Rozhodla jsem se sepsat oba dva své porodní příběhy s nadějí, že mohou někomu dalšímu pomoci, tak jako jiné příběhy pomohly mně…

První příběh

Na porod svého prvního dítěte jsem se připravovala na kurzu u duly, kterou jsem si nakonec vybrala i jako doprovod k porodu, a moc se na něj těšila. Jako místo narození našeho prvního dítěte jsme vybrali relativně malou porodnici v Boskovicích, kde jsme se narodili oba s manželem, rodila tam většina mých kamarádek, příbuzných… Všichni si to tam moc chválili, takže bylo rozhodnuto. Moc jsem si přála rodit přirozeně a v podstatě jsem si ani jinou variantu nepřipouštěla.

Udělala sem si tedy registraci, jezdila do porodnice na CTG, chtěla zkonzultovat svůj porodní plán… Mladá lékařka si jej jen vzala, že si to založí a okopírují pro novorozenecké oddělení. Překvapilo mě, že se na to ani nepodívala, a tak jsem se začala ptát na konkrétní věci sama – a nic z toho prý není problém… ani porod do vody.

Vzhledem k tomu, že jsem „přenášela“, moje doktorka (1) chtěla, abych ve 41+0 tt přijela do porodnice na vyvolání – vysvětlovala jsem jí, že chci ještě počkat, tak mi udělala (samozřejmě bez předchozího upozornění, se slovy „objela jsem vám čípeček“) ve 40+5 tt. Hamiltona s tím, že mám za dva dny přijít na kontrolu do porodnice, že bude mít službu, a případně bychom porod vyvolali – na to už nedošlo, protože jsem začala v noci (cca ve 2 ráno) špinit a probudila se s kontrakcemi cca po 4 minutách.

Protože jsem špinila, odjeli jsme raději do porodnice (což se ukázalo jako chyba), kde jsem se ptala, jestli je to nějaký problém a jestli máme zůstat nebo jet domů. Nechali si nás tam (bylo tam zrovna úplně prázdno – dnes si říkám, že možná i proto).

Na příjmu byl MUDr.(2), který mi ihned oznámil, že “na jeho službě se nic jako porod prvorodičky do vody dít nebude”. Pěkné přivítání. Měla jsem to přece zkonzultované s jinou doktorkou, která tvrdila, že není problém. Tehdy mě nenapadlo, že by to pro někoho jiného problém být mohl… Sice to bylo nepříjemné, ale neřešili jsme to.

Přes noc se už nic moc nedělo. Další den manžel odjel ještě domů – jen jsem špinila a stahy byly nepravidelné. Kolem tuším 16 hodiny jsem volala dule, že se to začíná rozjíždět, pravidelné kontrakce. Přijela kolem 18. Otevírala jsem se velmi pomalu… Po jejím příjezdu jsme si nechali napustit vanu (stále jsme na celém porodním byli jen my), kde mi to nakonec stejně nebylo moc příjemné… Dula seděla vedle vany a povídaly jsme si, když přišla PA (staniční sestra (3)) a podrobila ji tak ponižujícímu výslechu, že jsme obě žasly, ale dula to skousla a neřešila.

(“A vy jste kdo?”
“Dula.”
“A jste zdravotník?”
“Ne, jsem dula a doprovázím ženy k porodu.”
+ pár dalších otázek, které si už nepamatuji – s příšerným despektem v hlasu 🙁 )

Tato PA nás bohužel chodila “obšťastňovat” svými výlevy i dále. Pamatuji si, že mi v jednu chvíli prostě “musela” natočit monitor a malý zrovna spinkal – mezi kontrakcemi jsem jí vysvětlovala, že se před chvílí hýbal a že asi spí, že to natočíme za chvíli. Začala na mě hulákat, že to potřebuje natočit a jestli to děcko nevzbudím, zavolá pana doktora a ten mi píchne vodu. Uf. Dala jsem si kousek čokolády, po chvíli se syn vzbudil… dodnes nechápu, proč jsme si nejpozději po tomto výstupu nenechali PA vyměnit. Pak nám tam ještě chodila “brečet” (vždycky přišla, odešla a zase se vrátila) něco v tom smyslu, že “ona nikdy nikomu neublížila a že my ji nenecháme dělat její práci a ona z toho bude mít akorát problémy”.

