Od konce loňského roku mi tato věta zní neustále v uších. Však my vám to zatrhneme! Tu větu jsem slyšela na vlastní uši. Ne z rádia či z televize. Vyřkl jí pravicový senátor Tomáš Jirsa poté, co se ujistil, že můj syn Oliver je ten domorodec. Ten, který v jeho vidění jistě jen zázrakem přežil domácí porod. A domácí porod je přesně to, co chtějí zakázat.
K dokreslení absurdity tohoto sdělení ještě musím podotknout, že onoho senátora znám delší dobu. Znám jeho rodinu, on zná moji a tykáme si. Nejsem mu tedy cizí. Na mé upřímné zděšení, jak to myslí odpověděl, že přece vím, že to ne vždycky doma vyjde. A jedním dechem dodal, že o té kauze té zdravotní sestry přece psali v novinách. Notabene, byla to (doslova) nějaká ta hlavní sestra. S velkým úlekem jsem mu nabídla vysvětlení a zapochybovala jsem nad věrohodností některých novin. Poděkoval, že nechce a zbytek večera se mi vyhýbal.
Chápu, byli jsme na oslavě a vládla uvolněná atmosféra. Ale! Psali to v novinách? Od kdy si veřejný činitel dělá názor podle novin? Kde jsou statistiky, studie, čísla, fakta, domácí i zahraniční? V podplacených novinách? A zdravotní sestra? On ani neví, že se jim říká porodní asistentky? A že ta, o které mluví je Ivana Königsmarková? Nebýt to veřejný činitel, asi bych nad tím mávla rukou. Ale! On je. Je to zástupce lidu, měl by přece brát jeho podněty vážně. O této problematice se přece napsalo tolik žádostí, stížností, peticí a apelů, včetně několika demonstrací.
Jak je vůbec možné, že 20 let po revoluci používá pravicový politik stejnou rétoriku komunistických funkcionářů? My a vy? Kdo jsou oni a kdo jsme my? Vzato mocensky – kdo je víc? Ten, kdo někoho zvolil nebo ten zvolený? Ten, kdo si myslí, že má moc nebo ten, kdo mu tu moc dočasně svěřuje? Možná by to nemělo být o moci, ale o dialogu a konsensu. Dělají oni snad ze sebe novodobé bohy, kteří nás vnímají jako své ovečky?
Mé rozhodnutí porodit doma bylo vědomé. Rozhodla jsem se tak na základě faktů, čísel a potřeb vlastního těla a to velmi zodpovědně. A navzdory převážné většiny svého okolí. Poprvé v životě jsem si prosadila a splnila si něco pro mě nesmírně důležitého. Nezalezla jsem do kouta a nezalezu ani nyní. Nejsem ovce a nestáhnu ani ten pomyslný ocas! Nenechám to být a nemávnu omluvně rukou.
Takže, zatrhnete to vy nám nebo zatrhneme my vás?

Vždy s úctou,
Veronika Svobodná