Svým příběhem bych chtěla udělat to nejdůležitější, co dělá každý den Ivana vůči těhotným, rodícím a porodivším ženám. Podpořit ji. A spolu s ní i jiné PA, které se v této době nebojí pracovat a doprovázet ženy u porodu, a to jak doma, tak i v nemocnicích. Jenom díky jejich ochotě, vstřícností, láskyplným slovům a činům jsem šťastnou matkou šťastné holčičky, která, doufám, bude mít více možností rodit přirozeně i na území České republiky.

Přestěhovala jsem se z Ruska před 7 lety. Dostala jsem se s kamarády na doktorandské studium na FF UK. Byla jsem masožravka, která měla hodně zdravotních problémů včetně neplodnosti. Čas letěl a za pár let už ze mě byla vegetariánka, hladovkářka, „rawfoodistka“, zajímající se o alternativní metody léčení. A život dohodil i lekcí Michaela Odenta, se kterou pan bývalý chirurg vystoupil v mojí alma mater – Lomonosovově Moskevské Státní Univerzitě v roce 2008. A takto se změnil můj vztah i k otázce domácích porodů a porodů do vody.

Byla jsem však sama a o dětech moc nepřemýšlela. Jen tam sem jsem něco přečetla. V roce 2011 jsem potkala svého přítele a otce mé dcery. Teď už jsem kupovala knihy o přirozených porodech a začala vyhledávat i kontakty na porodní asistentky a porodní domy. Realita však byla jiná, než jsem si představovala a tak jsem sledovala dění kolem kauzy Ivany a začala vyhledávat i kontakty na porodní asistentky a porodní domy v Německu a Rakousku. Zatím pro jistotu, jen abych věděla kam se obrátit, kdyby něco…

O tom něčem jsme promluvili s přítelem koncem roku 2013. Zkusíme to… Co kdybych byla už plodná…Co když jsem to dokázala sama, bez lékařů… Kdoví jak dlouho to bude trvat… Přítel není nejmladší.. Já taky…Co když budeme muset udělat pak „umělé dítě“… To vše chce čas a my už moc nemáme…

A v lednu nic… Ale v únoru… Tři testy to potvrdily. Huuuraaa. Budeme mít miminko. Tak rychle a bezproblémové početí. Zázrak. Tak asi je bůh na mé straně.

Objednávám se do poradny ke dvěma PA. Ptám se, zda budou ochotné přijít i k domácímu porodu. Obě naznačují, že ano. Zázrak. Bůh JE na mé stráně.

Na doporučení jedné z PA měním gynekologa. Nově mám doktorku Terezu Kosovou. Je výborná. Do ničeho mně nenutí, nezastrašuje mně, jen doporučuje, je moc vstřícná, příjemná, empatická. Vzácná. Bůh je opravdu na mé straně. Nechci nic, kromě rozboru krve. Žádné ultrazvuky, ani vyšetření. Domlouváme se však s oběma PA a doktorkou, že dojdu na sono ve 20tt.

Těhotenství probíhá bez problémů. Přihlašuji se i do nemocnice, kdyby přece se realizoval plán B. Vybírám Neratovice. Připravuji se na registraci v 36tt. Jak jim řeknu, že nechci monitor a vyšetření?.. Budou protivní?.. Musím to ustát.. U porodu být asertivní už se nenaučím… Ale Bůh je na mé stráně i tentokrát. Uvitá nás andělská Magda Ezrová.

-Jdu se zaregistrovat k porodu prosím
-Aha, jdete na monitor..
-Ne, jdu se jen zaregistrovat k porodu, monitor chtít nebudu..
-Nebudete chtít monitor?? Aha…Tak pojďte dál, vše sepíšeme.

Na vyšetření k paní primářce čekám hodinu a půl a nakonec se ptám sestřičky, zda musím čekat, když nemám monitor a ani nebudu chtít vyšetřit. Máte sepsáno? – se jen ptá. Přikyvuji. Tak běžte domů – odpovídá. Takže přece jen to jde jinak.

