Jak přišla Mája na svět

Moje první těhotenství bylo chtěné, plánované a přijaté s nadšením. V té době jsem s manželem bydlela v Brně, znala jsem několik „alternativních“ maminek a jejich cesta se mi velmi zamlouvala. S manželem jsme už delší dobu věděli, že chceme našim dětem dopřát dětství na venkově, jako jsme prožili sami, a proto jsme se v osmém měsíci těhotenství přestěhovali do naší rodné vesnice. Přečetla jsem stohy literatury, absolvovala kurzy látkování, bezplenkování, předporodní přípravu, břišní tance pro těhotné atd., sepsala jsem porodní přání a plna očekávání jsem po přestěhování šla obhlédnout porodnici v Chrudimi, ke které to máme z našeho venkovského ráje nejblíže. Doufala jsem, že i když nebudu rodit doma, porod proběhne v klidu a pohodě a intenzivně jsem si ho takto vizualizovala. V porodnici jsem se zaradovala, že na jednom z porodních sálů je vana, ale sestra mě ihned usadila, že vanu nikdy nenapouštějí, neb nemají přístroj na monitoring pod vodou a vylézání z vany je nebezpečné. Gynekoložka, ke které jsem přestoupila z Brna, mi naznačila, že porodní přání není vhodné a budu působit jako blázen, že prý stačí na příjmu říct, co bych chtěla a nic prý neudělají bez mého vědomí… neměla jsem v úmyslu jít v porodnici do konfliktu, říkala jsem si, že když z nich budou od začátku nepřátelé, nepůjde to dobře a tak jsem byla ochotná trochu ustoupit… nenapadlo mě, že z toho ustoupení bude pád…

Podle vyšetření jsem byla ve 41tt, když mi paní doktorka přikázala nastoupit do porodnice. Nechtělo se mi, ale neměla jsem potřebnou sebedůvěru odmítnout. V nemocnici mi „vysvětlili“ že plodová voda bude jistě zakalená, což je nebezpečné pro dítě. Prý mi vyvolají porod. Překvapilo mě, že mi to oznámila sestra jako hotovou věc, a to asi dvě minuty před tím, než mi píchla oxytocin. Byla jsem tak vyděšená a šokovaná, že jsem vůbec neprotestovala! Začaly kontrakce, ale neotvírala jsem se a tak mi donesli večeři s tím, že zítra se to zkusí jinak. Byla jsem rozhodnutá už nic nezkoušet. Ráno si mě pozval pan doktor na vyšetřovnu a řekl mi, abych si lehla. Myslela jsem, že mě chce vyšetřit, a protože mě muž nikdy před tím gynekologicky nevyšetřoval, byla jsem dost v křeči. Po vyšetření jsem se zeptala, co bude dál a pan doktor mi sdělil, že za chvíli bude tableta fungovat a nastoupí kontrakce. Zůstala jsem jako opařená. Jaká tableta? Pan doktor byl zjevně překvapen, že jsem překvapená a neochotně mi vysvětlil, co že vlastně udělal a nezapomněl dodat jak je pro dítě nebezpečné být v mém těle už 42. týden… Kontrakce přišly a trvaly celý den. Byla jsem unavená, nevyspalá a hladová. Večer mi přinesli jídlo – tedy rohlík a nějaký hnusný polosuchý salám – s tím, že rodit se nebude. Snědla jsem rohlík a šla si lehnout. V duchu jsem rozmlouvala se svou dcerou a poslouchala nářek rodičky z vedlejšího porodního sálu. „Prosím tě, má milá, promiň mi, co jsem dopustila. Nemám sílu jim odporovat a bojím se, co nám budou chtít provést zítra…pojď prosím za mnou. Prosím. Prosím…“  V deset večer mi odešla hlenová zátka a vyprázdnila jsem se, před půlnocí jsem trochu krvácela, a tak jsem se radši šla poradit s porodní asistentkou. Natočila monitor, vyšetřila mě a zavolala doktorku. Ta mě znovu vyšetřila, otočila se k PA a něco jí latinsky řekla a odešla. Vyděsila jsem se, ale PA se na mě otočila a s úsměvem mi sdělila, že „jdeme rodit“. Zavolala jsem manželovi a šla se přestěhovat na porodní sál. Dostala jsem ten s vanou, ale napustit mi ji odmítli. Už mě to ani nepřekvapilo a odešla jsem s balonem do sprchy. Při kontrolním monitoru mi PA píchla vodu. Bez ptaní, bez vysvětlení. Voda byla lehce nazelenalá. Později mi PA řekla, že nebyla moc zakalená, ale mě v tu chvíli připadala velmi zakalená a vyděsilo mě to k smrti. Tak oni měli pravdu! Opravdu je zakalená, opravdu jde mojí holčičce o život! Manžel mě uklidňoval, sledovali jsme kontrakce, balon, sprcha monitor a tak pořád dokola… Prý se neotvírám, tak dáme oxytocin. Neodvážila jsem se odporovat a po třetí kapačce jsem je přestala počítat.

