Vyškovské mazání medu kolem pusy a realita

Poprvé jsem rodila před třemi roky a měsícem. Už od pátku mi po částech odcházela hlenová zátka, zatím jen čiré nebo mírně béžové kousky. V pondělí mi ráno mi odešla poslední část hlenové zátky, tentokrát byla narůžovělá s nitkami krve, celé dopoledne jsem měla pocit hladu, i když jsem normálně jedla, bolelo mě čím dál tím víc v kříži a břicho taky tvrdlo čím dál tím častěji a intenzivněji, dokonce i dcerka se v bříšku dost mlela. Tak jsem si dala teplou sprchu a pak jsem začala mít pocit, že to tvrdnutí břicha budou nejspíš kontrakce.

Kolem poledne už jsem dospěla k názoru, že to teda asi fakt bude ono a zavolala manželovi, aby dojel z práce domů. Po příjezdu domů zavolal do vyškovské porodnice (protože prý podporují přirozené porody), jestli náhodou nemají plno, já jsem se oblékla, pobrali jsme věci a vyrazili směr Vyškov, kontrakce jsem měla nepravidelně, ale průměrně po 5 minutách, někdy rychleji po sobě, někdy po delší době. Tahle nepravidelnost v četnosti i síle kontrakcí mi vydržela celou dobu porodu. Do Vyškova jsme dorazili zhruba ve dvě hodiny odpoledne, dál už se časově moc neorientuju, nebyla jsem s to od sebe odlišit, co trvá pár vteřin, minuty nebo třeba hodinu. Prošli jsme nutnými formalitami (směrovací číslo trvalého bydliště jsem si nebyla schopná vybavit, normálně ze mě vypadne hned), vybrali si, že chceme nadstandardní pokoj na porod i pak na šestinedělí, probrali můj porodní plán, změřili tlak a doktorka mi provedla vnitřní vyšetření a udělala ultrazvuk – já byla otevřená na 2cm a váhový odhad miminka byl 3800g (týden a půl předtím 3200g). Bolesti v kříži dost zesílily, vnímala jsem je značně bolestivěji než kontrakce jako takové. Ta první půlhodina na porodním pokoji, kdy natáčeli monitor, byla dost děsná, ale pak už jsem se mohla pohybovat dle libosti.

Nejdřív jsem si nechala udělat klystýr, prý 5 minut to vydržte, haha, zvládla jsem to jen do nejbližší kontrakce. Porodní asistentka byla moc příjemná a ochotná, poradila, co zkusit na zvládnutí bolesti, tak jsem si střídavě hopkala na míči, ležela ve vaně, seděla na záchodě (zvláštní úlevová poloha, já vím, ale prostě to fungovalo), chodila po pokoji a dávala si sprchu. V šest večer se střídaly směny, tehdy se mi ještě nová porodní asistentka a paní doktorka zdály dobré, v závěru porodu jsem názor změnila. A kontrakce pořád sílily, ale pořád chodily ne úplně pravidelně, občas silnější, občas slabší, někdy dvě až tři silné po sobě, křížové bolesti ale byly horší, a tak to zůstalo až do konce porodu. Manžel byl skoro pořád se mnou, držel mě za ruku, objímal, jemně masíroval chodidla, povzbuzoval mě a chlácholil. Krátkou dobu před začátkem pocitu na tlačení mi odtekla asi natřikrát trocha narůžovělé plodové vody, kontrakce jsem dodýchávala, a pak i mírně přitlačovala ve stoje s nohama doširoka rozkročenýma a lehce pokrčenýma a s rukama a hlavou opřenou o stůl („kuchyňskou linku“ na zdravotnický materiál), při kontrakcích jsem občas houkala jako sova, taky ze mě vypadlo i no tý krávo. Porodní asistentka si zatím oblékla pořádnou zástěru, manžel říkal, že vypadá jako řeznická.

