A jak to bylo dál?

 Se svými příběhy s narozeními už jsem se podělila dvakrát – Loučení s Alicí a Potřetí. A ráda bych Ivanu podpořila ještě jedním příběhem. Příběh je o tom, co bylo potom – tedy co mi přinesl porod doma, krom toho, že byl jiný?

Už od dětství běží hlavou u pohádek – a jak to bylo dál – potom, co ti dva měli svatbu…

Takže – co bylo po „Potřetí“?

Po dvou „krutě porodničních porodech“ se mé třetí dítě narodilo krásně doma. Rodila jsem za doprovodu dvou asistentek, mého muže a bubnu. Nejsem žádná batikovaná dlouhovlasatá lesní žínka – to jen aby ten buben nesváděl k zařazení do škatulky. Jen byl doma a nutně jsem ho potřebovala. Zřejmě objednávka syna. Krása zrození mého nejmladšího spočívala v tom, že to bylo úplně „normální“. Úplně obyčejné, lidské, přirozené. Jako pěkná vysokohorská túra s rodinou. Dobrou náladu střídá únava, napětí se stupňuje, vrchol je na dosah, hurá jsme tu a jde se dolů… Jaké jsem si to udělala a jaké lidi si vybrala na cestu, takové to bylo. Prostě obyčejný den jako dělaný na přechodový rituál zrození.

Byla únorová neděle, já brzo ráno vstala a začala dělat „divné“ věci. Nejdřív jsem se celá vykoupala, umyla si vlasy a zkrášlila se. Pak jsem uvařila oběd a upekla žemlovku navrch. A pak dokonale vydrbala koupelnu. Trochu jsem pociťovala bříško, aha, to budou poslíčci. Kolem druhé mi došlo, že je všechno takové mlžné, jiné, zvláštní a že dělám věci, které jsem na neděli nijak neplánovala a jsem velmi psychicky labilní, pláču, rozčilují mě děti a tak. Aha, to nebudou poslíčci. Byl krásný den, muž s dětmi odjel na chalupu a vysadili mě po cestě asi osm kilometrů od domu. Šla jsem domů – a bylo jasné, že rodím. Tolikrát jsem se viděla na této procházce, když jsem si představovala svůj porod. A vždycky bylo nádherně – jako ten den. Okolo páté jsem došla domů. Ještě předtím jsem v obchodě nakoupila pohoštění pro asistentky, protože jsem měla představu, že se u nás, než porodím, budou nudit a hladovět. Hezky jsem se převlékla do porodního hábitu, ponořila se do sebe, že si budu užívat pár hodin samotu, klid a rozjímat. K tomu nedošlo – vzápětí mi praskla voda, strhala jsem ze sebe hlava nehlava ten promočený porodní hábit, zavolala muži, asistentkám, ať to vezmou pěkně svižně, zalezla do té vydrbané koupelny a zanořila se do sílící porodní bouře. Postupně všichni přijeli, různě se se mnou v té bouři pohybovali, já je z té koupelny odesílala pryč a zase přivolávala podle potřeby, říkala kdy bubnovat, kdy pít a za dvě a půl hodiny jsme z koupelny vyšli společně o jednoho člena rodiny bohatší.

Šestinedělí bylo řekněme dobrodružné. Byla jsem vyčerpaná, plná emocí, šťastná, bez energie, plná energie, zdravá, nemocná – jako na houpačce. Jakoby mi teprve tímto porodem došlo, co jsem si skutečně nechala udělat u předchozích porodů. Poznala jsem to na vlastní kůži. Trauma, které jsem si nesla z porodnic, se dramaticky léčilo a přehrávalo jinou zkušeností. Něco jiného bylo „to vědět“ a něco jiného „to zažít“. Asi něco jako dívat se na jízdu na horské dráze a svézt se na horské dráze. Ta jízda měla náročný dojezd. Hluboce jsem pocítila zmrzačení, které jsem dopustila na sobě a na svých prvních dětech, kterého se dopustila má maminka na mě. Učila jsem se je přijímat s plnou zodpovědností a se všemi následky. Viděla jsem to „jiné“ miminko a cítila najednou, co všechno se nám to vlastně v těch porodnicích skutečně stalo. Vnímala jsem ten přerušený tok důvěry a pochopení. Jedna věc byla vědět, že něco není v pořádku a druhá věc to hluboce pocítit a prožít. Dodnes jsem schopná rozeznávat na svých starších dětech, co jsou následky separace, předání zodpovědnosti za jejich příchod na svět do rukou někoho jiného – ten obtisk je nezaměnitelný.

