Tentokrát předčasně, příště lotosově

Ještě než jsem otěhotněla, věděla jsem, že chci rodit přirozeně, nejlépe doma, ale třeba i v porodním domě nebo v porodnici, kde by mi přirozený porod umožnili. Bohužel jsem ale porodní dům v Čechách nenašla a v porodnicích narazila vždy na velké ALE. Navíc jsem během těhotenství dospěla k názoru, že bych ráda nechala pupeční šňůru odpadnout přirozeně (tzv. lotosový porod), což je prostě i v té „nejlepší“ porodnici u nás science fiction.

Manžel, rodina ani přátelé mě však v mém přesvědčení rozhodně příliš nepodporovali, proč musím chtít pořád něco jiného než všichni ostatní? Však jsme se narodili také v porodnici a jsme zdraví a dobří lidé ne? 🙂

Velmi mě tato nepodpora oslabovala, nicméně jsem byla rozhodnutá stát si za svým a nenechat své dítě a sebe připravit o krásný vstup do života. Byla jsem zdravá, miminko také. S paní Ivanou jsem měla naplánovaný kurz předporodní přípravy v A-centru na ten však již nedošlo..

Ve 26tém týdnu mi začaly bolesti břicha a špinění, odjela jsem tedy pro jistotu do nemocnice-porodnice v Příbrami. Již při příjezdu byly kontrakce naprosto pravidelné po čtyřech minutách, byla jsem přijata s tím, že hrdlo je zavřené, placenta se neodlučuje, dostanu magnesium a vše bude dobré. Kontrakce se zpomalily, v noci jsem se však rozkrvácela a ráno byla převezena na Prahy k Apolináři s tím, že nález je nezměněn, ale co kdyby… stále jsem si říkala, to jsou jen nějaké komplikace, to bude dobré. V Praze mě přijali jako otevřenou na 2,5cm a uložili na předpokoj se dvěma dalšími ženami. Otáčela jsem se na posteli a snažila se chovat ohleduplně. Odpoledne mě zkontrolují. Byl frmol, hodně se rodilo, ve dvě přijel manžel, který byl tou dobou pryč a spěchal za námi. Po půl čtvrté jsem ho vyslala, ať už mě přijde někdo prohlédnout, už to bylo k nevydržení. Jaké bylo mé překvapení, když vyšetřující lékař utrousil směrem k sestře 7,5cm. Tehdy mi POPRVÉ došlo, že jsem v průšvihu! Jdeme rodit, nic jiného dělat nemůžeme… byla odpověď na moje vytřeštěné oči.

Takový strach a bezmoc se těžko popisuje, ptala jsem se PA, zda můžu křičet, no cítila jsem se zcela nesvéprávná, porodník ani nikdo jiný kromě PA se mnou nekomunikoval a to tam bylo asi 8 lidí včetně mediků, přestože jsem jejich přítomnost písemně odmítla, PA jsem za její vlídnou podporu vděčná. Lehnout, monitor, vycévkovat, tlačit, zadržovat dech, nástřih. (Musím říct upřímně, že všechny tyto úkony pro mě byly rozhodně bolestivější a hůře snesitelné než jakákoliv kontrakce.) Proč na to tak spěchají? Jde o vteřiny? Žije chlapeček? Jsem pomalá? Chci dýchat jinak, zvládnu to? To je jen zlomek toho co se mi v té chvíli honilo hlavou. Najednou byl náš syn na světě. Tak malý a krásný, že jsem brečela dojetím, jeho první zaplakání bylo hotový balzám pro duši, žije. Dnes je mu osm měsíců a je to krásný, šikovný zdravý kluk a za to jsem moc vděčná, jen jsem zatím ještě nenašla způsob jak jemu i sobě zhojit rány na duši, které nám to celé způsobilo.

Péče o nedonošené děti je u nás prý jedna z nejlepších na světě, klobouk dolů. Jen toho odloučení je moc a času, vůle, lůžek a peněz v porodnici je málo a člověk, zvlášť si myslím prvorodička, přijde zcela o svůj vlastní rozum a názory, dítě je tak maličké a sestry a lékaři přeci vědí, co je pro ně nejlepší. V místnosti je i osm dětí a musí tak panovat jasný řád a pravidla. Přišla jste o deset minut později, smůla, přikládat k prsu se nebude.

Já jsem tentokrát na konec cesty nedošla, přesto si velmi přeji, aby rodit přirozeně pro zdravou ženu a zdravé dítě bylo běžné i u nás jako jinde ve světě, aby se ženám dostávalo ženské podpory a důstojnosti. Lékaři by tady měli být pro jistotu, když se něco pokazí, neměli by se cítit dotčeni a ohroženi tím, že bez nich jde spousta věcí lépe, tak by to mělo přeci být. A když krize nastane, podpořit člověka, nejsme jen fyzické tělo, duše není vidět, ale kdo pochybuje o tom, že je?

