Zrodenie Magdalénky

Zdieľam svoj pôrodný príbeh, pretože viem ako mňa mnohé inšpirovali. Nie je návodom pre nikoho, je to moja cesta, ktorú som si precítila. Zdieľam ho, lebo som pochopila, že žena vie rodiť SAMA. Nemusí byť fyzicky sama, nemusí byť doma. Ale rodí ONA. Zdieľam ho preto, lebo mám obrovskú úctu ku každému pôrodu, ku každému rozhodnutiu ženy. Už viem: „Každá cesta je dokonalá..“

Tatiana Horváthová

INTRO

O narodení svojej prvej dcérky som napísala celú stránku http://www.prirodzene-materstvo.sk/o-mne/moj-pribeh/, mojím zámerom bolo šíriť všetko to krásne, prirodzené, čo som zažívala a zažívam so staršou dcérkou, a zároveň som chcela inšpirovať budúce mamičky, aby niektoré veci urobili lepšie ako ja.

Narodenie mojej druhej dcérky bol úplne iný, ale ÚPLNE iný zážitok.
Narodila sa sama, nádherne, dokonale, neuveriteľne, čisto, nerušene, v prúde, bez štipky strachu, živelne, s maximálnou pokorou, vďakou, úľavou… Bohu vďaka, životu vďaka, vďaka môjmu telu, vďaka môjmu milovanému mužovi, vďaka môjmu milovanému dieťatku..
Príprava na tento pôrod trvala snáď od pôrodu prvej dcérky, kedy som postupne pochopila veľa.. Pôrod sa nedá oddeliť od spôsobu života, od Vašich názorov, postojov, od priebehu tehotenstva, všetko je poprepájané, všetko je cesta.
Som mojej druhej dcérke nesmierne vďačná za našu spoločnú cestu.

TEHOTENSTVO

Počúvala som seba, do ničoho sa nenútila. Oddychovala aj veľa pracovala, vonku na záhrade, cvičila tehotenskú jogu, jedla na čo som mala chuť. Našla si gynekologičku, ktorá akceptovala všetky moje požiadavky, vaginálne a aj niektoré iné vyšetrenia som odmietla. Absolvovala poradňu u súkromnej pôrodnej asistentky. Od 36tt som už nikam nechodila, pretože som cítila potrebu úplného pokoja, až na záver som absolvovala jednu poradňu v TN pôrodnici. Preciťovala som a preciťovala ako sa narodí naše dieťatko. Mala som v sebe možnosti otvorené a nesílila som sa ani do jednej. Povedala som si, že to budem vedieť, čo je pre nás správne, budem to cítiť, a aj sa tak stalo.

POROD

Tri noci som mala pravidelných poslíčkov, ktorí vždy nad ránom ustali. Prvú noc som od vďačnosti, že rodím plakala, tíško šťastím, vedľa mňa spala moja staršia dcérka. Rodila som nakoniec v utorok, 2.septembra, kedy som dcérku Julianku, na jej prianie, prvýkrát viedla do škôlky. Celý deň som vnímala pomaly prichádzajúce kontrakcie, vlny. Na pošte, aj v škôlke, neskôr doma. Postupne silneli a ozývali sa hlasnejšie, prinútili ma zastať a sústrediť sa. Najlepšie mi bolo v miernom predklone s oporou. Raz to bola parapeta, raz práčka, raz skrinka… Naznačila som manželovi, že rodím. On trochu znervóznel, mne to bolo smiešne, pomyslela som si: „Veď ja rodím, ja by som sa mohla báť.“ Ale necítila som ani zrnko strachu, skôr radosť a istotu. Celé tehotenstvo mi manžel absolútne veril, dôveroval. „Ty porodíš hoci aj pri troch duboch..“ (magické miesto neďaleko nášho pozemku). Manžel odišiel na náš pozemok, kde vlastnoručne stavia náš dom a buduje gazdovstvo. Vedel, že chcem rodiť sama a dal mi na to priestor. Jeho láska a viera mi boli vnútornou oporou, tá mi stačila, nepotrebovala som jeho fyzickú prítomnosť.