To bylo někdy v noci, přesně už nevím – ale dost mě stresovala, vždycky když odešla, kontrakce se postupně rozjely, pravidelně – jak zase přišla, zastavilo se to. Pamatuji si, že nejlíp mi bylo, když jsem mohla klečet opřená o křeslo a nikdo mě nerušil… Tyto okamžiky však netrvaly příliš dlouho.

Nepříjemné bylo i zjištění, že na porodním oddělení sice mají klimatizaci, ale na mém nadstandardním pokoji „fouká“ nejméně a v ostatních pokojích (kde stejně nikdo nebyl) a na sesterně je pak velmi chladno, takže mi ji musí vypnout. No co, bylo příjemné léto, tak si přece můžeme vyvětrat oknem… kdyby ovšem neměli odmontované kliky od oken, aby náhodou někdo nevětral při spuštěné klimatizaci… Co na tom, že jsme ve třech lidech na malém boxu neměli co dýchat… technika zvítězila na zdravým rozumem…

Takhle utekla druhá noc v porodnici.

Ráno v 7 se vyměnila služba a přišla moje doktorka (1). Vše probíhalo dál velmi pomalu, ale i tak jsem se otevírala, nakonec až na 9 cm. Jenže moje MUDr.1 mi začala vykládat, že už to trvá moc dlouho, že nebudu mít sílu dítě vytlačit. Říkala jsem jí, ať mě nechají, že síly mám dost. Pak přišla s tím, že už jsem tam moc dlouho a jsou tam další maminky, takže je potřeba abych už porodila (!).

(Pak mi ještě nezapomněli říct, že ve vedlejším boxu právě paní taky prvorodička porodila po hodině. To fakt pomůže…)

Pak přišla s tím, že mi píchnou oxytocin – odmítla jsem, že chci ještě čas. Naštvaně odešla, že “to jí teda podepíšu” a přinesla revers, že jsem odmítla. Tak mi to manžel četl, co vlastně podepisuju, a mezi kontrakcemi jsem ještě podepisovala canc papíru. Získala jsem tak cca 2 hodiny času navíc.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme se domluvily s dulou, že si ten oxytocin nechám píchnout – samozřejmě příšerné kontrakce, to už jsem ležela zmanipulovaná na posteli a dule, která stála vedle postele, bolestí skočila kolem krku – klesly ozvy miminka a sestřička prohlásila jen “a je to jasný” – a bez vysvětlení mě začala chystat – a jak to skončilo, je vám určitě jasný. Po cca 32 hodinách od příjezdu do porodnice se syn narodil císařským řezem.

Syn se nakonec vítal nejprve s tatínkem – manžel ho měl na nahé hrudi a syn se k němu snažil přisát. Přinesli mi ho přibližně 1,5 hodiny po sekci… a jedna z mých prvních vět byla, že příště rodím normálně 😉

Ještě k mé MUDr.(1) – po porodu jsme se už neviděly. Když jsem šla na kontrolu po 6nedělí, zastupovala ji jiná doktorka, a když jsem si uvědomila, že jsem vlastně ráda, konečně mi došlo, že už k ní chodit nechci.

