Zpětná vazba k jedné hodině biologie aneb rodit lze i jinak, než jste nás učili

Posílám další příběh/mail na podporu Ivany. Ten „pravý porodní“, který už (nejen sobě) slibuji dlouho, je sice rozepsaný, ale vyžaduje ještě hodně času na dokončení. Snad ho brzy dokončím a pošlu. Úplně nejraději bych však byla, kdyby ho již nebylo třeba adresovat Ivaně, kdybych ho mohla dopsat jen pro sebe a Ivana již konečně byla s definitivní platností bez možnosti jakéhokoli odvolání zproštěna viny.

Vážený pane profesore,
obracím se na Vás jako Vaše bývalá žákyně z třídy 6.F, kterou jste vedl jako třídní a učil biologii.

Na čas strávený na Vašem gymnáziu vzpomínám docela ráda. Jak už to bývá, některé hodiny, informace, okamžiky pro mne byly přínosnější, jiné méně. Z některých čerpám dodnes. Více než z faktických informací však z toho, co mi bylo předáno „mezi řádky“. Ačkoli toho dobrého a krásného, co jsem si odnesla, bylo více než toho negativního, píši Vám ohledně zážitku, který ve mně nezanechal dobrý dojem. Domnívám se totiž, že nejsem sama, koho negativně „poznamenal“ a že změna není tak těžká a je ve Vašich silách.

Kdysi, na jedné hodině biologie (resp. biologických laboratorních prací), nám bylo promítáno výukové(?) video o porodu. Žena v něm rodila na koze v poloze na zádech obklopena zdravotníky a nechyběl naturalistický detailní záběr na nástřih hráze, který jí byl proveden před samotným porodem hlavičky dítěte. Jsem přesvědčená, že nejsem sama, na koho toto video zapůsobilo značně negativně. A mám bohužel dojem, že to snad byl i záměr. Vtipkoval jste tehdy, že jste nám to měl pustit dříve, že už je pro někoho pozdě, a narážel tak na mou spolužačku Simonu, která v té době už dítě čekala či dokonce měla porod za sebou. Vyznělo to tak, že seznámení se s průběhem porodu by nás mělo řádně odradit od plození dětí.

Čas šel dál, uběhlo mnoho a mnoho let a trvalo opravdu dlouho (přišlo mi, že déle, než bylo v mém okolí obvyklé, nepřikládám to však zas až tolik tomu filmu) než se pár odvážlivců z naší bývalé třídy rozhodlo přeci jen dítě počít. I já postupně dospěla k přání mít dítě a více a více se začínala zajímat o porody a s nimi související témata. Průběh porodu, který jsem viděla v zmiňované hodině biologie, mě totiž značně děsil. Přišel mi tak chladný, nepřirozený, ponižující. Jaká úleva, když jsem zjistila, že to opravdu nic nepřirozeného není a že porod může vypadat úplně jinak. (Výzkumy mimo jiné ukazují, že poloha vleže na zádech v druhé době porodní není příliš vhodná* a že rutinní provádění episiotomie může způsobit značné škody. WHO doporučuje podporovat ženy v hledání a volbě polohy, která jim vyhovuje, a omezit provádění episiotomie.) Jsem ráda, že jsem to zjistila včas a mohla tak počít dítě i prožívat celé těhotenství bez strachu z hrůzného porodu. Můj porod byl posilujícím zážitkem a naštěstí se v ničem ani trochu nepodobal tomu z videa.

Nevím, jak je to dnes a co pouštíte v hodinách biologie Vašim současným studentům. Přála bych si, aby nebyli manipulováni strachem. Přála bych si, aby výchova k odpovědnému rodičovství nevedla přes zastrašování. Ráda bych, aby byli v takto citlivém věku, jakým adolescence bezesporu je (a nejlépe už od malička), pravdivě informováni o porodu jako o přirozeném procesu těla, na který je možné se těšit.