U nemocničních porodů jsem absolvovala nástřihy, u domácího lehké natržení. Mnohokrát jsem si četla, že natržení se hojí lépe než nástřih. Že svévolné, bezdůvodné nastřižení je velké zvěrstvo. Zážitek ovšem předčil všechnu teorii. Rozdíl byl totiž již v počátečním principu – nástřih dělá lékař. Zranění doma – natržení – jsem si způsobila sama – tím, jak jsem pracovala s energií a tlakem – svou nezkušeností a tempem. Zranění, které si lékař rozřezal zase zašije a dál, je mu celkem fuk – vše lege artis. U natržení jsem si sama pracovala na tom, aby se mi hezky hojilo. Hodně mě naučilo o tlaku a nutnosti jít na věci pomalu. Bylo to mé zranění a já za ně byla zodpovědná. Tento princip má významný vliv na další sexualitu – přirozené natržení vnímám jako záležitost posilující, nástřihy byly jako znásilnění.

Najednou jsem byla schopná vidět porod jako přechodový rituál. Přechodový rituál – proces přechodu od jedné životní etapy do jiné po hranici života a smrti. Začala jsem být plněji a vědoměji zodpovědná za svá rozhodnutí.

Poselství, která v sobě ten úplně normální porod skrýval, jsou tím, co mi dodnes pomáhá a vyživuje mě na mé cestě. Mnoho malých situací, které u porodu vznikly, jako by bylo předznamenáním toho, co budu dál potřebovat a učit se.

Naučila jsem se, že hněv je energie a tu lze využít proti sobě, nebo pro sebe. To jsem zjistila ve chvíli, kdy přesto, že jsem byla otevřená a vše bylo v pořádku, miminko nešlo ven. Má milá porodní asistentka po několika prázdných kontrakcích laskavě navrhla – co kdybychom se šly projít? V tu chvíli mi vybouchla v hlavě puma: „Jaké projít? Je normální? Já rodím!“ a vzápětí mi došlo, že to rozčilení mohu použít pro sebe – jako energii k tomu porodit. Otočila jsem se, nadechla se a s novou silou přivedla na svět syna. Od té doby své negativní emoce využívám spíš k akci, než ke kňourání a stížnostem. Zjistila jsem, že na zdravém naštvání se něco je a může přinést něco dobrého. Porodní asistentka si na tu situaci ani nepamatuje – pro mě je jedním z klíčových momentů celého porodu.

Naučila jsem se, že za své dítě a za sebe zodpovídám já. Ve chvíli, kdy jsem se dost poňuchňali s miminkem na zemi v koupelně jsem se zeptala: „A co teď?“, a má asistentka se rozesmála. Dělej si, co chceš, je to tvé dítě a jsi úplně v pořádku. Rozesmála jsem se taky – jak hluboko byla zakořeněna má předchozí porodní zkušenost, že někdo mi něco řekne, odnese miminko, obleče… Takže jsem musela vymyslet, co se mi vlastně chce dělat a zkoordinovat tým – manžel odnášel dítě, dcera placentu a dámy uklízely a pomáhaly mi. Bylo to na mě – žádný personál mi neříkal, co mám dělat, nýbrž já jemu. Byla jsem královnou situace. Tohoto principu teď využívám často – u lékařů, ve škole s dětmi, na úřadech. O dítěti, které ke mně přišlo, rozhoduji já a ono mě následuje.