A pak už jsem šla opravdu tlačit, poloha v polosedě nebyla dobrá, kontrakce mi při ní hodně slábly, na levém boku jsem taky rodit nemohla, kontrakce sice velké, ale zase tak úděsně bolestivé, až mi zpátky do sedu museli pomoct manžel s porodní asistentkou dohromady. Nakonec jsme společně s porodní asistentkou našly jako nejlepší polohu v sedě na polohovatelném porodnickém lůžku, rukama jsem se při kontrakcích držela a přitahovala se za podpěry nohou zvednuté nahoru (no, asi jsem měla zůstat stát, na porodnickém křesle se pak už polohy moc měnit nedají a člověk je tam psychicky tak nějak „přikurtovaný“) . Tlačení mi šlo pomalu, povzbuzovala mě porodní asistentka, doktorka i manžel (toho jsem poslala, ať jde s těma kecama do pr…, ale on ví, že jsem to nemyslela vážně), kontrakce slábly nebo jsem je ignorovala a netlačila (nechala jsem se vmanévrovat do tlačení na povel, takže není divu, že mi to nešlo), chytaly mě křeče do stehen i břicha, takže jsem si po nabídce od doktorky nechala do žíly píchnout spasmolytikum Buscopan (prý mi ho těsně před mým souhlasem nabízela dvakrát a já nevnímala, takže mi to potřetí přetlumočil manžel, to už jsem tu nabídku zaregistrovala), dala mi postupně dvě malé dávky, ta první totiž zabrala, ale málo. Konečně jsem se povolila a kontrakce buď zesílily, nebo jsem je konečně vnímala už tak intenzivně, že je opravdu nešlo filtrovat a pořádně netlačit. Ale nedokázala jsem už odfiltrovat PA, doktorku a jim (bohužel) přizvukujícího manžela a tlačit podle sebe, natož změnit polohu. Byla jsem rozhozená, vytržená z předchozího krásného „zfetování se“ vlastními hormony, porod jsem si vlastně od vlezení na porodnické křeslo neřídila.

Dcerce už byly vidět vlásky, manžel se přesunul od mé hlavy tam, odkud viděl tu naši malou (a to říkal, že se tam rozhodně dívat nebude ani za nic), málem doktorce s porodní asistentkou radil, jak na to. I na několikáté zatlačení ale prostě nešla ven a začínala se (údajně, nevybavuju si přiložení monitoru nebo jiné sledování stavu miminka) přidušovat, takže i přes cvičení s Epi-nem jsem se nevyhnula malému nástřihu (později ne zrovna nejlépe sešitému), ani nevím, kdy přesně proběhl (nástřih byl proveden až po mém souhlasu, nicméně si myslím, že to byl jen důsledek tlačení na povel a podání spasmolytika), proběhlo i tlačení na děložní fundus (ale nějak už jsem nebyla ve stavu se bránit). Pak už byla dcera za chvilku venku, manžel pochopil, na co byla ta „řeznické zástěra, sám jen tak tak stihnul uskočit před tím velkým šplouchem plodové vody, já to šplouchnutí slyšela, plodové vody bylo opravdu ještě hodně, protože před tím mi jí odtekla jen troška. Dceru mi na velmi krátký okamžik (alespoň jsme to tak vnímala) položily na bříško, masírovali jí zádíčka, začala sama dýchat, ale těžko, lokla si nejspíš opravdu velkého množství plodové vody. Takže doktorka přestřihla pupeční šňůru, manžel od toho prchnul dva metry daleko, jak se mu z té představy, jak by měl střihnout, udělalo špatně. Pak vzal manžel dcerku a rychle s ní odešli vedle, aby jí odsáli tu plodovou vodu a dali jí k obličeji hadičku s kyslíkem, protože prý začínala fialovět – Apgar skóre měla 7/9/10 (otázka je, jaký vliv na loknutí si plodovky mělo právě to tlačení na povel a jestli by v kontaktu kůži na kůži a nechání pupečníku dotepat nebylo všecko OK). Zkontroloval ji i pediatr, zvážil (i když jsem v porodním plánu měla, že si vážení a měření nepřeju, ale manžel to asi odsouhlasil), dostala injekci vit. K a konečně mi ji přinesli zpátky, ale pár minut (nebo víc, čas mi splýval) před tím jsem ji už zoufale volala. Já mezitím porodila placentu, prohlídla jsem si ji (když už jsem si nemohla prohlížet dcerku, tak se nebudu dívat do stropu), doktorka mi píchla dvě lokální umrtvení a zašila mě, byly to jen 4 stehy v tom nástřihu, jinak jsem žádná jiná poranění neměla, šití vůbec nebolelo, cítila jsem jen takové tahání. Dcerku jsme s manželem nahatou přiložili k mému prsu, za chviličku se pěkně chytla, dali jsme jí ponožky, čepičku a zakryli jsme ji plínkou a dekou, a pak jsme se nějaké dvě hodiny všichni tři společně ňuchňali.

