Přání rodit s respektem k sobě samé

Již delší dobu sleduji situaci v České republice. Již delší dobu sleduji, jak lidé v České republice myslí, jak žijí, kam se ubírají. Jako žena, jíž jsem se stala po uvědomění si sama sebe, svých hodnot, své svobody a svých vlastních hranic, bych neodpustila, aby někdo CIZÍ dělal, co se mu zachce s MÝM tělem. Spousta českých žen již stále nejsou ženami, nýbrž rohožkami (při některých porodech v nemocnicích již i roznožkami).

Je mi 22 let, již zítra 23 let. Ve svých 22 letech nechci, aby někdo měl nadvládu nad mým tělem, též když jsem ve své nejsilnější a nejkrásnější chvíli a dávám Život nové bytosti, kromě MNE samé. Nikdo nemá právo dělat s mým tělem, co se mu zachce.

Je to již třičtvrtě roku, co se mi do rukou dostala kniha od Michela Odenta – Znovuzrozený porod. Tato kniha se mnou dokonale souzní, a jsou zde relevantní informace od člověka, který má jako lékař a porodník bohatou praxi. Tato kniha ve mne probudila touhu mít děti.

Nebylo tomu tak dávno (rok a půl), kdy jsme s holkama v práci probírali porod. „No jo to je prostě bolest, tu musíš přetrpět.“ … „A to tě jako nastřihli normálně do pipiny.?“ … Z toho vyšlo moje stanovisko: „Já v životě budu sama s chlapem, já dítě nechci, pokud to má být takhle a já mám trpět.“ Načež starší kolegyně řekly: „K tomu časem dojdeš, uvidíš, prostě holt něco obětovat musíš.“

Já jsem nehodlala obětovat svoji nepřirozenou bolest, ke které jsem se nerozhodla já sama. Navíc, když si vzpomenu, jak nám v 9té třídě pouštěli v rodinné výchově video s porodem, kde na konci ležela paní s roztaženýma nohama, nějaká švíca jí vrazila ruku do rodidel a prostě vytáhla placentu, komentář videa: placenta nesmí zůstat v ženě ani kousek, nemluvě o tom, jakej ksicht předváděla maminka, když se toto dělo. Toto ve mně zůstalo i do teď, byla jsem 14letá slečna, která si řekla, no tak to teda nikdy.
… a tak jsem chtěla být já a chlap.

Poté mi umřela moje maminka, a já najednou dostala svůj život do svých rukou, dostala svobodu v rozhodování, jak naložím sama se sebou, svým životem. Postupně měnila stravovací návyky, postupně se probouzela, že svět nefunguje tak jak nám ve škole říkali, že tělo nefunguje tak, jak mne učili rodiče, tak jak říkala paní doktorka. A to už jsem měnila názor, přišly videa od láskyplné Leily Lee, poté přišel Odent, dále krásně energická videa od Marty Gal a kniha Prvotní Otisky od Artura Janova, který mi vysvětlil většinu mých reakcí a chování. Inu May Gaskin budu mít v srdci navždy.

Momentálně hltám příběh za příběhem. Ale také se nestačím divit, jak sebou ČESKÉ ŽENY NECHAJÍ ZAMETAT v těch nejkrásnějších, nejenergičtějších a NEJSILNĚJŠÍCH chvílích jejich Života. Nechávají se nastřihávat do rodidel, nechávají si tlačit na břicho, dirigovat si od OSTATNÍCH co mají dělat ONY se SVÝM tělem.

… některé chování porodníků ještě obhájí, kdyby neudělal to a to, dítě by zemřelo. Přitom u fyziologických porodů stačí odhodit strach, oddat se sama sobě, a dát dítěti čas.

Ženy, a mladé dívky, prosím čtěte, studujte a informujte se, jak to chodí v okolních státech. Věřte svému tělu, VĚŘTE SAMY SOBĚ, vždyť MY jsme dárkyněmi Života. Učte své dcery toleranci, vnitřní intuici a respektu k SOBĚ samé. Nebuďte rohožkami jak v životě osobním, partnerském i společenském, ani roznožkami na sále porodním. Buďte sebevědomými ženami.

Pokud jde o můj vysněný porod. Nebráním se PA, která splyne s mojí duší, nebráním svému partnerovi, pokud bude chtít zažívat ten krásný okamžik se mnou, naopak vím, že chlapi jsou chlapi a u porodů nechtějí být – ale přiznejme si, ani já jako žena bych nechtěla být u některých řezničin, které se v porodnicích dějí – takže se jim nedivím.