O rok dříve jsem byla těhotná, ale skončilo to zamlklým těhotenstvím. Dost mě to psychicky “smetlo”. Revize měla trvat cca 15 minut a měla jsem jít ještě ten den domů; nakonec trvala 45, protože mi udělali “díru do dělohy”, a 3 dny jsem si tam poležela. Co se stalo, jsem se dozvěděla dost podivným způsobem, protože na pokoj přišla nejprve sestřička, která nevěděla, že zatím nic nevím, a cosi prohodila – když jsem se ptala, co se stalo, jen řekla, že zavolá doktorku. Když přišla (moje gyn. Mudr.), tak mi to řekla. Byla jsem v šoku a ptala jsem se (brečíc), jestli budu moct mít děti, protože jsem vůbec netušila, co to znamená. Jen se na mě podívala a řekla, ať si odpočinu, a odešla. Neuvěřitelně příšerný pocit… Nakonec mi nějaká mladá kolegyně vysvětlila, že se to samo zahojí a nezůstane tam nic, ani jizva… Dnes vím, že už tehdy (tedy o rok dříve) jsem od ní měla odejít…

Tolik k porodu. Na oddělení 6nedělí už bylo víceméně vše relativně OK, když pominu otázky typu: “A to vám ten porodní plán psala ta dula?” (ptala se myslím MUDr. z novorozeneckého odd.) …
… Jako bych byla nesvéprávná nebo co – ale v tom okamžiku jsem se samozřejmě nezmohla na žádnou inteligentní odpověď (byla jsem ráda, že jsem mohla vůbec vstát z postele).

Celý tento zážitek jsem skoro dva roky v sobě „chroustala“ sama. Střídaly se různé emoce od pocitu neschopnosti porodit, přes strašný vztek (kdybych měla energii psát stížnost, tak by v textu asi moc slušných slov nebylo) a lítost až k uvědomění si, že to vlastně nebyla moje chyba… Po mnoha úvahách jsem došla k tomu, že to lékaři sice zhodnotili jako “nepostupující porod”, ale že to bylo způsobeno tím neustálým stresováním a narušováním klidu během pobytu na porodním odd. Vím, jak jsem se tam cítila nakonec nepříjemně. A také zásahem doktorky (Hamilton), kdy syn prostě ještě nebyl připravený na cestu.

Po tom všem jsem začala uvažovat o tom, že bych rodila další dítě doma. Prostě jsem začala věřit, že jsem schopná porodit dítě přirozeně, a chtěla udělat maximum pro to, aby se to podařilo 🙂

(1) MUDr. Darina Kupková (Boskovice)
(2) MUDr. Tomáš Cacek (Boskovice)
(3) staniční sestra Staňková (Boskovice)

Druhý příběh

Nechtěla jsem nic nechat náhodě, a proto jsem si domluvila konzultace s klinickou psycholožkou Michaelou Mrowetz (aneb poprvé jsem byla u psychologa) a jsem za to velmi vděčná. Potvrdila jsem si, že opravdu není s mým tělem ani s mými dětmi nic špatně. (Sestra v porodnici mi vysvětlovala, že „před životem je potřeba se poklonit“ a že syn šel do porodních cest špatně… no, jak by ne, když ho tak nešetrně popohnali!) Došla jsem k tomu, že zvládnu porodit dítě, ale že mám strach z případných komplikací s porodem placenty (částečně zasahovala k jizvě po sekci). Pomocí vizualizace mi Michaela M. pomohla dojít k tomu, že placentu jsem stvořila já, aby vyživovala mé dítě… že je mým přítelem, nikoliv nepřítelem… A že je to vlastně krásný „roztomilý koláč“ 🙂

Mezitím jsem si ještě vyžádala porodopis z prvního porodu – jeho obsah mě docela zaskočil. Připadalo mi to celé jako „jeden velkej blábol“. Důvod sekce: nepostupující porod. Nikde ani zmínka o tom, že synovi klesly ozvy po podání oxytocinu. Takže je to chyba mého těla?! Nebo co z toho plyne?! Vodu mi podle dokumentace praskli oni – což není pravda, praskla sama. No a vrcholem bylo, když jsem zjistila, že souhlas s císařským řezem za mě podepsal manžel!!! Byla jsem při vědomí, a když jsem musela odmítnutí oxytocinu podepisovat mezi kontrakcemi sama – jak je možné, že tohle za mě mohl podepsat někdo jiný?!?! Byla jsem velmi vděčná, že jsem toto mohla probrat na druhém setkání s M. Mrowetz, protože mě to opravdu rozhodilo.

