Poprvé

S Ivanou jsem se osobně nesetkala, přesto jsem i díky ní uvěřila, že je opravdu možné prožít klidné a radostné těhotenství završené klidným a radostným porodem. Ivano, děkuji za knihu Hovory s porodní bábou, děkuji za Vaši ochotnou odpověď na můj e-mail během mého prvního těhotenství, děkuji, že děláte to, co děláte. S díky Vám věnuji své 3 porodní příběhy.

Jednu krásnou letní neděli roku 2008 se budím brzy, kolem 6. h, a spěchám na záchod – průjem a hlenová zátka mě naplňují radostným očekáváním, že UŽ. Jsem právě 40 + 5 tt. a moc se těším na naše první děťátko. Vařím si maliníkový čaj, snídám jogurt se lněnými semínky a usedám na míč, kde si při pohupování prohlížím knihu o malířství. Kolem osmé vstává manžel a vida mě na míči se ptá „Už?“ Oba jsme radostně rozechvělí. Cítím nepravidelné, slabé, jakoby menstruační křeče a říkám si, že jestli tohle je „ono“, tak to je pohoda. Muž si jde zaběhat, já mám chuť uklízet, péct, vařit a až vše dokončím, mám v plánu si zalézt do „porodního hnízda“, které mi manžel přichystal v rohu obýváku z matrace, igelitu a prostěradel a pokračovat v prohlížení knihy, odpočívat a nabírat sílu. K tomu už však nedojde. Úklid a buchtu stihnu, oběd už kolem poledne dodělává manžel, já se silnými stahy, o kterých už si neříkám, že je to pohoda, jdu do vany a volám porodní asistentku a dulu. Než přijedou zažívám náročné asi dvě hodiny, kdy mám stálé křížové bolesti a stahy, o kterých si myslím, že silnější už být nemůžou. Zapomínám na vše načtené a vyslechnuté, při stazích se celá zatínám a mám pocit, že porodit dítě snad ani není možné. Muž se naopak bojí, že porodím dřív, než dorazí PA.

Kolem druhé přijíždí dula a s ní i klid. Vylézám z vany, klečím, dula mi masíruje záda a nohy a opakovaně připomíná uvolňování při stazích – zkouším to a ano, opravdu to trochu jde. Kolem třetí přijíždí porodní asistentka a vyšetřuje mě – jsem otevřená na 4 až 5 cm. Pokračují silné stahy a hlavně stálé bolesti zad, klečím a opírám se občas o křeslo, občas o manžela a při stazích „zpívám“ hluboké „ááá“. Pomáhá mi, když můj muž zpívá se mnou, ale velmi mě rozčiluje, když se zapomene a zpívá i mimo stah. Asi po dvou hodinách se sama dožaduji dalšího vyšetření. PA mě tedy mimo stah rychle a jemně vyšetří – 5 cm. „Cože? Jenom?“ dávám najevo své zklamání. PA vysvětluje, že to jde po milimetrech, že je to dobré. Ale mě to neutěší a vnitřně zažívám tiché, ale naprosté zoufalství – dvě hodiny silných stahů k ničemu, porodím vůbec ještě dnes? Porodím vůbec někdy? Jsem toho schopná? Jako bych stála na kraji propasti plné hrůzy a rozhodovala se, zda do ní spadnout (skočit). Naštěstí jsem se v duchu otočila a rázně si řekla, že takhle ne. Zařekla jsem se, že už si neřeknu o žádné vyšetření, že centimetry mě od teď nezajímají. Že je jedno, jestli porodím dnes, v noci či zítra. Přestala jsem předjímat, co a jak bude a vrátila se do teď a tady a zjistila, že to vlastně není žádná hrůza. Stahy a bolesti zad sice stále stejné, ale už si na ně „zvykám“ či spíš je lépe přijímám a daří se mi čím dál líp zůstávat uvolněná.

