Správné dýchání

 Příběhy pro Ivanu čtu od samého začátku, celou situaci s porody v Česku sleduji ještě déle. Patřím mezi ty, které se s Ivanou nikdy nesetkaly. Já jen nasávala její poselství ze všech možných zdrojů a kniha Hovory s porodní bábou, byla báječnou učebnicí pro mého manžela.

Můj život a mé názory jsou Ivaninou prací ovlivněny a proto si troufám sem napsat svůj porodní příběh. Jinde by byl opěvován jako krásný porod, bez poranění, zdravé miminko – co víc si přát?

No, já bych si přála, aby se zdravotníci nebáli, aby se naučili, že nemají nabízet urychlení – dirupci vaku blan, oxytocin, že mají povzbuzovat a chválit a dopřát všemu čas.

Když jsem otěhotněla, bavili jsme se doma o místě porodu. Bydleli jsme s tchýní a švagrem. Všichni měli strach z porodu doma, a jelikož strach byl to, čeho jsem chtěla co nejmíň, vybírala jsem porodnici. Nakonec jsem vybrala porodnici v Náchodě. Když tam prý člověk ví, co chce, tak porodí přirozeně. A jakožto člověk nebojácný a se zdravotníky dobře vycházející jsem chtěla udělat pozitivní brázdu, že přirozený porod může být krása i pro zdravotníky.

Kontrakce začaly ve 3 hodiny v noci. Zkoušela jsem usnout, ale nervozita a těšení se byly silnější. Chodila jsem po bytě, kde všichni spali. Ráno, když šel můj táta na záchod, schovala jsem se za lednici – což si teď uvědomuju, jako instinkt, že jsem chtěla být sama a nerušena.

Pak když už byli všichni vzhůru, šla jsem do vany. Hezky jsem si prodýchávala a těšila se.

O půl jedenácté byly kontrakce po 2 minutách a já rozhodla, že pojedeme. Přijeli jsme do porodnice a já přátelsky probrala s lékařkou své porodní přání. Byla milá, hodná a pečlivě si to celé přečetla a okomentovala – před přítomnou PA, která se chovala, jako kdybych žádná přání neměla.

Souhlasila jsem se vstupním provedením CTG, aby všichni viděli, že miminku se daří dobře. Při tom mi PA zakázala dýchat mým stylem, že tím určitě omdlím a že musím kontrakce prodýchávat jako pes. Mozek mi přestal fungovat a já jsem ze strachu, abych neomdlela, dýchala (s prominutím) jako debil…

Proběhlo vnitřní vyšetření, konstatování, že jsem otevřená na 6 cm a že to všechno krásně postupuje.

Byla jsem ráda, že to je už tolik, že jsem přijela do porodnice tak akorát.

Pak začaly starosti porodní asistentky o správný průběh porodu. Přišla a nabídla protrhnutí vaku blan. Odmítla jsem to v porodním plánu a i tentokrát a potom ještě několikrát. Při kontrakci znovu upozornila, ať „správně“ dýchám.

Chodila jsem si po sále, muž za mnou a z okna jsem se při kontrakci dívala na zámek. Opět přišla PA, a že se mrkne, jak to vypadá. Souhlasila jsem, taky jsem byla zvědavá. Oproti předchozímu vyšetření lékařkou, toto bolelo jak blázen a pak jsem krvácela. Mám teď pocit, že se snažila proštípnout vak blan. A otevírání se zastavilo na těch 6 cm. Padl na mě splín a už jsem jen tupě chodila a funěla jak pes při každé bolesti v zádech a kyčlích, už vůbec ne v břiše.

Při další kontrole mi nabídla napustit vanu. Využila jsem a byla moc ráda. Ve vaně jsem se uvolnila a dýchala jsem normálně. Pak už jsem zase potřebovala chodit. Přišla PA zkontrolovat a posunulo se to na 8. Ale já už byla naštvaná a zoufalá a už jsem chtěla mít klid. Začala jsem žebrat o něco proti bolesti. Na to musela přijít doktorka a zachovala se přesně tak, jak jsem si přála. Vzala mě za ruku, pohladila, jak mi to krásně jde a že už budu mít miminko brzy u sebe. Léky ani nenabídla.

Potom mě PA opět upozornila, že dýchám „špatně“ a já bezmyšlenkovitě následovala její doporučení.

V 16 hodin jsem se opět nechala vnitřně vyšetřit a zase se to dál neposunulo. Bolesti zad a kyčlí mi zatemnily vše a já už doktorku prosila o císařský řez. Pohladila mně a řekla, že mi dá lék proti bolesti a k tomu oxytocin. Souhlasila bych v tu chvíli se vším. I s kapačkou v ruce jsem mohla chodit. Muž za mnou vozil stojan. Najednou jsem opět cítila kontrakce v břiše. Bolest zad ustoupila. A konečně se mi chtělo tlačit.

