Jak jsem rodila s dulou

Dnes je tomu přesně rok, kdy se rozhodl přijít na svět náš chlapeček. Již během těhotenství jsem měla jasnou představu, jak by měl můj porod vypadat, respektive jak nechci, aby vypadal. Jsem přesvědčená, že jde o přirozený proces, ke kterému je ženské tělo dokonale stvořeno, a čím více se do něj bude zasahovat, tím hůře jak pro dítě, tak pro matku. Sháněla jsem proto co nejvíce informací o tom, jaké invazivní zákroky se v českých porodnicích standardně provádějí a jaký negativní dopad mohou mít na celkový průběh porodu a dumala jsem nad tím, jak se jim vyvarovat. Volba porodnice byla celkem jasná, poslední otázka však zůstávala stále nedořešena – kdo bude u porodu se mnou. S manželem jsme se shodli, že on to nebude, nemáme ani jeden pocit, že by mi tam mohl jakkoliv pomoct a chtěla jsem vedle sebe někoho, kdo porodu rozumí a ví, co se během něj děje.

Porod s dulou se mi líbil snad už před těhotenstvím, ale ta spásná myšlenka, že i já bych mohla mít u porodu dulu, mě napadla až dva týdny před termínem. Našla jsem nejbližší v okolí a hned druhý den jsme měly osobní setkání, kde si ujasňujeme, co od porodu očekáváme a jaká bude její role. Prošly jsme porodní plán a už jen čekaly, kdy přijde ten náš velký den.

Minuly oba termíny a já byla odeslána na kontroly do porodnice. Otevřená na 1 cm. V dalších 3 dnech se objevily slabé kontrakce, jejichž interval se pomalu zkracoval, až se nakonec ustálil po 5 min. Nešlo o nic nepříjemného, jen jsem cítila, jak děloha pracuje. Nevýhoda prvního porodu je v tom, že netušíte, jak bude rychlý. Volám proto dulu, že už je asi čas jet. Měla jsem totiž navíc pozitivního streptokoka a strach, že mi nestihnou včas dát atb a dítě se při porodu nakazí. Zpětně vím, že tohle byla největší chyba, kterou jsem při porodu udělala. Zbytečně jsme totiž jely do porodnice příliš brzy a strávily tam dalších 18 hodin. Dnes si nejsem jistá ani nutností atb clony.

Vraťme se ale zpět. Po půlnoci přijíždíme na příjem, kde mě nepříjemná sestra posílá na porodní oddělení. Tam mě vyšetří mladý doktor (který se dokonce představil!) – otevřená na 3 cm. Kdyby mi tohle vyšetření udělala místo blbých připomínek sestra na příjmu, jedeme zpátky domů. Ted´ už je ale pozdě a já vystresovaná z toho, že jsem tak málo otevřená. Porod postupoval hlemýždím tempem, od půlnoci do 8 ráno jen o 1 cm. Dá se říct, že se téměř zastavil. Kontrakce byly, ale byly slabé. To vše jen díky nemocničnímu prostředí a úzkosti z toho, že jsme přijely moc brzo a budeme dlouho zabírat porodní pokoj. Probírám to s dulou a snažím se uklidnit, což se mi ani nevím jak, jakžtakž podaří. Asi pud sebezáchovy. S dulou si povídáme a zapisujeme časy kontrakcí, které jsou mírné a příjemné. Já naložená ve vaně, kde jsem strávila většinu času. Máme jídlo, pití, takový malý vodní piknik. Na upozornění, že bych neměla moc jíst a pít pro případ císaře, nedbáme. PA chodí natáčet monitory a ptá se, jestli něco nepotřebujeme.
Byla opravdu příjemná. Překvapilo mě, jak mlaďoučká byla. Dokonce přináší uvolňující olejíčky do vany.

V poledne kontrola, otevřená o další 1 cm. Jde to pomalu, to se jim nebude líbit. Taky že nelíbilo. Za dvě hodiny přijde doktor (ten samý, co tam byl o půlnoci!) a navrhuje prasknout vodu. Zákrok, se kterým ví, že nesouhlasím (četl porodní plán!), ale vzhledem k času, který tam už jsem, by to nebylo od věci. Ale je to na mě! Žádný nátlak – to jsem nečekala. Nakonec souhlasím. Bojím se i toho, abych po tak dlouhé době měla ještě sílu na samotný závěr porodu. Doktor provádí dirupci, ale vody vyteklo minimálně, děťátko je již hodně sestouplé dole. Přesto, že kontrakce nejsou nijak silné, porod krásně postupuje, jen pomalým tempem. Čekám, že po tomto zákroku přijde smršt´ kontrakcí, ale nic takového se neděje. Lezu opět do vany a pokračujeme v rozhovoru s dulou.