Přišla PA, prý bych si měla nechat dát epidurál. Ne nechci. „Ale maminko, jste už unavená, a to to ještě ani nezačalo, musíte šetřit síly na finále, jinak by to mohlo skončit císařem….“  Proboha, co mám dělat? Císaře nechci, musím porodit! A co když mají pravdu, co když to nedokážu…? Tak jo, epidurál…. Přišla bujará anestezioložka a prý si mám vyskočit na stůl a stočit se do klubíčka. To už mnou cloumal vztek. Vyskočit? Do klubíčka? Jo a ještě nehnutě ležet, jinak by se nemusela trefit a nebudu moct chodit? To si snad dělá srandu!! Manžela pro jistotu vyhodili na chodbu a já ležící na stole jsem přes probíhající kontrakci prosila, ať mě nechají, že jsem si to rozmyslela. Nene, když už jsme jednou tady… pích. A bylo to. Nechali mi v zádech nějakou jehlu a kanylu přilepili k rameni. Kontrakce okamžitě ustaly. Bylo to děsivé. Poprvé po tolika měsících jsem necítila svoje dítě… tolik jsem si přála aby se kontrakce vrátily. Trvalo to hodinu, a pak se vrátily. Pak vyšetření a monitor. Neotvírám se. Přichází sestra a nese nějakou jehlu, asi další oxytocin, bylo jich už tolik, že to ani nevnímám, ale moment co to dělá? Lup a mám další dávku epidurálu. Hroutím se, necítím nic, zavírají se mi oči, ale nemůžu spát. Držím si břicho a snažím se nahmatat pohyb. „Maličká musíš ven, jinak nám tady ukradnou tvoje narození!“ Stalo se. Během hodiny jsem se otevřela. Kontrakce jsem skoro necítila, ale věděla jsem, že je čas. Už jsem nevnímala nic kolem sebe. Nevím, jak jsem se ze sprchy dostala na lehátko. Mluvila jsem se svou dcerou, ona mě vedla. Slyšela jsem z dálky hlasy „Nemručte, šetřete si to! Bradu na prsa! Zavřít oči! Tlačte! Netlačte!“ Bylo mi to jedno. Už jsem měla jiného šéfa. V sedm ráno jsem porodila dceru. Dali mi jí na prsa a byla nádherná, růžová s velkýma očima, samý faldík a tváře jako slabikáře. Vypadala jako malý Buddha. Všechno je v pořádku. Chci dolů a chci si ji prohlédnout a dát jí pít. Přichází sestra, aha, asi mi pomůže slézt. Jasně podržte mi ji….kam ji nesete? V tu chvíli jsem se vrátila ze sna. Našla jsem očima manžela, stál celou dobu vedle mě. Křičela jsem, ať jde za ní, ať je s ní, ať jí neměří a nemejou… Ale maminko, krásných 52cm a 4400g, oblečeme Vám ji, aby ji nebyla zima. Vrátili ji manželovi.

