Vše začalo na podzim roku 2003, kdy jsem ze zdravotních důvodů musela vysadit všechny léky a tedy i antikoncepci. Dohodli jsme se s tehdy mým budoucím manželem, že tomu necháme volný průběh. Vždyť lékaři hrozili, že to možná nepůjde díky častým zánětům vaječníků nijak lehce, jestli vůbec.

Adélka

Na konci zimy jsme se už mohli radovat ze dvou čárek na těhotenském testu a lékař potvrdil těhotenství a určil TP na 17.12.2004.

Těhotenství probíhalo hladce, jen nezdolná únava a nutnost spát snad 20h denně byla nepříjemná. Nevolnosti mne postihly asi na dva týdny v druhém měsíci, jinak jsem neměla žádné potíže.

Ke konci těhotenství jsem absolvovala nakonec dva na sobě nezávislé předporodní kurzy, chodila jsem cvičit a plavat a to až do posledního týdne.

V průběhu jsem užívala multivitaminy pro těhotné, asi v poloviční až 1/3 dávce, která je doporučena, od cca 7. měsíce hořčík, na konci těhotenství pak maliníkový čaj. Poslední asi měsíc jsem masírovala hráz.

Kontroly jsem absolvovala u svého gynekologa dle rozpisu, žádné zvláštní testy jsem nepodstoupila. Standardním vyšetřením byl test v 16.tt na Downův syndrom a další vady.

Za celé těhotenství jsem přibrala 22kg.

V 39. týdnu jsem byla odeslána do porodnice s podezřením na málo plodové vody. To se prokázalo, ale prozatím jsem chodila na monitor a vše bylo v pořádku. Doma jsem zkoušela „osvědčené“ metody vyvolání porodu, jako horká koupel, skákání na míči, sex, svařák a podobně, ale nic nezabíralo. A tak mne pozvali na 16.12. na zátěžový test. Ten byl v pohodě, hotový do oběda. Pak jsem ale několik dlouhých hodin čekala na výsledek, který nám přišel sdělit sám pan primář po večeři. Test je v pořádku, a protože mají novou mašinu, která umožňuje snímat miminko přes hlavičku, tak mne prý nechá rodit spontánně. Ráno budeme vyvolávat.

Noc byla děsná, stres a vedro udělali své a já toho moc nenaspala, ale přišlo ráno a s ním první procedury. Čekal mne klystýr, tabletka a napojení na monitor. Na lůžku jsem pak strávila asi polovinu porodu. Kontrakce přicházely pozvolna, pomalu, a tak to nebyl žádný problém, když začalo přituhovat, pomáhaly masáže zad od tatínka a pak mne konečně propustili na balon. Tam jsem se kroutila, prodýchávala a v pohodě zvládala i silnější kontrakce. Když už jsem si říkala, že to je fakt síla, že si snad řeknu o něco na bolest, přišlo nucení k tlačení a rychlá kontrola PA konstatovala, že rychle, rychle, budeme rodit. Napolohovala lehátko do polosedu, zapřela si nohu o svůj bok, stejně to udělala žákyňka s druhou nohou a na 3 zatlačení byla Adélka venku. Po chvíli na břiše přestřihl tatínek pupečník, malou si vzali na pult, kde ji hned ošetřili, zvážili 3050g a změřili 47cm. Popsali a zabalili a už jsme mohly zkusit první přiložení. Adélka se ukázala jako savec a pořádně se napila. Po chvíli usnula a my se mohli těšit z našeho krásného uzlíčku další asi 2 hodiny.

Placenta vyšla ven dobře, poporodní poranění byly hlavně uvnitř a poměrně rozsáhlé. Šla ven moc rychle. Hráz v podstatě nepoškozena.

Spolupráce s PA byla velice dobrá, i když sporadická. Ono to vlastně nebylo potřeba.

Z porodního sálu si Adélku odvezli kolem 16h a mne asi až za hodinu. Po převozu jsem si chvíli odpočinula, a pak se začala shánět po dítěti. Byla jsem ale stále odesílána zpět na pokoj, že toho mají moc, že ještě není dostatečně prohřátá, že ji ještě neviděl lékař… a tak dlouho jsem je otravovala, až mi ji ve 21h donesli. Bylo to hrozné čekání a ještě horší bylo zjištění, že kdyby se pořádně nenapila po porodu, tak by jí dali příkrm, aniž by se mne kdokoliv zeptal (udělali to našim spolubydlícím). Spolupráce s dětským oddělením byla dost hrozná, ale naštěstí jsme je víc nepotřebovaly.

Poporodní komplikace nebyly, jen slabá žloutenka a kopřivka (nebo podle nynějších znalostí zřejmě pustulóza), která byla přiřknuta mandarince před porodem, a nikdo ji neřešil víc, než setřením hnisavých pupínků lihem. Kojení šlo bez potíží.

