Mami, narodilo se mi miminko

První porod jsem kvůli domácím podmínkám absolvovala v porodnici….nyní mám srovnání a zkušenost i porodu doma. Jaké to bylo?

Věděla jsem moc dobře, že příprava na porod doma neobnáší „jen“ připravit si igelit a nůžky. Ono, takové přijetí odpovědnosti, že porodím dítě mimo zdravotnické zařízení, bylo také o zpracování různých druhů strachu a obav. Byla to cesta víry a důvěry nejen sama sobě, ale i jakémusi „vesmírnému“ řádu. Nastavení mysli na myšlenku, že se bude dít to nejlepší pro mě i miminko byla práce na celé těhotenství. Skrývala v sobě zároveň přijetí života i smrti.

Bydlíme daleko od Prahy, a míst, kde by žily a jezdily porodní asistentky k domácím porodům. Ale věřila jsem, že nějakou seženeme. Rozhodla jsem se navštívit Ivanu, jen, abych ji poznala, jako ženu…třeba bude někoho znát a poradí.

Když jsme se seznámily, pronesla větu, o které možná ani nevěděla, jak bude pravdivá. „….dokážete porodit sama….“

A tak se stalo.

Porodní asistentku jsme nakonec sehnali, měla to k nám tak dvě hodiny cesty. Připravovala jsem se na to, že to opravdu nestihne a já budu sama se sebou a miminkem. Plně jsem se oddávala pocitu ženské síly a důvěřovala v Dobro.

A potom, po krásném večeru s manželem, kdy jsem mu usínala v náručí, a dívala se přitom na naši první dceru, která sladce spala vedle, jsem se kolem čtvrté ráno vzbudila. Vstala jsem přímo ze sna o silných ženách… šla na záchod a přepadlo mě „tvrdnutí“ břicha. Možná se něco chystá, pomyslela jsem si. Připravila jsem věci v koupelně a chystala se napsat porodní bábě. “ Možná to jsou jenom poslíčci… no, uvidíme. Můžu třeba ještě uvařit polívku…“ Když jsem vytáhla hrnec, musela jsem ihned běžet do koupelny a prodýchat jednu silnější kontrakci. Jinak jsem si zpívala mé oblíbené mantry. Není na co čekat, poslala jsem sms a pomalu lezla do vany. Porodní asistentka psala, jestli může zavolat… stačila jsem ještě odpovědět, že teď ne, protože to má trochu rychlejší průběh, než jsem čekala…. Praskla mi voda a už jsem hmatala hlavičku. Během další kontrakce doslova vyletěla naše druhá dcera…Taková síla a energie! Vítám Tě, nová bytůstko! Zabalila jsem ji do ručníku, a přivinula na hrudník. Chvíli plakala a potom usnula.

„….tak, a máš, co jsi chtěla…“ pomyslela jsem si.

Zavolala jsem manžela, který rozespale přišel podívat se, co se děje. Potom jsme šli do pokoje, kde se zrovna vzbudila dcera a rozespale povídá: „Mami, narodilo se mi miminko…“

Bylo to krásné, silné, až magické. První okamžiky, kdy jsme byli všichni spolu, ničím nerušeni, v klidu a lásce. Nevěděli jsme, kolik miminko měří a váží, nevěděli jsme ani, jak se bude jmenovat…

Takový byl příchod na svět malého ptáčka, který si nakonec zvolil jméno Jasmína Mia… jasmín před barákem byl letos obzvláště obsypaný voňavými květy…a jeho vůně pronikala celým bytem. Těhotenství a porod pro mne byl krásný zážitek, který s pokorou a vděčností přijímám jako dar.

O pár hodin později přijela i naše porodní bába, a s úctou ke mně i miminku mě zkontrolovala, prohlédla miminko a byla přítomna, dokud jsme potřebovali. Manžel mi udělal koktejl z placenty a uvařil vývar. A já tak mohla nerušeně i poděkovat svému tělu a dopřát mu, co doopravdy potřebovalo.

Přemýšlím, jak je možné, že se ještě stále praktikují v porodnicích nástřihy (mám ho za sebou z prvního porodu, kdy jsem doktorovi říkala, že nechci, ale pohrozil, že jsou špatné ozvy, že musí…), když natržení je přirozené a dá se sešít. Rozhodně tolik fyzicky, ani psychicky nebolí.

Přemýšlím, jak je možné, že se děti matce ještě stále odebírají a mnohdy zbytečně vyšetřují, když by
mohly být prostě jen se svou matkou a otcem…kdo jim vrátí ty první okamžiky?