Vřele doporučuji zkontaktovat se s organizací Hnutí za aktivní mateřství, která pořádá citlivě vedené semináře o rodičovství, těhotenství, porodu, kojení, menstruaci a ekologické hygieně na školách, případně s Vašimi studenty navštívit festival Světový týden respektu k porodu, který se koná každoročně v květnu v Praze a v jehož rámci probíhá program pro školy. Více informací včetně kontaktů naleznete zde: http://www.iham.cz/nabizime/seminare-pro-skoly/

Děkuji za čas, který jste věnoval přečtení mého mailu.

S pozdravem a přáním těch nejlepších studentů,
Pavla

*Stewart a kol. 1983, Liddell a Fisher 1985, Chen a kol. 1987, Johnstone a kol. 1987, Gardosi akol. 1989ab, Stewart a Spiby 1989, Crowley a kol. 1991, Allahbadia a Vaidya 1992, Bhardwaj a kol. 1995

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 938. Zpětná vazba k jedné hodině biologie aneb rodit lze i jinak, než jste nás učili

Předchozí příběhy autorky:

779. Mail pojišťovně
780. Odpověď pojišťovny

A 407. Dopisy pojišťovně (opakování)

 

Porod je záležitost obou rodičů, ženy i muže

Od chvíle, kdy jsem ve svém životě potkal ženu, se kterou mám silnou touhu konečně založit rodinu, začal jsem víc pátrat po informacích, čím vlastně bude moje nejdražší, a já po jejím boku, procházet, a proto jsem také začal číst Příběhy pro Ivanu. Při čtení mnoha příběhů mi běhal mráz po zádech a rtuť emocí dosahovala vrcholných hodnot. Štěstí, že jsem poměrně velký optimista, který nepřestává věřit v naději a dobro kolem nás. Přesto je však na místě, abychom se, pánové, trochu zamysleli nad tím, jestli nejsme schopni udělat pro své drahé polovičky víc, než „jen“ někdy umýt nádobí, jednou za dva týdny vyluxovat a odvézt ji autem do nákupního centra, do kterého už s ní nejdeme, protože bychom v sobě nenašli tolik trpělivosti.

Nemá smysl apelovat na ty, kterým dochází nervy už zde. Vám, jejich ženám, pak snad jen radím, abyste dobře zvážily, zda je ten pán vedle Vás opravdu vhodný kandidát na to, aby byl otcem Vašich dětí. Volba je jen na vás, a já bych každému ze srdce přál nalézt tak nádherný a kouzelný protějšek, jaký jsem nalezl v ženě svých snů, se kterou mám od první chvíle chuť mít kopu dětí. Dobrá tedy, tak alespoň dvě… 🙂

Je opravdu nutné naše ženy traumatizovat a brát jim sebevědomí?

Jako budoucí otec, který se na svou otcovskou roli už opravdu nesmírně těší, se v posledních časech seznamuju s dostupnou literaturou a různými příběhy, které povětšinou dokládají, že se v nemocnicích a porodnicích odehrává spousta věcí a zákroků, které jsou pro zdraví a psychiku matky i dítěte nesmírně traumatizující, bohužel však často zcela ZBYTEČNÉ. Samozřejmě, že i já si vroucně přeju, aby se mé nejmilejší a našemu dítěti nic nestalo, ale připusťme zde také možnost, že lékařské zásahy, které se v nemocnicích odehrávají, jsou mnohdy de facto zachraňováním toho, co je způsobeno necitlivým přístupem a lékařskou rutinou namísto toho, abychom lépe naslouchali.

„Je čím dál tím zřejmější, že porodníci a lékaři na porod příliš spěchají. Nikdo se ale žen neptá, jestli chtějí porod sice rychlejší, ale zato bolestivější a s případnými komplikacemi.“ Vlastimil Marek: Nová doba porodní (EMINENT, 2002)

Pokud by naši lékaři dokázali dodržet několik dobrých zásad, bylo by na tom celé naše porodnictví a lékařství vůbec daleko lépe a porody by se staly opravdovým svátkem, intimní a zároveň důležitou událostí. Podle sebe jsem je sepsal takto a věřím, že jsem na nic opravdu podstatného nezapomněl.