A potom už jsme dcerku pořádně do té deky zabalili, dali do vozíčku, vzali věci a já po svých docela v pohodě odešla na pokoj na šestinedělí, kde s námi manžel ještě tak hodinku pobyl a pak se jel domů vyspat, ale prý mu to stejně moc nešlo, jak byl rozrušený. Za to já i Šárka jsme pěkně unavené vytuhly a klidně spaly až někdy do rána.
Nyní jsem těhotná podruhé, na porod se sice těším, ale zároveň doufám, že proběhne ještě lépe. Už teď se teoreticky připravuju a chci chodit na poradny hlavně k porodní asistentce, kterou budu mít (doufám) při porodu.

Děkuji Ivaně i dalším samostatně pracujícím porodním asistentkám ze jejich práci a odhodlání k boji s českým zdravotnickým systémem při péči o ženy těhotné, rodící i šestinedělky. Jejich zkušenosti jsou pro ty, které chtějí procházet těhotenstvím a porodit co nejpřirozeněji, velmi potřebné.

Splněné (porodní) přání

Jak začít popis mého druhého porodu? Můj porodní plán byl až na jeden velmi drobný detail (nabídnutí vlezení na porodnické křeslo) splněn, navíc jsem chtěla ne moc dlouhý porod, do porodnice nejet moc brzo a přála si porodit nejlépe v noci, aby starší dcerka dobu porodu prospala a ráno mohla miminko přivítat. No, asi si musím víc dávat pozor na to, co si přeju, protože v podstatě vše se mi splnilo, jen ta forma byla poněkud mimo moje představy.

Od rána mě trochu bolelo v kříži a okolo stydké spony, ale nebylo to nic extra nepříjemného a nepřišlo mi to jako předzvěst porodu. Kolem čtvrté hodiny odpoledne mi začala odcházet hlenová zátka s nitkami krve (vzala jsem si proto látkovou menstruační vložku), to už jsem si říkala, že do pár dnů porodím. V sedm večer jsme grilovali a nečekala jsem, že porodím ještě tuhle noc, ale bolesti v kříži a na stydké sponě byly už nepříjemnější. Uspala jsem dcerku, po desáté jsem si dala teplou sprchu, proti bolestem nepomohla, naopak se poté sem tam objevily slabé kontrakce do těchto míst. V jedenáct jsem ale musela uznat, že se něco děje, půlminutové kontrakce do stydké spony přecházející do kříže jsem měla co 4 minuty, šlo je ale krásně rozchodit a rozkroužit pánví. Zavolala jsem proto své porodní asistentce Laďce Ryšavé. Byla jsem celkem veselá, v pohodě, domluvily jsme se tedy, že ještě nevyrazí a ať se jí ozvu za půl hodiny až hodinu, jak to pokračuje.

Dcerka se vzbudila, nedařilo se jí zabrat, tak jsme si popovídali, že asi pojedu do porodnice a že to případně v noci a ráno zvládne s babičkou nebo tetou (v rámci své povahy prý zvládla) a pak ji taťka doveze za mnou a miminkem, kontrakce se mi dařilo rozdýchávat a rozhoupávat v bocích v sedě. Kolem tři čtvrtě na jedenáct dcerka usnula, já začala mít kontrakce (stále do stydké spony a putující do kříže, jen velmi výjimečně byla nějaká z horní strany břicha), které byly co tři minuty a trvaly okolo minuty, musela jsem je rozdýchávat v kleku opřená hrudníkem a hlavou o velký míč. Těsně před půlnocí jsem znovu zavolala Laďce, že to jde nějak rychle, ať radši přijede. Pak už jsem při kontrakcích začala i potichu zpívat něco mezi ó a á.