A našlo by se daleko více věcí, nad kterými bychom se měli zamýšlet…(rutinní podávání oxytocinu, atd…)

A jak změnit vnímání a postoj k porodům, výchově, vzdělávání?…možná právě tím, že budeme psát, vyprávět a sdílet své příběhy? Tak, abychom si jako rodiče uvědomovali své poslání a měli sílu žít, rodit a vychovávat tak, jak v srdci cítíme a ne, jak nám někdo káže, protože „tak se to prostě dělá“.

A víte, co je na tom ještě skvělé? Přijetí malé sestřičky, sourozence a to, že naše dcery mohou vidět a poznat, že porod není něco, kdy maminka na týden odjede, ale že jsou přítomny celému procesu, a zasévají si semínko toho, že těhotenství a porod jsou zcela přirozené.

Kéž si zachováváme svou Přirozenost nejen při rození.

Děkuji všem, kteří se o to snaží a inspirují ostatní.

S úctou
Lucie

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 851. Mami, narodilo se mi miminko

 

Porod doma

Nebezpečný, riskantní, nenormální, ale taky nejkrásnější, přirozený a transformující zážitek.

Rozhodně.

Porod, jak jsem ho zažil já, je chůze na hraně. Je o tom, kolik jste schopni vydržet a o zjištění, že se nacházíte kilometr za čárou a jdete stále dál, neb cesty zpět není.

Důvod, proč jsme se s Dádou rozhodli rodit doma, byl vlastně rozhovor s každou matkou, co jsme potkali. Ať totiž ženy říkaly cokoli o dané porodnici, či doktorech, vždy bylo cítit, že berou celou akci jako nutné zlo a „zodpovědné“ jednání. Ale přijet do porodnice a říci doktorovi: „Tak už to poroďte,“ je podle mne právě ona NE-ZODPOVĚDNOST matky za její dítě. Dokonce se dozvíme, že porod se už musí vyvolat (např. 41+3), protože si to dotyčný doktor přeci nevezme na triko. Není nic zodpovědného na tom odevzdat odpovědnost do rukou někoho jiného!

Znám lidi, co chtěli rodit doma, a nakonec z nějakého důvodu do porodnice jeli. Čest jim, protože na rozdíl od většiny dělali rozhodnutí.

Chápu, že lidé berou odjezd do porodnice jako samozřejmost, ale jakmile se seznámíte s fakty, bylo by srabáctví se k tomu nějak nepostavit.

Pro lepší představu zde některé vyjmenuji.

1. Přirozený porod je zdravější než císařský řez, nebo porod chemicky řízený jak pro ženu, tak pro dítě a pro psychiku obou.
2. Epidurál (umrtvení dolní poloviny těla) statisticky „vyrábí“ další komplikace porodu. Takže zbývá přirozený porod.
3. Pro přirozený porod je velmi důležitý duševní stav ženy a na něj má obrovský vliv prostor, ve kterém rodí, a naladění lidí, kteří jsou v dosahu.
4. Světová zdravotnická organizace na základě zkušeností z celého světa vydala seznam aktivit, které jednoznačně škodí při porodu a v českých (ale i jiných) porodnicích se stále dějí. Pokud některým škodlivým, nebo jen sporným praktikám chcete při vašem porodu zabránit, můžete si vypracovat porodní plán.
5. Porodní plán (pokud ho máte) není brán jako závazný dokument a budou prováděny pokusy ho porušit, čímž se žena na porod nemůže soustředit a vytváří se konflikt s personálem, viz bod 3.
6. Jsou povahy, kterým toto problém nečiní, a jsou jiné, které nedokážou jít proti svému přesvědčení.

Pokud rozhodnutí být zodpovědný a jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí učiníte, nemáte v ČR mnoho možností.

Jelikož je porodnice ve Vrchlabí zavřená zjevně kvůli politickému souboji, zbývají vám privátní porodní domy v zahraničí, nebo ilegální porodní asistentka u vás doma (netvrdím, že porod bez asistence není možnost, viz např knihy úžasné paní Lucie Groverové.) A přitom jediné, co chcete, je respekt k vašemu tělu a k vaší duši od státní organizace.