Zírala jsem na své prázdné břicho na doktorku za ním. Prý ještě pár minut a budou mi muset vyčistit dělohu. Mají problém, prý krvácím příliš a placenta nejde ven. Chci slézt. Nohy mám přivázané a nemám sílu se zbavit pout. Odvracím hlavu a vidím ji. Manžel ji drží v náručí a pláče. Je úžasná. Vracím se do sna, tolik bych ji chtěla k sobě. Ona nepláče, má výraz nekonečného klidu. Doktorka mě vrací zpět. Řve na mě, ať tlačím a spolupracuju. Najednou mě potřebuje! Když mě pořezala, to si poradila beze mě! Přichází primář a hopsá mi po břiše. Vychází placenta. Tak už snad budu moct jít dolů. Jsem nahá, mám křeče v nohou a je mi zima. Ještě zašít a vyšetřit. Byla jsem sprostá. Poslala jsem celý zdravotnický personál až tam, prý jsem i vyhrožovala, ale to si nepamatuju.. Chtěla jsem jen dolů a ke svojí holčičce. Pustili mě. Hodinu a půl po jejím narození, jsem vedle sebe položila svou meditující holčičku a ona si našla prs. Byl to nejkrásnější den v mém životě. Přes to všechno, co jsem pokazila… ano – já to pokazila. Nebyla jsem dost silná. Nevěřila jsem tomu jedinému člověku, kterému jsem věřit měla – svému dítěti. A ona mě i přesto dvakrát vyslyšela, když jsem jí prosila o pomoc. Vlastně třikrát… poprvé to bylo dva a půl roku, před jejím početím, kdy jsme si slíbily, že až přijde čas, přijde ona k nám.

Dnes je mojí milované 15 měsíců a v mém břiše jí roste sourozenec. Právě to mě přimělo zavzpomínat na první porod a říct si, že takhle už NE. Bydlíme sice úplně mimo velká města a v Pardubickém kraji není žádná registrovaná porodní asistentka, ale já věřím, že najdu ženu, která mě doprovodí na cestě k přirozenému porodu. Věřím, že tentokrát budu mít sílu. Tak jestli třeba tohle čteš má milá průvodkyně, ozvi se mi  🙂

Lucka Šiklová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 893. Jak přišla Mája na svět

 

Oliver

Tímto příběhem bych chtěla podpořit Ivanu v její práci, ale také tento projekt, díky kterému jsem se dostala k informacím a kontaktům na osoby, které změnily můj život a ovlivnily narození našeho Olivera.

Před několika lety jsem doprovázela svoji přítelkyni u porodu – a byla svědkem porodnické klasiky. Protrhnutí vaku blan, monitory vleže, necitlivé vyšetřování během kontrakcí, neosobní přístup a ironie PA, střídání personálu, porod na zádech, epiziotomie, skok na břicho a separaci dítěte od matky. Od té doby se kolem mne odehrálo mnoho dalších těhotenství a porodů, z nichž mnoho skončilo akutní sekcí pro nepostupující porod. Začala jsem tedy přemýšlet o tom, co všechno se může a nemůže stát, a jak bych chtěla přivést jednoho dne na svět svoje miminko já.

Příběhy pro Ivanu jsem začala číst asi půl roku, než jsem sama otěhotněla. Narazila jsem na ně úplně náhodou, někdo z mých facebookových přátel mi je doporučil. Všechny příběhy jsem hltala, některé mne dojaly, některé rozlítostnily, nicméně jsem začala těhotenství a porod vidět v jiném světle než do té doby.
A pak jsem otěhotněla a mým přáním se stalo porodit miminko přirozenou cestou tak, jako mnoho maminek v příbězích. Chtěla jsem se vyhnout rutinním nemocničním zákrokům, cítila jsem, že jdu správnou cestou a že se naše miminko může hezky narodit.

