Ráda bych přispěla k porodním příběhům pro Ivanu. Ve 24 letech jsem otěhotněla, s manželem jsme se na miminko moc těšili. Od začátku bylo vše pohodové, bez nevolností, otoků a jiných potíží. Během jiného stavu jsem pokračovala ve studiu VŠ, koncertovala jsem a učila zpěv.

Rozhodli jsme se pro porod v nemocnici Fifejdy v Ostravě za doprovodu naší PA. Byla moc příjemná, taková éterická. Spolu jsme sestavili porodní plán, který obsahoval intuitivní polohu, žádné medikamenty, nechání mázku, přiložení miminka k samopřisátí, žádný nástřih. Viděla jsem mnoho videí, kde si miminka pod červenou dekou našla sama cestu ke své mamince a vždy mne to velmi dojímalo. Těšila jsem se na ten okamžik, až se uvidím se svým chlapečkem tváří v tvář, přivoním si k jeho vláskům, přivinu jej na svou hruď.

Na konci sedmého měsíce mi můj gynekolog oznámil, že se začínám předčasně otvírat a čípek se zkracuje víc než je dobré. Nařídil mi týdenní klid na lůžku. Připisuji to nadměrnému tlaku při zpívání, ale pravda může být úplně jinde. Po týdnu jsem byla otevřená ještě více a gynekolog mi nařídil hospitalizaci ve fakultní nemocnici. V tu dobu byl můj muž pracovně v New Yorku, domluvili jsme se, že tedy uposlechnu jeho nařízení a nastoupila jsem do nemocnice. Na JIPce si mne nechali týden. Byla to má první zkušenost s nemocnicí. Během mého pobytu musela kvůli preeklampsii porodit sekcí spoluležící v 25.tt. a druhá byla pozorována kvůli nevyvíjejícímu se plodu v 35tt. Připadala jsem si tam nepatřičně, naproti pokoje byly porodní boxy a slyšela jsem častý řev.

Velmi se mi ulevilo, když jsem byla propuštěna zpátky domů, kde jsem se cítila klidně a dobře. Na kontrolách mne vždy stresovali s tím, že už na další podle nich nemusím přijít, bylo mi to nepříjemné. Počítala jsem týdny a doufala jsem, že to můj synáček vydrží do konce 37tt, aby nemusel být někde v inkubátoru.
V půlce května, v 38.tt., mi později večer náhle odtekla hlenová zátka a vzápětí začala odtékat pomalu i plodová voda. Sbalila jsem si věci a jeli jsme s manželem do porodnice. Neměla jsem ještě žádné kontrakce, byla jsem vzrušená, jak to bude pokračovat, a říkala jsem si, že je neuvěřitelné, že už budu do 24 hodin držet svého miláčka v náruči.

Ačkoli jsem měla vyplněné dotazníky na radu své PA s sebou, stejně se mne sloužící sestřičky vyptávaly. Poté poslaly manžela domů, že to vypadá na dopoledne, když ještě nemám kontrakce. Čekala jsem na doktorku, na sobě nemocniční košili, bosa. Byla mi zima a začalo mne pobolívat v podbřišku. Přišlo mi to strašně dlouho a říkala jsem si, že jsem ještě mohla být v teple s mým mužem. Snad po hodině čekání konečně dorazila, zkonstatovala, že je to plodová voda. Sestřička mne odvedla na pokoj, už bylo po půlnoci, na pokoji ležely tři nastávající maminky, abychom je nerušily, ani se nerozsvítilo. Položila jsem si věci vedle postele a vklouzla pod peřinu. Sestřička odešla.
Občas někdo vešel a kontroloval srdíčka. Moje křeče zesilovaly a mně došlo, že to jsou ty kontrakce, měla jsem pocit, že jsou velmi časté, ale jelikož se mne sestřička při kontrolách polospících maminek na nic neptala, ani se na mne nepodívala, vyčkávala jsem. Zpětně vlastně nevím na co. Bolesti se už nedaly vydržet, musela jsem chodit na záchod snad co pět minut, vleže to bylo strašné. Kousala jsem při každé kontrakci do železného zábradlí postele, abych svým sténáním ostatní ženy nerušila. Pak se mne jedna z nich, podle hlasu a intonace Romka, zeptala, zda nemá zavolat sestřičku a že co čekám…odpověděla jsem, že chlapečka. Ona taky! Pak se mne ještě zeptala, jestli jsme se náhodou někde neviděly, což mne rozesmálo, jelikož jsem ji v té tmě vůbec neviděla. Ale přišla další kontrakce a já jen něco zamumlala. Napsala jsem sms svému muži, aby dal vědět naší PA. Ujistil mne, že je vše připravené a že je již informována. Hypnotizovala jsem hodinky na mobilu. Už aby bylo ráno a byli tady se mnou. Pak při jedné kontrole mi sestra udělala vnitřní vyšetření a řekla, že už jsme otevřená na víc než 4cm a mám zavolat muži, aby za hodinu přijel. S radostí jsem mu napsala. Byla jsem dost unavená, ale když jsem pak nad ránem spatřila jeho a naši PA, ulevilo se mi a začala jsem se na porod těšit. Během toho jsem zpozorovala, že už kontrakce nejsou tak časté. Podstoupila jsem klystýr, který mi navrátil kontrakce.