Ako veľmi som obdivovala ženy z miliónov pôrodných príbehov, ktoré rodili prirodzene, či doma, či samy. Vnímala som ich ako Ženy v plnej sile a kráse. A zrazu som bola Žena, ktorá rodí. Ja rodím!!! Cítila som sa úplne prirodzene, bol vlastne normálny deň a ja som mala veľa energie, chuti pracovať, a stále som niečo porábala, ale len tak mimochodom som predychávala kontrakcie.

Môj muž so mnou telefonoval a nakázal mi: „Zavolaj Lenku.“ Lenka- pre mňa dokonalá „dula“, dula bez štúdia, dula svojou podstatou, dula dokonalá. Áno spĺňala všetky moje predstavy. Lenka – jedna z mojich najbližších kamarátok, sestra, ktorú som nemala, Žena – vnímavá, pokorná, krásna, jemná aj silná. Zavolala som Lenku a jej partnera, ktorý bol s mojim mužom. Lenka pri mne proste bola, cítila som jej absolútnu vnútornú podporu, úctu, obdiv k prírode, celému pôrodnému procesu, životu, dieťatku, ktoré som rodila, mne.. .Lenka tu tíško pri mne bola a nebola.. presne to som potrebovala. Veľmi som chcela rodiť, rodiť JA, a nie byť odrodená, netúžila som byť niekým vedená, či dostávať akékoľvek rady.. Rodilo moje telo, rodilo sa moje dieťatko. Samo. Svojim tempom, vo svojej réžii.

Lenka sa ku mne pridala o ôsmej večer, staršia dcérka už spala. Všetko nachystané (olejčeky k pôrodu Eone, Bachovky rescue) sme preniesli zo spálne do obývačky. Svietila mala červená lampička pri našom červenom gauči, bol nachystaný červený uterák. Horela medová sviečka, anjel a kohútik (slovanský ochranný symbol detí), ktoré sme kúpili na našich slávnostiach v Zubáku. Hral MAOK, tichučko. Všade pokoj, bolo mi dobre.

Kontrakcie silneli, prechádzali do krížov, protitlak raz bolesti uľavil, raz nie. Kľakám si na matrac vedľa gauča.. v tichu, v sebe, ( Lenka sedí v rohu). Požiadam ju o kraniosakrálnu terapiu, neviem ako dlho trvá, ale prináša mi úplnú úľavu. Na chvíľu všetko ustalo a ja načerpávam sily.
Ľahnem si na ľavý bok, na matrac vedľa gauča. Kontrakcie vládnu môjmu telu, v mojom tele je hurikán, trasú sa mi nohy. Vnútro mi šepká, aby som išla do gravitačnej polohy, neide to, vraciam sa späť. Zvieram kovovú konštrukciu gauča, kusnem do vankúša. Ufff..

A vnútorne komunikujem s dieťatkom: “ Môžeš ísť, cesty sú otvorené, prejdeš ľahko a rýchlo…“ Netuším odkiaľ som to vedela, keďže som nevedela na koľko som otvorená, nemala som to od koho vedieť, a ani ma to nezaujímalo.. O chvíľu praská plodová voda (21:34), hmatám v pôrodných cestách,“ je to hlavička?!“, vzrušene, zmätene rozmýšľam. Vyzliekam si dlhú červenú sukňu a kľaknem si na kolená a sedím na pätách. Pri ďalšom sťahu hlavička vchádza do ciest, cítim tie krásne, mokré vlásky, pridržiavam hlavičku, vychádza celá von, a po nej celé telíčko, chytám, držím si ju sama a prikladám na svoju hruď…Ja SAMA.. splnila sa mi najtajnejšia túžba, chytiť si sama svoje dieťatko, byť tá prvá, ktorá sa jej dotkne, ktorá ju drží. Je to pre mňa tá najväčšia česť, dotknúť sa Života, dotknúť sa dokonalého zázraku, dotknúť sa mojej dcéry, dotknúť sa Magdalénky…

Držím si ju stále na hrudi a ďalej rodím, sťahy neustávajú. Prichádza manžel, objíma nás a pomáha nám postaviť sa, sme spolu, my traja ako pri počatí. Ľahám si na gauč na pripravené vankúše, s dieťatkom na hrudi. Sťahy stále intenzívne pokračujú, túžim, aby už ustali, a tak mi napadne, že skúsim zatlačiť. Zatlačím raz a vychádza placenta. Celá a veľká, poprosím Lenku, aby ju uložila do misky vedľa nás. Ostáva spojená s mojím milovaným dieťatkom až do rána.