PA mi radí změnit polohu, sednout si na balón, nebo si i mezi stahy lehnout a „odpočinout si“ – to mě pobavilo, ráda bych to zkusila, ale sed i leh jsou pro mě snad fyzicky nemožné, můžu jen klečet nebo stát. Necítím však ani potřebu odpočinku, nořím se stále víc do sebe, přestávám mezi stahy vtipkovat a nevnímám čas. Po šesté mi náhle praskne plodová voda – teplá, čistá, voňavá mi stéká po nohou. PA říká, že teď stahy ještě zesílí. Já to tak nevnímám, pokračuji dál v „práci“ s klidem a pocitem, že takhle můžu klidně rodit celou noc. Vizualizuji si rozbouřené moře (kdysi jsem o tom četla, ale pro sebe to nijak neplánovala, teď však ta představa sama přišla a je mi příjemná), každý stah vítám jako další velkou vlnu, která mě zhoupne a nese dál. Stojím opřená o dulu, má dlouhé rozpuštěné vlasy a do mé představy vhodně zapadá coby mořská panna :-). Manžela ani PA nevnímám, nevnímám už ani zapálené svíčky a puštěnou hudbu, tyto kulisy se mě netýkají. Překvapí mě, když po čase (který letí tak nějak mimo mě a je už půl deváté večer) náhle PA klečící za mnou říká: „Já vám ji pak hned podám dopředu.“ Cože? Co podá? Koho podá? To jako vážně UŽ? Fyzicky necítím žádnou změnu, zlehka si přitláčím už dlouho, ale myslela jsem, že do cíle je ještě daleko. V představě rychle utišuji bouři, objevuje se slunce, klidné moře a v dohledu pevnina. Při dalším stahu cítím mírné pálení a opravdu se vyklube hlavička. Opět zapomínám na vše nastudované a i přes ustávající stah silně zatlačím (čímž si zařídím natržení, které však překvapivě vůbec nebolí a brzy i bez šití samo sroste) a PA do rukou vklouzne naše miminko.

Naše holčička. Esterka. Tak krásná, teplá, měkká, omamně sladce vonící a nás pozorující. Láska na první pohled, dotek, přičichnutí :-). Sedím opřená o manžela, držím v náručí ten zázrak a skoro nemůžu uvěřit, že je něco tak kouzelného doopravdy možné.

PA s dulou holčičce po chvíli stále v mém náručí odsávají z nosu a pusy plodovou vodu a třou jí ručičky a nožičky. Nezdá se jim dost růžová. Ale já cítím klid a jistotu, že je vše v pořádku. Brzy děťátko zapláče a poslušně zrůžoví. Když se na nás dost vynadívá, začíná mlaskat a hledat prs. S chutí se přisaje. Připadá mi to úsměvné, vždyť co by mohla sát, nic nemám :-). Kolostrum však zřejmě opravdu existuje, protože holčička stále saje a je spokojená.

Do půlhodiny vychází placenta, po další neurčité době mi PA doporučuje sprchu a uložení s miminkem do postele. Mám pocit, že dojít do koupelny nezvládnu, přesto jdu. PA s dulou jdou raději se mnou. Maličký zázrak zatím opatruje čerstvý tatínek, pro kterého jsou dodnes snad největším zážitkem z porodu ty minuty, kdy byl s Esterkou poprvé sám a ona na něj (jsouc ještě spojena pupečníkem s placentou) stále nehybně upírala velké tmavé oči s nedohlédnutelnou hloubkou. Cestou do koupelny málem omdlím, sprcha mě trochu osvěží, cestou zpět však přeci jen omdlévám. Po probrání z krátkých mdlob mám pocit, že jsem spala několik hodin a zdálo se mi, že poslouchám hudbu. Jsem ráda, že už uléhám s děťátkem do postele.

Před půlnocí porodní asistentka a dula odjíždějí a my, nová rodina, zůstáváme sami. Jsem velmi vyčerpaná a velmi šťastná. Ležíme všichni tři v posteli, celou noc nespíme a stále se na sebe díváme. Až k ránu miminko usíná. Ještě dlouho nám doma panuje posvátná atmosféra a ze vzpomínky na porod čerpáme sílu do následného potřebného vyřizování a obhajování, že jsme si takto rodit dovolili.