1) Respektování prostředí, které si žena pro svůj porod vybere, a to bez ironických, jízlivých a dalších případných poznámek.
2) Respektování výběru polohy ženy při porodu a všech ostatních přání, která žena má (např. možnost pití, jídla, použití vany).
3) V rámci tohoto prostředí zajištění maximální možné intimity, v podstatě velmi podobné té, jakou si vytváříme, pokud se s někým chceme milovat (dovolím si předpokládat, že se snad nikdo nechce milovat při silném osvětlení, před očima mnoha lidí, ve stresu).
4) Ihned poté, co se dítě narodí, je svěřit mamince, uložit dítě na její hruď a nechat maminku a otce zcela v soukromí (všichni ostatní se vzdálí).
5) Pupeční šňůru nechat v klidu dotepat a teprve poté, až přijde ta správná chvíle (třeba až za půl hodiny), ji odstřihnout.
6) Se stejným klidem a bez náznaku spěchu posléze počkat na porod placenty.
7) Až po delším čase, kdy se vše zcela uklidní (po několika hodinách) dítě zvážit, změřit, v žádném případě neočkovat a nepíchat do něj jehly, či používat jiné invazivní metody!
8) V rámci celé této sváteční chvíle zajištění maximálního porozumění, citlivého přístupu, asi jako kdybychom jednali s člověkem, na kterém nám opravdu nesmírně záleží a o jehož náklonnost nechceme přijít.

Pokud toto nemocnice nebo porodnice a její personál zvládne, nemám nejmenší problém svěřit svou nejdražší, budoucí maminku, do této péče. Já sám jsem se však v nemocnicích setkal až příliš často s rutinou, necitlivým a netaktním přístupem a připadal jsem si dost často jako kus hadru, ten nejposlednější člověk, který by snad mohl do něčeho kecat, a to přesto, že šlo vždy o MÉ tělo.

Jsme naprogramováni chránit své ženy, zvládneme to i tady?

Proto bych byl v tuto chvíli nejraději, kdyby má nejdražší žena rodila v domácím prostředí, s porodní asistentkou, samozřejmě se mnou jako s otcem dítěte, a to asi nejlépe někde v dobrém dojezdovém čase (řekněme cca 30 min.) do nemocnice pro případ, něčeho naprosto nenadálého.

Rozhodně své nejmilejší nedopřeju „komfort“ automatického nastřižení hráze (zkuste si, pánové, nechat jen tak pro jistotu nastřihnout konečník), automatického nadopování léky, nepříjemně silného osvětlení na sále v poloze s nohama roztaženýma „na všechny“, nemožnost zvolit si svou polohu, množství různých zírajících lidí a poznámky např. typu „…no tak když to nejde, tak to vezmeme císařem a bude to rychlé i pro Vás“ jenom proto, že se nezohledňuje skutečnost, že každý porod má svůj individuální čas, který se bohužel jen málokdy řídí časem směn lékařů, pauzami na oběd a odpolední přestávkou.

Právě tento výše zmiňovaný „komfort“ v mnoha případech přivodí ony PROBLÉMY A STAVY, které pak musí lékař „zachraňovat“.

Ohleduplnost, trpělivost, úcta a porozumění

Dejme našim nejdražším především to jediné – možnost přivést na svět dítě DLE SVÝCH PŘÁNÍ A TUŽEB, v klidu, lásce, intimitě a pohodě. Odměnou za naši ohleduplnost, trpělivost, úctu a porozumění bude velmi pravděpodobně naprosto bezproblémový porod a klidné, neplačtivé miminko.

Ačkoliv dítě ještě nemáme, byť věřím, že mít brzy budeme, těším se a slibuju, že budu právě takový muž, jakým bych měl být – ohleduplný, trpělivý a plný porozumění, protože jen tak dokážu svou ženu ochránit před invazivním světem rutiny, s poměrně nízkou mírou pochopení, zato však rychlými, někdy až překotnými postupy. BUĎME PRO SVÉ ŽENY OPRAVDOVOU OPOROU!

