A 437. Zodpovědnost v mých rukách (opakování)
Doma či v nemocnici?
V televizi se hovořilo o kongresu porodních asistentek a na stránkách Příběhů pro Ivanu se objevilo, že mají pouze čtyři příběhy „v záloze“, a tak mě napadlo přidat i tento příběh, který sice není můj a zdánlivě s Ivanou nesouvisí, přesto mě k ní v myšlenkách nejednou zavedl. Nabízím tedy takové malé zamyšlení nad událostmi, které se zřejmě běžně dějí.
Zatím jsem nerodila a žádné bližší zkušenosti ani nemám, když nepočítám kamarádku, která porodila doma a měla z toho úžasný zážitek na celý život, porod jiné kamarádky v nemocnici mi naopak v některých detailech připadal dehonestující a něco podobného bych zažít nechtěla. To je ovšem čistě osobní dojem a názor.
Jednou jsem téma domácích porodů otevřela při rodinném setkání, sestra má dítě a otcova přítelkyně dvě. Obě rodily v porodnici a obě říkaly, že by to jinde nezvládly, že porod doma je nebezpečný a že to může dopadnout tragicky. Já měla pouze příběh a nadšení své kamarádky, a pak několik argumentů, jak to v nemocnicích často funguje a co si myslím, že je nebo není správné a dobré. Moje sestra v nemocnici pracuje a měla tudíž zajištěnou perfektní péči. Samostatný pokoj, to nejlepší zázemí. Samotný porod probíhal běžně, jak je zřejmě v nemocnicích zvykem. Také jsem se dozvěděla, že v den, kdy ona rodila, bylo hodně porodů, takže měl veškerý personál napilno. Sestra porodila hodně rychle, píchli jí (nejspíš) epidurál, skočili na břicho a malá byla venku. Tak to alespoň vždycky popisovala. Při této debatě jsem se ovšem ještě dozvěděla, že malou viděla až po šesti hodinách od porodu. Prostě ji odvezli a protože neměli čas, nechali ji někde ležet. Moje přirozená reakce byla, že je to děsné, že takhle se přece s matkami a miminky zacházet nemá… Načež moje sestra, že to vidí z hlediska personálu a že je to pochopitelné, protože neměli čas a že ona by udělala to samé. Toto mi říkala se slzami v očích s tím, že si to musí takhle vysvětlit, jinak že by se z toho zbláznila. Sama nicméně uznává, že bylo děsné na malou tolik hodin čekat…
Přesto si i po této zkušenosti myslí, že jsou domácí rodičky nezodpovědné. Ale kdo ví, možná díky svému zážitku ve skrytu duše nechce právě proto druhé dítě. Možná to bylo příliš náročné a podruhé by něco takového absolvovat nemohla.
Tento příběh nepíšu proto, že je nemocnice za každou cenu špatná, ale proto, že by bylo hezké, kdyby se v nemocnicích změnil přístup alespoň v těchto základních věcech. A totiž, že dítě by mělo být ihned po porodu u matky. A ještě se ptám. Neušetřilo by to nemocničnímu personálu čas, kdyby si maminky děťátko ihned převzaly a postaraly se o něj samy? A proč je v nemocnicích vždy tak složitá debata proti zaběhlým zvykům? Nestačilo by nad věcmi trochu více přemýšlet a dělat je přirozeněji?
Přeji všem příjemný den.
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 856. Doma či v nemocnici?
Zodpovědnost v mých rukách
Stránky „Příběhy pro Ivanu“ sleduji od té doby, co jsem se z médií dozvěděla o Ivanině obvinění.
Proces s Ivanou se mě velmi dotkl, považovala jsem její obvinění za účelové, první rozsudek mě šokoval. Její závěrečné osvobození mě ohromně potěšilo.
Ivana je osobnost, která se nebojí otevřeně mluvit o rutině v českém porodnictví a také o tom, jak tato rutina škodí právě těm, kteří jsou nejzranitelnější, ženám a jejich dětem.