Laďka dorazila ve tři čtvrtě na jednu. Poptala se, jak mi je, zkontrolovala mi tlak, polohu a srdeční akci miminka. Svolila jsem k vnitřnímu vyšetření, prý jsem byla otevřená na 4 cm (což, jak jsem věděla, ukazuje jen stav v danou chvíli a o budoucnosti neříká nic, což se taky později ukázalo). Pojedeme tedy prý do Vyškova (a já ráda souhlasila, rodit u manželových rodičů v obýváku jsem tedy rozhodně nehodlala), Laďka svým autem před námi, já se zatím dojdu vyčůrat a manžel mi nachystá věci do auta. Nakonec jsem kromě čůrání šla i na velkou (a naznala, že klystýr vážně nebude potřeba). Překvapivě mi pak při oblékání praskla voda, vložka to ale vše chytla a manžel mi donesl jinou. Cestou k autu s kontrakcí odešla zase trocha plodovky, už jsem to tedy neřešila, protože v autě zase kontrakce a zase trocha plodovky. Kašlala jsem na kalhoty, jen jsem manžela ještě poslala pro ručník. Dal mi na zadní sedadla Jeepu dva (dobře udělal). A vyrazili jsme směr Vyškov.

Před najetím na dálnici se mě ještě manžel ptal, jestli to nemá vzít na Bohunice. Já na to né, že do Vyškova to zvládnem (no, zvládli), to jsem ještě seděla, ale s každou kontrakcí mi stále odcházela troška plodové vody. Na půlce cesty, u Rohlenky, jsem ale už měla nutkání tlačit. Pak už jsem cestu moc nevnímala, takže se omlouvám za možná zmatený popis. Bránit se tlačení nemělo smysl, jen to víc bolelo. V kontrakcích jsem dál zpívala to své táhlé óá, teď už hlasitěji, a mezi nimi (teoreticky melodické) á-á-a-a-á. Postupně jsem se přesunula do kleku, sundala si boty, kalhoty i kalhotky s vložkou a zůstala jen v tričku (afirmačním od Jemné zrození), byla v pozici na čtyřech a nakonec něco mezi polohou na čtyřech a v kleku, kdy jsem levé koleno měla na středové vyvýšenině na podlaze, pravé na sedadle, levou rukou se držela předního sedadla spolujezdce a pravou měla na zadním sedadle. Dvakrát jsem manželovi říkala, ať někde sjede na pumpu, a synka ukecávala, ať ještě počká (počkal, tedy jen tak tak). Ale manželovi bylo jasné, že to bych porodila v autě, tak jel prostě dál a vykládal mi, kolik už jen zbývá podle navigace minut do cíle (a zjistil, že Jeep má nejspíš omezovač rychlosti, neb víc, než kolik jel, to už nešlo). Chtěl volat Laďce, jenže číslo na ni jsem měla jen já (chybka, no) ve svém telefonu v batohu v kufru, sice tam jde ze zadních sedadel dosáhnout, ale to jsme prohlásila, že nezvládnu. Před Vyškovem jsem z óá přešla až do konce porodu na něco, co si vybavuju jako tygří řev (ale manžel i PA mi tvrdí, že jsem moc nekřičela), mezi kontrakcemi na nic moc síly nebyly, spíš jsem jen funěla. Nějaké poučky, jak dýchat, mi byly dost fuk. Prostě jsem rodila, já, čistě pudově, živočišně.