Úľava, ďakujem, ďakujem, ďakujem, ďakujem.. stále opakujem.

Konečne sa dokážem sústrediť na svoju dcérku, krásne pije, je kráásna a dokonalá…Moja, naša, Božia..vládne ticho, radosť, pokoj, krása..

Až neskôr som pochopila, že som svoju dcérku vôbec netlačila, že išla úplne sama, že ju vypudzovalo moje telo samo..že tlačiť sa nemusí… zistila som to až keď som na záver raz zatlačila placentu.. všetko bolo v réžii prírody, môjho tela dieťatka.. a hrádza ostala neporušená, porodila som úplne bez zranenia, aj vďaka príprava s balónikom, masáži, „netlačeniu“, gravitačnej polohe…

Ďakujem Bohu, Dokonalosti v sebe, v dieťatku, v mojich blízkych i vzdialených, všetkých na našej ceste.
Obzvlášť ďakujem môjmu mužovi, ktorý ma milujem a obdivuje, dôveruje mi a podporuje ma. Mojej staršej dcérke, cez jej pôrodný príbeh som tak veľa pochopila, naučila sa, zmúdrela. Mojej mamke, že ma porodila. Mojej svokre, že sa postarala o Julianku počas pôrodu a že je na mňa hrdá. Lenke, že pri mne „len“ bola 🙂 a všetkým, všetkým ktorí nám kedy pomohli a podporovali nás.
A ešte PA Márii, telefonát s ňou par dní pred pôrodom, mi bol balzamom na duši, vlial do mňa veľa dôvery..Ďakujem všetkým „osvieteným pôrodným asistentkám aj pôrodníkom, ktorí dokážu nechať ženy rodiť…

S pokorou, vďakou, láskou
Táňa

Viac tu: http://eshop.prirodzene-materstvo.sk/o-nas/zrodenie-magdalenky/

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 985. Zrodenie Magdalénky

 

Domácí porod koncem pánevním

Chtěla bych se podělit o náš „porodní příběh“, protože mám pocit, že by to mohlo být pro někoho užitečné. Už jen ta cesta za „přirozeným“ porodem byla pro mě velkou zkouškou. Syn se totiž rozhodl, že se neotočí a zůstal hlavou nahoru. Chtěla bych tedy vyzvat všechny, kterých se porod KP také týká, ať mě kontaktují, když budou potřebovat.

Jednalo se o moje první těhotenství. Ani mě nepřekvapilo, že jsem těhotná, cítila jsem, že je to tak správně. Celé těhotenství jsem měla bezproblémové, dokonce jsem ani netrpěla pověstnými nevolnostmi, miminko bylo hodně aktivní a já se cítila dobře. Tedy, jediné, co mi nedělalo dobře, byly ultrazvuky. Na tom posledním (asi ve 31tt) mi lékař oznámil, že dítě je v poloze koncem pánevním a pravděpodobnost, že se otočí, je prý malá. To mi přišlo jako hloupost, nicméně ve mně začaly hlodat pochybnosti o tom, že je vše v pořádku- začala jsem si připadat jako „pacient“. Než jsem se dozvěděla tuto „diagnózu“, chtěla jsem rodit doma a za tímto účelem jsem chodila ke své PA na konzultace a později i do poradny. S polohou KP ale přišly komplikace, jelikož PA smějí vést doma porody KP pouze do konce 1. doby porodní, poté musí předat rodičku do péče lékařů (porodnice). Sháněla jsem proto porodnici, kde by mi umožnili rodit v mnou zvolené poloze (v podřepu nebo na všech čtyřech), bez preventivního nástřihu, vyvolávání, bez preventivního podání oxytocinu. Hledala jsem porodnici, kdy by mi dítě okamžitě přiložili na hruď a nechali nás s ním v klidu alespoň hodinu po porodu atd.