Podruhé

Jedno krásné zimní ráno roku 2010, kdy jsem právě ve 39 + 6 tt., se spolu s dvouapůlletou dcerou budíme nezvykle pozdě, až v devět. Manžel je už dávno v práci, vůbec jsem ho neslyšela vstávat. Dcerka si dopřává své ranní kojení, které jí náhle musím přerušit a spěchám na záchod. Průjem a hlenová zátka mi, stejně jako u prvního porodu, ohlašují, že naše druhé děťátko se už k nám chystá. Vracím se do postele, ještě se s dcerou v poklidu povalujeme, povídáme si, blbneme. Pak pomalu vstáváme a u vydatné snídaně jí říkám, že dnes už se nám narodí miminko. Ptá se: „A kdy? Až se napapáme?“ Odpovídám, že tak rychle ne, miminka se rodí pomalu. „A proč se rodí pomalu?“ Povídáme si tedy (jako už mnohokrát), jak se miminka rodí, jak se pomalu otvírá cesta z bříška a jak budu bručet jako medvídek. Dcerka se těší.

Kolem jedenácté už cítím velmi jemné nepravidelné stahy. Ač vím, že u každého porodu je dobré „čekat nečekané“, neplánovat a nesrovnávat s porody předchozími, neubráním se a v duchu uvažuju – porod se začal rozbíhat stejným způsobem, jen později než ten první, druhý však bývá rychlejší, no, myslím, že k večeru, řekněme kolem šesté sedmé, by se miminko mohlo narodit. Manžela ani PA ještě přivolávat nebudu, času dost. Jdeme ven. Za okny svítí slunce a září první sníh (během těhotenství jsem stále měla představu, že miminko se narodí, až napadne sníh), vyrážíme tedy na pěknou zimní procházku. Venku potkáváme kamarádku M. s dcerkou, dělají malé sněhuláčky, jednoho dávají i nám.

Před polednem už však stahy zesilují, vracíme se domů, kamarádka nás doprovází a nabízí, že zůstane do příjezdu manžela. S díky odmítám. Potřebuji už klid, soustředit se na sebe a miminko. Po příchodu domů (něco po dvanácté) s vypětím sil svlékám sebe a dceru a volám manželovi – telefon nezvedá. Volám porodní asistentce – telefon nezvedá. Volám druhé porodní asistentce – telefon nezvedá. Volám dulu – telefon zvedá a ihned říká: „Ahoj, hlavně mi neříkej, že rodíš, právě jedu k porodu úplně na druhou stranu.“ Uf. Nevadí, nic se neděje, porod teprve začíná. Počkám tedy, až se ozve PA a hlavně manžel, ráda bych aby si už převzal péči o dceru a já se mohla soustředit jen na rození.

Dcera chce na záchod, dobře, počkej chvilku, klekám, hluboké „ááá“, dobrý, jdeme na záchod. Čekám u ní, nechce se mi už dělat zbytečně ani krok navíc. „Ááááá“, sakra, já už zapomněla, jak moc silné stahy můžou být, jak tohle můžu vydržet až do večera? Na pár vteřin mě zaplavuje panika. Co budu dělat? Jak tohle můžu zvládnout? Najednou mě napadne věta „Člověk se nikdy nedostane do situace, kterou by nebyl schopen zvládnout.“ A cítím, že mám na výběr – podlehnout panice (přijmout hrůzu, pocit bezmoci, dobrovolně odmítnout zodpovědnost, přenést ji na někoho jiného … bleskne mi hlavou i volání záchranky a akutní císařský řez, a to ještě jen v tom lepším případě), anebo – doopravdy přijmout tu větu, která mě napadla, které dávno věřím, ovšem pouze hlavou. Rozhodnout se musím a hned. Vybírám si víru, že nejsem v situaci, kterou bych nebyla schopná zvládnout a poprvé to opravdu cítím. Naprostý klid. Vracím se do přítomnosti, když nepředjímám, jak dlouho co bude trvat, není to žádná hrůza, prostě jen poměrně náročná práce. To celé zřejmě trvá jen vteřiny, zpětně to však považuji za nejzásadnější chvíli pro průběh celého porodu.