Podpořena pozitivním vnímáním rození u žen v celé naší rodině jsem kontaktovala soukromou porodní asistentku. Na porod doma jsem si netroufala, věřila jsem, že najdeme porodnici, která mne nechá rodit jen s ní, v soukromí a s porodním plánem. S přítelem jsme navštěvovali kurzy Ivany, které nám otevřely další obzory, obzvlášť příteli. Celé těhotenství jsem se cítila dobře, kombinovala jsem poradny u PA s poradnami u gynekologa, odmítla jsem test na cukrovku, nebyla jsem ani na streptokokovi, žádná vnitřní vyšetření.

Vize byla jasná, důvěru ve svoje tělo a spolupráci s miminkem jsem měla, skvělou porodní asistentku také, stejně jako zvolenou nemocnici kousek od Prahy. Člověk míní život mění, naše miminko rozhodlo že to chce ale úplně jinak.

Přešel 37. týden těhotenství a miminko bylo ještě stále otočené koncem pánevním. Chlapeček, prvorodička, to není ideální kombinace. Pořád jsem věřila, že se otočí. Cvičila jsem, brala homeopatika, dělala akupunkturu, přemlouvala miminko, ale taky jsem mu říkala, že nemusí, aby se necítilo pod tlakem. Že to zvládneme, že umím porodit miminko i koncem pánevním. Váhový odhad 3800 gramů. Trochu panika, ale naději jsem stále měla. Týden 39, 40, 41…čtyři dny jsem měla poslíčky po 10 minutách. Ale nikam nevedli, stáli jsme pořád na místě. Padl návrh na vyvolání porodu, ale věděli jsme, že do porodu KP se nesmí zasahovat a vyvolání porodu může způsobit kaskádu dalších zákroků a pravděpodobnost akutní sekce by se zvyšovala.

A tak jsme nakonec miminku pomohli, Oliver se nám narodil „okýnkem“ – plánovanou sekcí. Říkám té naší sekci „CS s vlastní PA“. Proč? Porodní asistentka mě doprovázela od příjmu – přebrala a zařídila veškerou potřebnou, dopředu podepsanou dokumentaci, navlékla mi kompresní punčochy, byla u napíchnutí kanyly, krevních testů, pomohla mi převléct se do košilky, dovedla mne na sál. Celou dobu byla se mnou, nikoho jiného kromě ní jsem nevnímala, cítila jsem se absolutně v bezpečí. Miminko dali po sekci k tatínkovi, na pokoji s ním opět byla naše PA, podporovala ho v bondingu a ukazovala mu jak malého držet. Po zašití mne převezla na pokoj opět ona a byla s námi dalších 5 hodin, měřila mi tlak, masírovala necitlivé nohy. Opět nás obalila svojí péčí a my byli všichni tři nepřetržitě spolu, miminko se od nás nevzdálilo a tak je tomu dosud. Po čtyřech dnech v porodnici, kdy za námi PA každý den chodila, pomáhala s kojením, se sprchováním a vůbec se vším, s čím jsme potřebovali, jsme šli domů, s plně nastartovanou laktací, miminkem bez žloutenky, já bez traumatu a bez jakýchkoliv komplikací.

Splnil se nám jeden velký sen – naše miminko se narodilo a od té doby bylo bez výjimky s námi. Tak to přesně stálo v mém porodním přání.

Děkuji naší porodní asistentce za její péči, bez které si těhotenství, porod, ani šestinedělí neumím představit. Děkuji Ivaně za její průkopnickou práci a věřím, že jednoho dne bude odměněna za vše, co pro ženy, může a děti v této zemi dělá.

Šimona, David a Oliver

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 897. Oliver

 

Příběh historický

Vážená paní Ivano, vážené provozovatelky  podpůrných stránek,
čtu vás už dlouho, pravidelně, ale nějak jsem pořád nevěděla, co bych vám napsala. Mám už dospělé děti, takže to, jak se narodily, není k současnosti příliš promlouvající. Jak tak ale čtu ty vaše stránky, čtu podobná témata i jinde a nemohu si nevšimnout těch prudkých diskusí, které bývají pod porodními tématy k přečtení. Velmi často se tam objevují muži (i ženy, ale mám pocit, že hlavně muži) argumentující tím, kolik dětí a matek umíralo před X lety. Občas z nich lezou až směšně obří čísla.
A právě tento jev mě inspiroval k napsání mého textu. Hrozivá novorozenecká ani mateřská úmrtnost se totiž v naší rodině nějak nekoná, i když babičky a prababičky rodily jedině doma.