Věřím, že vyspělost kultury se pozná podle toho, jak naslouchá a stará se o ty nejslabší a nejzranitelnější. Těhotná a rodící žena je velmi zranitelná. Na porodním sále z ní přestává být lidská bytost, stává se jakýmsi živým inkubátorem, ze kterého je třeba dítě dostat.
Přestává být člověkem. Stane se rodící dělohou, pohlavím, roztaženýma nohama. Její potřeby jsou upozaděny.
Vím, že situace se právě díky Ivaně a mnoha statečným a zodpovědným ženám a jejich podporujícím mužům, mění. Učíme se ozvat, učíme se diskutovat tam, kde jsme dříve jen poslouchaly a vše přetrpěly v zájmu dítěte, v zájmu lékařů a zažitých postupů.
První porod
Zažila jsem dva porody a čeká mě třetí. První proběhl klasicky, píchutí oxytocinu, nástřih. Rodila jsem však na boku, nikoli s nohama přikurtovanýma kdesi ve vzduchu a dítě mi položili na prsa, nechali přisát.
Druhý porod
To byl rok 2001, v roce 2003 jsem rodila v noci, ráno se narodila druhá dcera, bez oxytocinu, bez nástřihu, opět mi ji položili na prsa k přisátí, prvnímu kontaktu.
Ve Zlínské nemocnici jsem měla jedno malé štěstí, první i druhý porod vedla stejná porodní asistentka. Velmi zapamatovatelná postava, žena plnoštíhlá, (podle vůně vykouřené cigarety kuřačka), tmavovláska, věstonická Venuše, mlčenlivý typ. Tato žena mě při druhém porodu byla oporou a pomocnicí, ačkoliv to možná ani neví.
Přijela jsem do nemocnice kolem desáté večer s rozběhlými kontrakcemi. Podle jejich síly jsem soudila, že tak za 2-3 hodinky bude dcerka venku. Nebyla. Kontrakce v nemocničním prostředí téměř ustaly. Porodní asistentka mě nechala samotnou v porodní místnosti, měla jsem zhasnuto, odmítla jsem aromaolej i relaxační hudbu, chtěla jsem ticho, tmu. Občas za mnou přišla, ale nechávala mě v klidu. Kolem čtvrté hodiny ranní nebo možná později, navrhla protržení plodových blan. Když jsem spatřila hrozivý stříbrný nástroj, zeptala jsem se, zda to nebude bolet. Asi trapná otázka, odpověď si nepamatuji. Nic jsem necítila, vyšla ze mě neuvěřitelně žhavá tekutina a kontrakce prudce zesílily. Tělo mě náhle zradilo, začala jsem se třást, nešlo to zastavit. A teď přichází ten první moment, za který jsem vděčná. Porodní asistentka mne začala beze slova masírovat záda a kříž, její teplé ruce pomohly zastavit třesavku a dodaly přesně tolik lidského kontaktu a tepla, kolik jsem na finále potřebovala.
Bez umělého oxytocinu a nastřižení, porodní asistentka mi chránila hráz, přišla na svět druhá dcerka.
Nastřižení hráze – masové násilí na ženách
Teprve po druhém porodu jsem si uvědomila, jak skvělý pocit a jaká energie se dostaví, pokud se hráz nenastřihne. Kolik síly zbývá pro dítě, pro normální fungování.
Právě z prvního porodu vnímám jako nejhorší právě hojení nastřižené hráze a problémy s tím spojené. Použití WC bylo skutečné utrpení. Stehy byly nevstřebatelné, začaly se zařezávat do masa, bolest ostrá, řezavá. Rána se nakonec zahojila, s jizvou teď nemám žádné problémy.
Zůstávají však nezodpovězené otázky.
Proč se šije nástřih bez umrtvení? Není citlivější oblasti na těle než právě tato. Proč se páchá takové násilí na ženách, jejich pohlavních orgánech? Proč se nevolí prostředky a polohy porodu, které natržení či nastřižení předcházejí? Vždyť ony existují.
Potřetí
Jsem potřetí v očekávání, o mnoho let starší, poučenější, více si věřím, jsem více kritická k stávajícímu systému péče o těhotnou a rodící ženu. Zvažuji domácí porod, který mi tento stát s porodní asistentkou neumožní absolvovat.
