ivany Königsmarkové si moc vážím. Nejen za její práci, ale především za její odvahu postavit se stávajícímu systému a vyjádřit jiný názor na péči o matky a děti. Osobně jsem se s ní setkala jen jednou. Její rady byly věcné, profesionální a moc mi pomohly. Níže tedy mé tři porodní příběhy ze třech různých  porodnic.

Máme tři děti. První Jakub se narodil v dubnu 2009 v porodnici v Krči, druhá Anička se narodila v porodnici v Neratovicích v roce 2012 a poslední Nathan se narodil před několika dny v porodnici v Mělníku. Krátkou zkušenost mám také s gynekologicko-porodnickým oddělením v Praze na Vinohradech, kde mi byla provedena kyretáž dělohy po zamlklém těhotenství ve 12tt. Čím více se o porody zajímám a mám s nimi osobní zkušenost, tím více jsem přesvědčena, že nejlepší by bylo porodit doma. Nicméně nesehnala jsem pro toto rozhodnutí dosud potřebné odhodlání a nechtělo se mi bojovat ani se svou rodinou, ani s celým stávajícím systémem péče o matky a děti v ČR. Dobrou zprávou je to, že i v porodnici se dá moc hezky porodit.

Jakub

Když jsem rodila Kubíčka, bylo mi 27 let a o porod jako takový jsem se příliš nezajímala. Brala jsem vše víceméně automaticky. Porodila jsem spontánně den před tím, než mi měli porod vyvolávat (41+3). Kontrakce se zvolna  rozjeli ve dvě hodiny odpoledne. V jednu ráno, když byli kontrakce asi po 4 minutách, jsme vyrazili s mužem do porodnice taxíkem, manžel totiž neřídí. V jednu ráno v Krči mě uvítal poněkud nevstřícně nemocniční personál s tím, že jsem otevřená na 2 cm a půjdu na pokoj na oddělení šestinedělí, manžel ať jede domů. Sestra neopomněla prohlásit, že zatím vím prd o tom, jak porod bolí, že ať si počkám, až budu na 8 cm. V podobném duchu mne sestry a porodní asistentky povzbuzovaly až do finále. Na pokoji jsme byly dvě rodičky v očekávání, kontrakce zhruba ve stejných rozestupech. Postupně přicházely sestry, které vnitřně vyšetřovaly a natáčely monitor. V pět ráno mě odvelely na přípravu (klystýr a holení) a dále na porodní sál s tím, že můžu zavolat manžela. Ten dorazil brzy, byl chudák celý bledý, bylo mi ho zpočátku líto. Pak už na lítost nebyl prostor, neb bolesti byly docela silné a navíc jsem byla připásána na lůžku na monitor, kanylu v ruce (myslím, že mi dávali glukózu?). Nemohla jsem se hýbat a nesměla jsem pít a tak jsem alespoň potajmu vysávala hadr, který mi byl přikládán na čelo. Mladá porodní asistentka mi říkala věty typu- „Dýchejte, vždyť se to dítě ve Vás udusí“, „Uvolněte ten zadek přece, takhle neporodíte“ apod. Zde se dostávám k tomu, jak důležitá je zejména pozitivní motivace při porodu. V bolestech mi informace o dusícím dítěti a o tom, že nikdy neporodím, opravdu nepřidala. Pak nastala závěrečná fáze, kdy celé mé tělo říkalo „tlač“ a sestra říkala, že tlačit nesmím. Když jsem konečně tlačit mohla, na pár zatlačení byl Jakub venku. Bohužel jsem ho neviděla, protože ho odnesli. Na sále bylo tou dobou spousta lidí – doktorů, studentů, sester. Po narození syna jsem ale zůstala sama. Manžel šel za synem. Nikdo se neobtěžoval mne informovat o tom, zda se narodil chlapec, děvče, mrtvý, živý … Musím říct, že to, že Kuba nebyl prvních pár minut se mnou, podle mě dost zkomplikovalo náš počáteční vztah. Asi po 15 minutách, kdy mě dva studenti, bez jakékoliv anestezie, sešívali nastřiženou hráz, mi Kubu přinesli. Pak byly dvě hodiny takového hezkého nerušeného štěstí ve třech. Pak zase Kubíka odnesli a dlouho mi ho nechtěli vydat i přesto, že jsem se cítila úplně ok. Oni mi tvrdili, že ok nejsem. V porodnici se to dalo těch 72 hodin přežít, i když sestry přílišnou laskavostí neoplývaly. Byla jsem ráda, že jdeme domů. Celkově byl porod ok, ale ve srovnání s těmi dvěma následujícími, by jistě měl co dohánět. Celé šestinedělí jsem byla plačtivá, bolela mě hráz, nemohla jsem vůbec sedět, o Kubu jsme se dost bála a tak.