Lehla jsem si do napuštěné vany, manžel a PA byli potichu. Občas mi dali napít, PA mi masírovala bedra a přikládala obklady. Měla jsem pořád sucho v ústech. Všude bylo přítmí, hořela svíčka a aromalampa. To mi bylo moc příjemné. Kontrakce nabíraly na síle a já jsem se vždy těšila, až vlna opadne. PA mne laskavě nabádala, abych se uvolnila a dodýchávala ji směrem dolů, k otevírání. Moc mi to nešlo. Nebyla jsem uvolněná. Náhle jsem pocítila hroznou únavu a vyčerpání z probdělé noci. Pospávala jsem, do toho vždy prudká vlna kontrakce. Občas vešla nemocniční PA, jak jsme na tom. Nemluvila jsem. Cítila jsem z nich nervozitu, asi jsem si tam podle nich ležela příliš dlouho. Byla jsem tam téměř dvě hodiny. Pak mne jejich PA opět vnitřně prohlédla. Bolesti se totiž stupňovaly a já se ve vaně přestala cítit dobře. Měla jsem nutkání vylézt. Po zkontrolování PA konstatovala, že je branka zašlá a mohu tlačit. Chtěla jsem rodit na žíněnce. Nejprve jsem šla na všechny čtyři, jak mne na schůzkách má PA instruovala, jenže to mne bolelo a neudržela jsme se na rukách. Tak aspoň na boku. Neudržela jsem se. Neměla jsem dost sil. Začala jsem se hrozně třást. Lehla jsem si na záda, ačkoli jsem věděla, že to není přirozená poloha, ale byla pro mne nejpohodlnější. Snažila jsem se kontrakcím vyhnout. Přála jsme si, aby se zastavil čas a já si mohla aspoň trošku odpočinout, byla jsem tak unavená. Říkala jsem, že to bolí a nechci tlačit, že nemůžu. Má PA byla stále velmi milá a tiše mne ubezpečovala, že je to v pořádku, že už brzy uvidím své miminko a mám mu jít naproti. Nechtěla jsem. Sice jsem se těšila, ale zbaběle jsem utíkala před tou hroznou bolestí. Povzbuzoval mne i manžel. Občas jsem zkusila zatlačit, ale jakmile to více zabolelo, přestala jsem.

To už navzdory mému porodnímu plánu přišla velmi mladá doktorka a ještě jejich PA. Jelikož u mne neviděly žádnou akci, chopily se situace. Doktorka mi řekla, že musím tlačit a už rodit, nebo to bude pro miminko nebezpečné, že se tam necítí dobře. Odvětila jsem, že vím, ale že prostě potřebuju ještě počkat a že to bolí. Začala mi říkat, že přece musím myslet na to miminko a že přece nechci, aby se mu něco stalo. V hlase jsem cítila tlak, bylo to nepříjemné. Já přece nechtěla svému miminku nic udělat, přišlo mi to nefér! Má PA řekla, ať jsem v pohodě a zkusím zatlačit. Začala jsem být nešťastná. Přítomnost těch dvou žen mne vyvedl z míry. Začaly monitorovat tep miminka a vyhrožovaly mi zavedením kanyly. Nechtěla jsem. Teď už ale skutečně musíte tlačit. Pořád jsme se bála, že to nejhorší teprve přijde a neuměla jsme si představit, že to bude ještě více bolet. Příšerně jsem se třásla jako osika. Doktorka mi držela od sebe nohy a asistentka mi pomocí prstů odsouvala pysky a pomáhala tak zvětšit prostor. Zřejmě. Ještě se mne zeptaly, zda skutečně nechci provést nástřih. Odmítla jsem. Nakonec jsem byla ráda, že vzaly situaci do svých rukou, nevím, kdy bych se sama odhodlala, pokud by mne to nepřinutilo. Najednou vešly dvě další ženy. Jedna uklízečka a druhý pediatrička z novorozeneckého oddělení. Nechápu, co tam dělaly a kdo je zavolal. Asi ta jejich PA, že už bude brzy miminko na světě. Stály opřené o vanu a mne to štvalo. Já nahá na zemi, s roztaženýma nohama. Tlačila jsem a u toho řvala. Vykoukla hlavička! Zase zajela. To mne povzbudilo, že je miminko už tak blízko. Má PA jen tiše klečela vedle mne, zdála se mi být trochu smutná od té doby, co byly přítomny i ony. Jakoby v sobě něco vypnula. Na další zatlačení už vyjela hlavička a pak celé tělíčko. Konečně! Položily mi ten teplý uzlíček na mou nahou hruď. Bylo to neuvěřitelné. Tak to je ten můj chlapeček? Je strašně lehounký. A krásný! Jonáš.

