Příběh o vyvolávaném porodu

Tento příběh se odehrál před 14 lety v Motole. Bylo mi 23 let, rodila jsem své první dítě. Příběh je součástí deníčku, který jsem publikovala na jednom serveru pro maminky, když jsem se loni v srpnu chystala k dalšímu porodu. Došla jsem k závěru, že plně připravená porodit mohu být, až se zbavím negativních myšlenek na první porod. Pomohlo to a na druhý porod jsem se konečně začala těšit, a pak si ho i docela normálně prožila v dobrém slova smyslu v jedné menší porodnici, kde byli naklonění k VBAC. Teď ale zpátky v čase do roku 2000.

Termín porodu spočítali lékaři dle data poslední menstruace, bez korekce dle UZ, který v 10+2 odpovídal 9+1. Nepřihlédli k tomu, že před tím, než jsem začala brát HA, jsem měla cyklus kolem 35 dnů. Prostě termín je 18. 11. a basta.

Celou dobu jsem byla přesvědčená, že miminko je o týden mladší, i ten den početí bych mohla podle svých pocitů odpřisáhnout. Můj výpočet vycházel na 25.–26. 11. Nikoho to nezajímalo a od 18. 11. mi tvrdili, že přenáším, udělali mi Hamiltona, po kterém odešla hlenová zátka, ale jinak nic.

V neděli 26. 11. jsem pozvala na oběd tchyni a tchána, a když odjeli, tak se mi začalo zdát, že se miminko hlásí. Výborně, podle mě akorát v termínu, podle lékařů v 41+1. Protože jsem si nebyla jistá jako prvorodička, abych něco neprošvihla, sbalila jsem si a s manželem jsme vyrazili do porodnice radši hned, jak se mi kontrakce zdály pravidelné.
Na příjmu mi sdělili, že musím porodit dnes – ráno nastupují na porodní sál malíři pokojů a porodnice má několik dní odstávku. Navíc opět nabyli dojmu, že jde o přenášející rodičku, tak na co čekat: URYCHLÍME TO. A to byl začátek hororu, z nějž jsme nakonec se synem vyvázli oba živí, ale dost psychicky otřesení.

Přirozené kontrakce zatím nebyly dost silné, porod se skutečně teprve rozbíhal. (Pozn.: U druhého porodu, který mi nikdo neurychloval, jsem se otevírala 30 hodin, svým tempem, moje tělo prostě chtělo čas.) Tak šup tam vyvolávací tabletu. Ležela jsem na koze na příjmu, doktoři vesele žertovali, a když to zabralo, poslali mě na „přípravu“. Manželovi jsem odevzdala civilní oblečení, vypoklonkovali ho za dveře, aby jel domů a byl na telefonu. Pamatuji se na různé chodby, úzké boxy s vysokým stropem, zářivky, nemocniční zelenou a bílou, pach desinfekce.

Byla jsem zvyklá se přiholovat, jenom v posledních týdnech už jsem si tam špatně dosáhla, tak jsem si říkala, že to nechám na sestře. Nenapadlo mne, že to může být tak ponižující procedura. Roztáhli mi nohy, nalili tam z jakési láhve něco jako vodu s jarem a nejlevnějším jednorázovým holítkem mě objeli hůř jak psa na veterině. Hrozně to štípalo, měla jsem desítky drobných ranek, začala jsem si připadat jak maso na pultě. Klystýr nebyl nic příjemného, ale zatím jsem se mohla sama pohybovat, tak jsem to nějak zvládla, osprchovala jsem se a už mě veleli tím labyrintem zase někam jinam na porodní sál.

Mezitím kontrakce zesilovaly, chytaly mě křížové bolesti, ale dokud jsem chodila, měla jsem pocit, že jsem pánem situace. Jenže téměř okamžitě mě vmanévrovali na záda na úzké lůžko, pro mě vysoko nad zemí, kam jsem myslela, že bez pomoci nevylezu. Připadala jsem si širší než to prkno, na němž jsem měla ležet. Hned mě napojili na monitor a prohlásili, že vyvolávaný porod monitorují nepřetržitě a už se nikam nehnu. A šup tam oxytocin. Divili se, na co mám s sebou tu láhev minerálky. Pít že při porodu nesmím, co kdyby došlo na operaci a já aspirovala zvratky a udusila se, ha!