Stále klečím u záchodu. Dcerka mě něžně pohladí po vlasech a usměje se na mě. Mezi stahy pak hledám přebalovací podložku, sundávám kalhoty a konečně zaklekávám na zem v obýváku. Dcera si náhle vzpomene na sněhuláčka, jde ho zkontrolovat na botník a s pláčem volá, že taje. Nechce se mi vstávat, ještě míň se mi však chce poslouchat pláč. Dobře, počkej chvíli, „ááá“, honem pro sněhuláka, „ááá“, sněhuláka na balkón. Je 12:20, znovu zaklekám na přebalovací podložku na zem, ještě dcerku žádám, aby mi přinesla župan. Ochotně pro něj běží, je ráda, že mi může pomoct. Potom usedá kousek ode mě a probírá se hromádkou pexesa vyrobeného z našich fotek. Občas mi některou přinese ukázat. Po jednom stahu jí říkám: „Bručím jako medvídek, že?“ Ona na to: „Ne, jako medvídek ne. Jako kráva.“ Dobrá, tedy jako kráva :-).

Cítím klid a pohodu, stahy silné, ale daří se mi zůstávat uvolněná. Takto to tu spolu vydržíme klidně až do večera. A odhaduji, že tak za hodinu už tu určitě bude i manžel, nachystá mi mé „porodní hnízdo“, zapálí svíčky, pustí hudbu, najde můj „cinkací“ šátek (v těhotenství jsem chodila na břišní tance a těšila se, jak si tanec užiju i během porodu), bude mi masírovat (záda mě tentokrát sice vůbec nebolí, ale masáž je vždy příjemná) a domluvíme se, koho zavoláme na hlídání dcery. Opravdu se těším, jak budu do večera krásně rodit.

Další stah a cítím nutkání na tlačení, nijak mě to nepřekvapuje, během prvního porodu jsem měla potřebu tlačit téměř pořád a průběžně jsem si přitlačovala snad celé odpoledne. V klidu tedy zatlačím a překvapeně cítím, že se ve mně něco mocně hnulo a jde „to“ ven. Zpětně mi to připadá úsměvné, ale já vážně pár vteřin nechápala, co to je :-). Byla jsem přesvědčená, že teprve začínám rodit. A najednou toto. Rychle přichází další stah a už se jemně dotýkám hlavičky s drobným obličejíčkem a (poučena prvním porodem, kdy jsem se zbytečně natrhla) čekám na další stah. Cítím naprostý klid a jistotu, že je vše v pořádku, vím přesně, co mám dělat. Při dalším stahu mi do rukou vklouzne miminko. Naše druhá holčička. Violka. Hned krátce zapláče a předpisově zrůžoví, není třeba ji ani odsávat. Starší dcerka se přichází podívat blíž a se slovy „Jé, miminko“ svou malinkou sestřičku něžně pohladí po hlavičce. Je 12:40.

Sundávám si tričko, tisknu děťátko k sobě a zakrývám županem, který jsem si nestihla obléct. Po prsu se holčička zatím neshání, chvíli si mě prohlíží a brzy začíná pospávat, možná unavená tím rychlým příchodem na svět. Držím ji vkleče v náručí a čekám na placentu. Najednou volá první PA, oznamuji jí narození miminka, ptá se na placentu, ta právě začíná vycházet, slibuji PA, že jí brzy zavolám. Placenta vyjde, kontroluji, zda je celá, zdá se, že ano. Starší dcera se ptá: „Maminko, proč z Tebe kape ta krev?“ Vysvětluji, že je to „stará“ krev, že už se miminko narodilo, tak se bříško čistí a udělá se zase „nová“ krev. „Aha“, a vrací se ke svému pexesu. Zdá se, že porod ji nijak nefascinuje, je to vlastně něco dost obyčejného, zajímavé je leda to miminko a ještě zajímavější jsou hračky. (Od té doby bude dcera uvádět do rozpaků babičky svou hrou na porod, kdy si strčí panenku pod tričko a jen tak lehce oznámí, že už rodí, pečlivě si na zem rozloží podložku, klekne a za hlubokého „ááá“ panenku hlavičkou dolů vytáhne, zabalí a hned zase vyskočí a uklidí podložku a jde s miminkem na procházku :-).)