Asi za hodinu to přišlo. Kontrakce sílí. Dula mi radí, jakou zaujmout polohu, aby se dítě správně natočilo. Kontrakce sílí dál, poprvé je musím prodýchávat. Cítím tlak na konečník, chci další klystýr, ale už je pozdě, otevřená na 8 cm. Další kontrakce, které mě už naprosto ochromily. Řvu jako tygr. Mám pocit, že mám v těle 10kg kámen, který musím protlačit skrz. Okolí vnímám jen periferně, natáčení monitorů mě najednou rozčiluje, chci klid a soustředit se. Na porodním křesle se rozbíjí nástavec. Jdeme přes chodbu do jiného pokoje. Přichází kontrakce, lehám si na zem na všechny čtyři a zase řvu jako tygr. Z dálky slyším – hoďte pod ní aspoň deku. Dula je se mnou, říkám jí  – kašlu na to, tlačim! Ona – tlač! Fakt můžu? – ptám se nevěřícně. Tlačím a cítím úlevu. Takhle proběhne pár kontrakcí a já mám pocit, že to nezvládnu, je to silnější než já. Přemisťuju se na porodnické křeslo. Kupodivu mi to vůbec nevadí. Přichází doktorka – máme posledních pár kontrakcí, tak pojďte, musíme je maximálně využít. To mě nakopne, tlačím a křičím a najednou mi podávají našeho chlapečka! Taky křičí 🙂 Je nádherný, nejnádhernější na světě! Moje dítě! Chce ho hned na břicho – slyším sestru. Putuje na moje břicho, otevírá oči, chce mě vidět. Na chvíli mi ho berou, mezitím porodím placentu a šijou 1 vnitřní steh. Ptají se, zda chci miminko umýt – s díky odmítám a syn je už zase u mě. Za 20 min. přichází manžel. Jsem svěží, necítím absolutně žádnou únavu. Jen mi je zima. Hází přeze mě peřinu a manžel se kochá naším chlapečkem. Po společně strávené 1,5 hod. nás převáží na šestinedělí.

Můj porodní příběh je důkazem, že i v nemocničním prostředí se dá porodit přirozeně. Vím, že přirozený porod to úplně nebyl, např. nedotepal pupečník atd. Nicméně v rámci českých podmínek považuji i takovýto porod za malý zázrak. Obešel se bez oxytocinu, nástřihu, epidurálu, snad jen ta dirupce to pokazila. Dokonce neskončil ani císařem, který se mi zdá být nejoblíbenějším výkonem dnešních porodníků. Stačí „jen“ personál s trochou lidskosti a trpělivosti v tak citlivé chvíli, jakým porod bezesporu je.

Za zdárný průběh ale vděčím především své dule. Byla pro mě přístavem v moři. Dala mi pocit, že za mnou někdo stojí, že je se mnou někdo, komu můžu naprosto důvěřovat a kdo bude v případě potřeby bojovat za moje práva a přání. Dodala mi sílu, abych to zvládla. Tímto bych jí chtěla poděkovat a přeji všem ženám, aby prožily svůj porod tak, aby na něj mohly vzpomínat s láskou a ne s hořkostí na rtech. Takový porod, který posílí jejich ženskost a sebevědomí a dodá jim pocit důležitosti, že ony jsou ty, které mají výsostné právo přivést na svět nový život.

Jana L.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 898. Jak jsem rodila s dulou

 

Ohlédnutí po roce

Blíží se den, kdy společně s rodinou sfoukneme první svíčku na dortu naší dcerky Anežky. S tím, jak se blíží její první narozeniny, vzpomínám, jak přišla na svět a přemýšlím, co se ve mně změnilo (a že toho nebylo málo) a jak bych chtěla porodit podruhé (když by přišlo těhotenství)…

Zrovna noc na dnešek jsem se probudila a vynořily se mi, ne moc pěkné, vzpomínky na porod a pobyt po porodu v nemocnici. Měla jsem pocit, že to mám zpracované, ale nějak mi přišlo na mysl, co když to podruhé bude stejné nebo horší (hlavně to zoufalství na šestinedělí, ve stylu: „Dostali jsme tě do problémů a teď buď vděčná, že ti je pomůžeme vyřešit“). A já jsem vděčná byla, o to víc jsem po roce naštvaná, že jsem zbytečně trpěla.