V tu chvíli jsem přestala být rodící ženou a začala být poslušnou trpící obětí, která doufá, že se stane zázrak a někdo ji osvobodí. Vleže na zádech už jsem nerozeznávala jednotlivé kontrakce, bolesti se slily do jedné několikahodinové nepřetržité. Nebyl čas se ani nadechnout, dostala jsem třesavku do nohou, do celého těla, byla mi hrozná zima. Nohy mi vyvázali obinadly, já se klepala jak ratlík, jen bolest, bolest.

Začala jsem kolabovat, když někoho napadla spásná myšlenka otočit mě na levý bok a dát mi lokat kyslík z masky. Aspoň jsem přestala ztrácet vědomí. Jak se asi v tomto mém stavu mohlo dařit miminku? Otevírání tak nějak postupovalo, nepamatuji se přesně, ale asi ne dost rychle. Došlo na dirupci vaku blan. Bolest už se snad ani neměla kam stupňovat. Já měla jen hrozný strach o dítě, cítila jsem, že se mu přestává dařit dobře.

Chvíli trvalo, než na moje naléhání, že mám pocit, že se miminku něco děje, někdo zareagoval. Další chvíli trvalo, než sehnali druhého lékaře. Pak už jen konstatovali hypoxii plodu a akutní císařský řez v celkové narkóze. Bylo mi tak zle, že jsem byla odhodlaná umřít, jen aby dítě zachránili. Skutečně zemřít, jen aby mohlo žít. Pomalu se probouzím na JIP, nejdřív se mi vrátil sluch – slyším sestry, jak se hrabou v mojí tašce a komentují, na co mám s sebou tolik věcí. Chtěly mi připravit kartáček na zuby a asi netušily, že je už vnímám. Otevírám oči a opakuji tato jediná slova: „Co dítě?“ Neví, jdou se zeptat.

Nekonečné minuty. 

ŽIJE a je to chlapec. Chci ho vidět. „To asi hned nepůjde, je ještě v inkubátoru, ale měl by být v pořádku. Přijde lékař a řekne Vám. Zatím odpočívejte.“ Nemohu odpočívat, nemohu spát, nechci žádné léky proti bolesti, žádná další oblbovadla. Chci být co nejdřív plně při vědomí a vidět své dítě. Jsem matkou, jsem náruč tady pro něj připravená, teď nepotřebuju odpočívat a nemohu spát. „Spěte.“

Někdy v bezčasí se dostaví lékař. Hledí na mě, jako by se chystal mi kulantně sdělit nějaký malér. „Nelekněte se, až syna uvidíte, je celý flekatý, ale jinak v pořádku, hodinku dostával kyslík do inkubátoru, ale dýchá sám. Teď se jen prohřívá.“ Bože, i kdyby byl třeba hvězdičkovaný, hlavně ho chci vidět, je to mé dítě!

Ráno po probdělé noci další lékař. Kontroluje mě a ptá se sester: „A dítě už viděla?“ „Ne, ale někoho tam pošleme.“

Dvanáct hodin po operaci: „Zkuste vstát, vyndáme vám cévku, dojdete se osprchovat a vyčůrat.“ Hrozně to bolí, nakonec se nějak zvednu a šourám se po prosklené chodbě v andělu, z kterého mi čouhá zadek a za mnou kaluž krve na zemi. Dostávám vynadáno, že si tam nedržím vložku, že jim tam nadělám svinčík, kdo to má po mě uklízet.

Za prosklenou stěnou stojí manžel a sleduje tu scénu. Syna už viděl, má prý velké palce na nohou nebo co to říká. Zubožená bez jakékoliv intimity musím přelézt tu chodbu ke sprše. Sestra mi pomůže, zvládnu se umýt a doplazit zpět.

Poledne: mám hrozný hlad, 24 hodin jsem nejedla, dostávám jen čirý vývar. Stále se ptám, kdy uvidím syna. Buď nikdo nemá čas, nebo zase někdo zapomněl. Nakonec v půl třetí odpoledne, 20 hodin po porodu, přichází moje maminka, která naštěstí jako lékařka snáze pronikla na novorozenecké. Po menších zmatcích syna našla a „půjčila si“ ho, aby mi ho mohla přivézt i s postýlkou na JIP ukázat.