Jaromír M. Krygel
http://www.jaromirkrygel.cz/

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 964. Porod je záležitost obou rodičů, ženy i muže

 

Alternativní rodička s porodním plánem

Měla jsem těsně po porodu prvního dítěte sepsaný svůj příběh pro Ivanu, u které jsme absolvovali s manželem skvělou přípravu k porodu. Ale nějak s novými povinnostmi a dalším miminkem nikdy nebyl čas dostat se k samotnému zaslání. Cítím to jako svůj veliký dluh vůči paní Ivaně, která mě v jednom kritickém okamžiku prvního těhotenství telefonicky uklidnila svou jasnou a přímou odpovědí, a také jako dluh vůči celé této iniciativě a těmto úžasným stránkám.

Vznikly totiž přibližně ve stejnou dobu, kdy jsem byla poprvé těhotná a začala jsem reálně zvažovat, jaké možnosti k porodu se nabízejí. (Žádné.) Doprovázely mne zbytkem těhotenství, i celým procesem seznamování se s novým člověkem u nás doma. Pak jsem na ně chvíli neměla čas, ale při druhém těhotenství jsem se ráda vrátila ke svému večerníčku. Doufala jsem, že podruhé bude situace lepší, ale v našem porodnictví a potažmo celém zdravotnictví nadále trvá lékařská nadvláda a systém vynucování a zastrašování. Porodem to totiž opravdu jen začíná a boje se přesouvají na jiné fronty.

Nakonec jsem se rozhodla, že pošlu jen tento krátký vzkaz podpory, protože jsem nedokázala své příběhy zkrátit a zřejmě ani zbavit emocí. A také mi asi připadají příliš osobní, přestože se z mých porodních příběhů staly vtipné rodinné historky o tom, jak si chodím „odskočit“ porodit. Oba porody totiž proběhly rychle a bezproblémově. A když říkám rychle, tím myslím, že jsem v obou případech na sále pobyla 10 minut. To samozřejmě neznamená, jak si mnozí myslí, že porod samotný 10 minut trval. Jen jsme většinou jeli až na poslední chvíli. Byla to jedna z mála skutečně praktických rad, kterou jsem v těhotenství dostala.

Porod tedy vnímám ve dvou zcela odlišných částech. První část jsem doma, zcela v klidu, nevnímám bolest, těším se na miminko a povzbuzuji ho. Nikoho nepotřebuji. Druhá část je chaos. Šílená cesta autem, naštvanost personálu (proč jedeme tak pozdě, proč jedeme k nim, proč nejsme registrovaní), všude světla, všichni na mě křičí, nesmyslné požadavky, nikdo mě nevnímá (že už jako budu opravdu rodit), dohadujeme se s personálem (ať mi nic nepíchají, ať mi neberou dítě). A jako tečka na závěr, pěkný účet za „levný eurovíkend“ v české porodnici…

Mám tedy naprosté pochopení pro ženy, které se rozhodnou zůstat doma. Právě proto, že jinak to prostě nejde. Poprvé jsem nechtěně rodila u nás ve velké krajské nemocnici, podruhé zcela neplánovaně v menší porodnici, která se na svých webových stránkách představuje jako nakloněná alternativám. Je to úplně jedno. Personál je všude tak zavalen nutností vyplnit všechny dotazníky, podepsat všechna prohlášení a provádět rutinní přístup, že samotný porod, ten nejkrásnější okamžik v životě ženy, se zcvrkne na tabulkový proces. Když jeho průběh narušíte pozdním příchodem, nestandardně vyplněnou těhotenskou průkazkou (ano, také za to jsem mohla já), neposlušností („paní se rozhodla, že u toho monitoru nebude ležet, ale klečet na podlaze“) či kladením odporu vůči některým jeho procedurám, personál Vám to náležitě vrátí. Ať už v podobě trvalého zápisu v propouštěcí zprávě („alternativní rodička s plánem“, což mi připadá opravdu vtipné a ráda to u svých veselých historek z porodnic zdůrazňuji), či věčného komentování („to je ta paní, co přijela pozdě“, nejdůležitější informace k primáři při ranní vizitě…).

