Se zaujetím vždy čtu články o tom, jak se ženy při porodu „ponoří“ do sebe či do „jiného světa“ a to jim umožní rodit v podstatě bezbolestně, nebo alespoň „příjemněji“. Moje hlava vypnout nedokáže. Dokáže se na něco více soustředit a ostatní věci při tom vnímat o něco méně, ale při porodu do „jiného stavu“ neodchází, na všechno se pamatuje.

Teď už mám za sebou porody čtyři, poslední tři doma. Pamatuji si na tu bolest, co mi běhalo hlavou, co se dělo okolo i to, jak při rození hlavičky šlo ven ještě něco, a to i přes to, že se tělo předtím vyprázdnilo (samovolně doma nebo krystýrem v porodnici).

Svůj poslední porodní příběh bych chtěla věnovat nejen Ivaně a všem perzekvovaným českým porodním asistentkám, ale i ženám, které se necítí být dostatečně éterickými či esoterickými bytostmi a „hrdinkami“, aby mohly rodit doma (nebo alespoň bez odborné lékařské nemocniční „dopomoci“). Každá jsme jiná a všechny to umíme.

Markéta

Můj poslední porod přišel týden před ultrazvukovým termínem, dva týdny před mnou vypočteným termínem a tři týdny před termínem, který jsem všem oznámila (protože všechny předchozí děti si daly alespoň týden načas). Hlavními „hrdiny“ příběhu jsem já („J“ – to, co jsem říkala nahlas), moje hlava („H“ – to, co se mi hodilo v duchu hlavou), porodní asistentka Carolina („PA“), můj tiše přihlížející manžel („M“), můj otec (byl to poslední den jeho návštěvy u nás), tři mladší děti a přicházející miminko. Děj se odehrává ve Švýcarsku, zemi, kde jsou domácí porody a kontinuální péče porodní asistentky tolerovány (ne nijak propagovány) a hrazeny pojišťovnami. (Domácí péče PA po porodu ovšem propagována a podporována je.)

Probouzím se o půlnoci s bolestí břicha. Ta střevní chřipka, co nám zrovna doma řádí, na mě také dolehla. Jdu na záchod a všechno ze mě vyletí jak namydlený blesk. Lehám si do postele, ale bolesti nepřestávají. Ty křeče přichází nějak intervalově…

H: „Ne, to nemůže být porod, ještě je čas. Prosím, to ještě není porod, teď se to zrovna moc nehodí, všichni jsou nemocní…“
H: „Asi bych měla zavolat Carolině. Počkám ještě, jestli to přijde znova.“
H: „No dobrá, ještě jednu kontrakci.“
H: „Ne, radši ještě jednu.“
H: „Tak jo, to už neukecám.“
J (na manžela): „Podej mi telefon.“

Manžel vyděšeně zírá, jak funím a ležíc tupě zírám do zdi u postele. Když nefuním, klepu se jak při zimnici.

M: „Děje se něco?“
J: „Dones mi telefon!“
PA: „Ahoj, Markéto.“
J: „Přijeď.“
PA: „Za 20 minut jsem tam.“
H: „Chápavá ženská, ani se mě nezeptala, jak jsem na tom. Ani nečekala na telefonu, aby slyšela, jak moc funím. Přežít, než přijede. Přežít, než přijede. Přežít, než přijede…“

Manžel se snaží zjistit, jak mi je. Nereaguji, není chuť ani síla. Za chvilku to vzdává a asi taky doufá, ať je Carolina rychle tady.
Ta brzy přijíždí a jde za mnou s podobnými dotazy. To naštěstí rychle vzdává, přisedá na postel a snaží se mě zklidnit dotekem.

H: „Tak co, je to porod nebo ne? Jo, já vím, že je, ale co kdyby…“
J: „Můžeš mě, prosím, vyšetřit?“
PA: „Je to začínající porod. Zatím 2cm.“

Je jedna hodina.