Volá dula a po zjištění situace radí, abych si zavolala aspoň nějakou kamarádku, ať nejsem sama, kdybych třeba omdlela. Zvažuji, že je to dobrý nápad, cítím se sice výborně, jako bych vůbec nerodila, ale přeci jen, mám tu dvě malé děti. Volám kamarádce D., má radost, ročního synka prý dala právě spát do kočárku na balkón, tak ho nemusí ani oblékat a za chvíli bude u nás; dvě ze svých tří dětí D. rodila také doma, tak vím, že s sebou nepřinese úzkost. Volá manžel, říkám: „Přijeď, už máme miminko.“ Šel do práce pěšky, zavolá si tedy taxík. Volá druhá (bližší) porodní asistentka, domlouvám se s ní na „poporodní návštěvě“. Volám první (vzdálenější) PA, ujišťuji, že je vše v pořádku a že už se na cestu k nám vypravovat nemusí.

Přináším si mísu na placentu, jsem překvapená, jak jsem svěží a plná síly. Přichází kamarádka D., jdu jí otevřít domovní dveře bzučákem, dveře od bytu jí pak otvírá dcera. D. se mnou sdílí radostnou euforii a je nadšená z miminka; pomáhá mi uklidit, přináší mi čistou přebalovací podložku a deku. Brzy přichází manžel, starší dcerka mu utíká naproti a radostně volá: „My už máme miminko a jmenuje se Violka!“. Čekala bych, že to bude říkat spíš on jí, ale co už.

Po dlouhém uvítání se s miminkem, dá muž starší dcerce pozdní oběd (úplně jsem na jídlo zapomněla a ona se nijak nepřipomínala) a uspí ji. Osprchovat se tentokrát zvládnu úplně sama, mám sil na rozdávání. Sedíme pak v křesle (já se spící, již nakojenou holčičkou v náručí), zapalujeme svíčku a povídáme si a já stále nemůžu uvěřit, že jsem dnes opravdu porodila. Kamarádka pak odchází a brzy přichází domluvená PA. Podívá se na miminko i na mě, vše je v pořádku. Nejsem ani natržená. Budí se prvorozená dcera a dostává látkové miminko, má radost a hned se o něj stará. PA odchází a my si hrajeme, povídáme a užíváme si první rodinný podvečer ve čtyřech. V noci pak vůbec nespím, poslouchám oddechování svého muže a dvou malých holčiček a jsem moc ráda, že se máme.

Potřetí

Jeden krásný letní večer roku 2013, kdy jsem v 37 + 3 tt., probírám s pětiletou a dvouapůlletou dcerou miminkovské oblečení. Nachystáme velkou hromadu, kterou plánuji zítra vyprat a o víkendu, kdy dcerky pojedou s tatínkem k babičce, vyžehlit, nachystat vše potřebné pro příchod miminka, pořádně uklidit a pro jistotu si sbalit tašku do porodnice. Těším se zároveň i na trochu odpočinku a hlavně na ticho, poprvé po pěti letech budu dva dny bez dětí. (Ještě nevím, že nebudu :-))