Ve vyškovské nemocnici jsme zajeli až k budově porodnice. Jak dorazila Laďka s pojízdným křeslem, hlásila jsem, že už cítím na omak hlavičku (a fakt že jo). Laďka byla poněkud překvapená, v jakém stavu jsme to dojeli, a snažila se mě přesvědčit, abych přelezla na křeslo. Měla jsem dost problém dostat se z auta, chvíli jsem odmlouvala, že nikam nejdu, jenže uvnitř auta jsem zrovna moc rodit nechtěla. Nechápu, jak se mi to nakonec povedlo, ale nakonec jsem se na to křeslo přesunula. A Laďka mě vezla dovnitř směrem k porodnímu sálu (ano, tomu, co jsem v něm původně plánovala využít vanu), já byla na křesle na čtyřech otočená směrem k částečně sklopenému opěradlu, za které jsem se držela. Vybavuju si hlášku doktora, proč jedeme tak pozdě (proletělo mi hlavou „proč asi?!“), abych mu nekřivdila, tak asi byl zmaten Laďkou, které v autě šly hodiny o víc jak dvě hodiny pozadu, manžel pak prý pomáhal opravit časy ve zdravotnické dokumentaci. A ještě jsem neodfiltrovala lamentování jedné zdravotní sestry nad cenou toho křesla a že jestli ho poškodíme, tak ho zaplatíme (moje myšlenka byla stylem „to křeslo je mi u pr…“). Na sále se mě snažili přesvědčit, ať přelezu na porodnické křeslo (asi kvůli tomu převoznímu křeslu, tohle byl onen jediný nesoulad s mým porodním plánem, na ten v tu dobu ale nebyl vůbec čas). Já mezi kontrakcemi zahlásila/zařvala (těžko soudit, necítila jsem se moc žensky, spíš jak divoké zvíře), že to rozhodně nezvládnu a nikam se nepřesunu. Tak pode mě dali nějaká nemocniční prostěradla.

Proběhly asi ještě tři velmi silné kontrakce, pocitově mi pauzy mezi nimi přišly delší, byla jsem schopná si mezi nimi funivě oddychovat a nabírat síly. Tlačila jsem za „tygřího řevu“ strašně silně, protože to jinak nešlo, tělo si dělalo, co chtělo. Vnímala jsem hlavičku, jak se snaží dostat ven, hráz jsem měla napnutou, až pálila, cítila jsem, že asi prasknu, nicméně mi to bylo totálně fuk. A pak přišla kontrakce s částečným pocitem úlevy, jak synkova hlavička vyjela konečně ven. Po další (asi jedné) kontrakci bylo venku i tělíčko, malého jsem nebyla schopná chytit sama, ale hned jsem si ho převzala a dala si ho na hruď. Pak jsem se po chviličce přesunula na porodnické křeslo, poprosila manžela/PA (asi mi pomohla Laďka, ale ještě jsem moc nevnímala okolí) o sundání trička … a pak už následoval dvouhodinový bonding (že je to fakt kluk, jsem zkontrolovala pohmatem až po dost minutách) s dotepáním pupečníku a se samopřisátím, během něj přirozený porod placenty a šití (opravdu jsem se natrhla, jizva po nástřihu vydržela, ale mám několik stehů směrem k močově trubici, musím doktora pochválit, že vyšíval dobře). Po porodu jsem byla veselá až vysmátá, euforická, asi vlivem všech těch porodních a poporodních hormonů a té rychlosti, jak se všecko seběhlo a navíc k mé spokojenosti. Manžel si sednul do křesla (jinak by s sebou z prožitého stresu asi seknul o zem) a požádal o kafe, první fotku tak udělal, až se trochu vzpamatoval a to drama rozdýchal. To byl synek asi 20 minut na světě. Po bondingu jsme se přesunuli na předávací pokoj k ošetření miminka (vše proběhlo podle plánu, s jediným bodem nebyl problém) a pak na nadstandartní pokoj. Manžel odjel se trochu vyspat (ale prý mu to moc nešlo) a vrátil se brzo dopoledne s dcerkou. Z porodnice jsme šli na reverzy následující den dopoledne (kompromis mezi přáním mým a přáním manžela).

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
990. Vyškovské mazání medu kolem pusy a realita
A 4. Splněné (porodní) přání