Našim rozhodnutím a naší mantrou bylo: Ať porod proběhne co nejlépe pro všechny zúčastněné. Navštěvovali jsme oba předporodní kurz a bedlivě jsme všechny informace hltali, zjistili jsme všechna místa, kde by mohlo dojít ke konfliktu s personálem a připravili se na ně odbornými znalostmi (v rámci našich možností). Vyhledali jsme také porodní asistentku, co nás do porodnice doprovodí, aby byla komunikace snazší. Měsíce ubíhaly a věnovali jsme úsilí našemu cíli, (porodit co nejlépe a bez traumat z porodu, které nosí dnes asi každá žena v sobě) a Dadulka naprosto nepozorovaně propadala do smutné nálady, nějak náš život přestával mít šťávu… dnes mi dochází, že se mi ztrácela před očima a já si myslel že je to normální. Dělali jsme všechno pro „náš kompromis“, asertivní a informovaný porod v porodnici. Podvědomě jsme ale věděli, že budeme na cizí půdě, že personál si vždy dokáže nějaký důvod k danému zásahu vymyslet, protože je porod jejich denní chleba, věděli jsme také, že ani jeden nejsme asertivní, že slovo partnera už nemusí respektovat vůbec nikdo. Kamarádka nám dala telefon na paní, která prý kdysi „chodila k domácím porodům.“ Dadulka jí volala, že by chtěla rodit doma, a paní jí odpověděla otázkou: „A v čem je problém?“ Nato Dadulka vyjekla radostí, a mě vyhrkly slzy do očí, když jsem viděl opět svou „Dádu“. Ano, od té doby mnohokrát plakala z různých důvodů, ale vždy byla plná života!

Na 41+6 tj v době, kdy pokud jste v porodnici, tak už máte za sebou vyvolávaný porod, jsme byli za naší porodní asistentkou o radu, která zněla: „Hlavně to moc neřešte, v úterý můžete zajít na vyšetření, jen ať máte důkaz, že se miminku daří dobře.“ V atmosféře klidu a vědomí co a kdy budeme dělat, jsme se podívali večer na špatný film a ráno mě Dadulka budila s tím, že rodíme, že musí chodit, a tak jde ven, vrátila se s pytlíkem třešní a kontrakcemi po půl hodině. Byli jsme spolu venku i doma, prohříval jsem jí pánev a masíroval celé tělo. Občas jsem musel od ní odejít a zavolat asistentce či doplnit horkou vodu do ohřívadla. Celý den se řídil jen jejím přáním. Byli jsme různě po bytě, leželi jsme na léhátku nebo na posteli, Dáda seděla na míči, občas jsem ji nahříval v koupelně pod sprchou. Většinou jsme byli nazí. Přímo jsme si to užívali, měl jsem na paměti, že pokud se bude cítit rodička dobře, i porod bude tak, jak má být. Když po obědě přijela asistentka, myslel jsem, že už bude Miminko na světě za pár chvil. Ukázalo se, že maminka musela projít ještě několika hodinami nahřívání a hlasitého „vydávání tónu“, změnami poloh, než se protrhl i druhý vak blan. Celou dobu jsem byl s ní. Prožíval jsem to a dnes se na ni dívám jako na hrdinku, kterou nezastaví ani bolest, ani totální vyčerpání. Když miminko ukázalo kus hlavičky, byl jsem tam, jemně jsem se ho dotknul a jistil jsem ho. Asistentka šetrně vyčistila nosík. Po několika minutách vyšlo ven celé zdravé miminko, kterému maminka ještě vysála hlen z dutin a pak celá šťastná ve vaně miminko objímala. Byl jsem v koupelně celou dobu s nimi a pozval jsem i svoji sestru, ať se podívá a vyfotí nás. Na placentu jsme čekali 2,5 hodiny (v porodnici byste ukecali maximálně 1 hodinu i s nejvstřícnějším personálem) a vůbec nám to nepřišlo jako dlouhá doba. Nakonec placenta vyšla ven při jednom z poporodních stahů, které vyvolal Mimísek, když sál první maminčino mléčko. Miluji našeho chlapečka, miluji svou Dadulku. Jsem šťastný, že jsme mohli rodit doma a Dadulka za to děkuje každý den. Pokud budete rodit doma, buďte připraveni, že kromě krásného zážitku je kolem porodu spousta nepořádku, a k tomu se musíte postarat i o Maminku. Něco jako úklidová služba se vážně hodí. První stolička (smolka) je prevít, buď se s věcmi od ní rozlučte, nebo je namočte do studené vody a umyjte žlučovým mýdlem. Dnes, po třech dnech Dadulku pobolívá pánev a ještě včera ji trošku bolela otlačená kolena (to z té doby strávené ve vaně na kolenou). Každý den je vděčná, že porod proběhl tak, jak proběhl. A já jsem vděčný s ní.

Takže byl náš porod nebezpečný? Rozhodně ne! Po celou dobu jsme se všichni cítili naprosto bezpečně a i miminko bylo v bezpečí.

Riskantní? Celý život je jeden veliký risk. Šli jsme svou cestou a to, jak jsem zjistil, je naprosto nejdůležitější pokud chcete mít porod s dobrým koncem a o životě to platí taky.

Všem přeji, aby jim jejich životní rozhodnutí dělala tolik radosti, co mně ta moje – mít co nejlepší porod a podpořit Dádu v porodu doma.

Děkuji Ivaně Königsmarkové a všem, kteří se snaží změnit systém českého porodnictví, nebo nabízejí rodinám alternativu.

Jaroslav Jordán

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 853. Porod doma