H: „Ježišmarjá, 2cm, to bude doba. Porod. Já nechci.“
PA: „Co se děje? Všechno je v pořádku, to je porod.“
J: „Já nechci rodit.“
PA: „Proč nechceš rodit?“
J: „Mám strach.“
PA: „Z čeho máš strach?“
J: „Z bolesti. Nesnáším bolesti.“
PA: „Víš o něčem, co by ti pomohlo? Co by ti pomohlo, abys byla klidnější?“
H: „Co já vím? Je brzo, ještě nejsem připravená. Mělo to být později. Je tu děda, jsme nemocní, okolo sousedi, co na nás ráno zvoní, když děti moc dupou. Prostě nechci!“
J:“Je tu moc lidí.“
H: „Výmluva.“
PA: „Třeba by ti pomohla uklidňující masáž. Chceš to zkusit?“

Žádná reakce.

PA: „Chceš jet do porodnice?“
H: „Do porodnice? Cesta? Cizí lidi? Nemocnice? Že by tentokrát porodnce? Švýcarskou porodnici ještě vyzkoušenou nemám.“
PA: „Zavřely bysme se do pokoje a nikdo jiný by tam nebyl.“

Instruuji manžela, aby nachystal doklady do tašky (dává to do pytle, který jsem měla nachystaný na sběr šatstva pro charitu, a vůbec mu není divné, že je tak velký, zmiňovaná taška mu leží u nohou) a Carolinu, aby zavolala do porodnice, že možná přijedeme. Ale stále se ani nehnu (a to i když kontrakce vleže jsou hodně nepříjemné – mám strach vstát, že se „to“ spustí), mezi kontrakcemi mám stále zimnici.

PA: „Víš ale, v porodnici budeš taky muset porodit…“
H: „No jo, to vím taky, ale když se to takhle řekne. Kuš. Stejně by se tam nic proti bolesti nestihlo.“
PA: „Vyzkoušíme tu masáž?“

Přikyvuji.

PA: „Bylo by ale dobré, aby jsi zašla na záchod.“

Jdu na záchod. Odchází hlenová zátka s krví. Hlásím to, ať si nemyslí, že jsem úplně mimo. Ale hned jak to vyslovím, si připadám jako idiot. Lehám si na postel a nechávám si dát uklidňující masáž.

H: „Tak jaké máme možnosti? Porodnice – cesta tam, porod sice s „vlastními lidmi“, ale v cizím prostředí, pak zase cesta zpátky, ani nemáme dětskou sedačku. Jel by i manžel? Mohla bych někomu zavolat, ať přijde pohlídat děti. Jenže všichni mají svoje děti a ty taky nemůžou nechat dlouho bez dozoru. Vždyť je tu děda. To by snad mohl zvládnout, i když je taky nemocný. Nebo bych mohla odvést děti i s dědou k nějakým známým – tak to by bylo hodně náročné, nemají nabalené žádné věci, navíc ráno jde syn do školy. Doma je to prostě nejlepší. Vždyť jsem si to všechno probrala už dávno, co teď řeším? Sousedi to tu chvilku přežijou a dkyžtak zase obdržíme dopis, že jsme v noci moc hluční. Nejlepší bude obývák, je nejdál od sousedů, dnes do koupelny ne. Přesně tak jsem to přece chtěla. “

J (k manželovi): „Jdi říct dědovi, ať jde spát k děckám do pokojíčku.“

Děda přechází z obýváku do pokojíčku a zjišťuje, co se děje a jestli je porodní bába už tady. Instruktáž, co dělat při porodu, dostal už před několika dny, když se ukázalo, že s námi kvůli stávce německých železničářů zůstane o něco déle.

H: „Tak, dozor u děcek máme z krku.“
H: „Dobrá, jdeme do toho. Nádech, výdech. Ještě chvilku. Nádech, výdech. To dítě prostě dlabe na to, jestli jsem připravená, takže zklidnit a jdem. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Jsem připravená.“
J: „Jdeme do obýváku.“

Zimnice je pryč. Zvedám se, přichází kontrakce.

PA: „Vydechuj pusou.“
J (Vybavuji si, že už jsem stejný pokyn jednou dostala.): „Proč je to lepší pusou než nosem?“
PA: „Mozek potřebuje dost kyslíku, abys neomdlela. Když vydechneš pusou, bude ten použitý vzduch rychleji pryč.“
H: „No dobře, možná to zkusím, jestli mi to bude víc vyhovovat.“
J (k manželovi): Přines karimatku z půdy a dej ji k sedačce v obýváku.“ (Při prvním domácím porodu mě od klečení na zemi u sedačky bolela kolena.)