A tak je vše v pořádku. Chodím k mým PA a na kurzy k Ivaně. Mám podporu přítele a miminka, které se otočilo po 20 tt hlavičkou dolů a tak tam zůstalo. Cítím se skvěle. Zatím vše jde dle plánu A.

V Neratovicích nám dali papíry, které chtějí podepsat.. Prohlášení o tom a tamtom, smlouva v případě doprovodu… Aha, informovaný souhlas… Po přečtení ho odmítám podepsat, stejně jak ten novorozenecky… Přítel advokát také by to nepodepisoval… A tak rozhoduji, že je nepodepíšu, a tečka. Mám ze zákona právo. Ale doufám, že nebudu muset o to právo bojovat.

Vrásky ale mně a mým PA dělá druhý rozbor krve. Nízký hemoglobin.. 94… Homeopatika ani dieta nezabraly.. Beru železo v tabletách… Chodím na odběry do laboratoře vedle baráku.
Pondělí 2 týdny před porodem. Hurá, 106 mám. PA mně berou a budeme rodit doma.

Čtvrtek… 98… Asi nebudeme…Mám sto chutí lhát PA, že je vše v pořádku. Přece nemusím jim říkat, že jsem na tom odběru byla… Ale ne… Nemůžu je a sebe vystavovat takovému riziku. Nemocnice tak nemocnice. Nedá se nic dělat..

Ale Bůh… Ten byl přece celou dobu na mé straně.. Vše tak krásně probíhá…Teď mně v tom nesmí nechat…Musím zabojovat.. Jím už asi železo samotné, beru léky.. Musí to zafungovat…
Pondělí.. Den před termínem. Přesných 100… Huuuuurrrraaaaa, to co chtěly obě PA. Přece budu rodit doma. Chci rodit v noci ze čtvrtka na pátek, abychom byly co nejdíl spolu s tatínkem a miminkem.

Termín mám v úterý 7.10.2014… Moc se mi nelíbí… Má narozeniny Putin a můj bratr, se kterým nemám dobré vztahy. Tak uvidíme, jestli se bude líbit miminku…

Také ne…

V noci z 8 na 9 října mám kontrakce. Píšu SMS oběma PA. Do rána však se to moc nerozeběhne, po 10-15 minutách. Přece jim oběma volám. Aha… Jedna je u porodu a nepřijede. Druhá nemá zajištěné hlídání…. Tak super.. Pláču. Tak přece porodnice. Dobře. Přijímám. Co kdyby tam bylo něco, co PA nevidí, a bude potřeba opravdu nějakých jiných opatření…

Na doporučení PA se najím pořádně a jdu spát. Celý den ty dvě činnosti střídám. Informuji obě asistentky. K večeru se to rozeběhne. V noci určitě obě by přijely. A tak se do toho vrhnu, přece jen dnes již čtvrtek. Miminko mně podporuje.

K 10 hodině večer už to mám docela rozjety. Přijíždí PA. Vyšetřuje mně a poslouchá mimi. Jsem otevřena. Jestli nechci tlačit? To jako už? Ne, nechci… A tak se furt povaluji na posteli a pokuňkávám. PA vyšetřuje ještě jednou. Tentokrát to bolí. Miminko je vysoko. Moc to nepostupuje. Ať jdu do koupelny a pak spát. PA odjíždí domů. Jsou 2 hodiny ráno.