Ještě jsem porodila placentu, ale to jsem téměř nepostřehla, manžel si ji vyfotografoval. Nechali jsme dotepat pupečník a manžel jej pak nadvakrát přestřihl. Musela jsem se přesunout na kozu, kvůli kontrole poporodního zranění. Pouze dva stehy. Během toho byl můj Jonášek na mé hrudi, neměl na sobě žádný mázek. Trošku zaplakal. Volala mi moje máma, věděla, že už jsem v nemocnici. Manžel to vzal, ať poslouchá, koho uslyší. Zpětně nevím, proč jsme telefon vůbec brali. Měla to být jen naše chvíle. Nejen to, tolik věcí bych udělala jinak. Snad příště. Má PA nás fotila a zkusila pomoci synáčkovi doplazit se k prsu. Nevypadalo to. Byl asi unavený, stejně jako já. Sestra přišla s tím, že už potřebují uvolnit box navzdory domluvě, že žena zde může strávit v klidu ještě další dvě hodiny. Nedalo se nic dělat. Přesunuli jsme se na pokoj. Nadstandardní. Já na lehátku a mé miminečko zvlášť v pojízdné postýlce. Proč odděleně? Nevím, jako bych byla v nějaké tmě.

Na pokoji jsem nahá a stále špinavá od krve ležela na posteli s Jonáškem na hrudi. Nepřisál se, usnul. Naše PA nám řekla, ať ho necháme spinkat. Chvíli s námi ještě seděla a pak odešla. Bylo to zvláštní. Tak to mám za sebou. Už to nebolelo. Říkala jsem, jaká škoda, že jsem chtěla mít více dětí, ale nevím, zda bych další takovou bolest a porod vydržela. Byla jsem naprosto vyčerpaná, podřimovala jsem s mým zlatíčkem. I můj muž byl hodně unavený, ale šťastný, ihned obvolal nejbližší rodinu. Ne, dnes ještě ne, Johanka si potřebuje odpočinout. Bylo dopoledne. Ve vaně jsem byla dvě hodiny a na žíněnce další dvě, porodila jsem v 11 hodin. Přinesli oběd. Mladičká PA, která měla službu, se nám představila a řekla praktické věci, na několikrát se mnou šla do vany, než jsem byla schopna se osprchovat. Bylo mi mdlo. Pak dorazila sestra z dětského, nelíbilo se jí, že je Jonášek ještě celý od krve, když jsme jí řekli o našem přání jej umýt až následující den a to v kyblíku, který mi měl muž přivézt, opáčila ironicky, kolik dětí jsme už v kyblíku umyli a že je ta krev nehygienická. Nakonec jsme souhlasili. Jiná sestra nám ukázala, jak jej v umyvadle umýt. Zase jinak oproti původnímu plánu. Malý pořád spinkal, zkoušela jsem ho přiložit k prsu, ale usínal. Nějak jsem to neřešila. Občas si párkrát lokl, ale skutečně jen pár hltů. Začalo mi to být divné, navíc byl velmi snědý, řekla bych oranžový. Jasná žloutenka. Druhý den jsme na to upozornila sestru, potvrdila mi, že je vážně nějaký žlutý a změřila jej. Vysoká hladina bilirubinu, ihned pod světlo. Na fototerapii strávil celkem dva dny a tři noci. Vozili mi jej co tři hodiny na přesně odměřenou půlhodinku ke kojení. Jenže to se nedařilo Pokaždé mi ho přivolaná sestra přiložila a zase odešla. Malý se odpojil a většinou usnul. Byla jsem nešťastná. Pak jej vždy dokrmili Nutrilonem z kádinky. Jak hltal, málem nestačil polykat, zadržovala jsem slzy. Cítila jsme se úplně neschopná a nekompetentní nakrmit své miminko. Nejvýš jsem nakojila dvacítku a to přes kloboučky, ačkoli jsme věděla, že nejsou vhodné. Volali jsme pak naší PA, že mi nejde kojení, rychle dorazila a ukázala mi správné asymetrické přisátí. Ale Jonášek