Získala jsem sebevědomí, lépe rozeznávám co je pro mě dobré. Umím porodit dítě. Vím. Umí to každá kočka, klisna, fena. Ale nějak mám pocit, že tento druh sebevědomí mi chyběl. A taky jsem zjistila, že v poloze na lopatkách se pracuje dost špatně. Své pracovní polohy si od domácího porodu určuji sama, stejně jako spolupracovníky. V mnoha oblastech jsem si začala lépe vnímat „odbornost“ danou studiem a titulem a skutečné umění něco dělat. A zjišťuji, že to, co se děje ve světě porodů, se děje na mnoha dalších místech – v ostatním zdravotnictví, ve školách, ve firmách, na úřadech… Formalismus a unifikované postupy mnohde převzali vládu nad zdravým rozumem a lidskostí. S tím nemusím mít nic společného. Já si z toho vybírám, co je dobré pro mne.

Moc bych si přála, aby Ivana mohla pokračovat ve své práci, nerušeně dělat to, co umí a dává jí smysl, a předávat to dál.
Po porodu, když jsem ležela s miminkem v posteli a loučila se se svými porodními asistentkami, přišlo mi, že provést ženu dobře porodem a obdobím před i po je velké umění a velmi smysluplná práce. Bylo to tak silné, že mě to až rozplakalo. Byla v tom hloubka odvěké lidské zkušenosti. Ne sál, cizí lidé, nástroje, přístroje. Obyčejně neobyčejné ženy, provázející jiné ženy cestou k mateřství.

Věřím, že tu prastarou zkušenost zase najdeme, oprášíme, dáme jí lidský rozměr v současných vymoženostech a budeme ji žít i u nás.

Jana U.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 980. A jak to bylo dál?

Předchozí příběhy autorky:
611. Loučení s Alicí
842. Potřetí

A 337. Rozdíly (opakování)
A 430. Někde ano, někde ne (opakování)

 

Můj sen o přirozeném porodu podruhé

Na svůj druhý porod jsem se svědomitě připravovala, přečetla spoustu knih, vyslechla kupu diskuzí, navštívila několik předporodních kurzů a hlavně jsem se na něj těšila.

Další silná kontrakce mě postupně láme do kleku, rukama se opírám o sedátko před příjmem do ordinace v podolské porodnici, silný tlak na kostrč mě nutí tlačit a samo se mi vydere hrdelní „křik“, muž zazvonil na „příjem“, slyším sestru: „Ale takto Vás nepřijmeme, to si musíte stoupnout.“

Kontrakce pominula, pomalu si stoupám a říkám jí, že jsem měla silnou kontrakci a jinak to prostě nejde. Jdu za ní na příjem, vidím tam ženu na monitoru, jak sedí/leží na zádech, a v duchu mi běží, že tuto polohu už opravdu nezvládnu. Další kontrakce, jdu do kleku, sestra mi pořád opakuje, že si mám odložit a položit se, kontrakce, jedna vlna za druhou, v hlavě se mi honí, jak se tomu vyhnout, představa lehu na zádech mi v tu chvíli přijde nad moje možnosti, tělo se vzpírá. Honem povídám, že to asi už nezvládnu, že asi už rodím naplno, že mám tlak na konečník a přitláčím si a že první porod byl hodně rychlý, asi jen tři hodiny od prasknutí vody. Na to sestra slyší, honem odběhne a vrátí se s kolečkovým křeslem, ať se na něj posadím. Sed??? To mi v tu chvíli přijde jako akrobatický kus. Kontrakce. Znovu mě nutí na kolena a opřít se o něco – kolečkové křeslo – sestra třeští oči a hudruje: „Vždyť Vám to podjede, poraníte se, neopírejte se o něj, posaďte se na něj!“ V duchu mi běží odpověď: „Tak nekoukej a přidrž ho.“

Pauza mezi kontrakcemi, posadím se, honem mě rozjíždí a ujíždí se mnou na porodní box, muž je asi v závěsu, ani nevím, jak se tam octl, na příjmu v místnosti totiž nebyl.