Také jsem četla spoustu příběhů o přirozeném porodu po císaři. A dostala se ke mně i kniha Hypnoporod, kde je kromě technik dýchání a vizualizace psáno, jak vzniklo, že porod musí (!) být něco nepříjemného, bolestivého… a proč je to s prominutím blbost… Všechno do sebe začínalo zapadat a moje přesvědčení o porodu doma rostlo.

Druhé těhotenství probíhalo bez problémů, všechno bylo v pořádku. Odmítla jsem test na cukrovku a místo 12 ultrazvuků, jako v prvním těhotenství, jsem byla jen na čtyřech:
– v 11. tt srdeční činnost a potvrzení těhotenství,
– ve 14. tt NT+ (bohužel setkání s velmi nervózní lékařkou, která nás kvůli malé nosní kůstce strašila Downovým syndromem… kontrolní UTZ v 17. tt jsem odmítla s tím, že jeho výsledek nebude mít na nic vliv).
Je tristní, že vás většina doktorů stále bere jen jako „kus masa“ a vůbec jim nedochází, jakou moc mají slova, která vám neuváženě sypou do uší. Na racionální úrovni sice víte, že vás se to týkat nebude, ale emocím neporučíte – a emoce, když v nich žijeme příliš dlouho, mají sílu tvořit fyzickou realitu. Kvantová fyzika už to ví dávno, tak proč to „moderní“ medicína stále nechápe??
– ve 21. tt – nosní kůstka malá, ale velmi příjemný MUDr. Vlašín amniocentézu ani nedoporučil (stejně bych nešla), pravděpodobně bude mít slečna jen malý nos, což je nakonec pravda.
– ve 31. tt

Mezitím jsem si na doporučení kamarádky našla porodní asistentku, která byla ochotná být u porodu po císaři – a to dle situace buď v porodnici, nebo doma. Moc jí děkuju za všechnu podporu!

Jediná porodnice, kterou jsem jela omrknout, byla ta ve Vyškově… Měla jsem z toho prostředí tak divný pocit, že jsem si o to víc začala přát, abych tam nemusela… Jedna z prvních vět staniční sestry, která nás tam provázela, zněla: „Rodí porodní asistentka.“ Opravdu?! A k čemu jsem tam teda já?! Zase jenom to maso?? Vím, jak to myslela, ale bohužel tím vlastně „prozradila“, jak to tam skutečně funguje. Celé to bylo takové v duchu „když ptáčka chytají…“ … prostě falešné…

V 39+1 tt jsem byla naposledy na kontrole u své (nové) gyn. dr. – bez CTG, jen poslechla srdíčko… 
V 40+6 tt mi odešla hlenová zátka, další den ráno mě vzbudily stahy po 8 minutách… jak jsem vylezla z postele, bylo to nepravidelné a během celého dne jen slabé stahy.
Večer pořád nepravidelné stahy – různě: po 6, 8, 5 minutách, potom kolem půlnoci po 4, 3, 5 a pořád dokola… prý stále poslíčci.
Byli jsme v kontaktu s naší PA, ale dostala se do situace, kdy zkrátka (zejména ze zdravotních důvodů) nebylo možné, aby za námi hned dojela. Snad ráno. Podle toho, co jsem jí popisovala, to vypadalo jen na poslíčky, takže že si mám ráno zajet raději na kontrolu jizvy a miminka do porodnice a že se uvidí…

Takhle to šlo celou noc. Na radu PA jsem ležela na boku, aby se mohlo miminko správně narotovat do porodních cest a při stazích mačkala manželovi ruku, později jsem se o něj vleže opírala rukou a mezitím pospávala. Stahy sílily, ale s vědomím, že jsou to jen poslíčci, jsem ležela dál a nesledovala interval mezi nimi. Jednu chvíli mě napadlo, že jestli tohle jsou JEN poslíčci, tak teda nevím, jak zvládnu, až to teda opravdu začne…