Snad nějaké ženě můj dopis pomůže, já o předčasném porodu nikdy předtím nic neslyšela a nevěděla a byla jsem jak Alenka v říši divů, doslova. Příčina předčasného porodu nezjištěna. Teď bych mohla o uplynulých osmi měsících sepsat knihu, kolik je tam důležitých pocitů a detailů, ale pro účely příběhu jsem se snažila být maximálně stručná.

I příště budu chtít rodit přirozeně, co přijde, to přijde. Umožní mi stát rodit přirozeně v porodnici či porodním domě, nebo mě bude tlačit k tomu, abych si načerno sháněla PA, která se mnou do toho půjde doma, nebo se budeme s rodinou na měsíc stěhovat za hranice? Není to směšné? Není.

P + J + A

PS.: Přes všechna úskalí, 72 dní strávených v nemocnici, syna dodnes plně kojím a je to naprosto úžasné.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 880. Tentokrát předčasně, příště lotosově

 

Antonín

Po vzoru mnoha mých předchůdkyň bych se i já chtěla podělit o svůj příběh a podpořit tak úžasnou práci porodních asistentek i lékařů, kteří jdou tzv. proti proudu. Děkuji Ivaně K. za její nezdolnost bojovat vůči zaběhlým nesmyslům v našem porodnictví, za její přednáškovou činnost a za knihu Hovory s porodní bábou. Děkuji, že jste, přeji hodně sil a doufám, že brzy bude konec té strašlivé úřední mašinérii a že se budete moci věnovat naplno oboru, ve kterém vynikáte.

Celé období těhotenství pro mne bylo naprosto úžasné, na miminko jsem byla moc natěšená, studovala kdeco, a byla přesvědčená, že můj porod bude co nejpřirozenější. Proto jsem zavrhla všechny velké pražské porodnice a rozhodla se pro Neratovice, které se zdály být alternativám u porodu nakloněny.

Ke konci těhotenství jsem sestavila porodní plán, sbalila tašku a čekala, až miminko ohlásí svůj příchod.

Stalo se tak den před termínem. Konečně se setkáme tváří v tvář, hurá!

Když kontrakce nabývali na intenzitě a ani horká sprcha je netišila, zavelela jsem k odjezdu. Z Vršovic do Neratovic to byl kousek cesty. Celou trasu jsem se kroutila jak had. Do Neratovic jsme dojeli kolem sedmé večer.

Kontrakce jsem pociťovala velmi silně a bláhově jsem si myslela, že musím být už pěkně otevřená a že co nejdříve budu rodit.

Úvodní monitor a výslech typu, jméno příjmení atp., když veškeré údaje byly v průkazce, byl nekonečný. Po odpojení z monitoru jsem měla vyskočit na kozu a nechat se vyšetřit. Upozorňuji paní primářku, že mám porodní plán, zda by se s ním mohla alespoň v rychlosti seznámit. Zůstala jsem jako opařená po odpovědi, že nehodlá nic číst, že mi přece nebudou dělat nic, s čím nesouhlasím a že já jsem také nečetla všechny papíry, které jsem podepsala (informovaný souhlas). Nezmohla jsem se na slovo a poslušně vylezla na kozu. Vyšetření bylo VELMI bolestivé. Bez mého souhlasu právě provedla Hamiltonův hmat a k tomu se dozvídám, že jsem otevřená na dva cm. Aha 🙁

Ubytovala jsem se na pokoji, odesílám partnera ještě domu vyvenčit psy, že porod asi jen tak nebude. Odjíždí a já se soustředím jen sama na sebe, na to jak tělo pracuje, jak se otvírám, snažím se co nejvíc uvolnit. Každou kontrakci vnímám, že jsem blíž setkání s miminkem. Občas zajde PA, je velmi milá a neruší.