Vkládám odkaz na náš porodní příběh:
http://www.pribehyproivanu.eu/pribehy/2014/04/08/muj-pribeh-pro-ivanu-4/

Vybrali jsme si porodnici ve Vyškově, známou možností mít u porodu vlastní PA. Na stránkách porodnice je dokonce uvedeno, že vycházejí a inspirují se např. poznatky Dr. Odenta. Když si to srovnám s realitou, přístup paní doktorky se mi moc nezdál. Ano, opravdu služba soukromé PA byla skvělá a myslím, že mě zachránila od císaře a dalších podobných hrůz typu kleště. Ale „podpůrné věty“ paní doktorky ve stylu: „Takové tlačení je úplně na nic, to bylo úplně špatně!“, mi dodávaly opravdu pocit, že dělám vše špatně a nejsem schopná porodit. Zarazilo mě, že ani nepozdravila, když poprvé přišla, působilo to na mě, jako by měly s PA nějaký spor, protože potom na šestinedělí byla velmi milá, ale u samotného porodu strohá bez náznaku empatie. A když si vzpomenu na její bolestivé vyšetřování v kontrakcích, které jsem opravdu prořvala bolestí….Také mi pořád nutila oxytocin, kterému jsem odolávala několik hodin, až jsem povolila. A vyšetření po porodu, na které jsem nebyla vůbec připravená, pro mě bylo další bolestí, kterou jsem nečekala. Kdyby aspoň řekla, teď Vás vyšetřím, bude to nepříjemné, ale proč by se obtěžovala. Totéž s ošetřením poporodního poranění, ani slovo. Dodnes nevím, kolik bylo stehů, naštěstí asi málo, protože to bylo hned ošetřené. Naštěstí jsem tam měla moji PA, která mě musela uklidňovat. Byla jsem celá strašně vyčerpaná a jakoby v nějaké mlze, takže jsem to vlastně vnímala nějak částečně, až zpětně se mi to vše vynořilo. Ve chvílích po porodu, jsem byla ráda, že je to za mnou a že už necítím žádnou bolest.

Milé ženy, spousta z Vás to zná, zažily jste mnohem horší situace, já jsem měla to štěstí, že mě provázela a porod vlastně vedla skvělá žena, skvělá PA, ale přece mě toho dost mrzí (viz výše) a kladu si otázku proč? Proč nevnést do medicíny trochu lidskosti? Paní doktorka (jistě ještě bezdětná) mě opravdu děsila a myslím, že vždy, když přišla na sál, tak jsem se ještě víc stáhla a vyděsila, až začaly kontrakce opravdu slábnout, takže došlo na její kouzelné zaklínadlo, oxytocin. Je toto v souladu s Odentem? Jak by to dopadlo, kdybych byla vydána na pospas jen místním lékařům a asistentkám?

Musím jen podotknout, že miminko bylo ve špatné pozici pro porod (asi zadní postavení), tudíž to bylo hodně náročné. Ale paní doktorka mě zpětně pobavila větou: „To mimino bude velký, a proto to tak nejde.“ Ale dle posledního UTZ u mé lékařky to nevypadalo a hlavně, když jsem byla naposledy u PA (asi 6 dní před porodem), přesně pohmatem miminko změřila a předpověděla, že u porodu bude mít cca 3300 g a co si myslíte? Opravdu vážila přesně 3300 g, takže hláška „bude to velký mimino“ nevyšla. Jen si říkám, na co mají ultrazvuky a všechny přístroje, když ani neumí použít neinvazivně ruce a dodat podporu a uklidnění slovy…. Nemělo by se tímto začínat a pak až přistupovat k použití techniky?

Za první rok života naší dcerušky jsem toho hodně přečetla, hlavně o porodech (vše co jsem sehnala) a moc jsem se pro tohle téma nadchla, dokonce tak, že by mě moc lákalo dělat dulu nebo ještě dálkově studovat PA, ale to není moc reálné. Tak si říkám, že v příštím životě.