Přitom by stačilo tak málo. „Děkujeme, že jste se rozhodli pro naší porodnici. Jde Vám to skvěle. Máte krásné miminko, tak si ho vemte k sobě, ať ho zahřejete. Papíry můžeme vyplnit až později. Chcete jít domů? Není problém. Kdybyste měla nějaké komplikace, můžete si sem přece kdykoli dojet. ZVLÁDNETE TO SAMA.“ RESPEKT, POCHOPENÍ, KLID.

Doufám, že přijde den, kdy se u nás věci změní. Nejen ve zdravotnictví, ale zejména v hlavách našich občanů. Proč se pořád všichni tak bojí vystrčit hlavu z davu? Proč se hysterickým křikem zastrašují ti, kteří hledají jiné možnosti, když jim stávající systém nedokázal pomoct? Co je špatného na kritickém zhodnocení alternativ? Někdo potřebuje v životě dostávat rady a opírat se o jistoty, jiný si na všechno chce přijít sám. Možná bude jednou výsledek totožný, ale každý by měl mít právo jít po své vlastní cestě. Pokud tím jiného neohrožuje.

Přála bych paní Ivaně, aby si užívala zaslouženého vítězství a očištění svého jména. Doufám, že dojde i k očistě profese porodních asistentek. Děkuji všem, které jsem na své cestě potkala a pomohly mi. A děkuji všem porodním asistentkám za neohroženou práci. Přeji také nám ženám sílu systému čelit a obhájit si svá stanoviska. Každému přece vyhovuje něco jiného. A proto nás nechte rodit podle svého. Každý prý totiž rodí tak, jak žije.

Barbara Kúnová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 992. Alternativní rodička s porodním plánem

 

Pohádala jsem se na porodním sále

Rodila mě moje kamarádka, která pracuje v jedné velké pražské porodnici. Ona byla vlastně jediný důvod, proč jsem si tuto porodnici vybrala. Když jsme ale dojeli do nemocnice, kamarádka ještě spala a tak se nám věnoval jiný lékař. Jednal se mnou jako se sobě rovným, vše mi vysvětlil, když jsem odmítla antibiotika, která mi doporučil, protože moje GBS testy byly z důvodu přenášení staršího data, nevymlouval mi to, jen mě nechal podepsat reverz. Předal mě porodní asistentce, která mě dovedla na porodní pokoj, za chvíli přišel také můj přítel. PA nás nechala v koupelně, horká voda mi úžasně pomáhala proti bolesti. Co 20 minut chodila miminko kontrolovat poslechem. Dirupci vaku blan jsem odmítla s tím, že počkáme, jak dlouho to jen bude možné. PA byla mimořádně milá, přišla mi dokonce říct, že četla můj plán a že tam píšu, že nechci u porodu studenty a že se mi omlouvá, ale že ona se teprve asistentkou učí a jestli má odejít. To jsem samozřejmě odmítla a řekla jí, že je mi příjemná a ať zůstane. Jenže pak přišla sedmá hodina a s ní střídání směn… Místo našeho morčátka (jak jsme s přítelem PA přejmenovali), přišla nepříjemně užvaněná, přehnaně aktivní a panovačná dáma středního věku. Už mě nikdo nenechal ve sprše, nikdo miminko nekontroloval poslechem. Musela jsem ležet na monitoru. Tím se moje bolesti staly nepříjemnějšími a co bylo ještě horší, dostala jsem z té ženské strach. Se slovy, že se ten porod už moc táhne mi píchla vodu a ta byla zakalená. Baba z toho měla škodolibou radost. V tom stresu jsem začala daleko víc vnímat okolí. Zaslechla jsem šílený křik z vedlejšího pokoje. Dostala jsem příšerný strach a začala jsem navzdory svému původnímu plánu a přesvědčení vyžadovat něco proti bolesti. Věděla jsem jaké mám možnosti, epidurál, rajský plyn, infuzi s opiáty… Vybrala jsem si infuzi. Když ji PA přinesla a věšela na stojan, všimla jsem si, že je to jen fyziologický roztok. PA jsem na to upozornila a ta se se mnou začala hádat. Infuzi mi stejně zavedla a „překvapivě“ žádný efekt nenastal. To už ale díky bohu přišla moje kamarádka-porodník. Chtělo se mi příšerně na malou. Z kozy už mě pustit nechtěla, tak pode mě daly mísu, co do ní předtím PA vypustila plodovku. Situace byla sama o sobě trapná, o to trapnější, když se pak PA do té mísy podívala a začala komentovat, že jsem se vymočila jen trochu… Dámy mi pak ještě hodlaly cosi dělat s brankou, to jsem už hystericky odmítala a než to stihly udělat, miminko se rozhodlo, že mě v tom nenechá a že už jde ven. Při tlačení jsem spíš klela než křičela. Ještě než bylo miminko venku, nakráčelo do pokoje asi milion pediatrů, sestřiček… Netrvalo to dlouho, asi na 3 zatlačení byla moje L. venku. A díky mojí skvělé porodnici (ženský rod porodníka :)) se to obešlo bez nástřihu a já si odnesla jen 3 stehy. L. jsem dostala jen na chvilililičku, potom se MUSELA vážit, měř a ležet ve vyhřívané postýlce. Apgar 9-10-10 navzdory zelené vodě. 4 kg dítko na světě a to i bez nástřihu. Tímto bych chtěla poděkovat své doktorce za její trpělivost a šikovné ruce, dále „morčátku“ černovlasé PA, kterou bohužel neznám jménem a především mému příteli, který 9 měsíců snášel můj strach, který se o mě staral, který se stopkami a tužkou v ruce zapisoval moje kontrakce, který se nebál mé bolesti a se zájmem pozoroval celý porod a na konci pak přestřihl pupeční šňůru.