Jsme na porodním boxu. Kontrakce mě tlačí na kolena, sestra či kdo mi neustále opakuje, ať si lehnu na záda, mezi kontrakcemi, které jsou hodně časté a silné, jsou skoro pořád, se snažím vysoukat na lehátko. Ležím na boku, kontrakce, prosím porodní asistentku, ať mě zkusí vyšetřit na boku, že na záda nemůžu, když v této poloze přejde několik dalších silných, rychle po sobě jdoucích kontrakcí, vyšetří mě, zasune prsty a hned oznamuje, že cítí hlavičku a můžu tlačit. Neodolám a zkusím taky nahmatat hlavičku. Ano, je tam. Nechce se mi věřit, že už je dítě tak blízko narození. Zkouším při kontrakci tlačit na boku, ale nejde mi to. Mám pocit, jako když se ve snu snažím utíkat, ale moje nohy jsou těžké a moc se nehýbou. Zkusím si kleknout a přidržovat se rukama o madla porodního křesla. Sestra za mnou pořád něco mumlá, ať si dávám pozor, ať z něj nespadnu, ať se neposunu moc dozadu, že to pak vypadává (později zjišťuji, že plocha porodního křesla je složena ze dvou částí a ta jedna je vysunovací – oddělovací a moc jim to pohromadě nedrží, takže personál se neustále obává, abych se přitom nezřítila dolů). Ta poloha je mi hodně příjemná, cítím se nějak odlehčená, zpočátku si při kontrakcích jen trochu přitláčím, v hlavě mi běží, že děloha je silný sval a dítě vytlačí sama i bez mojí pomoci.

Sestra mě začíná navádět, ať se nadechnu a pořádně zatlačím, začnu ji poslouchat a tlačím, cítím tlak na hráz, pořád mi běží myšlenky v hlavě, neboj se tlačit naplno, neboj se, že praskneš, cítím, jak silně se napínají všechny okolní tkáně, snažím se nemyslet na natržení, překvapuje mě, kolik myšlenek mi běží hlavou.

Najednou cítím nebo slyším, že hlavička už je venku. Možná si na ní i šahám, překvapuje mě, že jsem zvládla sama, bez cizí „pomoci“ vytlačit dítě. Při další kontrakci tlačím znovu ze všech sil, sestra dítě popotahuje, zdá se mi, že cítím, jak vytahuje jedno ramínko, druhé ramínko nebo bok a děťátko je venku.

Jedna sestra mi ji podává a říká něco jako: „Tady JI máte“. „Takže je to holka?“, ptám se. Sestra říká, že ani vlastně neví, tak se dívám a ano, je to holka, je tak strašně malinká, malinké nožky, malinké všechno, schoulená do klubíčka. Má krátkou pupeční šňůru, nemůžu si ji proto položit na hruď ani na břicho. Celou dobu, co ji držím, tak klečím na lehátku a jsem k ní ohnutá, očichávám si ji. Krásně voní. Upřímně, vlastně voní jako já, pár dní před porodem jsem začala cítit sladkou vůni ze sebe samé. Později si říkám, že to tak příroda zařídila nejspíš schválně, aby matka hned po porodu poznala své dítě i po čichu a bylo jí hned niterně známé, voňavé a milé. Opět mě nabádají, ať se na lehátku moc nevrtím, že jinak se může jeho jedna část podlomit a my bychom spadly.

Když dotepal pupečník, nabídla sestra tatínkovi, přestřihnout ho. Tatínek nechtěl. Tak jsem si ho přestřihla sama. Trochu mě překvapilo, jak je pupeční šňůra silná. Moji část pupečníku zajistili svorkovými nůžkami, část pupečníku k holčičce zajistili takovou umělohmotnou malou svorkou. Hned jsem se chtěla lépe usadit na křesle, z kleku se usadit, popřípadě si lehnout. K upozornění ať se neposouvám moc dopředu, protože bychom mohly spadnout, přibylo druhé. Mám dávat pozor, abych nepřisedla svorkovací nůžky a utrhnout si tak pupečníkovou šňůru. Prosba, aby mi ji zajistili stejně malou svorkou, jakou dali dítěti, nebyla vyslyšena.

Držím náš uzlíček štěstí a čekáme na porod placenty. Nijak zvlášť necítím žádné další kontrakce. Poprosila jsem je, aby dali holčičce novou suchou plenu. To bylo jediné, čím nás sestra přišla přikrýt. Obě nahé. Muž, poučen z „alternativního“ předporodního kurzu, na nás začal dávat naše ručníky. Jak je na nás dával, padaly postupně na zem, dupal na ně a znovu nás jimi přikrýval, byl tak nešikovně starostlivý! Za hodinu skončila idylka.