Podruhé jsem otěhotněla na jaře 2011. Na kontrole ve 12 tt mi můj lékař suše oznámil, ať si zajdu druhý den na kyretáž, že srdce nebije a plod se nevyvíjí, dal mi s sebou fotku z ultrazvuku- asi morbidní humor… Následoval krátký pobyt na porodnicko-gynekologickém oddělení v Praze na Vinohradech, který je pro mne dodnes noční můrou. Podepsala jsem reverz a ihned po zákroku jsem opustila to hororové prostředí.  Série vnitřních vyšetření a hrubého neosobního jednání bez jakékoliv emoční podpory. Hrůzný zážitek, po kterém se mi rozjela deprese. Příště bych na kyretáž nešla a raději nechala vše přírodě. Celý tento zážitek měl bohužel dopad i na naše manželství, kdy chvíli vypadalo, že to spolu nezvládneme. Ale nakonec (díky Bohu a konzultacím v poradně) jsme vše překonali.

Anna

Změnila jsem gynekologa. Potřetí jsem otěhotněla na Vánoce 2011. Těhotenství bylo hezké, takové klidnější. Víc jsem se zajímala o porody, nicméně jsem se nakonec rozhodla porodit ve stejné porodnici jako prve, tedy v Krči. V době termínu se dokončovala rekonstrukce sálů, ale říkala jsem si, že budu stejně přenášet, tak jsem to příliš neřešila. Těsně před porodem jsem začala číst literaturu kolem přirozených porodů a úplně se nadchla. Všechno dávalo smysl. Nicméně takhle ke konci těhotenství by mě asi žádná porodní asistentka nevzala, tak jsem se smířila s porodem v porodnici s tím, že tam dorazím až na poslední chvíli. Tenhle plán vyšel, i když jsme nakonec skončili úplně jinde, než v Krči. Anička asi věděla proč, kdy a hlavně kde se narodit. Je to chytrá holka. Kontrakce začali 39+3 dopoledne, velmi zvolna jako u Kuby. Měli jsme tedy čas zavolat v klidu babičku, ještě jsme si uvařili oběd, upekli štrúdl. Až do odpoledne byly kontrakce jemné, nepravidelné. K večeru už začaly být intenzivnější. Porodnice v Krči otvírala až druhý den ráno. Vypadalo to, že to do té 6 ráno nevydržím. Kolem deváté večer, když byly kontrakce asi po 3 minutách, jsme s manželem zavolali záchranku, abychom se informovali, které pražské porodnice mají volnou kapacitu. To nám neoznámili, nicméně pro nás poslali sanitku, která nás odvezla do Motola. Celý ten humbuk houkající záchranky a příjmu v Motole mi kontrakce dokonale mírnil. Jsem přesvědčená, že tělo je naprosto chytré a nikdy neporodí tam, kde není bezpečno. V Motole mě vyšetřili – byla jsem otevřená na 3 cm. Připojili mě na monitor a vedla jsem rozhovor asi s 20-ti letou sestrou, která mi oznamovala, že mají plno, a že miminko bude po porodu beze mě na novorozeneckém oddělení a já na gynekologickém a že prý to ty tři dny bez miminka vydržím, že mě pak s ním čeká celý život. Na monitoru bylo krásně vidět, jak kontrakce s touto informací slábnou a intervaly mezi nimi se prodlužují. Oznámila jsem sestře a lékaři, že v žádném případě nerodím v Motole a že to vydržím do 6ti ráno do Krče.