nespolupracoval. Byl již totiž nakrmen, až poté mi sestra řekla, že dostal mlíčko na uklidnění, prý plakal při nějakém vyšetření, o kterém mne oproti přání u všeho být, neinformovali. Bylo to pro mne hrozné. Korunu tomu nasadila doktorka Lišková, primářka zdejšího oddělení. Přišla na pokoj, ode dveří mi řekla, že slyšela, že nekojím, byla nepříjemná, že vidí, že mám tvrdá prsa. Odvětila jsem, že to zkouším, že mi u toho prostě Jonášek spí. Řekla mi, že jsem v tenzi a vymýšlím problémy a že za to, že má můj syn žloutenku můžu já, protože nekojím. Pak zase odešla. Byla jsem úplně v šoku, myslela jsem, že mi pomůže. Vždyť to ona napsala všechna ta doporučení, ona získala nemocnici plaketu za laktační poradenství baby friendly hospitál. Na stolku ležela její brožurka o kojení. Rozplakala jsem se. Muž mne utěšoval a byl sám naštvaný, co měl být ten její výstup zač. Prsa jsem měla bolestivě nalitá. Nikdo mi neporadil, jak odstříkat. Když jsme se na radu naší PA ptala na cévku po prsu, nevěděli, neznali. Přitom je to tak primitivní a efektní. Aspoň jsem se doprosila elektrické odsávačky. Něco málo jsem odsála, aby nemusel být můj hošíček dokrmován umělým mlékem. Moje psychika byla už úplně v háji. Miminko leželo pod světlem a já jsme se cítila hrozně. Takto jsem si to vůbec nepředstavovala. Byli jsme pak ve spojení s naší PA, sama z toho byla rozčarovaná. Druhý den opět přišla, dr. Lišková si ji pozvala na kobereček a byla k ní skutečně hnusná. Že ty její pacientky už nebude trpět a že tam velí ona. Zraněné ego. Nakonec si nás pozvala k sobě, do tzv. kojící místnosti. Posadila mne do houpacího křesla, vzala syna, přiložila a bylo. Sál, hltal. Nevím jak. U toho mluvila, že musím být v pohodě, jako na Havaji, že mám v sobě stále tenzi a pořád dokola. Bylo mi to nepříjemné, možná měla v něčem pravdu, ale její chování a skutky byly úplně opačné. Vůbec jsem nebyla uvolněná, ale byla jsem šťastná, že Jonášek pije. Vidíte? Žádný problém, za dvě hodiny přijďte zase. Opět mi ho „nasadila“ na prso. Pil. Neuvěřitelné. Pátý den nás propustili z nemocnice. Tak jsem se těšila domů, do svého, kde mi nebude žádná Lišková nic nakazovat ani předvádět, jak jsem nemožná. Odpoledne jsem nakojila a večer už to nešlo. Jonášek plakal a plakal. Já byla úplně hotová. Nevěděla jsem si rady. Ráno pak přijela naše PA s cévkou, půjčila nám elektrickou odsávačku. Takto jsem Jonáška krmila co dvě hodiny téměř týden. Bylo to frustrující, ale aspoň, že se napil. Lahev jsem vůbec nezkoušela, dudlík také ne. Pak se zničehonic přisál. Taková radost. Byla jsem štěstím bez sebe. Konečně jsem se cítila být tou dobrou matkou. Přeji si ještě další miminko a přeji si, abych už nic takového nemusela zažít. Nevím, kde se všude stala chyba, ale vím, že musím věřit nejvíce sobě a svému tělu, své intuici. Vážně uvažuji rodit doma. Kéž by v té době fungovaly porodní domy. Uvidíme. Neumím si představit, že bych musela ležet zase v nemocnici. Nebo aspoň ambulantně.

Děkuji Ivaně za její odvahu a její pomoc ženám při porodech. Vážím si této práce, tohoto poslání.

Johanka
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 1008. Porod na Fifejdách a nekojení