Ještě jednu kontrakci čekám, pak se ploužím na záchod (další kontrakce) a do obýváku (další kontrakce – to už cítím, že se „to“ tlačí dolů).

H: „Co, už? Vždyť to před hoďkou byly 2cm! No, dojdu si na stanoviště a uvidíme.“

Mezi kontrakcemi stihnu říct mnželovi, ať donese z ložnice lampu. Vzal tu druhou, než jsem chtěla, tak musí jít ještě jednou. Porodní asistentka si od něj žádá list, muž nechápe. „Překládám“, že chce papír. Pak i s tužkou usedá do kouta.

H: „Co si asi bude zapisovat? Intervaly kontrakcí? To toho moc nepopíše, už to hodlám mít rychle za sebou.“

Další kontrakce mě sráží k zemi, ale já na kolena ještě nechci.

H: „Ještě ne, ještě to nech chvilku běžet, netlač, ať se mohou porodní cesty dost otevřít. Neřvi taky ještě, ještě ne.“

Ale Carolina radí, ať jdu raději na kolena, asi se bojí, abych neupadla. Poslouchám, těch pár centimetrů nad zemí se stejně nepočítá. Přichází další kontrakce.

H: „Tak jo, dlabu na to, prostě tlačím a hotovka. Už chce ven, takže jen pár posledních kontrakcí přede mnou. To už zvládnu. Už bude konec. Klidně už řvi.“

Jak kontrakce přichází, zpozoruje tu změnu i Carolina a rychle utíká z pokoje a popadá první věc použitelnou jako podložky. Cítím, jak vylezla polovina hlavičky a spolu s ní i nějaké další tekutiny (což značně vyděsilo opodál stojícího manžela, který přiskakuje), ale to už je zpět Carolina i s ručníky a manžela uklidňuje, že je všechno v pořádku a utírá tu napůl vylezlou hlavičku.

H: „Jenom polovina? Tak na další kontrakci musím dát zbytek té hlavičky.“

Při další kontrakci vykoukne zbytek hlavičky.

H: „Tak a teď je o něco delší pauza na dorotování tělíčka. Rozdejchej to a pak už to dáš najednou.“

Při další kontrakci je venku celé miminko.

2:05.

Radost, že už to mám za sebou. Ještě si nemám sedat (uklízí se borčus). Zjišťuji, že je to zase holčička. Trocha zklamání, ale ono je to vlastně fuk. Už si můžu sednout a za chvilinku jít rovnou do postele (do rozdělaného gauče po dědovi). Carolina si myslí, že děda nespí (taky bych se divila) a tak pro něj manžel jde. Děda, fanda domácích porodů, se kouká na nejmladší vnouče. Takového čerstvého prcka ještě v životě neviděl. Sice si neodpustí své klišé o zmačkaném novorozenci s dvojitou bradou, ale v očích má slzy. Dojatá je z toho i porodní asistentka. Mít u toho více generací se asi jen tak nepoštěstí. Nakouknout na novou ségru jdou i dvě starší děti, které se vzbudily na zvracení nebo čůrání (ale hned zase fičí s dědou spát).

Pupečník dostal čas k dotepání, placenta je venku za dvacet minut. I miminko dostává svůj čas, aby se vzpamatovalo, ale překvapivě brzy po tak rychlém porodu hledá, kde má mamka něco dobrého. Až má dost (to trvalo docela dlouho), je čas na přestřižení pupeční šňůry a nějaké ty statistické a kontrolní úkony (s naším dovolením a v našem dosahu). Oblečení mimča, sprcha mamky, pohodové povídání v posteli, prostě klid. A pak, jakoby nic, pozvolný přechod do nového rodinného režimu.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 954. Já rodím (s) hlavou

Předchozí příběhy autorky:
34. Darja
298. Švýcarská inspirace

A 40. Výjimečné zážitky s Ivanou (opakování)
A 203. Švýcarská inspirace (opakování)