Být bez miminka se mi nechtělo v žádném případě. Sestra byla nabručená, mladý lékař celkem ok a dal mi tip na Hořovice, Neratovice a  Kladno – že prý tam mají místo, kdyby něco. Nicméně já byla přesvědčená, že to vydržím do rána. Kontrakce byly slabé a po asi 10 min. Sedli jsme na autobus a jeli zas domů. Přesně ve chvíli, když jsem zabouchla dveře od bytu, se kontrakce rozjely v poměrně silné intenzitě – po dvou, třech minutách a pěkně zostra. A teď co? Manžel chtěl zpět do Motola, já za žádnou cenu. Byla asi jedna ráno. Taxíkem se mi nechtělo. Zavolala jsem tedy svojí mámě (bydlí kousek), jestli by nás neodvezla. Ta chudinka souhlasila, i když řídí velice sporadicky. Po tom, co jsme přišli k našemu autu, mi bylo jasné, že pokud nevyparkuju já, nikam nejdeme. Auto-kombík- bylo zapasované tak, že kdybych nerodila, nikdy bych nevyjela. Nicméně nutnost zdokonaluje um a tak jsem mezi kontrakcemi zaplula do auta a bravurně na první pokus vyjela. Máma to hnala do Neratovic, jak jen to šlo. Občas jsem srovnávala volant. Ještě jsem před porodnicí musela zaparkovat. Nebylo tam místo a máma do řady parkovat neuměla. Opět mezi kontrakcemi bravurní manévr. Třeba podotknout, že parkovat do řady jinak taky moc neumím- inu, porod dělá zázraky.  Dorazili jsme na příjem, kde mě chtěli napojit na monitor. Nicméně už se jim to nepodařilo. Byla jsem otevřená na 9 cm, takže šup na sál. Porod vedla úžasná mladá porodní asistentka, v přítmí, v klidu, furt mě chválila, jak jsem šikovná a že tu za chvilku bude miminko. A měla pravdu. Asi 20 minut po příjezdu do porodnice se nám narodila Anička. Plácli mi ji na břicho a byla to totální euforie. Bez nástřihu – jen drobné natržení na dva stehy. Natržení oproti nástřihu vůbec nebolí. Anička byla nádherná. Tady jsem poznala, o jak moc jsem přišla, když mi na břicho nedali Kubíka. Celkově pobyt v porodnici v Neratovicích byl dokonalý. Neuvěřitelně milý personál, sestry, lékařky, ale i uklízečky. Připadala jsem si, jak kdybych přijela do jiné země. Porod byl úžasnej.