Ještě musím podotknout, že jsem celý život měla obrovský blok z porodu a díky němu jsem ani nechtěla mít děti. Jsem moc ráda za to, že až budu jednou končit tuto pozemskou pouť, budu odcházet s tím, že porod může být a je krásný mystický zážitek a že bych třeba v dalším životě (budu-li mít možnost) ráda pomáhala ženám přivádět děti na svět.

A ještě pro mě z toho všeho vychází jedno velké předsevzetí, že nikdy neudělám dceři to, co udělala mně moje mamka a rodina, aby se o porodu obecně a mém narození celý život mlčelo. A myslím, že zde je zakopaný pes. Byla jsem velké dítě, narozené v posledních letech bývalého režimu, takže porod musel být hrozný a kdoví, zda opravdu ne i s použitím kleští (to se jen domnívám, ale nikdy se asi nezeptám, nedokážu to). Pak by mi sedělo, proč jsem měla celý život hrůzu jak z porodu, tak z tohoto zásahu. Ráda bych od malička dcerce porod přiblížila hezky a moc ráda bych, aby ona mohla prožít porod krásněji než já, myslím tím v ještě lepších podmínkách, s kým si vybere a kde si vybere.

Milá Ivano, ač Vás osobně neznám, moc Vám držím palce a děkuji Vám, že vytrvale víříte stojatými vodami českého porodnictví. Přeji Vám i nadále mnoho odvahy a síly. Děkuji také všem odvážným porodním asistentkám, které jdou proti proudu. Děkuji všem ženám, které tvoří tyto stránky a všem, které zde uveřejňují příběhy. Je to pro mne velká studnice poznání a obohacení.

AP
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 903. Ohlédnutí po roce
Porodní příběh vyšel zde:
768. Můj příběh pro Ivanu
A 401. Můj příběh pro Ivanu (opakování)

 

Náš rychlo-porod

Ráda bych se podělila o zážitky z našeho porodu.

Byl den 39+1, 6. srpna, dusno a mě bylo celý den špatně, už předchozí noc mě brali bolesti do kříže, tak jsem si na doporučení PA zalezla do postele s horkou lahví. Celý den jsem se malátně potácela po bytě a říkala si, že takhle snad nemůže vypadat začátek porodu. Bylo mi trochu jako kdyby na mě lezla nějaká chřipka + ty bolesti do kříže a bolesti v podbřišku. S PA jsem si volala a usoudili jsme, že to nic není, že to jsou jen poslíčci, které jsem občas cítila už nějakých pár týdnů předtím, jen tyhle byly silnější.

Nicméně, k večeru se ony bolesti (budu je nazývat vlnami) zesilovali a kolem desáté večer jsem byla už v tom – v procesu porodu, i když tomu můj muž ani PA ještě nepřikládali žádnou váhu. Jsem přeci prvorodička! Vlny přicházeli asi cca každou čtvrt hodinu, trvaly tak nějak kolem 30s a pak se to vše stupňovalo. V této fázi se mi nedařilo představovat si vycházející slunce, jak nám řečeno kurzu hypnoporodu, nějak mě ty vlny přemohly a chvílemi jsem trpěla. S každou vlnou jsem se zvedla a chtěla utéct, ale od té bolesti utéct nešlo, cítila jsem jí hlavně v kříži. S PA jsem si psala sms, nějak mě nenapadlo jí vůbec zavolat. I když mi říkala, že kdyby se cokoliv změnilo, mám jí zavolat. Takže si hopsám na míči nebo jsem ve vaně ve víru oněch vln a v pauzách mezi nimi píšu smsky své PA. Ona z toho tedy usoudila, že se tak moc neděje, když zatím nevolám 😀

V 11:30 h večer mi při jedné vlně praskla voda. Bylo to takové příjemné, pocítila jsem úlevu, jak ta mokrá teplá tekutina šplouchla na zem a stekla po mých stehnech. To můj muž zpozorněl a připustil, že už asi rodím! Začal mi vše kolem připravovat, svíčky, ručníky a začal být mírně nervózní.