Kolem desáté jsem vyšetřena PA, verdikt 7cm, za chvíli půjdem na sál. Monitor je nekonečný, kontrakce velmi silné. Potřebuju chodit, potřebuju se hýbat, a co Jára, stihne to? Přichází paní primářka, všechno se ve mně stahuje při pomyšlení na její poslední úřadování v mých rodidlech. Zavírám oči a cítím, že něco teče, právě mi byla „píchnutá“ plodová voda. Cítím se jak dobytek na porážce, paní primářka neztrácí čas, asi předpokládá, že bych odporovala, tak raději koná. Kontrakce se stupňují. Konečně přijíždí Jára, právě vešel v modrém oblečku na sál. Mám tu parťáka. Houpu se na míči a Jára mi otírá čelo mokrou žínkou, nemůžu pít a tak polykám alespoň stékající kapičky. Další monitor, začínám o sobě pochybovat. Cítím zvláštní tlak, jako by se mi chtělo čůrat, slézám a za Járova doprovodu se plížím na záchod, nic. Vylézám na lůžko, paní primářka do mě velice necitlivě sahá a sděluje, že jsem strašně stažená. S mými rodidly zachází jak s nepoddajnými elasťáky. Jsem zase na monitoru, dostávám infuzi a k tomu informaci, že miminku se nedaří dobře. Zástupy vykřičníků v mé hlavě neberou konce, jsem jako smyslu zbavená, tlačím a tlačím, i když necítím kontrakce. Šmik, šmik, šmik, křičím, na chvilku asi i omdlím. Slyším syčení, PA a dětská sestra mi skáčou po břiše. Najednou jako by ze mě vyjela ryba. Miminko je venku. Euforie, směju se, chci vidět miminko, chci ho k sobě. Za malou chvíli jej dostávám na prsa. Přes slzy na něj ani nevidím, směju se a bulím. Sestra si miminko zase bere, že jej za chvíli přinese zpět. Posílám Járu, aby šel s ním. Zůstávám na lehátku s nataženýma rukama a je mi po něm smutno. Žádám, jestli by miminko nemohlo být u mě hned. „Ale prosím vás, já jsem svoji dceru viděla až druhý den po porodu a jaký máme báječný vztah“ – oči v sloup. Žádám o vodu, rty mám úplně rozpraskané a suché. „No to si ještě počkáte, nevím, jestli vás nebudu muset uspat, ještě nevyšla placenta.“ Načeš je placenta násilím tahána ven. Žuch, tak se povedlo. Šití je k nevydržení, raději bych znovu rodila. Za hodinu je hotovo. Primářku se snažím nevnímat, řeči typu, jestli se budete vrtět, tak vás nechám uspat, raději neposlouchám a snáším bolest. Konečně přinášejí miminko, které se hned přisaje. Všechno je zapomenuto, okolí přestává existovat, jsem jen já, Jára a náš Toník, nejkrásnější miminko na celém světě. Jak rozevírá prstíčky a ty oči, je dokonalý. Ruku mám úplně zdřevněnělou, ale naše miminko už nikomu nevydám. Je čas přesunout se na pokoj. Cítím obrovskou energii, na pokoj odcházím po svých, na poslední chvíli si všímám, že v infuzi jsem měla oxytocin. Za asistence PA se osprchuji a šup do postele i s Toníkem a zase kojím. Jára mě drží za ruku a vypadá velmi unaveně. Odesílám ho domů. Já stále kojím a pozoruji miminko, žasnu nad jeho dokonalostí. Asi bych měla spát, ale vůbec to nejde, svítá.

Za dva dny odcházím domů, z papírů se dočítám, že Tondovo Apgar score bylo 3,8,10, byl resuscitován, narozen VEXem, já jsem inkontinentní a jako suvenýr si odnáším ATB, neb mám silný zánět 🙁 Tolik překvapení najednou? Proč mi to nikdo neřekl?

Od porodu se cca 3x v týdnu v noci budím, nemohu spát a přehrávám si svůj porod. Mám na sebe vztek. Proč jsem se neohradila? Proč jsem neřekla NE? Připadám si podvedená, zneužitá, mám strašný vztek na pani primářku. Snažím se to celé nějak vstřebat, zpracovat, odpustit. Najít v tom nějaký smysl.

Snažím se s tím pracovat a pomalu cítím úspěchy. I takovýto zážitek mně může někam posunout, pomoci něco se o sobě dozvědět, jít pod povrch, být k sobě upřímná, naučit se říkat Ne aj.

Paní primářka je zřejmě ten typ gynekoložky, která sama nemá své trauma zpracované a posílá jej dál. A co jich v našem porodnictví pracuje. Můžeme se jim vůbec divit, když ony přiváděly děti na svět v porodnicích bez možnosti doprovodu, ukazujíc své děti přes okna porodnic, když slyšely své děti plakat a nemohly je k sobě přitisknout, přesvědčovány, že umělá strava je přeci mnohem lepší než jejich mateřské mléko? A kolik pracuje porodníků mužů v současném porodnictví, kteří takto přiváděli děti na svět, a připadalo jim to normální?

České porodnictví čeká ještě dlouhá cesta k nápravě a k respektování jednotlivých přání rodících žen.

Přeji všem nastávajícím maminkám krásné těhotenství a porod dle jejich představ, ne dle zvyklosti oddělení a zdravotnického personálu.

S láskou, L.

PS: Za několik málo týdnů mně čeká druhý porod a už se na něj moc těším. Věřím, že Ivaně přispěji dalším příběhem s příjemnějším průběhem 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 889. Antonín