Nathan

Když jsem otěhotněla počtvrté, hned od začátku jsem se na porod těšila. Porodem Aničky ve mně narostlo obrovské sebevědomí a chtěla jsem porodit doma. K této variantě jsem bohužel nikdy nepřesvědčila mého manžela. Asi v půlce těhotenství jsem si domluvila schůzku s paní Ivanou Königsmarkovou a probraly jsme možnosti. V tu dobu ještě soud nerozhodl, nevěděla tedy, jestli bude v době mého porodu moci u porodů asistovat. Bavily jsme se i o porodnicích, kdy mi poradila, že nejlepší volbou pro Pražáky je porodnice v Mělníce. Rozloučily jsme se s tím, že vše promyslím. Do toho zasáhla taková jedna událost, kdy nejstarší Kuba dostal doma horečky a z vysoké horečky febrilní křeče, což byla asi nejhorší věc, kterou jsem kdy v životě viděla – epileptický záchvat ukončený bezvědomím. To mě tak vyděsilo, že jsem od té chvíle začala mít z porodu doma nějaký neuchopitelný strach. Došlo mi, jak dlouho trvá záchrance dojet, přestože bydlíme kousek od nemocnice a jak strašně by mě uklidnil lékař vedle mě. Porod doma jsem tedy kvůli tomuto zážitku zavrhla a začala zjišťovat další možnosti, jak a kde co nejpřirozeněji porodit. V Mělníce je možné zaplatit si nadstandardní službu, doprovod porodní asistentky k porodu. Rozhodla jsem se pro tuto variantu. S paní porodní asistentkou z Mělníka jsem se několikrát sešla. Probraly jsme porodní přání, popovídaly si. Byla úžasně milá a téměř ve všem mi vyšla vstříc. Začala jsem se na porod ohromně těšit. Kontrakce začaly v půl třetí ráno, den před stanoveným termínem. V pět ráno, kdy byly kontrakce asi po 5 ti minutách, jsem vzbudila manžela. V půl 6 mámu, aby šla pohlídat děti a švagrovou, aby nás odvezla do Mělníka. Dorazili jsme asi v půl 7. Natočili mi monitor, vyšetřili mě. Doktor si nebyl jistý, zda opravdu rodím nebo ne- byla jsem na 2 cm, což je u vícerodičky prý normální a kontrakce nic moc. Já si taky přestala být jistá, bylo to celý trochu jiný, než u prvních dvou porodů. Kontrakce cestou a po příjezdu do porodnice zase zvolnily a ustupovaly. Nicméně mě přijali. Na pokoji jsme byli s manželem v klidu a tak porod začal postupovat. Kontrakce byli intenzivnější, častější. Při dalším vyšetření kolem 9 hodiny jsem byla už otevřená na 4 cm a tak jsme šli na sál. Mezitím jsem ještě podlehla nemocničnímu řádu a nechala si aplikovat ATB, protože jsem byla GBS+. Bylo to zbytečné, protože jsem porodila za dvě hodiny, takže stejně nestihly zabrat… Porodní sál v Mělníce je krásnej, modrej, čistej, příjemnej a vybavenej vším. Porodní asistentka do porodního procesu nezasahovala. Vždy se jen v klidu optala, jak je, poradila úlevovou polohu, změřila ťukající srdíčko. Před 11 hodinou mi praskla voda a pak se to rozjelo. A chvilku po 11 hodině se nám narodil Nathan. Byl obrovskej – 4200g a 52 cm. Bez jakéhokoliv porodního poranění. Vedení porodní asistentky byl dokonalé. Polohu jsme si volila sama, ona jen podporovala, radila, pomáhala. Při tlačení jemně a nenuceně naváděla.  Byla profesionální a pozitivní. Skvělý porod. Škoda jen, že celý zážitek pokazila při odchodu z porodnice dětská lékařka. Z nemocnice jsem odcházela dřív, po 48 hodinách po porodu, s papírem, kdy moje lékařka potvrzovala převzetí do péče. Máme další dvě děti a nechtělo se mi zbytečně zůstávat v porodnici. Věděla jsem, že je třeba podepsat reverz, nicméně takový výdus od lékařky jsem nečekala. Dokonalé „bububu“ s minimem použitelných rad. Zde mě zase podpořila porodní asistentka, která pro mě byla velkou psychickou oporou. Stejně tak ostatní personál porodnice byl vždy vstřícný a milý a třeba lékaři gynekologové s předčasným ukončením péče žádný problém neměli. Inu, vždy je to o lidech. Podle mého názoru tato lékařka s minimem empatie a komunikačních dovedností do porodnice k miminkům a čerstvým maminkám vůbec nepatří.

Závěrem z mé zkušenosti:

• I v porodnici jde porodit hezky.  Jen to chce mít buď štěstí na lidi, nebo si to zařídit tak, aby tam byli kolem pouze ty lidi, kteří ho podpoří.
• Osobně si myslím, že není úplně ideální mít jasně daný scénář a představu o porodu s tím, že jakákoliv odchylka je špatně. Podle mě je nejdůležitější věřit v sebe, miminko, dobré lidi, svět a všechno dobře dopadne.
• Pro hezký porod je nezbytná psychická pohoda. Jakékoliv narušení procesu porod zpomalí, možná i zkomplikuje. Už jen přesuny z domu do porodnice podle mé zkušenosti porodní proces brzdí. Zásadní je pozitivní přístup rodičky a doprovodu porodu. V bezpečném prostředí a s volností pohybu kontrakce tolik nebolí a porod je úžasný zážitek.
• Nejvíc mě mrzí, že systém péče o matku a dítě v ČR neumožňuje matkám přivést si do porodnice vlastní porodní asistentku, že neumožňuje existenci porodních domů. Mrzí mě, že neexistuje kvalitní poporodní péče v domácím prostředí. Doufám, že někdy brzy v budoucnu už volba porodní asistentky, jako osoby blízké, provázející celý proces těhotenství, porodu a poporodní adaptace s miminkem, bude samozřejmostí.

AŠ

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
848. Jak jsem porodila hezky v porodnici – Jakub
849. Jak jsem porodila hezky v porodnici – Anna
850. Jak jsem porodila hezky v porodnici – Nathan