Nevím, bude-li toto možné nazvat příběhem. Bude to takový přehled z historie porodů v naší rodině.

Než začnu, podotkla bych, že moje maminka byla docela ukecaná osoba, takže dokázala vytáhnout informace i z nesdílného člověka. Takže ona byla mým hlavním zdrojem informací. A následně sestra, která se vrhla do sestavování rodokmenu, zkoumá matriky a leccos jsme díky tomu dozvěděli.

Moje babička z matčiny strany se narodila v roce 1903 v malé vísce a s jejím narozením se pojí hezká historka o tom, že její rodiče se kvůli tomu museli brát. Jenže moje babička byla třetí dítě z osmi, první dvě byly nemanželské, přece se nebude zplnoletňovat nezdárná dcera, to stojí peníze, takže mladí museli počkat na plnoletost do 21 let a pak se vzali. A mezitím už čekali třetí dítě, nezbedníci, moji babičku :). Narodilo se jim 8 dětí během let 1900-1918, všechny doma, všechny dožily dospělosti, jejich matka zemřela ve věku 76 let. Moje sestra pátrá v archivech a tak víme, že to tak opravdu bylo, navíc některé strýce a tetičky jsme v dětství vídali.

Tato babička jako mladé žíně porodila na přelomu dvacátých a třicátých let dvě děti, obě doma. První, moje maminka, šla na svět snadno a bezbolestně, porodní bába sotva stihla přiběhnout. Druhé mělo velmi komplikovaný porod, mělo polohu napříč, tedy ani hlavou ani zadečkem. Porodní bába dělala, co uměla, ale než přijel doktor ze sousedního městečka, podařilo se jí dítě donutit k dotočení a KP dostat ven, doktor už jen kontroloval a štupoval (babiččin termín). Babička si z toho odnesla doživotní následky, moč už pořádně nikdy neudržela, ale tetička se narodila živá a zdravá, měla skoro 4 kila a letos oslavila 80. narozeniny. Tohle byl porod pro špitál jak dělaný, ale holky ho zvládly i doma. Každopádně měly kliku. Babička s námi byla až do osmdesáti let, takže žádná předčasná úmrtí.

Moje druhá babička se narodila v roce 1898, také doma, jako nejstarší ze 3 dětí. Oba strýce jsme znali, bydleli v sousedních vesnicích, takže zase žádné mrtvé dítě, matriky hovoří jasnou řečí. Jejich maminka zemřela, když mně byly 4 roky. Babička rodila 4x v rozmezí let 1920-30 a měla celkem 5 dětí. Ano, můj táta je z dvojčat. I tento porod (třetí v pořadí), stejně jako všechny ostatní, se odehrál doma za pomoci porodní báby. Doktor ze sousedního města přijel až druhý den, aby se podíval na ten přírodní úkaz (dvojčata v té době a v té lokalitě byla jediná). Babička o tom nerada mluvila, ale po narození dvojčat jí chodila pomáhat se staršími dětmi a hospodářstvím matka (moje prababička), a moje babička to považovala za osobní prohru, že dva týdny trvalo, než se postavila na nohy. Bohužel jedno z dvojčat zemřelo v 8 měsících na zápal plic. Po dalších 10 letech babička ovdověla a zůstala sama se 4 kluky, které nechala vyučit nebo vystudovat, přestože peněz neměla nazbyt. Byla to silná žena, kterou nic nerozházelo, facky osudu brala, jak přicházely, a my, vnoučata, jsme byli její největší radostí. Když jsme se na prázdniny sjely všechna vnoučata, spaly jsme na seně a babička pro nás měla program jak na táboře. To milovala.