Je tak malinký. Chtěla jsem ho nějak slavnostně přivítat. Jako „Vítej na světě, Roberte“, ale zmohla jsem se jen na oslovení „Robínku…“. Z postýlky na mě hleděla vážná tvářička s neuvěřitelně hlubokýma očima. Ta duše uvnitř zcela jasně říkala: „Tak to jsi ty, matko…“

Sestry mi zakázaly ho z postýlky vyndat, abych ho neupustila, směla jsem si ho jen pohladit a už ho zase vezly pryč. První pokus o přiložení mi byl dovolen až další den v deset dopoledne, 39 hodin po porodu. Laktace následovala až 5. den, kdy už syn vesele sosal z lahve. Mě dali rovnou kloubouček, protože na ploché bradavky se přeci dítě nepřisaje. Po třech měsících kojení skončilo bojkotem, mastitidou atd. (Pozn.: Dnes s těmi samými bradavkami plně kojím bez jakýchkoliv pomůcek pětiměsíční dceru.)

Ty prý strašné fleky byly vlastně jen obyčejné rozšířené cévky na čele, co miminka mívají. Navíc formované do tvaru písmene V – victory, vítěz v boji o život. Časem beze stopy zmizely.

Příčinou hypoxie prý byl pupečník těsně ovinutý kolem krku. Apgar skóre 1–6–9.

Celá léta jsem žila v domnění, že nás oba zachránili a všechna na nemocniční mašinérie byla nevyhnutelná. Pak jsem se postupně dočítala o tom, jak jeden zásah do porodu postupně plodí zásahy další, až dojde k tísni plodu a císařskému řezu. Třeba by byl proklouzl i s tou šňůrou kolem krčku, má ji nejedno miminko, třeba by bylo všechno jinak…

Pár let to trvalo. Než jsme se z toho oba vzpamatovali. Než jsem přestala vnímat svoje tělo odosobněně jako věc, s kterou si může dělat, kdo chce, co chce. Ano, obranná reakce jak po znásilnění – to nejsem já, to je jen tělo, já jsem schovaná někde v hlavě.

Trvalo to i synovi, než terapie, kterou mi doporučil starý moudrý profesor dětské neurologie „chovat, chovat, chovat a hladit“, zabrala a syn se naučil zvládat své labilní emoce, úzkosti a sebepoškozovací tendence.

Kristýna Hulová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 989. Příběh o vyvolávaném porodu

 

Přirozený porod v továrně na děti aneb Nebe – peklo – ráj

Po jednom nepovedeném těhotenství jsem čekala své třetí dítě. První a druhá dcera se narodily ve velké pražské porodnici, relativně přirozeným porodem s minimem zásahů, bez nástřihů a medikace, mladší dokonce překotně, tudíž i bez jakékoliv rutinní přípravy. Přesto jsem teď uvažovala jinak; je to nejspíš mé poslední dítě, poslední těhotenství a poslední porod, nestálo by za to, aby vše proběhlo ještě lépe? Bez vyplňování povolání otce během kontrakce, s plným bondingem, s placentou nevyhozenou do biologického odpadu? V mém blízkém okolí se to jen hemží domácími porody a pravidelné čtení Příběhů mě nahlodalo, ale stále jsem necítila tu správnou sebejistotu, nebyla přesvědčená o tom, jaké rozhodnutí bude správné. Věřila jsem svému tělu, porodilo rychle bez zranění dvě děti, potřetí to zvládne jistě taky, leč bylo tu několik ale: měla jsem podivný iracionální strach o dítě a zejména zde bylo mnoho organizačních háčků. Porodit jsem měla kolem Vánoc. Nesehnala jsem pediatra ochotného zkontrolovat po domácím porodu novorozence, a už vůbec ne v tomto termínu. Nebylo také možné si včas obstarat zprávu od gynekologa tak, abych se s ní mohla včas vypravit na matriku. A i kdyby nebyly zrovna svátky, představa všech těchto očekávatelných obstrukcí mě naprosto odrazovala. Nakonec se mi po delším hledání a docela na poslední chvíli podařilo najít porodní asistentku, která neměla problém s případným domácím porodem ani na Štědrý den a domluvily jsme se, že se celá situace prostě nechá vyhnít a rozhodnutí uzraje samo. Pro všechny případy jsem se ale vybavila bojovým – porodním plánem, s právníkem doporučenou formulací přilepeném k obdrženému „informovanému souhlasu s lékařským vedením porodu“.