Přišla sestra přeměřit teplotu naší holčičky. Ukázalo se, že jsme ji málo zabalili. Plena od sestry a ručníky od tatínka nestačily. Po hodině, když přišli naši malou pro kontrolu přeměřit, měla teplotu 35°C a musela pod lampu. Personál striktně odmítal zahřátí na mém těle s možností přikrytí dekou a polštářem, který tam byl k dispozici. Teplota prý klesla přespříliš a mohly by dostavit dýchací potíže.

V tu chvíli jsem se sama na sebe zlobila. Mně samotné, kvůli klimatizaci spuštěné přímo nad námi, už byla zima. Za mnou byla erární deka a polštář. Nevšimla jsem si toho. Byla jsem tak zahleděná do naší maličké. Byla jsem vlastně úplně nahá, muž mi vytáhl můj župan. Zpětně jsem si v duchu říkala, že přeci jen by na toto měly zavčasu pamatovat sestry a přikrýt nás dřív než prochladneme, celou dobu tam některá z nich byla a chodila se dívat na pupečník apod., dokonce se i zmínili, že klimatizace se nedá vypnout a maminky to často ofoukne.

Samozřejmě jsme souhlasili, že dáme holčičku nahřát pod lampu. Chtěla jsem tam s ní jít taky, být u ní, hladit ji. Přišlo mi to v tu chvíli úplně samozřejmé a vůbec jsem ji nechtěla nechat ležet samotnou v prázdnu. Sotva jsem vyslovila, že u ní budu, spustil se na mě vodopád slov: „Můžete zakopnout, můžete omdlít, dítě vám vypadne, ublížíte si, máte svorkovací nůžky na pupečníku, můžete si je vytrhnout, …“ Nic má argumentace, že se cítím v pořádku a pokud by mi bylo nevolno, znovu si lehnu. Z toho všeho mi nejvíc pravděpodobné přišlo, že spíš se pode mnou rozpadne tolik nestabilní rozkládací křeslo… Přesto to nakonec šlo. Tatínek donesl holčičku pod lampu a já je doprovodila.

Téměř současně se začala řešit moje placenta. Nechtěla se samovolně odloučit. Proto ihned navrhli podat mi nitrožilně hormon na povzbuzení kontrakcí (nebyl to oxytocin). Já navrhla, že bych nejprve zkusila přirozeným způsobem podpořit porod placenty tak, jak jsem vyčetla z odborné literatury a taky jak jsme to probrali se soukromou porodní asistentkou. To je projít se, masírovat si podbřišek, nahřát ho teplou vodou, dát si sprchu, zajít se na záchod vyčůrat (vyprázdnit močový měchýř), napít se, dát si hroznový cukr atd., prostě udělat všechno proto, aby se porod placenty přirozeným způsobem rozběhl. Jak negativní vlna se zdvihla, mě zcela zaskočilo. Zvláště jedna sestra Obryně na mě spustila: „Nesmíte vstávat, omdlíte a já pak půjdu kvůli Vám do vězení, to chcete?“, a přidávala: „Kdyby se tu každá tak procházela, budeme tu mít všude krev, nepořádek a práci s uklízením“ (zmínila jsem, že si můžu vzít vložku), „Jíst a pít se nesmí, to byste nám v případě narkózy mohla zvracet“. Po takové palbě jsem zůstala ležet a souhlasila jsem s podáním injekce na podpoření stahů pro odloučení a vypuzení placenty. Moje bojové předsevzetí a příprava z domova byla ta tam. Aspoň jsem se snažila masírovat si bradavky (kojit jsem nemohla, malá byla pod lampou) a podbřišek podle rad porodní asistentky, u které jsme byli na předporodním kurzu, ale moc to nepomáhalo. Taky jsem údajně trochu víc krvácela než je obvyklé, po hodině a půl mě začali připravovat na manuální vybavení placenty v narkóze. Po první zkušenosti, kdy jsem při čekání na samovolný porod placenty měla velkou ztrátou krve a pak dva dny nemohla vstát z postele, aniž by na mě nešly mdloby, jsem se obávala, aby se to neopakovalo. Sevřela mě úzkost, abych neztratila moc krve a byla schopna mít u sebe ihned holčičku na oddělení šestinedělí. Celá jsem se rozklepala, bylo mi z toho tak smutno a bála se, jak to celé dopadne. Po prvním porodu jsem dítě viděla až po 12 hodinách, moje prosby, aby mi dítě přivezli, je tehdy moc nezajímali… ale to je zase jiný příběh.