Manželova babička z matčiny strany měla děti dvě. Moje tchyně se jí narodila v lednu 1942, v sedmém měsíci těhotenství, doma. Měla 1,5 kila, dopíkali jí v troubě a od 3 měsíců krmili řiďoučkým smaženým vajíčkem, protože babička přišla o mlíko ze stresu, když jim chcípla koza. Kupodivu to tchýňka zvládla a dožila se i dospělosti svých vnoučat, mých dětí, a je to baba jako kyrys :). Druhé dítě se babičce narodilo o 7 let později – doma a bez jakýchkoli problémů.

Druhá manželova babička byla městskou paní (všechny předchozí babičky byly ze vsi) a ta rodila již v roce 1940 v porodnici. Ale další dvě děti se narodily zase doma, bohužel tahle babička zemřela do roka po mé svatbě, takže nějaké zásadní informace jsem z ní už nevydolovala a její synové kromě místa narození z rodného listu vlastně nic nevěděli. Opět i na manželově straně matky dožily stáří i všechny porozené děti dospělosti.

Další generace, naše matky, tety, sestry včetně mě, jsme pak už všechny rodily v porodnicích. Vzpomínám na svoje první těhotenství na začátku 80. let bez ultrazvuku (byl v sousedním okresním městě a vyšetření tam znamenalo, že je velký problém), bez monitoru, bez testu na cukrovku, doktorka měla ruce a naslouchátko. Na příjmu v porodnici se ptám „jak dlouho to asi bude trvat“, prý jsem prvorodička, tak několik hodin. Jaké je naše všeobecné překvapení, když do hodiny je dítě na světě. Druhé těhotenství na konci 80. let, jednou na ultrazvuku, už byl i u nás, a při příjmu v porodnici monitor. Ten byl pěkně nepříjemnej, ale i druhé dítko spěchalo natolik, že to ze mě museli servat a mazat na sál. Porodila jsem do 45 minut od příchodu na porodnici a do dvou hodin od prvních kontrakcí. A třetí, poslední, začátkem 90. let, ultrazvuková vyšetření jsem už měla 2. Porod opět týden po termínu, ale tentokrát vyvolávaný. Pan doktor při příjmu v 8 ráno mě vyšetřuje, pořád něco uvnitř hledá, až se ho ptám, jestli je něco v nepořádku. „Máte nějaké bolesti?“ Ne nemám, klidně půjdu domů, ale řekli, ať přijdu, tak jsem tady … “ No to ne domů, tady jste správně, já jen že jste otevřená na šest cm a nijak na to nevypadáte!“ A v tu chvíli jsem pochopila, že pánbůh mě miluje a obdařil mě snadnými porody, neboť moje děti se rodily chvatně v noci z pátku na sobotu, ale takové to „čemejrání“ v podbřišku jsem vždy cítila už od čtvrtka. Ano, to jsem si v klidu a v tichosti rodila, abych pak personál na příjmu překvapovala. Protože na třetí porod si mě pozvali, měla jsem možnost zjistit, co se děje (a dělo). Bohužel tomuto dítěti nedali čas na jeho pátečně-sobotní příchod a vyštvali ho nějakou tabletkou už v pátek dopoledne.

Závěrem shrnutí – známe své předky zhruba do roku 1880. Předchozí období zkoumá sestra v archivech, ale od roku 1880 v rodinách mých rodičů (v přímých liniích) nezemřela žádná žena ani žádné dítě při nebo po porodu, přestože byly i různé komplikace. Zřejmě jsme nějací šťastlivci, ale u nás by se nenašla ani ta promile, natož procenta. Dokážu si představit samu sebe, jak rodím doma, ale ne sama. U VŠECH domácích porodů v naší rodinné historii vždy byla a důležitou roli sehrála bába babicí čili porodní bába.

Držím vám všem palce, ať už se ten proces dobere zdárného a definitivního konce. Porodním asistentkám zdar a podporu jejich práci, ať jí vykonávají kdekoliv.

M.Rejčová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 895. Příběh historický