O něco později dcery už spí a my s mužem sedíme na balkóně a díváme se na hvězdy. Mluvíme o miminku, jak už tu za tři týdny bude s námi. Poprvé se necháváme překvapit, zda čekáme holčičku, nebo chlapečka. Chci aspoň jednou rodit prostě miminko a až potom se podívat, kdo se narodil. Po jedenácté jdeme spát. Nechci hned usnout, užívám si klid, rekapituluju si uplynulý den a pak se soustředím na děťátko – večer bývá většinou aktivní a dnes tedy obzvlášť. Vrtí se a silně kope. V duchu mu říkám, ať tam vydrží ještě aspoň dva týdny. Odpovědí je mi snad přímo kotrmelec. Dobře, tedy slevuji, aspoň jeden týden. Odpověď je ještě výmluvnější – „sss“. Co to? Že bych si „cvrkla“? To se mi nestává. Další „sssss“ už mě nenechává na pochybách, vstávám a po nohou mi teče plodová voda. Je půlnoc. Rozsvěcuji a budím manžela, že mi praskla plodová voda. Rozespalý nejdřív vůbec nechápe, co se děje. Když pochopí a já začínám vyjmenovávat, co všechno nemám nachystané, oba se lehce hystericky, ale zároveň radostně rozechvěle smějeme. S velkou plenkou, nachystanou na dobu po porodu, začínám honem balit tašku do porodnice, muž zatím chystá „porodní hnízdo“ v obýváku. Hromadu nevypraného oblečení pro miminko naházím zpět do pytle a hledám igelitku s novorozeneckým oblečením, které mi nedávno vrátila kamarádka (vyprané a vyžehlené, což teď velmi oceňuji). Půjčila jsem jí ho na chlapečka, ale nevadí – i případná holčička může být první dny v modrém, než vyperu tu naši větší růžovou hromadu. Rychle se ještě pouštím do zběžného úklidu, spánek mě stejně zcela přešel.

Kolem jedné volám domluvené porodní asistentce. Nemůžu se dovolat, jako by měla vypnutý mobil. Trochu mě to znejišťuje, ale rychle se uklidňuji. Ještě ani necítím stahy, času dost. Po chvíli to zkouším znovu, již úspěšně. Sděluji PA situaci, klidným hlasem říká: „Tak to můžeš porodit za dvě hodiny, nebo za dva dny.“ Pobaví mě to a v duchu obě možnosti vylučuji, přikláním se k něčemu mezi tím, řekněme porodit někdy zítra dopoledne. Domlouváme se, že si jdu lehnout a zavolám, až budu chtít, aby přijela.

Ležím v posteli a cítím radostné očekávání, že miminko se k nám chystá, věřím, že ho už zítra budu držet v náručí. Jako obvykle k nám do postele přichází mladší dcerka a rychle opět usíná. Držím ji za ruku, vnímám ticho a klid a začínám cítit první velmi jemné stahy, jsem za ně moc ráda. Přála jsem si rodit v noci. Za tiché přítomnosti všech blízkých a přitom s možností soustředit se na sebe a miminko. Čas příjemně ubíhá, stahy jsou čím dál pravidelnější, ale stále jemné, v podstatě příjemné. Začínají zpívat ptáci, překvapuje mě, že tak brzy, ještě je úplná tma. Intenzivně vnímám dcerčinu ruku ve své dlani, zpěv ptáků, tmu, klid a mír a stále dokola mě napadá jedno chlapecké jméno.

Původně jsem měla pro případného chlapečka vybrané jiné jméno, toto mě začalo napadat až v poslední době a nedokázala jsem se rozhodnout. Říkala jsem si, že možná čekáme holčičku (pro kterou vybral krásné jméno manžel), tak to rozhodovat ani nebudu muset. Teď už tedy o jméně pochyby nemám, je-li to chlapeček, dodávám si v duchu. A vnímám najednou jakousi jistotu – ano, chlapeček, Mojmír, vše je v pořádku, porod bude klidný, šestinedělí také.

Po čtvrté hodině už vstávám z postele a jdu do obýváku. Zkouším si číst něco povznášejícího, ale nesoustředím se. Dívám se z okna na nebe a les v dálce. Po páté přichází manžel a ptá se, jestli už rodím. Nevím, stahy jsou stále jen velmi jemné. Povídáme si. Pak si jde ještě lehnout, i já si lehám do „porodního hnízda“ a na chvíli opravdu usínám. Budí mě silnější stah, mám pocit, že jsem spala dlouho, ale hodiny ukazují, že to bylo jen pár minut. Mám radost, že stahy začínají být intenzivnější. Opět přichází manžel, je šest hodin. Jdu do vany a volám PA, slibuje do hodiny dorazit. Ležím při svíčkách ve vaně a užívám si ranní klid. Stahy jsou čím dál silnější, ale bez potíží zůstávám stále uvolněná. Překvapuje mě, že mi vyhovuje ležet a nemám potřebu „zpívat“ hluboké „ááá“, při stazích jen tiše zhluboka dýchám. A mezi stahy ani nevím, že rodím, jen si tak relaxuju ve vaně. To jsem u předchozích porodů nezažila – první byl náročný, hlavně neustávajícími křížovými bolestmi, a druhý tak rychlý, tak „za pochodu“, že na klid nebyl čas. Teď si to opravdu užívám. Největší nepohodlí mi během celého porodu působí občasné křeče do levé nohy.