Eliška

Po dokončení VŠ v roce 2007 jsme plánovali druhé miminko, ale hormony se vzbouřily a tak jsme to zvládli trošku dřív. Dvě čárky na testu jsem objevila asi 3 dny po státnicích.
TP 29.2.2008

Opět se dostavila únava, ale nebyla zdaleka tak hrozná, jako minule. Odpolední šlofíček byl dostačující. Bohužel s 2,5letou Adélkou ne vždy proveditelný. Horší byly nevolnosti, které se objevily v druhém měsíci a v podstatě přetrvaly po celou dobu těhotenství. Nikdy jsem nezvracela, ale neměla jsem k tomu bohužel daleko. Možná až přehnaná opatrnost a klidový režim celou věc zhoršovaly. Těžko říct. V půlce se k tomu přidaly křečové žíly na zevních rodidlech, což mne z počátku vyděsilo, ale člověk si zvykne. Bohužel je to poměrně omezující a bolestivá záležitost. Užívala jsem detralex, ale bez zjevného účinku. Snad že se progrese zpomalila.

Předporodní kurz jsem zavrhla jako nepotřebný, jen jsem si zašla asi na dvě přednášky na Latu. Odpolední cvičení jsem stíhala, stejně tak plavání.

Po odeslání do porodnice jsem upozornila na problém s plodovou vodou u předchozího těhotenství a v tu chvíli se mnou bylo jednáno, jako bych měla opět plodové vody málo. Jak se blížil termín, zase jsem zkoušela psí kusy, ale Elišce se ven nechtělo. Lékaři ale rozhodli, že nebudou nic riskovat a pozvali mne na vyvolání v den TP. Když tam přece bylo málo plodové vody…

K porodu jsem si tentokrát vzala porodní plán, jehož hlavním bodem bylo, že nechci odnést dítě z dosahu. Všude se píše, jak to není nutné, tak to třeba vyjde.

Porodní asistentka, paní středního věku si mne změřila odshora dolů, na porodní plán reagovala dosti opovržlivě a následně se mnou jednala jako s nánou… Zmínila jsem, že bych ráda zkusila porodní stoličku případně jiné alternativní polohy. Stoličku zavrhla s tím, že s křečovými žílami se o ní nedá uvažovat. Ostatní polohy jsme již neprobraly. Šla jsem na klystýr, který šel rychle ven. Kontrakce po zavedení tabletky naskočily velice zprudka. Hned silně, bolestivě a rychle za sebou. Balon jsem snad ani nezkusila, velmi brzo jsem vlezla do sprchy, odkud jsem nechtěla ven, neboť sprcha alespoň částečně tlumila bolest. Ve sprše jsem měla balon, na kterém jsem hledala úlevové polohy. Po čase PA přišla, sledovala jednu kontrakci a zmínila, že musím být ve svislé poloze, aby byly kontrakce účinné. Vzápětí opět odešla. Manžel mi byl velkou oporou, držel sprchu a směroval proud vody na nejbolestivější místo. Brzy jsem nechala průchod vyjádření bolesti a dral se ze mne řev raněného zvířete. Jak jsem pak kdesi četla, je to volání o pomoc… Bohužel nebyla vyslyšena. Jen mne PA přišla upozornit, že je to slyšet až do čekárny, kde jsou nastávající maminky, a že je děsím…

Tak to trvalo nějakou dobu, pro mne nekonečně dlouhou. Až bylo na čase vyjít ven a přejít k vlastnímu porodu. Lehátko bylo staré, to nové bylo kdesi v opravně. Pokusily se ho nějak napolohovat, ale bylo to moc v lehu… Nohy jsem měla zapřené, ale tlačení mi moc nešlo. Zřejmě jsem tlačila špatně, ale to jsem si odvodila jen z poznámek a náznaků. Pak kohosi zavolaly. Přišla obrovská paní a než jsem se nadála, hopsla mi na břicho. Mne se zatmělo před očima a nějakou chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nicméně pak stačilo zatlačit a Eliška byla venku. Tatínek přestřihl p. šňůru.

Poporodní poranění bylo minimální, Eliška se zdála v pořádku. Zase si ji vzali na pult, převážili a změřili (3450g a 50cm). Pak mi ji vrátili, zkusily jsme přiložit, ale moc se jí sát nechtělo.

Po nějaké chvíli ji odnesli na dětské oddělení. Ještě na porodní pokoj za námi přišla lékařka a začala opatrně povídat něco o tom, že Eliška není zcela v pořádku. Moc jsme se od ní nedověděli, že nám víc řekne neurolog, až ji prohlédne na druhý den. Byla jsem zcela vyděšená, ze své praxe fyzioterapeuta jsem znala různá neurologická onemocnění a představovala jsem si to nejhorší.