Takhle to šlo až do 5.30 ráno, kdy mi v posteli praskla voda… Přesunula jsem se do kuchyně, na zem, klekla si na kolena, opřela se o židli (na velmi romantickém místě vedle sporáku s výhledem na odpadkový koš 😉 ) a věděla, že odtud už nikam nejdu 🙂

Manžel zatím zařídil, aby si pro 3leťáka přijela babička, a já jsem na něj jen houkla, že nikam nejedu, že je mi skvěle a že zůstáváme doma. PA s námi v tu chvíli být nemohla, tak jsme ji měli aspoň na telefonu. Takový rychlokurz pro manžela 😉 Některé vlny jsem byla schopná jen prodýchat nosem do břicha (děkuji za knihu Hypnoporod), u některých jsem si zamručela, no a u některých i pořádně zařvala 🙂 Někdy si tělo potřebovalo lehce zatlačit, jindy vůbec… Takhle to šlo ve vlnách. PA mi poradila, abych si sáhla na hlavičku – úžasný pocit!! Vůbec jsem nevnímala čas, přišlo mi to jako chvilka… a v 7,00 se dcera narodila. Nejdřív hlavička a během 20-30 vteřin na další kontrakci tělíčko. Manžel ji chytil do ručníku a dal mi ji do náruče. Byla krásná a voňavá! Takto jsme se chvíli tulili na zemi, potom se přesunuli na pohodlnější místo do obýváku.

Nechali jsme dotepat pupečník a za 2,5 hodiny jej manžel přestříhl (už jsem si potřebovala sednout jinak a měla obavu, abych o šňůru nějak nezatáhla) a dál čekali na placentu – nakonec celkem 4 hodiny (asi byla odloučená dřív, ale čekala, až se zvednu a půjdu se vyčurat). Placentu jsem hned po jejím vyklouznutí chytla do rukou – byla krásná, teplá! Manžel ji pak rozložil a poslal fotku porodní asistentce, aby zkontrolovala, zda je celá. Všechno bylo v pořádku. Z placenty jsme udělali smoothie (malý kousek do ovoce) a později ji pochovali na zahradě 🙂

Chvíli na to babička přivezla i syna a vítali jsme se všichni.

Celý porod byl krásný a pohodový. Nemusela jsem nikomu na nic odpovídat, hájit svá přání, nikdo nás nerušil, nevyšetřoval, nestrašil, nezasahoval…

Jen poranění bylo nakonec potřeba šít, takže jsem si udělala výlet na Obilňák na šití v lokální anestezii… ale to už je jen drobná „vada na kráse“… Vyslechla jsem si pár kousavých poznámek od MUDr., která mě šila. Pak jsem se nechala chvíli strašit vším možným, když jsem odmítla chemická antibiotika do žíly s tím, že mám účinnější a šetrnější alternativu… a pak už jsme jeli v klidu domů. Každopádně jim musím poděkovat za rychlý příjem a vstřícnost při pobytu manžela a dcery na pokoji se mnou (nejen personálu, ale i paní, která tam čekala na propuštění – souhlasila, že tam můžou být se mnou). Příště to prý zvládneme i bez toho 😉

Tímto děkuji Ivaně za její práci, kterou ovlivnila spoustu žen a porodních asistentek, a tak se mohl i mně splnit velký sen o přirozeném porodu doma…

Děkuji i všem, kdo nás na této cestě jakkoliv podpořili. „Náhodou“ jsem začala potkávat ty správné lidi – ať už osobně nebo online, a celý příběh se tak začal skládat.

Děkuji i za sdílení vašich příběhů, které pro mě byly velkou inspirací a nadějí, že je možné po císaři porodit přirozeně – a dokonce i doma.

A hlavně děkuji manželovi za to, že (mi) věřil, že to zvládneme, a zůstal tu se mnou, přestože měl v tu dobu být úplně někde jinde…

Mám vás ráda!
MD.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
945. Cesta od sekce k HBAC – 1.část
946. Cesta od sekce k HBAC – 2.část