Objeli jsme s partnerem porodnice v okolí Prahy, které nám PA doporučila (a s nimiž měly jiné ženy dobré zkušenosti) – Příbram, Neratovice, Hořovice, Mělník. Jelikož jsem byla už notně vystresovaná (cca 38tt) z toho, že nebudu mít kde rodit, nechala jsem si poslušně natočit monitor (Příbram), absolvovala jsem vaginální vyšetření, po němž jsem dva dny krvácela (Mělník) a nechala primáře, aby se mnou mluvil jako s malým dítětem (Hořovice). V Neratovicích mi rovnou řekli, že jsou pro ně spontánní porody KP rizikové stejně jako porody dvojčat, proto upřednostňují sekci. Chci jen dodat, že nejsem žádný „radikální“ typ. Na lékaře jsem byla příjemná a poslouchala je, přeci jen jsem si sama nebyla jistá, co je dobré pro moje dítě (co je dobré pro mě jsem věděla – porod doma, v klidu, bez stresu, s lidmi, kterým věřím). Ve všech porodnicích jsem však cítila jedno – velkou nejistotu personálu a strach z vedení spontánního porodu KP. To ve mně vzbudilo další vlnu pochybností, zda jednám správně, když se domáhám spontánního porodu. Z porodnic jsem odjížděla jako slaboch, s pláčem a takovým neurčitým beznadějným pocitem.

Z Mělníka (39tt+5) už jsem vracela domů s tím, že budu buď rodit císařem (a je mi jedno kde), nebo prostě porodím sama doma (velmi mne inspirovala jedna paní, která se se mnou sešla, a dodala mi odvahu), že už to nechci řešit a hádat se. Byla jsem už hodně unavená.

Pak mi však PA poradila, ať zkusím kontaktovat jednoho lékaře, který je externím doktorem v nejmenované porodnici a s porody KP má bohaté zkušenosti. Den před termínem porodu jsem mu volala a v den termínu porodu jsme s ním měli schůzku. Bylo to jako vysvobození. Mluvil o porodech KP moc hezky a já si konečně byla jistá, že to půjde a že se můžu cítit v bezpečí. Dohodli jsme se, že budu rodit v porodnici, v níž byl onen lékař externě zaměstnaný. V plánu bylo, že první dobu porodní strávím s PA doma, a pak se sejdeme i se smluveným lékařem v porodnici.

Tři dny po termínu jsem byla na kontrole u PA a cítila jsem se tak nějak divně, jinak. Břicho mi dost kleslo, a když se mě asistentka ptala, co se mnou je, že vypadám nějak jinak, nevěděla jsem, co mám odpovědět. Obě jsme se však shodly, že zřejmě porodím až za pár dní.

Přijela jsem domů, dala si vanu a ve 22:30 mi praskla voda a odešla zátka. Kontrakce žádné, což mě trochu znervózňovalo. Hned jsem si řekla, že to není dobrý začátek (měla jsem navíc pozitivního streptokoka) a ihned volala PA, která dorazila po půl hodině. To už jsem ale měla velmi silné kontrakce cca po minutě, byla jsem na všech čtyřech a prodýchávala je v obýváku na zemi. PA mě vyšetřila, byla jsem otevřená na 7-8 cm, PA tedy zhodnotila situaci tak, že musíme rovnou vyrazit. Partner se oblékl a připravil tašku a ona zavolala smluvenému doktorovi, který řekl, že přijede k nám, když porod tak rychle postupuje. To bylo celkem překvapení, ale mně se ulevilo, že v tom stavu nemusím zatím nikam jezdit- ani jsem si ještě neuvědomovala, co to znamená, říkala jsem si, že jen přijede, zkontroluje mě a pojedeme. Přijel asi ve 23:30, vyšetřil mě – otevřená na 9cm – ozvy miminka byly v pořádku. Lékař řekl, že nikam nepojedeme, že to prostě dáme doma, že je porod parádně rozběhnutý.