Začala jsem chodit do poradny v porodnici, naštěstí jsem toto tříhodinové peklíčko absolvovala pouze dvakrát. Finišoval hektický předvánoční čas. V obavách, že porodím dříve a nic nestihnu, jsem nakonec měla vše nachystané dřív než kdykoliv předtím a zbývalo jen absolvovat nějaká ta tradiční setkání s přáteli, vánoční trhy starší dcery a besídku mladší, vše v týdnu před termínem porodu. Miminko poslušně čekalo.

V pátek 19. prosince jsem strávila dalších 3,5 hodiny v poradně, kde mě v závěru mladá doktorka doslova prosila, ať porodím co nejdřív, že mají plno a plno. S čímž jsem byla ve shodě a dovolila jí zkusit Hamiltonův hmat – protože už jsem měla porodní nález, vůbec to nebolelo. Odpoledne přišly docela silné poslíčky, ale vleže zase odešly, tak jsem tomu moc šancí nedávala. V noci kolem třetí se vrátily už v podobě nepravidelných kontrakcí, střídavě jsem chodila po bytě kolem svíčky hořící Betlémským světlem, kterou předchozí den donesla dcera, občas mi bylo lépe v posteli, pak jsem třeba na hodinu usnula, pak zase byla hodinu vzhůru a tak pořád dokola až do rána. Ráno se vzbudily děti a asi něco vycítily, pořád po mě lezly a já se začala cítit dost nepříjemně – vyrušovaná, kontrakce pokaždé zeslábly a intervaly mezi nimi se prodloužily. Naštěstí se podařilo oběma holkám zajistit program mimo domov. Upřímně obdivuji a trochu i nechápu ženy, které dokážou porodit doma s dětmi za zády. Mezitím jsem volala porodní asistentce, ať přijede a zjistí stav věci – stále bylo vše nepravidelné a já pořád váhala, kde tedy rodit a pro případ porodnice jsem nechtěla vyrazit moc brzy. Než dorazila, děti odjely a kontrakce se jak na povel rozjely po 3 minutách. Asistentka po příchodu zjistila otevření na 6cm. Docela zdlouhavě jsme diskutovaly všechny okolnosti a já se nakonec rozhodla jet do porodnice s asistentkou i mužem. Hrozba organizačních potíží zvítězila, ale ukázalo se, že to nebyla špatná volba.

Dojeli jsme do porodnice, na příjmu byla celkem milá PA, která nám sdělila, že u porodu může být jen jeden doprovod, ale že se můžou vystřídat – zvolila jsem svou asistentku, což se ukázalo jako výborné rozhodnutí. Místní PA s ní překvapivě neměla velký problém, komunikovala s ní jako s kolegyní a velkou část času u porodu vůbec nebyla. Porod ale postupoval na mé poměry nějak zvolna, kontrakce mě nutily velmi nahlas „zpívat“ – v tu chvíli jsem byla hrozně ráda, že nejsem doma, protože to slyšel i manžel na chodbě za hodně dobře odhlučněnou zdí a myslím, že v domě plném zvědavých sousedů bych se nedokázala tak uvolnit. Byla jsem víceméně otevřená, ale stále se mi nechtělo tlačit, už jsem byla unavená. Jak je možné, že rodím „tak dlouho“? Chvílemi mě přepadala malomyslnost a opět jsem byla ráda, že tam není manžel – nedivila bych se, kdyby zpanikařil. Zato asistentka byla v naprostém klidu, mezi kontrakcemi mluvila o tom, že pro všechno je během porodu důvod a není třeba se ničeho obávat. Nakonec jsem po konzultaci a několika pokusných kontrakcích místní PA požádala o píchnutí vody. To pomohlo, miminko se konečně posunulo a já vleže na boku při několika slabších kontrakcích nabírala síly. Nakonec mi kupodivu nejlíp bylo v klasickém polosedu, kde jsem spíše silou vůle a téměř bez pomoci kontrakcí, vytlačila dítě. V tu chvíli se všichni přítomní podivili, neboť dítě vyšlo ven v tzv. abnormální rotaci – obličejem ke stydké sponě, neboli tváří k slunci. Později jsem se dozvěděla, že porody s touto rotací bývají delší, bolestivější a způsobují právě pomalejší sestup dítěte i ztížené tlačení. Navíc podle jakéhosi porodnického manuálu s sebou tyto porody nesou větší riziko natržení, a proto se u nich doporučuje preventivní nástřih – ještě že o tom nikdo nevěděl dopředu, protože v mém případě nenastalo z možných komplikací nic, porodila jsem bez zranění a jakéhokoliv šití, má krevní ztráta byla minimální a dítě bylo bez otoku s perfektním Apgar skóre. To vše přičítám pozvolnému a jemnému vedení své asistentky, tomu, že porod probíhal v mém vlastním tempu, mým vlastním způsobem dýchání i hlasových projevů. Asistentka byla zároveň ochotná prát za má porodní přání i ve chvíli, kdy jsem byla rozumem nepřítomná, a tedy jsem se nemusela příliš často vynořovat z porodního „rauše“.