Pokud budu rodit v Česku, tak doma, ať už s PA nebo sama – vím, že jsem natolik silná, že to zvládnu, mám v sebe velkou důvěru. Pokud mimo ČR (jak to vypadá, když nehodlají politici velevážení a soudy, trošku popustit a ty PA u domácích porodům prostě povolit legálně), tak i v některém z porodních domů s podporou lidí a zdravotníků, kteří ví, co znamená, že DÍTĚ ví, kdy má na svět přijít, anebo naopak NEMÁ.

Děkuji Ivaně, že vstoupila do českého povědomí, že se ženám věnuje, tak jak se věnuje, a že svojí práci dělá svědomitě, zodpovědně a se svobodou v mysli (což se o některých českých zdravotnících říct nedá).
Děkuji za knihu Hovory s porodní bábou.

Jako mladá žena a jednoho dne i těhotná žena, rodička a matka bych chtěla rodit s respektem, a chci, aby takto mohla rodit většina českých mladých žen.  Ať už v porodnicích, nebo doma. Proto dejme každému svobodu v rozhodování o sobě samém a svém potomku.

S Láskou,
Veronika Winnigová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 873. Přání rodit s respektem k sobě samé

 

Čtyři mezní okamžiky mého života

Jsem tak rozčílená z toho Honu na Ivanu a bezmocná, protože nevím, jak tomu čelit, že jsem se alespoň rozhodla konečně přispět svou kapkou v moři a sdílet s Vámi své vzpomínky na nejkrásnější chvíle svého života, kdy jsem se dotkla snad Prazákladu Bytí, možná Svého nejvnitřejšího Já nebo Boha?

První dceru Bereniku Viktorii jsem rodila před 12 lety v CAPu, už to sice nebylo za Ivaniny přítomnosti, ale Ona to tam původně rozjela! Věděla jsem, že pokud mne někdo přinutí lehnout na gynekologické křeslo, tak neporodím (dodnes se na něm úplně rozklepu a zavřu, asi pro trauma po příliš brzké gynekologické prohlídce v dětství, rozumem to prostě ovládnout nedokážu). Pozvolné otevírání, kterému jsem se podávala, ve mně probudilo Velkou Medvědici, taky jsem tak mručela! To zvíře, které se ze mne stalo, mě úplně ovládalo a naštěstí se nenechalo zaplašit ani protivnou sestřičkou, která mně nevěřila, že z bolesti zvracím, ani přezíravým doktorem, který mi pořád měřil centimetry, nakolik jsem otevřená – mezi kontrakcemi jsem ho opravdu upřímně poprosila, aby respektoval, že je to Největší okamžik mého života, tak mne do toho krásného žlutého pokojíčku – CAPu konečně pustil! Cítila jsem se trochu jako Hanzlík v Jak utopit doktora Mráčka, když přišla kontrakce, proměnila jsem se ve zvíře (ne tedy v kapra, ale v Medvědici) a nic to nedokázalo změnit! Pod sprchou jsem se cítila jak ve vodopádech někde v divočině a když přišlo puzení k tlačení, tak jedině laskavost a respekt porodní asistentky Jitky mne přesvědčily, abych nelezla pod postel, aby se ke mně dostala a mohla chytit moje mláďátko! Bylo to dobře, protože jsem jí z porodní stoličky viděla do obličeje, a bylo pro mne velkým zážitkem pozorovat, že i pro ni je to Velký okamžik a ne nějaká rutina! Při tlačení jsem řvala jak Medvědice a ona to respektovala, protože viděla, že mi to pomáhá. Bylo to opravdu extatické a stala jsem se jednou z těch Šťastných, která prožila u porodu Největší orgasmus svého života – B. V. měla krásně klenutou a velkou hlavičku a tou zmáčkla v jeden okamžik všechny centra rozkoše, kterými disponuji. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat! Takhle krásný byl můj první porod a odnesla jsem si z něj nádherný pocit z toho, že to není tisíc bolestí, ale tisíc uvolnění – bylo pro mne opravdu úžasným zjištěním, že mezi kontrakcemi jsou ty krátké chvíle k nabrání síly!