Zodpovědnost v mých rukách
Vím, že stát tu není od toho, aby mne chránil. Chránit sebe musím sama, naše děti chráním spolu s jejich otcem. Zodpovědně, protože nikdo tuto zodpovědnost z nás nemůže sejmout. Ani zákon či vyhláška.
My, rodiče, budeme mít blaho svých dětí na srdci až dokonce našich dnů, ne stát, ne lékař. Jsme odpovědní sami před sebou, před Bohem, před svým svědomím. Máme svůj osud ve svých rukou, proto nenechávejme důležitá rozhodnutí na ostatních. Starejme se, mluvme, diskutujme, křičme. Nikdo jiný za nás změny neprosadí. A změna starého sytému je třeba.
Kristýna Slezáková
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 857. Zodpovědnost v mých rukách
Narození Elišky
Ve čtvrtek ráno jsem jela na gravidjógu do pražského Áčka, vlak byl celkem plný, ale místo k sezení jsem našla. Najednou jsem měla velkou potřebu zavřít oči a během chvíle jsem měla pocit, že se mi otevřel celý vesmír. Přicházely ke mně informace – bude to v sobotu – všechno bude v pořádku – budete moci zůstat doma… Byla jsem jako omráčená, ještě hodinu potom jsem nebyla schopná mluvit a přemýšlela, jestli jsem skutečně dostala informace z hůry, nebo to byl výplod mé mysli. Během dne jsem se vzpamatovala a nijak zvlášť to dál neřešila. Když to tak bude, bude to fajn, když ne, nic se neděje.
Ani nevím proč, myslela jsem si, že rodit budu v noci. Těšila jsem se, jak si pro případ na sobotu nachystám svíčky, hudbu, přeneseme naší úžasnou postel s čelem z ložnice v patře dolů do obýváku (to bude při kontrakcích báječné)… Dokončovali jsme s mužem zahnízďování a na sobotu zbyly poslední práce – přesazování kytek (na jaře jsem to nestihla) a následné vyluxování domu.
Byl slunečný letní den a my se dopoledne dali do přesazování kytek. V průběhu mě pobolívalo v kříži, tak jsem se kolem poledního na chvilku natáhla. Asi ve 14 h jsem šla na záchod a trochu mě píchlo v podbřišku – jako při menstruaci. A po nějaké chvíli zas a potom znova… Tlaky v podbřišku byly velmi lehké, vyhodnotila jsem je jako poslíčky před příchodem nočního porodu. Postupně si ale aktivita dělohy a miminka vyžadovala stále více mojí pozornosti, až už nešla přehlédnout. Řekla jsem muži, že se možná miminko už chystá… Přesunula jsem se do ložnice, kde mi bylo nejlépe – poslouchala jsem své tělo a dělala, co chtělo.
Kolem čtvrté odpoledne už byly kontrakce celkem silné, tak mě napadlo změřit, jak často přicházejí, abych případně zavolala domluvené porodní asistentce Zuzaně. Snažila jsem se, ale nebyla jsem toho schopná – stopky v mobilu pro mne v tu chvíli představovaly pokročilou technologii z jiné galaxie. Vešel můj muž, kterého jsem tímto úkolem pověřila. Byly to 2minutové kontrakce, po 2 minutách. Aha, to už se asi nezastaví:-)) Ale jistá jsem si tím nebyla – stále to nebylo ani tak intenzivní, jako poslíčky před týdnem – žádná bolest, žádné drama, jen splývání s přicházejícími vlnami… Voláme Zuzaně – aha, má celodenní předporodní kurz, může přijet nejdříve v půl sedmé. Mám pocit, že tak dlouho čekat nebudeme. Můj muž volá Ivaně, kterou jsme měli domluvenou jako zálohu. Chce se mnou mluvit – vůbec na to nemám náladu, ale beru si telefon. Po pár slovech přichází kontrakce, pouštím telefon a hučím si. Petr si bere telefon a říká Ivaně, že teď nemůžu:-). Po kontrakci a velmi krátkém rozhovoru mi Ivana říká, že přijede.