Z porodního plánu, který všichni zjevně přečetli a víceméně dodrželi, si neodpustili pouze podání oxytocinu na třetí dobu porodní a pupečník také mohli nechat tepat o trochu déle – oboje se událo již za přítomnosti lékařky, která byla z celé situace poněkud nervózní a zřejmě potřebovala nějak získat převahu a vládu nad situací. Později mi ale moje PA vyprávěla, že ji tato doktorka oslovila na chodbě s několika dotazy a povzdechem, že jejich lpění na určitých postupech během porodu vychází mimo jiné z toho, že jinak to neumí a neznají. Za celé své studium a praxi prý neviděla porod v jiné poloze rodičky než na zádech. Tomu tedy říkám začarovaný kruh.

Po porodu, kdy se má asistentka vystřídala na pokoji s manželem, jsem dostala dítě okamžitě kůži na kůži a pak lehce osušené bylo hodinu u mě v náručí, byli jsme v pokoji sami a mohli pozorovat, jak se dítě dostrkává k prsu a samo se přisává. Nemohla jsem skoro věřit, že toto zažívám ve stejné porodnici, kde se narodily mé první dvě dcery a kde jsme děti doslova kradli z vyhřívaných lůžek, aby mohly být u mě. To bylo nebe.

No a pak přišlo peklo. Plno. Nejprve mě uložili na oddělení v jiném patře než dítě. Aspoň tam ale byl klid, vzduch a příjemný personál. Chodila jsem po cca 3 hodinách dolů za miminkem na přikládání a na druhý den mi slíbili přestěhování. Ano, byla jsem už na správném oddělení, ovšem na pokoji pro ženy po císařském řezu, kde děti nelze mít u sebe. Takže jsem automaticky zapadla mezi ty ženy, kterým se děti na kojení vozí po přesných třech hodinách a po půl hodině dítě zase seberou. Dva dny jsem vlastní dítě neviděla nahé, nemohla jej přebalit, jen tak potulit, nic. Úderem druhé hodiny se oddělení naplnilo pokašlávajícími návštěvami. Přišel muž, chvilku viděl dítě, pak ale přinesli děti na kojení i spoluležícím maminkám a vykopli ho na chodbu. Nesmí se tu děti nosit v náručí z pokoje, takže jsem bez „vozíčku“ pro dítě zůstala uvězněná v pokoji, než se dostavily sestry a děti zase odnesly – i to moje. Kvůli těmto postupům, kdy režim a systém stojí nade vší lidskostí a individuálním přístupem, se mi začalo mléko tvořit později než jindy. Nerozumím s touto zkušeností, proč se nemocnice brání osobní individuální péči v domácím prostředí. Pracovištím by se notně ulevilo a i pro děti by taková péče byla přínosem – doma by šlo všechno rychleji: adaptace, kojení, matčino zavinování dělohy, nižší riziko nákazy atd.