Při přípravě na operaci mě na porodnickém křesle namanipulovali do více vertikální polohy a vycévkovali mě (na záchod mi samozřejmě nedovolili jít a já neměla sílu protestovat, už jsem se jenom klepala a drkotaly mi zuby samy od sebe). Pak mi dala porodní asistentka ještě poslední šanci zkusit placentu vytlačit. Zdálo se jí totiž, že placenta trochu „poklesla“. A světa div se, ona vyklouzla ven jako po másle! Byla to pro mě velká úleva.

Osobně si myslím si, že bych celého stresu s plánovaným manuálním vybavením placenty v celkové narkóze byla ušetřena, pokud by mě rovnou nechali projít se a zajít si na WC vymočit se. Konec konců, jakmile mě na křesle natočili do polohy „ve stoje“ a vycévkovali mě (vyprázdnili močový měchýř), placenta šla ven velice rychle.

Pak už mě jenom zašili. Natrhla jsem se v místě nástřihu z první porodu. Šili mě bez umrtvení, když jsem o něj požádala, řekla mi (doktorka?), že v těchto místech to umrtvit nejde, může mi pouze na tkáň stříknout jakýsi znecitlivující sprej, který ale zase hodně štípe a ani moc neúčinkuje, takže to vyjde nastejno.

Před přeložením na oddělení šestinedělí se mě rovnou zeptali, jestli na něj chci nebo zda si přeji ambulantní porod, aby zbytečně nevyplňovali papíry na příjem. Tajně jsem o tom uvažovala a měla jsme v tašce pro ten případ zabaleno všechno pro sebe i naše miminko. Ale trochu jsem se obávala, že bychom nemuseli poznat, když by malá byla stále podchlazená.

Přijel pro mě asistent, aby mě převezl na oddělení šestinedělí. Měla jsem si přelehnout z lehátka na vozík. Byla jsem pořád úplně nahá, nedali mi žádnou noční košili. Vytahané prázdné břicho, špinavá od krve. Podivil se, že nemám noční košili. Bylo mi z toho trapně, tolik jsem se styděla, cítila se jako flák masa na pultě.

Na oddělení šestinedělí se mě zeptali, zda chci holčičku rovnou, já se pro jistotu zeptala, zda už není podchlazená a dostala odpověď, že by ještě mohla být hodinku pod lampou a pak že mi jí hned dají, že bude akorát po vizitách, tedy v osm hodin ráno ji už budu mít u sebe. Souhlasila jsem. Chyba. Když skončila vizita, šla jsme poprosit o holčičku. Ale rázem byla druhá vizita a nikdo neměl čas mi dítě dát. Po druhé vizitě jsem šla znovu. Zase neměli čas, že mají urgentní příjem, tak jsem řekla, ať mi ji jen přivezou – byla ve vozíčku na dohled ode mě, par kroků, nabídla jsem se, že si tam pro ni sama dojdu, ale to prý nejde, že musím podepsat papíry o převzetí dítěte a teď na to není čas, protože přivezli nějakou urgentní pacientku a přeci nechci, aby se jí kvůli mně nemohli věnovat. Přišlo mi to absurdní – podepisovat papíry na své vlastní dítě! Nakonec celé papírování o hodinu a půl trvalo asi 30 sekund, zbytek lejster si mám přečíst a pak podepsané dát.

Chvíli po příjmu na oddělení šestinedělí mě sestra zavedla do sprchy, abych se umyla. Sotva mě tam dovedla, hned odešla pryč. Poté co mi před pár hodinami sestra na porodním boxu dělala přednášku o tom, jak můžu omdlít a dostat ji do vězení, mě to všechno přišlo úplně absurdní. Nechají mě samotnou ve sprše, ve které ani nebyl zvonek, když by se mi opravdu udělalo špatně. Vůbec se ani nepřišli podívat, jestli jsem v pořádku.