A tak jdu si lehnout do vany. Kontrakce nabírají na síle. Bolí mně to. Aa-a-a-a-a-a říkám při každé. Přítel neví, co má dělat. Nechci, aby se mně dotýkal. Stěhuje mně na postel. Pořad a-a-a-akám. Ve 4 hodiny už nemůžu. Při každé další kontrakci mu chci říct, ať zavolá sanitku. Je mi jedno, že mně odvezou do nejbližšího letiště-Motola. Že mi udělají císaře a dítě bude na JIPce. Chci, aby už to skončilo. Nemohu mu to ale říct. Po kontrakci ihned usínám. Stačím jen říct, že už nemůžu a že to nevydržím. Přítel: Ale jo, vydržíš. Já v duchu: No ty seš takovej hajzl, dyť ty ani nevíš, jak to bolí, proč mně nechceš udělat dobře…

Ve 4,30 přece jen ho prosím, aby zavolal PA, ať přijede a řekne, že to opravdu nepostupuje a že musím do porodnice. Slyším jen, jak volá a říká: Asi už je unavená. Prej ať ji udělaj císaře. Aha. Tak jo.. Počkám. PA jede a prej ať s císařem nepočítám.

Za hodinu dorazí PA. Kontroluje. Usmívá se. To jsou kontrakce. To dříve byly zaražené prdy a ne kontrakce. Budeme za chvílí rodit. Praskla už mi plodovka a mimi je nízko.

Opravdu? Jako už? A tak se přemísťují na podlahu. Na epidurál zapomínám, stejně tak na císaře. Prej za chvílí to bude, za chvíli uvidím miminko. Musím zabrat.

Bolí to, křičím. Při posledních kontrakcích řvu jako medvěd. Prej to bude líp, když hlavička projde tím kolenem.. Aha.. Tak se snažím.. Prošla.. Aha, ale teď se nedá zatlačit zpátky, teď je mezi nohama a co s ní… Kam jí mám teď dat jako… Takže přece musím to porodit… Přece tam nemůže ta hlava tak zůstat. Není cesta zpátky.

A Tak se snažím. Nic. Hladím hlavičku. Už za chvílí. Povídám s miminkem, aby mně pomohlo. Prosím ho. PA odchází na záchod. Přichází kontrakce. A vytlačují hlavičku a hned za ní letí i tělíčko. PA málem nestihla.

Beru miminko do rukou. Je teploučké, lehce fialové, křičí. PA zve přítele, že už máme miminko. Přítel pláče. Ptá se, co to je. Nevím. Nekoukala jsem. Je to holka. Je krásná. Je 7,30 ráno. 10.10.2014. Přestřihávám po dotepání pupečník. Hned rodím i placentu.

Zabalím naši holčičku do tmavě červeného ručníku. Předávám příteli. PA mně vede do koupelny, abych se umyla. Radí jak na to. Přináší placentu, je celá, hezká. PA mi pomáhá do postele. Prohlíží miminko, poslouchá, zda je v poho. Vše v klidu, vedle nás. PA nechává nám instrukce, co vše může mimčo teď vyprodukovat. Je 10 ráno. Odchází. Večer se na nás přijde podívat.

Zůstáváme sami. Nechce se nám spát. Koukáme na miminko. Je stále krásná 🙂 Volám a píšu do Ruska. Přítel volá a píše do Čech.

Jsem moc ráda, že to vše tak krásně dopadlo. Obě dvě jsme v pořádku a zdraví. Já jsem se jen lehce natrhla, nebyla potřeba ani šít. Placentu jsme pochovali po 3 týdnech na zahradě na chalupě pod třešněmi.

Doufám, že Ivana a jiné PA konečně budou moci vykonávat povolání bez strachu být potrestání ze strany státu, legálně a otevřeně. Přeji, aby tato soudní kauza skončila ve prospěch nás všech. A velmi doufám, že je Bůh stále na naši stráně a bude tam vždy.

Anastasia K.

P.S. Za posledních půlroku rodilo vaginálně 6 mých známých v ČR a dvě v Rusku. Žádná se nevyhnula nástřihu. Jsem opravdu ráda, že nejsem mezi nimi.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
972. Bůh je na mé straně – 1.část
973. Bůh je na mé straně – 2.část