Rostl ve mně vztek a začínala jsem osnovat plány jak podepsat reverz a zmizet. Mám pocit, že personál nějakým způsobem rozpozná „pacientku“, která by mohla dělat problémy, protože kdykoliv mi začínala docházet trpělivost, míra vstřícnosti se podezřele zvýšila. Tak nejprve přišla velmi milá dětská lékařka, která uznala nesmyslnost takového fungování oddělení a nějakým záhadným způsobem jsem se zanedlouho stěhovala na rooming in pokoj. Tam už mi manžel nesl oblečení pro mě i miminko, byla jsem totiž připravená v případě nouze se prostě obléct a odejít, mávajíc přitom pomyslným praporem nedávného rozsudku štrasburského soudu o právu odejít z nemocnice i bez reverzu. Přítomnost miminka mě ale ukonejšila, na druhý den jsem měla slíbené propuštění a vše vypadalo dobře. Poslední krize nastala třetí den, kdy miminku naměřili žloutenku a odebrali jí krev na přesnější výsledky, na které se dlouze čekalo. To už se ve mně s nasazující se laktací probouzela tygřice a byla jsem odhodlaná k boji, ale i tentokrát měli v porodnici štěstí – krevní výsledky nedopadly tak špatně a spolu s faktem, že jsem už odkojila dvě děti a jistě se nějak postarám i o třetí, jsem zničehonic obdržela propouštěcí zprávu a konečně mohla domů. Člověk zvítězil nad lejstrem, protentokrát.

Bylo 23. prosince. Nejstarší a prostřední dcera přivítaly svou nejmladší sestřičku a smály se, že tatínek je teď pan král, když má tři dcery. Druhý den začaly Vánoce a já konečně mohla vydechnout a zadívat se na své vybojované dítě – malá chvilka ráje, než zase začne ten známý kolotoč 🙂

Karolina Kučerová a tři dcery

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 987. Přirozený porod v továrně na děti aneb Nebe – peklo – ráj

 

Do třetice všeho dobrého aneb jak se narodila Kačenka

Chvilku potom, co se narodil Štěpánek, jsem řekla, že to chci zažít ještě jednou, že ještě jedno miminko prostě budu mít! Ne hned, za pár let, možná až budou děti trochu větší, jaké tedy bylo překvapení, když jsem půl roku po porodu Štěpíka našla // na testu, byl to šok, takhle brzy jsem si miminko v žádném případě nepředstavovala, navíc se to vůbec nehodilo, já konečně v lednu dodělala školu a od dubna jsem nastoupila do práce, chvíli se to ve mně pralo, co s tím, ale nejspíš od začátku jsem věděla, že bych sama se sebou nemohla žít, kdybych to dala pryč jen proto, že se to zrovna nehodí (promiň, Kačenko, jak mě to vůbec mohlo napadnout). Manželova reakce na // byla, že tedy koupíme větší auto! 😀 Byl to šok, naprosto nečekané a neplánované, ale začala jsem si těšit na miminko, pravda, nebylo tolik času, chodila jsem do práce, střídali jsme se s manželem, do toho 4letá Karolínka a miminko Štěpánek, takže poměrně fičák. Těhotenství probíhalo úplně stejně jako dvě předchozí, ze začátku mi bylo špatně, když jsem nejedla, takže jsem stále jedla a docela si to užívala, jídla i bříška 😉