Kolem sedmé přijíždí PA. Poslouchá miminko. Vyšetřuje mě – otevřená na 2 cm. To není moc, ale je mi to úplně jedno. Budí se děti. Přicházejí se na mě podívat, jemně se usmívají, vnímají sváteční atmosféru. Manžel jim chystá snídani a spolu s porodní asistentkou v kuchyni snídají. Přes dvoje přivřené dveře je slyším. Je příjemné vědět o nich a přitom být sama. PA nemusím nic říkat, sama poznává, že ji zatím nepotřebuji. Vybírá si z naší knihovny knížku a čte si v obýváku. Stahy opět zesilují, už přichází na řadu mé oblíbené hluboké „ááá“.

Kolem osmé mě napadá zkusit se sama „vyšetřit“ – nahmatám tvrdou hlavičku a přes ni na levé straně kousek jemné blány, na pravé nic. Manžel s dcerami se chystají jít ven, PA na mě přichází nakouknout, zda něco nepotřebuju. Říkám si o vyšetření. Namítá, že od minulého vyšetření je to teprve hodina. Já přesto chci vyšetřit, mám pocit, že stahy jsou velmi účinné. Jemně vyšetřuje a sděluje, že vpravo jsem otevřená, vlevo ještě zbývá kousek – řekněme otevřená na 7cm. Tak tedy opravdu, vždyť je to tak jednoduché, přemýšlím, proč mě to vůbec nenapadlo zkusit u dvou předešlých porodů.

PA doporučuje manželovi s dětmi neodcházet, chtějí-li stihnout narození miminka. Muž tedy mění plány a v kuchyni s dcerkami chystají vše potřebné na vaření polévky.

Najednou jsem velmi unavená, zmoženě si opírám hlavu o vanu, když tiše přichází PA a ptá se, zda nechci přinést polštář, nebo změnit polohu. Já už nechci vůbec nic. Přichází mohutný stah s nutkáním na tlačení a mé dnešní nejmocnější „ááá“, muž s dětmi v kuchyni zpozorní. Tlačím a vychází hlavička, jemně se jí pod vodou dotýkám a čekám na další stah. PA přistupuje blíž a vyčkává. S dalším stahem tlačím, ale tělíčko hned nevychází, PA tedy trochu uvolní pupečník a miminko jí vplouvá do rukou. Je čtvrt na devět. Plaváčka mi hned podává do náruče, je bílý od mázku, jako sněhuláček. Zapláče, překvapuje mě jeho silný hlas, starší holčičky měly hlásek jemnější. Muž s dcerami se na sebe v kuchyni dívají s překvapenými úsměvy a spěchají do koupelny. PA mezitím miminko na mně přikryla, na chvíli ručník poodhrnu – ano, chlapeček. Muž s dcerkami přistupují s úsměvy k vaně, muž hádá: „Holčička?“ Ne, chlapeček, Mojmír. Všichni se usmíváme a nemůžeme se vynadívat na toho nového člověka.

PA vypouští vanu a brzy vychází placenta. Osprchuji se a uléhám s chlapečkem do postele. PA pak miminko i mě kontroluje, vše je v pořádku, ani natržení. Po další neurčité době se s námi loučí, slibuje přijít opět k večeru a odchází.

Jsem s novorozeným chlapečkem v náručí v posteli, u mě sedí můj muž a naše holčičky, dívají se na Mojmírka, jemně ho prstíkem hladí a stále se něžně usmívají. I muž se usmívá. I já se usmívám. S úsměvy začínáme další den – všední, a přeci tak výjimečný, je nás pět.

A.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
562. Porod doma třikrát jinak – poprvé
863. Porod doma třikrát jinak – podruhé
864. Porod doma třikrát jinak – potřetí