Svůj příběh zveřejňuji na podporu paní Ivany, kterou jsem měla tu čest vidět na Týdnu respektu k porodu, kde poskytovala rady budoucím maminkám.

Lucie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 1005. Pohádala jsem se na porodním sále

 

Doma a krásně

Po každé, když tu příběhy pro Ivanu, uvědomím si, jaké jsem měla štěstí, že jsem ji potkala!

Když jsem měsíc po svatbě zjistila, že jsem těhotná, moje radost byla neuvěřitelná. Miminko jsme plánovali, ale vůbec jsme nečekali, že to bude takto rychle. Představa o těhotenství a porodu nebyla žádná, možná jen, že je těhotným špatně a porod bolí. Neměla jsem nikoho v okolí, kdo by porod a těhotenství popisoval tak nějak hezky. Díky náhodě nebo osudu jsem potkala mojí spolužačku ze školy a zjistila, že je dula. Párkrát jsme se sešly, povídaly si a já zjistila, že mě čekají hezké chvíle a hlavně, že je to jen o MNĚ, o tom jaký si to udělám 🙂

S manželem jsme přemýšleli, kde budu rodit, a mně neschůdnější přišlo Podolí. Zaregistrovala jsem se a nějak porodnici vypustila z hlavy. Mám gynekoložku v Hořovicích, takže možnost byla i tam, ale protože jsme v tu dobu byli v Praze, přišlo mi to moc daleko. Asi ve čtvrtém měsíci manžel přišel s tím, že bychom mohli rodit doma. Chvíli jsme přemýšlela, jestli se náhodou nezbláznil, vždyť se může stát takových věcí, ale on mne nechal být s tím, ať o tom popřemýšlím. Vzhledem k tomu, že muž toho moc nenamluví, ale když něco řekne, tak to stojí za to, jsem začala shánět informace o porodu doma. Zašla jsem znovu za dulou a ta mi doporučila Ivanu. Přihlásila jsem se na předporodní kurzy do A centra a chtěla se s Ivanou osobně setkat.