Sedla jsem si na okraj porodního lůžka, které jsme s mužem nastavili do sedu – podle domluvy s doktorkou. PA přišla a odstrčila muže pryč, poslala ho k mojí hlavě, někam za lehátko. To i se mnou rychlostí blesku uvedla do lehu a mně zvedla nohy. Nechtěla jsem a ona mi řekla, že to takhle jen zkusíme. V tu chvíli má člověk úplně jiný starosti a není čas víc odporovat. V téhle debilní poloze mně chytaly křeče do chodidla, to se kroutilo do pěsti a noha kopala, tak ji držel propnutou můj manžel.

Doktorka přišla, když mi PA říkala, kdy tlačit, zařvala jsem, že jen při kontrakci budu tlačit. Doktorka chválila a povzbuzovala a přidržovala hlavičku, aby šla pomaleji, chránila hráz. Když byla hlavička venku, počkala na další stah, až dorotují ramínka, nikam nespěchala.
Holčička se narodila v 17.46.

Když bylo miminko venku, nedýchalo. Já jsem věděla, že je to moje holka, která jen z toho všeho omdlela, ale všechny to vyděsilo a přestřihli nedotepaný pupečník a zvadlé miminko odnesli rozdýchat za moji hlavu. Muž šel s ním. Ještě cestou na oživování jsem uslyšela pláč. V tu chvíli jsem si naštěstí byla jistá, že to moje silná holčička chvilku beze mě zvládne.

Doktorka, že zkusí placentu a já řekla, že ještě počkáme. Během okamžiku se mi znovu chtělo tlačit, myslela jsem, že se mi chce zvracet, ale to jsem porodila placentu. V pořádku, krásnou celou. A navzdory nohám u stropu jsem neměla ani škrábaneček.

Chtěla jsem svoje miminko na hrudník. Muži ji do ruky nedali, tak pro ni šla doktorka a s tou mi sestra holčičku přinesla. Miminko plakalo, ale přestalo a hezky si na mě spokojeně leželo. Pak napínalo nožky a kroutilo hlavičkou. Bradavku našla holčička sama, ale pomohla jsem jí přisát. Nikdo nám do toho nehrabal. Hned se mi spustilo mlezivo. Byla jsem překvapená, že je tak sytě oranžovožluté.

Po chvíli miminko usnulo, asi z těch léků. Zjistila jsem, že jsem si vytrhla kanylu a většina vytekla na zem.

Po dvou hodinách jsem se šla osprchovat. Malou mi na novorozeneckém oblékli a zavánočkovali. Když jsem si šla pro miminko, měla jsem divný strach, že mi ji nedají. Dali, ale já měla po podepsání hromady lejster pocit, že jsem ji od nich dostala a že oni se umí postarat lépe. Je to velice zvláštní, vždyť já jsem máma, kdo jiný by pro ni mohl být lepší? Poradkyně vázání do šátku mají pravidlo, že na mámino dítě se nesahá. V porodnici je to naopak, matka je hned od začátku přesvědčovaná, že zdravotníci umí s dítětem všechno lépe.

Já jsem pak holčičku nedala z náručí, oddělala jsem si tím záda, skoro jsem nespala, ale miminko bylo spokojené a já psychicky taky. Ambulantně odejít dřív než po 72 hodinách jsem si nezvládla prosadit. Před dětskou lékařkou jsem byla malá hloupá holka. Rozhodně jsem si v porodnici neodpočala, to až pak doma.

Přeji Ivaně a všem porodním asistentkám, které chtějí dělat svou práci s láskou, aby mohly legálně a beze strachu z pokut pomáhat ženám přivádět na svět děti v klidu a míru. A přeji sobě a všem ženám, aby strach, který obestírá porody, zmizel a nahradil ho respekt. Respekt k lidem, lidskému tělu, k přírodě a k životu i smrti.