Termín porodu byl podle MS (o pár dní jsem si to upravila, věděla jsem, že jsem musela otěhotnět později, tak aby to i dle ultrazvuku vycházelo a dr. zbytečně neplašil) 26.11., úplně stejný jako s Karolínkou, která se nakonec narodila až 9.12. Štěpánek se narodil o 3 týdny dřív, tak jsem tak nějak předpokládala, že i tohle bude spíš dřív, cervix score jsem měla vyšší dřív než se Štěpíkem, navíc jsem se opravdu nezastavila a Štěpánka hodně nosila, tak jsem se občas trochu bála, abych neporodila o hodně dříve, ale miminko se drželo a v den termínu porodu jsem šla do Podolí na kontrolu, paní doktorka mi udělala Hamiltona (na mou žádost, stejně jako týden předtím, ten tedy nepomohl), CS bylo 6, říkala, že je to hezky připravené, ale bez kontrakcí prostě neporodím, a ty já neměla, jen občas tvrdlo bříško, ale to už delší dobu, jinak nic, z čeho bych mohla porodit. Po kontrole jsem šla do práce, už jen do kanceláře, mamča (můj zaměstnavatel) se už v den termínu přeci jen bála mě poslat někam do terénu, čas od času jsem cítila lehkou bolest břicha. Miminku jsem vysvětlovala, že 27.11. je hezké datum k narození, že už by vážně mohlo vylézt, protože představa dalšího vyvolávaného porodu se mi ani trochu nelíbila. Asi v 19h mě máma ještě vyfotila s pupkem, dala to na fb a já odjela domů. Kolem 23h jsme šli s manželem spát, asi od 2h v noci mě občas vzbudila lehká bolest kyčlí a trošku i břicha (proč zase kontrakce do kyčlí, sakra), ale ještě se to dalo vždy zaspat. Zhruba ve 4h mě vyhnala z postele větší bolest a potřeba jít na záchod (že by vyprázdnění střev před tím?), už to docela hodně bolelo, tak jsem si napustila vanu, že to třeba přejde a já se aspoň zahřeju, protože mi byla najednou strašná zima. Asi půl hodinu jsem strávila ve vaně, to už se vzbudil i manžel, co se prý děje, když slyšel napouštět vodu, tak jsem ho uklidnila, že zatím nic, ať jde spát, ale byl z toho víc nervózní než já, když o tom tak přemýšlím, tak já nebyla nervózní, já se vůbec nebála, vlastně trochu jo, abychom to stihli do porodnice (ostatně on byl nervózní už pár týdnů před termínem, že porodím někde cestou), tak taky vstal a šel zatopit v krbu. Vzhledem k nedávno dočtené knížce Hypnoporod jsem se snažila se maximálně uvolnit a správně dýchat, ale bolelo to jak blázen. Ještě jsem si umyla vlasy, kontrakce už byly zhruba po 3 minutách (myslím, že se to ve vaně rozjelo v podstatě z ničeho nic rovnou na 3 minuty), mezi těma 3minutovýma kontrakcema jsem si vyfénovala a vyžehlila vlasy, v posteli, nejvíc se to dalo vydržet v poloze v pololeže, si namalovala obličej a přemýšlela, jestli vůbec do té porodnice dojedeme, jestli by nebylo lepší porodit doma, občas jsem měla pocit, že už to fakt tlačí, než rodit v autě. V pět ráno jsem manželovi řekla, ať zavolá ségře, aby přijela pohlídat děti, ta u nás byla během snad 5 minut (prý se ještě ptala, jestli to nevydržíme do 7h, že musí dát psovi prášek :-D) a já se ještě půl hodiny odhodlávala se obléknout a vstát a doplazit se do auta, to se nakonec podařilo a cca v 5:30 jsem vyjeli směr Podolí.

V 6:03 jsme vjeli do areálu Podolí, ve zprávě mám čas přijetí 6:33, ale muselo to být asi o chvilku dříve. Já už nemohla ani mluvit, došli jsem k porodním sálům, na vyšetřovně zrovna byla paní, takže jsem ještě chvíli čekala, pak mě dr. vyšetřila a prý že jsem úplně otevřená, že jedeme na sál (já chtěla epidurál, ale ten prý už vážně nestihneme :-D). Jen co ode mě poodstoupila, tak najednou rána a pode mnou potopa, praskla voda, vyšetřovna pod vodou, mě naložili na vozík a odvezli na porodní pokoj. Tam se nás ujala úžasná porodní asistentka Jana Pospíšilová, chvíli mě polohovala, aby miminko správně dorotovalo (ve zprávě jsem se pak dočetla abnormální rotace), nejdřív na bok, pak na všechny čtyři, a to už jsem cítila, jak se tlačí ven. Mezitím jsem jí ještě v rychlosti řekla, co mám v porodním plánu, protože plán byl zapomenut kdesi na vyšetřovně s těhotenskou průkazkou. Při kontrakcích jsem řvala jak na lesy, za což jsem se pak omlouvala, ale nešlo to jinak, nějak mi to řvaní pomáhalo. Z polohy na čtyřech jsem se zase přetočila do pololehu a pomalu tlačila miminko ven, myslím, že asi na 3 kontrakce bylo miminko venku! Mělo omatanou šňůru kolem krku, ale bylo v pořádku, bylo 6:48! Apgar score měla 10-10-10.