PA píšu sms, že mi voda praskla, sděluji jí, že je narůžovělá a nezapáchá a že cítím nutkání tlačit. PA volá, jestli mohu v pochvě nahmatat hlavičku. Strkám si prsty do pochvy a říkám jí, že to nejde, že mi tam v tom něco brání! A ona to už byla hlavička, jen mě to vůbec nenapadlo! PA říká, že vyráží za mnou.

To tlačení nevycházelo z mé hlavy, jako že TEĎ musím tlačit. Moje tělo SAMO tlačilo, a to byla taková síla! Bylo to úplně jiné, než ty vlny předtím, už jsem necítila bolest, jen ten obrovský tlak. Stihla jsem si ještě dojít na wc a pak se přemístila do vany. Ztrácím přehled o čase a prostoru, můj muž je u mě a já velice oceňuji, že na mě nemluví a nedotýká se mě, jsem při vlnách plně ponořená do sebe. On je tam jen se mnou. Při každé vlně vydávám zcela přirozeně velice hluboký zvuk. Jinak to ani nejde. Mezi vlnami se cítím úplně klidná, připadám si trochu jako omámená  Při další vlně cítím, že se hlavička posunuje směrem dolů, jako by se miminko odrazilo, cítím to v podbřišku. Sahám si mezi nohy a cítím vyklenutí, tvar hlavičky. Ještě ale nevychází ven. Dovoluji mému muži, aby si také sáhnul, oba žasneme!

Volá mi PA, že už stojí venku před dveřmi, muž jí jde dolů otevřít… Jsem teď v koupelně sama. Další zatlačení, vykoukne temínko a pak opět zaleze dovnitř. Další zatlačení, venku je vršek hlavičky, nahmatávám čelíčko – hladím ho a říkám svému miminku, jak moc ho miluju, jsem v slzách štěstí. Při dalším zatlačení vychází celá hlavička a záhy na další zatlačení maličký vyklouzne ven. Vidím jeho obrys pod vodou pode mnou. V tom se ve dveřích koupelny objevuje moje PA. Vytahuji miminko z vody, hodně pláče, ale tím alespoň víme, že je v pořádku, tisknu ho k sobě, přichází i manžel. Náš Raphael je na světě! Už nepláče. Jsem úplně omámená štěstím a láskou… Je 1:55 ráno.

Už si přesně nepamatuji, co se odehrávalo, chvíli jsme takto byli ve vaně, a pak jsme se společně s miminkem přesunuli z vany na podlahu na přichystané osušky. Nekonečně dlouho se na sebe díváme… Prohlížím si pupečník, je hodně dlouhý, celkem tlustý. Malý se přisává k prsu, ke kterému ho, na pobídnutí mojí PA, přikládám. Poté vychází placenta, vše je v pořádku, je celá. Zranění nemám, až na oděrku, žádná. Krev v pupečníku už dotepala, můj muž ho přestřihává. PA kontroluje miminko kousíček ode mě, zatím co já se sprchuji.

Strávili jsme celé ráno a den společně s mužem a naším Raphaelkem v posteli. Ten pocit je tak úžasný! Nikam jsme nemuseli, bylo nám dobře, oxytocin fungoval  ani unavená jsem nebyla  Následující dny po porodu jsem byla čilá a cítila jsem se moc dobře. Užívala jsem kapsle z placenty.

Trochu mě mrzí, že nebyl přímo u toho, když malý vyklouzl ven… Uvědomuji si ale, že při vizualizaci mého ideálního porodu jsem si představovala, že rodím sama, tak možná proto  a možná proto to nestihla ani PA.

Porod jsem měla tedy přesně takový, o jakém jsem snila!

S Ivanou K. jsem se nikdy přímo nesetkala, ale hodně žen, které ji kdy potkaly, o ní krásně mluvily.

Veliké Díky všem ženám, které tu své porodní příběhy už sdílely. Moc mě inspirovaly a posílily! Všem ženám přeji krásné porody a hodně důvěry v sebe samé a v moudrost vašeho těla 

Kateřina Dixon

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 904. Náš rychlo-porod

 

Vědomé dítě od početí po zrození

Tento text vznikl jako předmluva k plánovanému českému vydání knihy D.Chamberlaina Pohled do mateřského lůna. Velmi ráda ho zveřejňuji i jako podporu pro samostatné porodní asistentky. Můj porodní i těhotenský příběh už zde vyšly dříve (Všechno zlé je pro něco dobré, Jeden optimistický těhotenský, Pokorně děkujeme).