Na oddělení šestinedělí jsem strávila pár dní, a protože malá i já jsme byly naprosto v pořádku, nechala jsem se propustit o den dříve, přesněji o pár hodin dříve z toho důvodu, že následující den pro nás neměl kdo přijet a musela bych v porodnici být do páté, šesté hodiny večer. Také už jsem byla unavená z nemocničních pravidel. Sotva jsem si chtěla lehnout, vyspat se ve chvíli, když dítě spalo, byla vizita, pak druhá, někdy i třetí. Pak se probudila naše malá. Pak přivezli oběd zrovna ve chvíli, když jsme kojily. Po 15 minutách už nás svačinářka ve dveřích kontrolovala, zda máme snědeno, a když nebylo, tak nás popoháněla, ať to jdeme sníst, že to potřebuje uklidit, my přitom všechny pořád ještě kojily. Pak, když už konečně byla chvíle, kdy dítě spalo a nic se už nemuselo a já usnula, přišla sestra a začala mě budit, že se mám jít podívat na koupání miminek. Usla jsem znovu, ale přiběhla na mě zas, že mám jít se podívat na koupání miminek. Nic na tom, že den předtím jsem se „učila“ koupat miminko na svém vlastním… Byl z toho neskutečný problém. Dětská doktorka do reverzu napsala smyšlené časy. Ve 14:00 v den propuštění mi přinesla reverz, že mě propouští (de facto propustila ve 12:00), přestože jsem porodnici měla opustit nejdříve až v 17:00 hodin, reverz musela ještě několikrát přepisovat, byl plný chyb (psaný na jiné dítě, apod.).

Tento příběh jsem sepsala z úcty k paní Ivany Königsmarkové a paní Zuzany Štromerové, i když to zní jako klišé, nesmírně si jich vážím, cením si jejích úsilí a práce za přirozené porody, že pomáhají ženám prožít porod podle svých představ.

Děkuji,
Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 981. Můj sen o přirozeném porodu podruhé

 

O kojení

Do příběhů jsem přispěla už několikrát, minule jsem si myslela, že už naposled, ale nedalo mi to a musela jsem ještě něco sepsat…

Dceři je 13 měsíců a vypadá to, že se pomalu ale jistě sama odstavuje. Dokonce bych řekla, že pokud bych jí kojení po probuzení a večer před spaním nenabídla, možná by si ani nevzpomněla. Svým způsobem jsem ráda, ale na druhou stranu, kojení mně bude chybět, opravdu.

A tak se vracím v myšlenkách na úplný začátek, kdy se narodila Anežka. Měli jsme dobrý start, nikdo ji nikam ani na chvilku neodnesl, krásně se s pomocí naší skvělé porodní asistentky přisála a strávila sáním asi hodinu. Vše vypadalo krásně. Jenže jsem po odchodu na šestinedělí utrpěla poměrně velkou krevní ztrátu, tudíž jsem byla první den tak trochu mimo. Bez manžela bych se o maličkou ani nemohla starat, protože jsem nebyla schopná vstát, než jsem dostala krev. Ale i přesto, že tam byl, musela se dcerka jít zahřát na 2 hodiny k sestřičkám, já jsem neměla sílu bojovat, bojovala jsem sama se svým podivným stavem slabosti obavy z dalšího proudu krve.

K dalšímu pokusu o kojení došlo s pomocí milé sestřičky, která nám vše vysvětlila, ale nějak jsem ji asi pořádně nedokázala vnímat, a navíc připojená na infuzi, to taky nebylo moc pohodlné.

