Moje tri príbehy

Príbeh prvý: So smutným koncom

Bábätko sme si veľmi želali. A veľmi sme sa pri jeho „výrobe“ snažili. Keď nedorazila menštruácia, urobila som si tehotenský test a boli tam – dve čiarky. Jupí! No pár dní potom som začala špiniť. Tak som zašla za doktorom. Ultrazvuk nič moc nevidel, tak mi urobili krvné testy. Keď som odtiaľ odchádzala, mala som veľmi zvláštny pocit – žeby predtucha? Špinenie sa stupňovalo a mne malo byť hneď jasné, čo sa deje… Začala som krvácať a silno… Volala som doktorovi: „Áno, ste tehotná.“ A mne začalo pomaly dochádzať… Odviezla ma húkajúca sanitka, do Motola. Tam ma nechali dve hodiny sedieť v čakárni. Nedokázala som prestať plakať. Keď ma nakoniec prijali a sestra ma poslala vyčúrať sa, tam sa to stalo… Cítila som, ako odišlo, na záchode… Keď som jej priniesla krvavočervený moč, spýtala sa ma, či menštruujem. Je to možné? Haló, priviezla má rýchla – ja tu potrácam. Doktor len sucho potvrdil, čo som ja už dávno vedela: „Musíte ísť na kyretáž. A neplačte, príroda je múdra, vie, čo robí.“ A znova čakanie, našťastie už s mojim manželom. Doktorka na príjme bola milá. Obliekli ma do košele, ktorá viac odhaľuje ako zahaľuje a bosá som cez celú chodbu kráčala na sálu. Cítila som sa tak ponížene. Potom to už išlo rýchlo – koza, tváre v rúškach, narkóza… A prázdnota, bolesť a nekonečný smútok…

Príbeh druhý: Theodor

Jedného dňa znova nedorazila menštruácia. No po predchádzajúcej skúsenosti so smutným koncom, sme sa s manželom rozhodli, že sa nebudeme predčasne tešiť, ani robiť test. Ale ja som to vedela…Vedela som, že je tam a že tentokrát už s nami zostane. Po niekoľkých dňoch som začala špiniť (to je mi nejaké povedomé…) a preto som hneď zašla za doktorom: „Áno, ste tehotná, dám Vám nejaké lieky, aby sme ho podporili.“ A tak špinenie prestalo a začalo sa jedno z najkrajších období v mojom živote. Tehotenstvo bolo úžasné, nádherné, dokonalé. Cítila som sa neopísateľne žensky, krásna. V 16 tt. som ako neskúsená „prvotehuľka“ zašla na Tripple test – hraničné výsledky, návšteva Gennetu. Ja som však cítila, že je všetko v poriadku. Aby som sa utvrdila, že moje pocity sú správne, zašla som do pôrodného domu „U Bociana“ a tam ma milá pôrodná asistentka, pani Z. uistila, že to, čo cítim je správne a že tomu mám veriť. Potom už tehotenstvo prebiehalo skvele. Cvičila som tehotenskú jogu, čítala Odenta, pripravovala pôrodný plán… S manželom sme zašli na predpôrodný kurz k „Bocianovi“ a uistili sa v tom, že prirodzená cesta je tá jediná správna. Pôrod doma však nebol možný, pretože naše bábätko sa rozhodlo prísť na svet „prdelkou napřed“ (áno, už od narodenia, má vyhranený názor na svet :-)). A tak sme si vybrali Hořovice, kde ma nechali rodiť prirodzene. Teda tak prirodzene, ako to v danej situácii bolo možné: „Ak chcete rodiť prirodzene, musíte urobiť, čo vám povieme.“ A ja som chcela, cisársky rez bol mojou nočnou morou! Aj napriek tomu, že sa nesplnili moje pôrodné priania, že som na konci dostala oxytocín a ATB (12 hodín od odtečenia plodovej vody), že som rodila v polosede a bola nastrihnutá a že moja placenta nevyšla von sama, na pôrod mám len príjemné spomienky. S manželom sme sa veľa smiali. Bolo to rýchle (cca 4 hodiny) a svojim spôsobom orgazmické. A tak sa narodil náš THEODOR. Ale… Rozdelili nás: „Je unavený, musí ísť do inkubátora a vy ste stratili veľa krvi, musíte si odpočinúť.“ A ja som súhlasila 🙁 Dodnes si to vyčítam…Obrali nás o našu zlatú hodinku, nemohli sme sa zamilovať (prvý krát sme sa videli až po dlhých deviatich hodinách :-(). To spôsobilo problémy s kojením a to, že som mala strach – strach, či sa o neho budem vedieť postarať (bol taký krehučký). Trvalo nejakú dobu, než som si začala ako matka veriť. Ale zvládli sme to ( a kojili sme sa do 20 mesiacov:-)) a ON splnil moje poslanie na tejto zemi: byť matkou. Dnes má Theo skoro tri roky a je úžasný, je proste skvelý. Je z neho veľký brat – brat bábätka, ktoré sa narodilo doma – ale to je už iný príbeh 🙂