Přesunula jsem se do vany – bylo to úžasné. V teplé vodě jsem se naprosto uvolnila a byla v totální přítomnosti – teď a tady – nic jiného neexistovalo. Vnímala jsem jen své tělo a miminko, jak se připravuje k přechodu do venkovního světa. Žádná hudba, žádné svíčky, a přesto to bylo zcela dokonalé. Mezitím se Petr věnoval přenesení matrací do obýváku a rychlému luxování. Pak už jsem ho chtěla mít u sebe, společně jsme v koupelně strávili nějaký čas – možná hodinu, nevím – byl skvělý, tiše seděl poblíž vany, nic nedělal a jen tam s námi byl… Věděla jsem, že toto je jediné správné místo, kde se má naše děťátko narodit, neměla jsem žádnou pochybnost. Pak přišel čas, kdy jsem znervózněla a chtěla, aby Petr zavolal Ivaně a zjistil, za jak dlouho přijede. Měla jsem pocit, že miminko už nepočká a brzy tu bude, cítila bych se jistěji, kdyby u toho Ivana byla… Je na cestě, ještě tak 15 minut.
Za chvilku lezu ven z vany a lehám si na levý bok na matrace v rohu obýváku. Za chvíli přijíždí Ivana, muž ji vítá slovy „Ani nevíte, jak rád Vás vidím.“, a já „Už tlačím!“. Ivana překračuje vysavač a říká „Tak to pusťte…“ Pouštím, rozpouštím se v tom a přichází nepopsatelné pocity – žádná bolest, jen neskutečné množství energie a nadpozemské síly – poprvé v životě se cítím jako Bohyně, Tvůrkyně. Připadám si jako v silném zasvěcovacím rituálu. Svoje tělo vnímám jako prostor bez pevných hranic, kterým prochází celý svět. Jsem naprosto mimo – sjetá porodními hormony, rozpuštěná ve Vesmíru. Vnímám velmi spirituálně a zároveň i velmi fyzicky, jak se děťátko posouvá porodními cestami ven. Při kontrakcích křičím, i když necítím bolest – pomáhá mi to, jako sportovci při výkonu. Petr mě drží za ruku. Za pár kontrakcí je s námi venku naše dcerka Eliška. Je čtvrt na sedm.
Mám trochu obavy, jak si miminko vzít a držet ho – Ivana mi dcerku podává. Vítáme jí na svět. Říkám jí, jak je úžasná, nádherná a šikovná. Společně jsme spočinuli a byli plně v přítomnosti – netuším jak dlouho, čas přestal existovat. Bylo to tak nádherné, posvátné a normální, obyčejné zároveň. Neměla jsem žádné poranění, jen zcela povrchovou trhlinku, která nebyla ani na šití. Placenta vyšla ven po krátké době, celistvá, neporušená. Následně mi Ivana pomohla se osprchovat, Elišku mezitím držel Petr a pak jsme se přesunuli do postele, Ivana odjela. Zítra se na nás přijede zase podívat. Prožívali jsme krásné chvíle. Když Eliška usnula, krmil mě Petr kousky vychlazeného melounu – bylo to naprosto úžasné, láskyplné, pečující. Chuť melounu už mám navždy spojenou s touto chvílí. Na spánek jsme neměli pomyšlení, celou noc jsme trávili rozněžnělým pozorováním toho nádherného uzlíčku. Několik následujících dní a nocí jsem trávila s Eliškou v posteli, v přítmí a Petr o nás báječně pečoval.
Ivano, děkuji ti za vše, co jsi pro naši rodinu udělala nejen při porodu, ale i v následujících dnech a v následujícím těhotenství – v té době tvoje asistence u porodu bohužel nebyla možná a navíc pro nás byla přichystána zkušenost porodniční.
Přeji si, aby rodící ženy, rodící se děti i přítomní partneři a otcové měli možnost prožít porod jako přirozenou, láskyplnou a respektující životní zkušenost – ať už doma, v porodním domě, porodnici či kdekoli jinde – každému dle vlastní volby a zdravotních možností.
Petra Navanita Levá
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 868. Narození Elišky