Lída K.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 953. Správné dýchání

 

Jak Mia přišla na svět

Můj příběh není o domácím porodu ale o tom nemocničním… Je brzo ráno, chvíli po páté ranní, s manželem sedíme v autobuse se sbalenou taškou. Těším se, konečně se dočkám své holčičky, které se nechce ven z bříška, a jedem do nemocnice na vyvolání porodu. Dorazíme v 7, nepříjemná sestra otevírá dveře a ptá se: ,,Co chcete? „, vysvětlím, oč jde, ačkoliv ona takřka neposlouchá, a nakonec si to vyčte z průkazky. Sedněte si, hned přijdu. Běžte se převlíct do pyžama. Jak to že nemáte podepsané všechny papíry??? Nechtěla jsem je podepsat, ve chvíli, kdy tam dám svůj podpis, jsou vlastně oprávnění dělat se mnou cokoliv a kdyby něco, tak k tomu byl lékařský důvod. Pokud tady chcete rodit, podepsat musíte, jinak tu nemáte co dělat. Ač jsem byla rozhodnutá bojovat, vzdala jsem to. Podepsala jsem vlastně smlouvu ďáblovi. A ještě dostala velkou přednášku k mému porodnímu přání, kde stálo, že ODMÍTÁM NÁŠTŘIH HRÁZE. „Jak si to jako představujete, že si budete něco rozkazovat, nikdo si to na triko nevezme, lékařka ví nejlíp, co dělá“.

Bylo mi do breku, dobrá nálada pryč. Dorazila doktorka, rádoby vtipná, sepsala se mnou anamnézu, ač jsem jí vyplňovala několikrát v poradnách, se sestrou také. Opět přednáška o tom že si nikdo nevezme na krk, abych se natrhla a že přeci chtějí pro mě to nejlepší a já ještě odmlouvám. ,,Paní Malinovská, k bodům ohledně miminka se vám přijde vyjádřit pediatrička, určitě to ale nebude možné“. Co jsem žádala bylo: miminko dát ihned na bříško ke mně,nechat nám soukromí, neodnášet do inkubátoru a ničím nedokrmovat. Zavedli mi ještě nějaký gel, a že musím ležet, aby nevytekl a zabral. Odvedli mě na pokoj a odešli. Okamžitě jsem se rozbrečela, jak se jim povedlo udělat ze mě toto… Manžel byl celou dobu úplně venku na hlavní chodbě, dovnitř nesměl. Nakonec mě za ním na chvíli pustili na chodbu, tam jsem se rozbrečela nanovo, poslala jsem ho domů. Přišla pediatrička, a že mi nedovolí nedohřívat miminko, ať si nemyslím, že oni za něj mají zodpovědnost a co kdyby se mu něco stalo. Nic, říkala jsem si, že jak mi ho dají jednou do ruky, já jim ho nedám, je to přeci mé dítě, já jsem máma a vím nejlíp, jak se o něj postarat. Nakonec všemu bylo jinak. Celý den se nic nedělo, až v noci mi praskla voda, to už tam byla jiná směna, chválabohu za to, byl tam skvělý tým a hned mi bylo lépe. Po odtoku vody nastoupily trošku kontrakce, zesilovaly, nikdo po mě nic nechtěl, kdyby něco, mám přijít. Šla jsem do sprchy a tam mi bylo krásně, bolesti se daly na ústup, bohužel, tolik jsem se těšila. Ráno pořád stejné, nechávali to, že se porod sám rozjede. V poledne pořád nic, takže mi daj tabletu, ať se něco začne dít. Chvíli po tabletě monitor, malé se tableta nějak nelíbila, okamžitě na porodní box, kdyby bylo potřeba císaře. Volám manželovi se slovy: ,,Honem přijeď, hrozí císař, nemám čas vysvětlovat“. Zanedlouho dorazil, a to už jsem měla bolesti. Začalo kolečko medikamentů, oxytocin, epidurál a nevím co ještě.

Chvíli jsem kontrakce měla, chvíli vůbec. Nálada byla skvělá, s manželem jsme se bavili, PA pokukovali z povzdálí, všichni příjemní, tam bylo už skvěle. Kolotoč urychlováků byl do večera, tu se jim nelíbilo, že to zastavilo bolesti, pak zas, že přišly velké bolesti a na ty je ještě brzo. Padla sedmá hodina a přišel za mnou lékař s tím, že už skoro vyčerpali, co se dalo, a pokud na poslední dávku nebude tělo dostatečně reagovat, bude císař. Začala jsem se klepat, tohle jediné byla má noční můra, a přesvědčovala jsem maličkou, že to musíme zvládnout, kontrakce jsem vítala s radostí a doufala, že to postoupí. Nic, v devět večer dorazila doktorka, že když jsem dvakrát zvládla porodit normálně, zvládnu to i teď. Udělala vyšetření, provedla Hamiltonův hmat, bez zeptání, ale vem to čert, pomohlo to. Pak to šlo ráz na ráz, pár kontrakcí, kdy jsem cítila, že malá klesla dolů a známý pocit na tlačení. Malá byla po pár stazích venku, hned mi jí dali na bříško, krásnou voňavou ještě z bříška, byla úžasná, jen si nás prohlížela :-). S manželem prošli vyšetřením, a pak mi jí vrátili na první přitulení. Byla jsem s ní ještě hodinu. Odloučení jsem bohužel neobhájila, protože se nechtěla odloučit placenta, a museli mi jí odtrhávat, protože byla přirostlá k břišní stěně. Když to shrnu, ač je ještě stále co vylepšovat v porodnicích, chovali se ke mně až na výjimky skvěle, snažili se tak nějak dodržet má přání a já zažila nejkrásnější porod zatím, i když představa se pořád liší od reality, jen ta placenta mě pak hrozně potrápila, ale zaten uzlík to stálo.