S láskou Hanka Farkačová

Vědomě i před početím

Připadala jsem si občas jako magor, když jsem, nervózní ze zpožděné menstruace, prosila směrem k nebi „ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne…“. Představovala jsem si, jak tam někde na obláčku sedí dušička a chystá se k nám.

Moje maminka často říkala „Když tě chce pánbůh potrestat, splní ti přání. A já jsem si přála holčičku.“ Až mnohem později jsem pochopila, jak velká láska se za tím prohlášením skrývala, a tak moje cesta ke spokojenému ženství byla poměrně trnitá. Být ženou je přece za trest.

Jedním z důležitých kroků bylo vysazení hormonální antikoncepce, kterou jsem začala brát mnohem dřív, než jsem vůbec měla frajára. Když jsem si přečetla, co to v mém těle dělá za paseku, měla jsem vztek a řekla jsem „už nikdy víc“. Byla jsem uprostřed studia na vysoké škole. „Ty jseš blbá, co když otěhotníš?“ Znělo ze všech stran. Na to jsem neuměla odpovědět, věděla jsem ale, že tyhle jedy ve svém těle nechci. A tak jsem té dušičce na obláčku pravidelně každý měsíc domlouvala „ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne…“.

V posledním ročníku mě čekal semestr v zahraničí. Cítila jsem, že tento pobyt je pro mě klíčový, že tam za každou cenu chci jet, že to bude důležité pro mou cestu k sobě. Před odjezdem jsem měla opravdu velké zpoždění. Doslova jsem šílela. „Ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne… Počkej po Španělsku, pak už tě přijmu. Je to pro mě ohromně důležité, počkej ještě, pak už ti otevřu své tělo i svoji náruč.“ Vytoužená měsíční krev přišla, já jsem nastoupila do letadla a konečně jsem si od toho modlení k obláčku oddychla, protože partnera jsem několik měsíců viděla jen přes skype. A byly to opravdu měsíce pro mě klíčové, naplněné studiem ale i osobním rozvojem. Na svou dohodu s děťátkem na obláčku jsem pomalu zapomněla.

Otěhotněla jsem ještě ten den, kdy jsem vystoupila z letadla zpět v matičce Praze.

Parťák v bříšku

Když jsem to zjistila, zažívala jsem velkou směs pocitů: radost a strach, štěstí a zděšení, hrdost a údiv. Postupně se mezi nimi objevil i jeden, který nebyl můj. Zvědavost a tak trochu zmatek: „Co děláš, maminko, vždyť jsme se tak přece domluvili, přece jsi řekla po Španělsku, no tak jsem tady.“ Náhle se mi připomněla ta zapomenutá dohoda s miminkem na obláčku, že po návratu ze studijní cesty už se mu otevřu. A tak jsme ho přijali.

Otěhotněla jsem neplánovaně a přesto v ten pravý čas. Zažívala jsem úžasné období plné přímo mystických zážitků, které mi nevěří snad ani můj muž. Já bych tomu také nevěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl. Ale když jsem komunikovala se svým dítětem v bříšku, byla to ta nejnormálnější věc na světě.

Požádala jsem ho o podporu a pomoc při dokončování studia, zbýval mi poslední semestr a státní závěrečné zkoušky, taky jsem si chtěla udělat řidičák. S pomocí miminka jsem vše zvládla v pohodě a s úsměvem, státnice a zkoušku v autoškole dokonce v jeden den. Pamatuji se, že jsem se cítila jakoby něžně zdrogovaná jeho láskou.

Když jsem si dělala starosti, jak to všechno zvládneme, aby se naše malé narodilo v klidu a v lásce (což v českých porodnicích nebývá zvykem), ozvala se z bříška písnička. Stála jsem na zastávce, lámala si hlavu nad tím, jak obelstít nepřátelský systém a najednou vnímám, že si mimoděk broukám nějakou melodii. Jen jsem to pozorovala a broukala dál, melodie měla stále jasnější obrysy a postupně se začala vynořovat i slova. Vzala jsem papír a tužku a jen jsem zapisovala, co přišlo. Z jednotlivých slov se postupně poskládal popěvek:

Máma moje máma
to je láska nade vše.
Máma moje máma
ta je všechny přemůže.