Príbeh tretí: Oliver

Tretie tehotenstvo nás zasiahlo ako blesk z jasného neba. Bábätko sme v tom čase neplánovali. Boli sme naozaj prekvapení, možno až zaskočení (keďže môj manžel bol presvedčený, že nemôžem byť tehotná). Trvalo nám, hlavne mne, nejakú dobu, než sme to spracovali a začali sa tešiť. Potom sa znova začalo prenádherné obdobie. Tehotenstvo bolo dokonalé (tentokrát bez Tripple testu a trošku náročnejšie, keďže sme už doma mali staršieho brata). Bruško bolo každým dňom väčšie a väčšie a my sme začali uvažovať o tom, že teraz by to mohlo a malo byť inak. A tak som stretla našu, hovorme jej Nana. Už po prvom telefonáte som vedela, že ona je tá „pravá.“ Potom sme sa stretli a to už bola „čistá láska“. Stretávali sme sa, rozprávali sme sa a tešili sme sa. Dokonca sme sa stihli ešte aj presťahovať (dva týždne pred) a Nana nás navštívila, aby okukla terén. Deň pred dňom D, keď som bola posledný raz v doktorskej poradni, ma moja doktorka (mimochodom skvelá ženská, normálna a ľudská) uistila, že dnes, ani zajtra ešte neporodím, a že v pondelok sa mám ísť ukázať do pôrodnice, kde chcem rodiť – bolo to štyri dni pred termínom. Keď som volala Nane, tá mi povedala, že sa poriadne vyspíme a ráno sa do toho pustíme. Ako múdra žena povedala, tak aj bolo. O jednej v noci mi odtiekla voda (manžel si myslel, že sme vytopili susedov, keď som ho budila so slovami: „Voda.“), o šiestej dorazili prvé silnejšie kontrakcie a aj Nana, o ôsmej sme vyprevadili nášho staršieho na výlet a 11.34 tu bol náš OLIVER. Bolo to rýchle, krásne, orgazmické, veselé, plné rešpektu, lásky a pokoja. A za to vďačíme našej Nane a jej odvahe prežiť s nami tento krásny moment u nás doma. Nikdy som sa necítila silnejšia, krajšia, dokonalejšia, sebavedomejšia. Cítila som sa ako bohyňa.

Ďakujem Vám milé odvážne, múdre a krásne ženy. Ďakujem Vám Ivana za dokonalú knihu „Hovory s porodní bábou“ a ďakujem našej milej Nane za to všetko, za ten krásny dar, nezabudnuteľný zážitok. Nabudúce do toho ideme znova bez mihnutia oka. DOMA!!!

Veronika Posar
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
912. Príbeh prvý: So smutným koncom
913. Príbeh druhý: Theodor
914. Príbeh tretí: Oliver

 

Jeden hezký příběh

Jsem moc šťastná za to, že jsme se rozhodli strávit konec těhotenství, rození i šestinedělí s porodními asistentkami. Bez nich bychom asi neměli tak krásný zážitek.
Na radu kamarádek jsem se rozhodla rodit v Neratovicích – byla jsem se podívat i v Podolí, kde jsem se na začátku těhotenství registrovala (nechtělo se mi tam hlavně kvůli tomu, jak velká porodnice to je).

Z porodních příběhů, které slýchám, nabývám dojmu, že připravit se na porod v nemocnici je nezbytnost každé rodičky. Za svou informovanost jsem vděčná předporodní přípravě Ivany Königsmarkové. Spoustu věcí jsme si s přítelem vyjasnili a mohli jsme si celé těhotenství i porod užít. I když jsem se na začátku registrovala v Podolí (pro případ komplikací) chtěla jsem rodit v Neratovicích (kamarádky tam měly dobré zkušenosti). Protože jsem měla rodit v době, kdy už tam nepracovaly známé porodní asistentky Miládka s Věrou, myslela jsem, že budu spoléhat na to, že tam bude nějaká milá porodní asistentka a s porodním minimem načerpaným na kurzu, vše s přítelem krásně zvládneme. Pak mi to ale nedalo a do Neratovic jsem zavolala, jestli si můžu svou PA vybrat. Zeptala se mě, koho bych si představovala, nebo jaký porod bych si představovala. Řekla jsem, že jsem chodila k Ivaně na kurz a ona už věděla. Takhle jsem se dostala k usměvavým porodním asistentkám Lucce Pařízkové a Lucce Kochánkové. Mé druhé šťastné rozhodnutí pro pohodový porod (první bylo navštěvovat Ivany předporodní kurz). Hned jak jsme se začaly bavit, bylo jasné, že naší představu o porodu bez násilí chápou a nejen to.