A nástřih jsem obhájila, nic se nekonalo, ani potrhaná jsem nebyla. Paní Ivaně přeji, aby už bylo jenom dobře, posílám na dálku další energii, dělá záslužnou práci .

Reflexe Miina příchodu na svět

Touto cestou bych se chtěla podělit o zkušenost ze svého třetího porodu. Není to vůbec hezké čtení ale je potřeba, aby se tohle rozšířilo dál a ženy byly informované. Omlouvám se, že to zcela nesouvisí s Ivanou.

Loni jsem přivedla na svět u Apolináře dcerku. Porod nebyl takový, jak jsem chtěla, ale budiž, drama přišlo až po porodu. Nechtěla se mi odloučit placenta, dali mi na to hodinu, a pokud se do té doby neuvolní, udělají to sami. Ležela jsem na lehátku a seznamovala se s dcerkou. Po hodině placenta stále neodloučená. Doktoři tedy rozhodli, že jí vyndají sami (škoda že jsem nevěděla, že tomu jde pomoct…..i že to může trvat dýl…). Vyhodili manžela s tím, že tam už se mnou být nemůže, jel tedy domů. Dcerku mi odnesli. A pak začalo peklo, se kterým se nemohu pořád vyrovnat. Doktorka, co mě rodila, musela jít k akutnímu CS, přišel tam nějaký doktor. Dali mi dávku epidurálu. Doktor si oblékl řeznickou zástěru, a to bylo naposled, co jsem koukala, zbytek vím z toho, co jsem slyšela a cítila, při tom, jak si bral zástěru, jsem se začala hrozně bát a musela zavřít oči, otevřela jsem je až po tom masakru. Doktor, rádoby vtipně, že to mám za chvíli za sebou. A začalo peklo, cítila jsem jeho ruku uvnitř břicha, začal mi kousek po kousku odtrhávat placentu, za plného vědomí, všechno jsem cítila, cítila jsem tak hroznou bolest jako nikdy, každý kousíček, každé odtrhnutí jsem cítila. Řvala jsem u toho bolestí, jak moc to bolelo, chtělo se mi brečet, utéct….. nic horšího jsem v životě nezažila. Tohle peklo trvalo nějakou hodinu, klepala jsem se bolestí. Po celém tom všem, kdy násilně vytrhlou placentu konečně vyndal, mu spadla na zem, všude se rozstříkla krev (pořád to vím jen z toho, co jsem slyšela). Něco tam pronesli, nevím co, bylo mi zle, cítila jsem bolest, tohle si moc nepamatuji. Po tom ještě zkonstatoval, že se podívá na porodní poranění. Tam už jsem chtěla řvát, ať mě proboha nechají už na pokoji. Poranění zaplaťbůh žádné. Máte to za sebou. Otevírám oči. Všude je krev, na zdech, na zemi, já sem celá od krve. Přichází doktor, to já jsem ten, kdo vám to dělal… zeptali se jak mi je a odešli. Přišla uklízečka, která když to všechno viděla, se málem pozvracela. Já tam pořád ležela, nohy roztažené, nikdo mě neumyl a tak mě tam nechali asi 7 hodin až do rána. Jen se chodili ptát, jak mi je. Brala jsem to tak, že mi chtěli pomoct a muselo se to stát. Nahlodala mě až paní T.B. (které chci tímto poděkovat, nebýt vašeho komentáře, nepátrala bych se po ničem), která mi komentovala můj příběh, že jí se placenta odlučovala několik hodin. Ušla jsem kus cesty a už vím, že tak to být nemuselo. Jsem zděšená, když vím, že tento masakr jsem nemusela zažít. Byly to hotové jatka, které nevymažu z paměti. Omlouvám se všem, komu je z mého příběhu špatně, chci ho šířit dál proto, aby se ženy nenechaly tak mučit jako jsem to zažila já. Aby slepě nedůvěřovaly lékařům, jako tomu bylo u mě. Já nyní lékařům nevěřím, po tomhle všem to nelze, a pokud mi bude dopřáno ještě jedno miminko vím, že nechci rodit v porodnici, už v nich nemám důvěru. Děkuji za zveřejnění!

Pavla Malinovská

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
968. Jak Mia přišla na svět
995. Jak Mia přišla na svět – reflexe