Ani nedovedu popsat, jak se mi ulevilo, že nikam nemusíme. Partner zatopil v kamnech, bylo ticho, přítmí, soukromí.

PA mi pomohla s dýcháním a střídáním poloh, lékař byl s partnerem v kuchyni a povídali si, mělo to opravdu přirozený průběh- ženy rodí, muži vyčkávají. Otevírací fáze byla pro mě velmi bolestivá, na samém konci už jsem byla hodně vyčerpaná a říkala si, že už to nepůjde dál, že to nezvládnu, cítila jsem se slabá a úplně mimo realitu („jak to bude ještě dlouho trvat?!“) – pak se to ale náhle zlomilo, když jsem začala cítit zadeček v pánvi. Dítě šlo konečně ven! S každou kontrakcí se posouvalo níž a níž. Najednou ty kontrakce měly smysl, i ta bolest i ta námaha, všechen ten pot a namožené svaly na celém těle. Cítila jsem se jak žena, která rodí dítě- úplně sama, nahatá, zpocená, silná. Byla jsem v takovém zvláštním rauši – celé mi to připadalo jako věčnost nebo jako pár minut- čas neexistoval, cítila jsem jen dítě, jak jde dolů a neuvěřitelnou bolest a sílu, která mu pomáhá jít ven. Pak jsem mu začala říkat: „Pojď ven, tak už pojď“ – pak jsem nahmatala zadeček a zasmála se.

Lékař a partner byli v tu chvíli už u mě, lékař pravidelně kontroloval ozvy, partner byl tichý a vyčkával. Rodila jsem v podřepu, držela mě střídavě PA a partner, lékař vše monitoroval zepředu, což mi vůbec nevadilo, spíš jsem byla ráda a cítila se jistá, že je vše, jak má být. Přišla jedna velká vlna a dítě bylo po krk venku. PA mě trochu strčila do zad, já přepadla na čtyři a miminko si sedlo. Lékař ho pak zřejmě chytil, protože jsem byla opět v podřepu, PA z jedné strany, partner z druhé. Lékař mu uvolnil pupečník, který měl natěsno obmotaný dvakrát kolem krku. Všichni jsme čekali na kontrakci, která ale nějak nešla. PA i lékař mi říkali, ať zkusím tlačit, ale bez pomocné vlny jsem nemohla dělat nic – za pár chvil ale přišla. Musím otevřeně přiznat, že takovou bolest jsem v životě nezažila. Myslela jsem, že umřu a bylo mi to úplně jedno. Projela mnou taková síla, že jsem musela zřejmě dost nahlas zakřičet, cítila jsem, jak se dole hráz pod 10,5 cm širokou hlavičkou trhá a bylo to tak příjemné! Opravdu, cítila jsem bolest, ale věděla jsem, že to má smysl, že mu moje tělo prostě jen vlastními silami pomáhá vyjít ven- a najednou byl tady, byl na mně, moje dítě na mě koukalo, cucalo prs a já taky koukala a říkala jen: „Ahoj, to jsem já, máma, ahoj.“ nebo tak něco. Ve 2:15 byl na světě. Pupečník utlačený mou pánví, dávno dotepaný, partner přestřihl, vyšla placenta, lékař mě zašil, poděkoval za zážitek a odjel, PA s námi ještě chvíli pobyla a pak jsme leželi v posteli, všichni tři a koukali na něho, co tady vlastně dělá. Ještě v deset večer jsme v té samé posteli leželi jen sami dva a ve čtyři ráno už jsme tři.

Děkuji moc svému dítěti, že se neotočilo a ukázalo mi, že není vše v životě tak, jak si to naplánujeme a jak bychom si sami přáli. Jsem moc ráda, že jsi zůstal hlavou nahoru a já jí mohla do poslední chvíle pod žebry hladit.

Kateřina s rodinou

 
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 999. Domácí porod koncem pánevním