Stejně jako jsem se těšila na každý kurz s Ivanou, tak jsem se těšila na každé setkání s nimi. Pro zavedení porodopisu a dalších administrativních nemocničních nezbytností jsem navštívila před porodem Neratovice. Vzala jsem si sebou kamarádku, tak to bylo vlastně docela v pohodě – při natáčení monitoru jsme si povídaly. Ale poradna u pana doktora Mušky byla hrozná. Od svého gynekologa jsem zvyklá na lepší vybavení a vychování. Nešlo ani tak o vnitřní vyšetření, které bych bývala radši odmítla, ale že mě pan doktor ani nepozdravil, natož se sám představil. A i tohle je jeden z důvodů, proč jsem byla tak šťastná, že už nebudu muset chodit na kontrolu sem. Zároveň jsem se bála, že na pana Mušku narazím při porodu. Další přeporodní vyšetření jsem absolvovala s Luckama příjemným povídáním, prohmatáním břicha a poslechem miminka přes břicho.

První kontrakce začaly asi v půl sedmé ráno den před stanoveným termínem. Když jsem si byla jistá, že nejde o poslíčky, zavolala jsem PA. Doporučily mi odpočívat ve vaně, a že až se to zpravidelní, dorazí k nám a doprovodí mě do nemocnice. Dorazily asi v pět hodin odpoledne a někdy před osmou jsme se rozhodli jet do Neratovic. Do nemocnice s námi jela už jen Lucka Pařízková (tou dobou ještě v Neratovicích pracovala narozdíl od Lucky Kochánkové). Vše probíhalo dobře, do Neratovic jsme jeli bez obav, Lucky věděly, že pan Muška nemá službu a že naopak má službu jeden moc milý pan doktor, což se potvrdilo. Doktor Richard Sabol byl při příjmu zdvořilý a klidný – to mi hodně pomáhalo. Zeptal se, jestli ho budeme chtít při porodu, odvětila jsem, že ne, že děkujeme, že nám “postačí” Lucka. Vůbec všude byl klid – byla neděle večer – možná proto. V Neratovicích jsme moc času nestrávili.

Po příjmu jsem si nechala dát na pokoji kapačku s antibiotiky (měla jsem pozitivní test na streptokoka a asi jsem chtěla předejít případnému riziku – teď bych se tomu radši vyhla…mít kontarkce a kapačku v ruce není nic příjemného), potom už jsme šli do koupelny – obrovská vana s horkou vodou a vonnými oleji a svíčkami mi udělala dobře, asi ten rozmarýn a to všechno zapůsobilo, já se dostatečně otevřela a přesunuli jsme se na sál, kde opět Lucka udělala příjemnou atmosféru (ztlumené světlo, klid, teplo). První porodní poloha – na kolenou opřená o balón – mi vyhovovala celý porod (mohla jsem tak mít uvolněné kyčle, ve kterých jsem bolest cítila nejvíc). I přes bolesti a moje hlasité naříkání Lucka byla celou dobu klidná a já měla úplnou důvěru, že dělá přesně to, co je potřeba a nic navíc. Když jsem potřebovala silnější kontrakce a syn byl dlouho jen částí hlavičky ven, Lucka přiskočila s rozmarýnovým olejem a pomohla mi tím k delším kontrakcím a to mi pomohlo v porození Antonína. Hned mi ho mezi nohama podávala dopředu, ať si ho můžu vzít. Vylezla jsem na porodní křeslo a se synem v náručí jsem porodila placentu a nechala si od pana doktora zašít drobná natržení. Narodil se těsně před půlnocí na začátku ledna. Apgar skóre 10-10-10. Lucka musela jít další den od rána na svou regulerní službu a tak jsme s přítelem a synem na sále na dvě hodiny osaměli. Potom jsem šla se sestrou na pokoj a přítel se synem na prohlídku a měření. V noci proběhla zbytečná situace, kdy jsem šla na sesternu poprosit, jestli mi sundají kanylu. Odvětily mi otázkou, jestli jsem už byla na záchodě. Kanylu mi vyndají, až když se vyčůrám. Asi jsem byla hodně unavená, a tak jsem uposlechla. Zaúpěla jsem si na záchodě a pak znova zašla na sesternu, kde mi kanylu vyndaly a já se mohla jít trochu vyspat k našemu drobkovi.

Ráno, jsme absolvovali školení ohledně přebalování a podobně. Naznačili jsme, že bychom rádi co nejdříve domů. Po telefonátu s naší pediatričkou, podepsání reverzu a ujištění, že bereme zodpovědnost za naše dítě na sebe, jsme byli propuštěni. Po obědě jsme vyrazili. V nemocnici jsme dohromady nestrávili víc než 18 hodin.. Nikdo mi nenabízel léky na úlevu od bolesti, nikdo nemluvil o urychlení porodu, vyvolávání, nástřihu hráze, nikdo neprosil mého přítele, ať počká za dveřmi a nikdo mi nechtěl ani na chvíli syna odnést. Jsem si dobře vědoma toho, že to je díky porodní asistentce Lucce, která nás toho všeho uchránila a připravila nám ostatní personál, že už chceme jít domů a že to zvládneme. Po zbytek šestinedělí k nám chodily domů radit a zodpovídat otázky. Paní pediatrička za námi taky přišla na první dvě prohlídky domů. Takže v pohodě a v klidu domova jsme řešili a dozvídali se rady, jak se starat… Lucky všude doporučuji. Každému bych přála takovou pohodu.

Kateřina
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 925. Jeden hezký příběh