První hodina byla seznamovací. Když jsme se představovali a říkali, kde bychom chtěli, rodit moje odpověď byla: porodím, jen ještě nevím kde. Z nemocnic mám stres, porod doma jsem si neuměla představit, bylo tam spousta strachu co když…..

Během následující hodiny jsme si s Ivanou povídali a já jsem pomalu dostávala pocit, že doma by to bylo fajn, jen musím dát pryč všechny ty strašáky. Vzhledem k jejímu zákazu mi doporučila kolegyni a já ve 32 tt začala chodit do poradny. Moje PA je úžasný člověk, klidný, milý, pro mě taková mamina, která umí povzbudit, poradit, ale ví, co dělá. Do poradny jsem chodila do 39 tt, pak jsme se dohodly, že se sejdeme u nás doma, aby PA věděla, kde bydlíme. Vše bylo v pořádku, ale dohoda zněla, že taška do porodnice bude připravená. Já jsem zastávala názor, že až se probudím s kontrakcemi, tak sama řeknu kde chci být…

5.4.2013 jsem se ráno probudila s divným pocitem, došla jsem si na záchod, a když jsem se vrátila do postele, začala odtékat plodová voda.
Vzbudila jsem manžela s tím, že mi asi praskla voda, ale nevím, jestli je to ono, co to má být. Měla jsem za sebou předporodní kurz Ivany, ale samozřejmě jsem vše zapomněla. Čekali jsme do 8 hodin, a pak volali PA, že mi praskla voda. Jeli jsme za ní do A-centra s tím, že budu čekat do toho 11.4. jak mi vypočítali termín ( opět z kurzu v hlavě nic) PA mě mile uklidnila, že čekat nebudem, že budeme rodit dnes.

Trošku jsem zpanikařila, nemám ráda změny a toto změna byla, ale po chvilce jsem se na tu naší malou princeznu začala moc těšit. Už dnes..

Odjeli jsme domů a dohodli se, že budeme s PA na telefonu a během dne se domluvíme, kdy přijede. Bylo mi dobře, až kolem 18 hodiny jsem začala mít strach, že na mě PA zapomněla. Zavolala jsem jí s tím, že už bych jí chtěla mít u sebe, protože kontrakce jsou už silný. Přijela v 20 hodin a já myslela, že přijel Anděl. Postěžovala jsem si, jak to strašně bolí a čekala, že ona s tím něco udělá, jak bláhová, co by s tím asi PA měla dělat, tím si musí projít každá rodička že, ale já měla v tu chvíli pocit, že trpím za všech maminek na světě nejvíc!! 🙂

Zkoušela jsem různé polohy, ale nejlíp se mi leželo na posteli. Kolem půlnoci jsem si vlezla do vany a Eliška se 0.22 hod. narodila. Po deseti minutách vyšla placenta a já dala malou muži, abych se mohla umýt a obléct. Potom jsme si všichni společně vlezli do postele pod peřinu a bylo nám nádherně!! PA vše uklidila – za to jí nesmírně děkuji, protože my jsme se celou dobu mohli věnovat sami sobě.

Ráno nás obě znovu zkontrolovala a odjela. Poté jsme rozposlali zprávy o narození Elišky a pobavili se nad reakcemi rodiny a přátel nad porodem doma. Ono totiž, když to neříkáte dopředu, jaké máte plány, tak to každý skousne a neřekne ani popel. Pokud to říkáte dřív, tak Vám spousta lidí cpe, jak jste nezodpovědní a podobně, ostatně to už jste zde ve svých příbězích psali…

Děkuji Ivaně za možnost poznat ji a děkuji naší porodní asistence Marušce za krásný porod! Jen díky její laskavosti a důvěře ve mě, jsem dokázala porodit doma, protože pokud Vám nikdo nevěří už od mala, tak důvěru v sebe samu člověk těžko znovu získává.. A také děkuji za krásné příběhy Vás všech, byla je radost a někdy i ponaučení číst.

Vše nejlepší v novém roce nejen pro Ivanu,
Lenka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 993. Doma a krásně