A další den ráno to začalo, při vizitě trapné věty od sestry typu: „Ukažte prsa, a říká doktorce, úplně povislá, žádné mléko…“, a tak začal můj stres, že se mléko nezačne tvořit, naštěstí milé sestřičky uklidňovaly, i milá paní uklízečka. Pak mě někdo poučil, že si mám jít vzít odsávačku a začít odsávat. Protože dcerka asi po dvou dnech musela jít na záření kvůli silné žloutence. Začalo peklo, ze začátku jsem byla trochu ráda, že si chvilku odpočnu, jenže ono z té chvilky byly celé čtyři dny a pak ještě jeden den. Nemusím Vám popisovat tu hrůzu, ty strašné pocity odloučení, kdy první den jsem se na malou mohla jít jen jednou podívat, díky sestřičce andělovi, která mě moc psychicky pomohla hlavně v dalších dnech…vždy jsem se modlila, ať je tam ona. Takže dcerku začali přikrmovat. A co se nestalo, samozřejmě mléko se tvořit začalo, ale nadměrně. To jsem dostala „nadáno“, že s těma prsama mám začít něco dělat, nikdo mě nic předtím neřekl. To už jsem zkoušela chodit kojit malou k sestřičkám, jenže prsa se tak bolestivě nalila a ztvrdla, že to vlastně ani nešlo. Už bylo pozdě, tento šílený stav jsem rozcházela dva dny, obklady, horké sprchování před pokusem o kojení, nakonec čichání oxytocinu a v závěru i injekce. Byla to fakt síla, byla jsem úplně zničená. Logicky malé pití nešlo, jak by také mohla prso dobře chytit, když bylo oteklé a tvrdé. Opravdu nejvíc mi pomohla sestřička anděl, která nakonec někde vyhrabala elektrickou odsávačku a moc mi pomohla s přisátím malé, kdy jsem tedy bolestí málem ronila slzy, ale byla jsem jí za to nesmírně vděčná. Nakonec jsme tento boj s dcerou vybojovaly a ona začala dobře pít, prsa se uvolnila. Ale tento stav byl pro mne mnohem beznadějnější a těžší i psychicky než samotný těžký porod.

Nezapomenu ovšem na „podpůrnou větu“ jedné sestřičky: To mlíko musíte dostat ven, jinak se Vám z toho udělá tvaroh a prsa se budou muset řezat…chudák manžel, když za námi na víkend dojel, viděl mě v zuboženém fyzickém i psychickém stavu, kdy jsem mu pořád opakovala, že nechci na řezání prsů… co udělá jedna věta, pořád jsem to měla v hlavě. Některým zdravotníkům stále uniká, že psychika hraje velkou roli. Moc si vážím podpory naší porodní asistentky, se kterou jsem byla v kontaktu přes mobil, vždy mě moc uklidnila a povzbudila, ale nemohla za mnou bohužel přijet. Nebudu dále popisovat potíže s propuštěním kvůli žloutence, váze…jen bych to uzavřela tím, že to už nikdy nechci zažít. Ráda bych měla další děti, ale mám opravdu velkou obavu ze žloutenky. Dědičně to u nás není s krevními skupinami nic moc…další dítko by asi zase mělo jinou KS než já, a tudíž problém. Ovšem dočetla jsem se, že dnes už mají některé porodnice vybavení – speciální postýlku s oblečkem, kdy může děťátko zůstat na pokoji s maminkou a přitom se ozařuje světlem…jenže, já bych tak ráda šla po porodu domů, prostě ambulantní porod…no nechám to zatím osudu…třeba rok či dva přinese nějaké kladné změny.

Vzpomínám na naše kojící začátky, kdy jsem děkovala Bohu za každý odkojený den, přibírání ze začátku nic moc, ale klid domova udělal své. Hodně mě podpořila také naše PA, když k nám přijela domů a podpořila mě, že kojím správně a dobře se starám atp. Tímto jí za vše ještě jednou děkuju, díky Laďko. A děkuji všem ženám, které bojují za možnost přirozeného porodu a svobodné volby při příchodu na tento svět. Držte se, potřebujeme Vás a děkujeme.

AP

Předchozí příběhy autorky:
768. Můj příběh pro Ivanu
817. Den porodních asistentek v novinách
903. Ohlédnutí po roce

A 401. Můj příběh pro Ivanu (opakování)
A 419. Všechno ať plyne (opakování)
A 456. Kdo a co provází cestu na svět (opakování)
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 982. O kojení