Hned mi PA podala miminko a my s manželem mezi šňůrou, která se motala mezi nožičkami, hledali, co to je, HOLČIČKA! Překvapení to bylo obrovské, všichni tipovali podle tvaru bříška chlapečka, jen manžel tvrdil, že to bude holčička, ale ke konci už ho asi všichni taky zblbli. Dala jsem si naší holčičku na sebe, nechal se dotepat pupečník a já si užívala to krásný malinký miminko, naši Kačenku, trochu brečela, ale netrvalo dlouho a přisála se a byla spokojená. Asi po půl hodině jsem porodila placentu, byl to jen chvilkový tlak a pak úleva. Kačenku jsem měla stále na sobě, jen na chvilku mi ji sestra vzala, aby ji zvážila a změřila, 3260g a 50cm, ale pak mi ji zas dala a celé 2 hodiny, co jsem ležela, jsem měla Kačenku na sobě. Pak ji sestra zabalila, aby si ji mohl vzít i nedočkavý manžel (Karolínku i Štěpánka měl první v ruce on), já se šla osprchovat a pak už jsem Kačenku ani na chvilku neopustila. Neměla jsem žádné poranění, hormony zafungovaly dokonale, takže já byla svěží jak rybička a klidně bych z fleku šla domů, dokonce mi sestra říkala, že by s tím doktoři neměli asi moc velký problém, protože oddělení šestinedělí bylo úplně plné, takže jsem až do odpoledne zůstala na porodním pokoji, ale v porodnici jsem zůstaly, neměla jsem dětskou dr. a představa najednou 3 dětí a k tomu ještě opilého manžela mi nepřipadala jako ideální na 1. noc po porodu. Kačenku mi sice chtěli odnést na šestinedělí, že tam nemůže být se mnou, dr. i zkoušela, že měla nízkou teplotu, že musí na vyhřívané lůžko apod., ale já se nedala a malou si nechala u sebe 🙂 Porodní pokoj je parádní, vlastní sprcha a soukromí, takže mi ani nevadilo, že nejdu hned na normální pokoj, manžel tam byl s námi, po poledni přišla za námi i moje máma. Asi po 15h jsem se přesunula na oddělení P4 (stejně jako jsem byla vloni se Štěpánkem), spolubydlící byly super, takže mi žádný nadstandard vůbec nechyběl.
Třetí porod byl jednoznačně nejlepší, bylo to neuvěřitelně rychlé a hlavně opravdu přirozené, po čem jsem tak toužila, ale bolelo to hodně, co se bolesti týče, tak asi není rozdíl mezi vyvolávaným a normálním porodem. Jednoznačně jsem si ale užila ten první kontakt s miminkem a překvapení, co to bude, to byl nezapomenutelný zážitek! 😉 Teď už mi tu spinká v postýlce týdenní Kačenka, plně kojíme, v porodnici občas plakala, ale nejspíš měla hlad, dvakrát jsem jí v porodnici dala dokrm (mateřské mléko), ač jsem myslela, že se mi mléko spustí dřív, když šlo vše tak hezky přirozeně, tak hodně mlíčka bylo až 4. den, kdy už jsem byly doma, ale od té doby je spokojená a skoro pořád spinká.

Podolí musím hodnotit taky rozhodně kladně, porodní asistentka úžasná, u porodu byla jen ona a pak jedna sestra, ale tu jsem skoro vůbec neregistrovala, doktorka mě potom jen zkontrolovala, řekla, že je vše ok a zase šla, na šestinedělí jsem taky neměla s nikým problém, malou jsem si vykoupala sama druhý den s manželem, nikdo neprudil, a když jsem něco potřebovala, pomohli, takže ideální. Takže pokud ještě někdy, jednoznačně zase Podolí! 😀 (né, tentokrát už to bylo opravdu naposledy, i když mě docela rozsekal manžel, který přišel s tím, že by ještě jednou někdy časem mohlo být čtvrté, prý ten další chlapeček, pak tedy řekl, že si dělal legraci, no ale úplně jistá si tím nejsem) 🙂

Připojuji poděkování Ivaně za práci, kterou dělá, ač já, tedy hlavně můj manžel nemá odvahu rodit doma, plně chápu ženy, které se takto rozhodnou, fandím jím a věřím tomu, že jednou to i u nás bude fungovat tak, jako v jiných státech a my se nebudeme muset handrkovat, ať už doma nebo v porodnici, o věcech, které jsou naprosto přirozené!

Lucie Loubková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 991. Do třetice všeho dobrého aneb jak se narodila Kačenka