Pamatuji si, že jsem se v té tramvaji rozbrečela a šeptala: „Taky tě mám moc ráda, maličké“.

A už jsem nepochybovala, že my dva to spolu zvládneme. Jsme přece parťáci.

Taky mi posílal obrázky. Viděla jsem je ve svých myšlenkách, obvykle při usínání. Ve víru obrazů a myšlenek z celého dne se mi náhle za zavřenýma očima objevil obrázek, který nebyl můj. Zářil jasným světlem a přehlušil všechny ostatní myšlenky. Takový obrázek mi malý poslal, i když jsem odmítla vyšetření ultrazvukem. Cítila jsem, že je to tak v pořádku, ale paní doktorka mě notně vystrašila. Požádala jsem malého, aby mi dal najevo, jestli jsem udělala správně. V mých myšlenkách se objevilo malé zářivé srdíčko. „Všechno v pořádku, mami.“

Dokonce jsem i nakreslila pár intuitivních obrázků. Bylo to, jako by někdo jiný kreslil mojí rukou. Nevěděla jsem dopředu, jaký bude příští tah, ale poté jsem věděla, co který tah a která barva znamená. Takhle jsem se dozvěděla, že čekáme chlapce.

Pár týdnů před porodem jsme spolu složili ještě jednu písničku na melodii, kterou jsme spolu poslouchali u táborového ohně.

Náš čas už končí, voda mizí v tmách,
náš čas už končí, lásko má.
Náš čas už končí, lásko má,
a nás teď čeká velká práce, víš,
na svět je cesta daleká.

Budu Ti zpívat, písně krásné pět,
budu Ti zpívat, lásko má.
Budu Ti zpívat, lásko má,
o tom, že krásné místo k žití
skýtá ten náš svět.

Budu Tě chovat, v náručí Tě nosit,
budu Tě chovat, lásko má.
Budu Tě chovat, lásko má,
to abys věděl, že v náručí mém
bezpečí vždycky nalézáš.

Budu Tě kojit, potravu Ti dám,
budu Tě kojit, lásko má.
Budu Tě kojit, lásko má,
a s velkou láskou tělo mé
se o Tě postará.

Budu Tě líbat, tělíčko Tvé hladit,
budu Tě líbat, lásko má.
Budu Tě líbat, lásko má,
prostě jen proto, že Tě ráda mám,
prostě jen proto, že jsi náš.

Budu Tě chránit, podporu Ti dám,
budu Tě chránit, lásko má.
Budu Tě chránit, lásko má,
to abys věděl, že vše se zvládnout dá,
to abys věděl, že nejsi sám.

Budu Tě učit, vše co sama znám,
budu Tě učit, lásko má.
Budu Tě učit, lásko má,
že pravda vroucí v čistém srdci Tvém
jen pro Tě vždycky zaznívá.

Já porodím Tě už brzy, porodím Tě,
já porodím Tě, lásko má.
Já porodím Tě, lásko má,
a od té chvíle, navždy budu
pro Tě máma Tvá.

Poslední komunikace proběhla pár dní před porodem. Měla jsem opět obavy. Už jsem se nebála porodu, ale nikdy jsem ještě nepečovala o žádné miminko, nevěděla jsem, jak se to dělá, co když to nezvládnu… Při jednom meditačním cvičení jsem se ho zeptala, proč si vybralo za rodiče právě nás. Odpověď zazněla sborovým hlasem našich srdcí: „Protože vy dva jste pro mě ti nejlepší.“

Náš syn vplul do naší náruče v klidu a lásce tak, jak jsme si to spolu představovali. V bazénku v naší ložnici, za přítomnosti svého táty a jedné úžasné porodní báby. Měl doširoka otevřené oči a vůbec neplakal. A jak to bylo dál? Za ten necelý rok, co už je na světě, už se samozřejmě něco naplakal, dokonce i navřískal. Ale nikdy se nestalo, že bych nevěděla proč nebo co s tím. Za nedlouho oslaví svoje první narozeniny a já se opět modlím k obláčku: „Teď ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne, počkej, až tvůj bráška trochu odroste, budu pak mít na tebe víc času, teď ještě ne…“

Nápěv naší písničky od táborového ohně.

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 892. Vědomé dítě od početí po zrození