Na pokoji jsem měla Elišku brzy, a tak jsem si ji vybalila a sledovala zcela bezvládnou paži, ležící vedle tělíčka. Diagnóza zněla jasně. Poranění brachiálního plexu s následnou parézou paže. Snad horní typ, středně těžkého až těžkého stupně. Úroveň ukáže čas. Každopádně nás čeká celoživotní každodenní cvičení a Elišku v budoucnu potká nejedno zklamání a omezení. Zcela zbytečně. Vše mohlo být jinak…

Terezka

Překonala jsem zážitky z předchozího porodu, a jak Eliška odrostla batoleti a její poranění se ukázalo méně závažným, rozhodli jsme se pro třetí miminko. Od prvního plánování bylo ale zcela jasné, že k porodu nepůjdu jen s manželem, ale rozhodně chci sebou svého člověka. Nejprve jsem počítala s dulou. Znám jednu osobně z dob cvičení s miminky, a tak jsem ji kontaktovala. Byla ale těhotná, s termínem porodu asi měsíc po mne. Nechtěla jsem riskovat, tak přišla volba na jinou, pravděpodobně nejlepší dulu v Brně. Sešla jsem se s ní a domluvily jsme se, co a jak. Bohužel náš termín porodu 3.2.2012, těsně před jarními prázdninami, se jevil jako problém. Na jarní prázdniny jede pryč. Náhoda tomu chtěla a tak jsem asi 2 měsíce před porodem náhodou zjistila, že naše společná kamarádka je porodní asistentkou na volné noze. Hned jsem se s ní spojila a slovo dalo slovo a měla jsem jasno… Rodit budeme spolu.

Těhotenství bylo celkem v pohodě. Nevolnosti se objevily, ale aktivně jsem se snažila jim předcházet. Křečové žíly se objevily již ve 4 měsíci, ale počítala jsem s nimi, a už to nebylo tak zlé. Věděla jsem, co mám čekat.

Poslední měsíc byl nejhorší, obrovské břicho, únava, naběhlé žíly a oteklé nohy. Tak jsem hned ve 38. týdnu začala zkoušet přesvědčovat Terezku, že už má jít ven. Nakonec se rozhodla po úplňku, 8. února. Kolem 8h jsem cítila kontrakce a nevěděla, jestli jsou to zase poslíčci. Dala jsem si vanu a nic moc se nedělo. Kolem 10h se ale začaly zesilovat a tak se u nás naše PA stavila a vyšetřila mne. Zatím nebylo možné říct, co bude. Tak jsem prodýchávala na míči a po obědě si dala další vanu, kde mi praskla plodová voda. PA dala jasný pokyn, abychom vyrazili do Vyškova, kde má domluvené porody. Cesta byla rychlá, po dálnici to nevzalo víc jak 40 minut. Kontrakce byly silné a měla jsem co dělat, abych se vysvlékla a dovyplnila papíry.

Měli jsme k dispozici největší porodní pokoj. Po celou dobu jsme nebyli nikým rušeni. Začala jsem vkleče, kde se mi začaly odkrvovat nohy, a tak jsem přešla na stoličku, kde mne manžel podpíral. PA mě provázela každou kontrakcí. Upozorňovala na chyby, podporovala, radila… Kontrakce byly silné, dlouhé a stejně bolestivé jako minule. Ale díky radám, kterých se mi dostalo, to celé netrvalo ani hodinu a dalo se to snést, i když jsme si taky vyslechly svoje… Na závěr jsme se také přesunuly na lehátko, které mi napolohovala, a opět mi radila, jak na to. Na tlačení jsem v šeru u dveří zaregistrovala nějakou další osobu, byla to lékařka, která dozorovala porod. Byla tam tiše, skrytě. Do ničeho nezasahovala. Po mnoha kontrakcích se konečně Terezka dostala ven. Byl to macík (4150g a 51cm).

Dostala jsem ji přímo na kůži, kde mi ji zabalily do mého červeného ručníku. Pupečník dotepal a tatínek ho přestřihl. Na sobě jsem Terezku měla po celou dobu. Po chvíli jsme ji přiložily, přisála se hezky. Na vážení si ji vzali do sousední místnosti a mohl s ní jít tatínek. Osprchovala jsem se, malou choval manžel. Pak jsme ji dali do postýlky a společně přešli na oddělení. Tam mi řekli, že malou vykoupou. Zkoušela jsem se bránit, chtěla jsem si ji umýt sama, ale měli pravdu, sotva jsem stála na nohách… To byla jediná chvíle, kdy se nám ztratila z očí.

Poporodní poranění minimální, pocit z porodu… No endorfiny se asi někde zapomněly, ale přesto na tento porod budu vzpomínat jako na ten SPRÁVNÝ, který bych přála svým dcerám.

Přeji Ivaně jen to dobré a stejně tak i nám všem ženám, dcerám a vnučkám. Velmi si cením nejen Ivaniny práce a doufám, že na to vše budeme jednou vzpomínat s úsměvem nad nově narozenými spokojenými dětmi 🙂

Eva z Brna

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
940. Příběh první – Adélka
941. Příběh druhý – Eliška
942. Příběh třetí – Terezka