Za dva roky úplně jinak opět v CAPu přišla na svět moje druhá dcerka Adriana Mia, je to jemná rybička, i ty celodenní kontrakce byly tak jemné, že jsem si myslela, že to jsou jen poslíčky nebo větry a vůbec jsem nepoznala, že rodím! Když se mě pak kamarádka zeptala, jestli mívám obyčejně větry po pěti minutách, radši jsem si zavolala odvoz. Než jsem nastoupila do auta, stála jsem už pod hvězdnou oblohou a tentokrát se spíš cítila jako královna, která úplně nejlíp na celém světě ví, jak porodit své dítě! V autě začaly kontrakce zesilovat (zase jsem si vzpomněla na Hanzlíka), naštěstí nás policie provezla postranním pruhem na dálnici, kde byla pro sněhovou kalamitu zácpa, a to bylo dobře, protože za 45 minut poté přišla A. M. na svět vlastně bez jediného zatlačení, prasklá voda mne přiměla ze čtyř se vztyčit a úžasná porodní asistentka Olinka si ani nestihla nasadit rukavice, aby A. M. mohla ve výskoku z mého nitra zachytit!

Za další tři roky už nebyl CAP (nejsem schopná pochopit, že i  když tolik úžasných žen i pár mužů dává už mnoho let takovou obrovskou energii tomu prosadit v ČR možnost svobodně rodit,  přesto je v tom našem Absurdistánu v této oblasti spíše zhoršující se situace???!!!). Já ale věděla, že musím být ke svým dětem spravedlivá a všem dopřát krásný příchod na svět, vždyť ten začátek je tak důležitý! A tehdy jsem se konečně setkala s Ivanou, začala k ní v posledních dvou měsících chodit do poradny a žasla jsem nad jejím uměním –  dokázala přesněji než ultrazvuk říct, jak je mimi velké, vůbec mě nepotřebovala vyšetřovat vnitřně, jen se dotýkala mého velkého břicha a perfektně rozpoznala, jak mimi leží. Taky věnovala čas mně a mé duši, mému strachu, mohla jsem s ní rozebrat své obavy… Dodávala mi sebedůvěru, sílu a odvahu! Byla ochotná přijet za mnou na chatu za Prahou, kde se před sedmi lety po jedné srpnové bouřce narodil můj syn Kilián Vojtěch. Ona tam jen seděla, usmívala se na mne, dodávala mi sílu a klid, já jsem byla poprvé překvapená, že to i bolí, to jsem si při těch předchozích porodech nevšimla. Cítila jsem, že je to můj poslední porod a byla jsem tak vděčná, že probíhá na tak krásném místě v nádherné zahradě mého dětství! Ivana tam dokázala tak čistě a plně být a nezasahovat, že jsem si Kiliána tenkrát chytila do svých rukou sama! Dodala sílu a víru i mé mámě a tetě, které tam se mnou tenkrát byly a umíraly strachy o mne a o miminko – nakonec to byl pro ně velký zážitek a jsou mně i Ivaně vděčné, že to mohly prožít. Pak za mnou ještě několikrát přijela a vždy mne uklidnila, opět vyslyšela mé starosti a dodala mi jistotu, že je vše v pořádku. Nikdy Vám to, Ivano, nezapomenu, jste pro mne ztělesněním Odvahy, Síly a hlavně Lásky!

Snad se nikoho nedotknu, když napíšu pokračování mého příběhu. Letos na jaře mi umírala máma. Vzali jsme ji na revers domů z nemocnice, kde by ji po zjištění diagnózy nechali umřít o 14 dní dříve, než přišla ta opravdová chvíle jejího odchodu na onen svět. Ta noc, kdy umírala, a my jsme se sestrou byly celou dobu s ní, byla velmi podobná mým porodním nocím. Umírání mi připomínalo porodní bolesti a dokonce sestra Anna z Cesty domů, která nám přišla pomoci, mi připadala jako ztělesněná porodní asistentka. Opět životní situace, kdy jediným možným postojem byla Pokora a Příjímání reality. Znovu jsem se setkala s Čirým Bytím či s Bohem (to je jedno, jak se tomu říká). Rozdílem bylo to, že po porodech k nám přišly nádherné bytosti, které naplňují můj život smyslem a láskou a po umírání a následných rituálech přišla obrovská prázdnota po milovaném člověku!

Děkuji za tyto mezní prožitky v mém životě a děkuji Vám, Ivano, že do mne vlíváte odvahu, kdykoliv si na Vás vzpomenu! Držím pěsti, ať Vás konečně a definitivně osvobodí, a ať mohou maminky u nás v Čechách konečně tak krásně rodit, jak se to povedlo mně (a vlastně i tak šťastně umírat, jak se to povedlo mé mámě)!

Petula Dolečková, Bolíkovice

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 875. Čtyři mezní okamžiky mého života