Jmenuji se Katka, bude mi 36 let a mám již 2 velké děti (12 a 8 let).
Obě děti jsem rodila v Pardubické porodnici. Je to již dlouho, ale že bych na porod vzpomínala s láskou, či něčím, co by mne obohatilo, to rozhodně ne.
Neměla jsem v těhotenství žádné problémy a i při porodu vše probíhalo hladce, obě děti jsem odrodila rychle, bez komplikací, bez nástřihu, bez jediného stehu, jen jsem poslušně poslouchala, co vše mi PA říkaly a bála se neposlechnout.
Můj první porod byl naprosto bez komplikací, byla jsem mladá holka, která se spíš bála doktorů a PA, z bolesti jsem strach neměla a tenkrát jsem si ani nepřipouštěla, že by se něco mohlo stát. V porodnici mne přijaly s odporným výrazem, přece jen jsem si dovolila rodit večer, což byl velký problém pro PA.
Dostala jsem hned klystýr, řekly mi, ať si lehnu na lehátko, daly mi monitor a jedna si četla, druhá pletla, o mne rozhodně zájem neměly, jen mi řekly, že si mám tlačit. Neustále jsem tam slyšela řeči typu “tyto prvorodičky mám nejraději“, přitom já tam byla jako myška, ani jsem neřekla slovo, jen jsem měla hroznou žízeň, pít jsem nemohla, tak mi manžel nenápadně vlhčil kapesník a utíral rty. PA na mě celkem kašlaly, tak já ležela na zádech a tak nějak jsem si tlačila, nikoho to nezajímalo, nikdo mne nekontroloval. Najednou manžel vykřikl, že vidí hlavičku. Já se v tu chvíli zděsila, co mám dělat? Přestat tlačit, aby miminko nevypadlo ven, či tlačit dál, když tam nikdo nebyl? Zařval na sestry, najednou tam bylo spousty lidí, malá ze mne vyklouzla okamžitě, lékař mne chválil, jak hezky jsem tlačila a přitom PA mi jen nadávaly.
Na odd. šestinedělí mi nikdo nic neřekl, nevěděla jsem téměř nic a moje miminko nemělo tolik hlad, ale měly jsme papírky, kam jsme měly zaznamenávat, kolikrát miminko čůralo, kakalo, blinkalo….
Kojit jsme musely po 3 hodinách, i když tam miminko řvalo hlady, dřív prostě nesmělo dostat. Mé děti neměly tolik potřebu po 3h, tak je sestra dost brutálním způsobem nutila a na mě ječela, že nejsem schopná nakojit své dítě. O mléko jsem záhy přišla a jsem přesvědčená, že díky sestřičkám a chování, nikdo tenkrát neporadil, co máme dělat, jak máme kojit, nic. Měla jsme z toho akorát mindrák, že jsem neschopná matka, co nedokáže dát miminku to nejcennější – mateřské mléko.
V podobném duchu probíhal i můj druhý porod. Opět bezproblémový, ale chování lékařů a sester podobné.
V srpnu roku 2010 jsme se s přítelem rozhodli, že si pořídíme miminko. Ale ouha, již jsem byla starší, zkušenější, již jsem měla nějaké takové letmé představy a hlavně jsem měla kolem sebe kamarádky, co mi vyprávěly a porodním přání, o bondingu, no a začala jsem se o to zajímat.
Strašně se mi to líbilo, ta představa mne totálně nadchla, má kamarádka se tomu hodně věnuje a odkázala mne na paní Ivanu Konigsmarkovou, že byla na jejích předporodních kurzech a že je to naprosto geniální.
Začala jsme se o to zajímat a poté se na Ivany kurzy objednala s přítelem také. Museli jsem jezdit do Prahy na každý kurz, museli jsme mít zajištěné hlídání dětí, nebylo to tak jednoduché takto cestovat, ale stálo to za to.
Doteď vzpomínáme na ty překrásné chvilky s Ivanou, kdy jsem si připadala opravdu jako královna, která má v bříšku malého anděla, nikoli jako další …, co jde na porážku.
Díky Ivaně jsem si připadala jako matka a na porod jsem se moc těšila. Dozvěděla jsem se na kurzu tolik zajímavých věcí, od bondingu počínaje, přes masáže hráze, období před porodem, porodní doby a období po porodu. Vše nám krásně vysvětlila, spousty věcí i názorně, krásně nám vyprávěla o kojení, mluvila s námi vždy jako rovný s rovným… Na setkání s Ivanou jsem se vždy těšila. Moc mne to ovlivnilo v dalším myšlení a přípravě na porod. Cítila jsem se plná energie a těšila se na porod, na miminko. Horší to bylo s porodnicí, nebo alespoň v okolí Pardubicka není žádná porodnice, kde by umožňovaly to, co já bych si představovala, to bych musela jet do Vrchlabí, či Neratovic a to jsem při rychlosti svých porodů zkoušet nemohla.
Nicméně nadešel náš velký den a miminko už chtělo na svět, tak jsme jeli do porodnice. Ivaně jsme zavolali, ona je tak báječná, že porodními kurzy to pro ní nekončí, požádala nás, že kdybychom měli sebemenší problém, že se máme na ní obrátit kdykoli, v jakékoli situaci, tak nám popřála krásný porod a ať určitě dáme vědět. Jeli jsme rodit do Chrudimi, ta nám připadala nejvíce vstřícná tomu, co bychom chtěli, ale stejně splnili jen část věcí, já hlavně chtěla, aby mi miminko neodnášeli, stejně mi ho na chvilku odnesli na vážení a ošetření, bylo mi to líto, jelikož vím, že tato běžná vyšetření se dají udělat na těle matky a váha může chvilku počkat, přesto si myslím, že Chrudim byla ještě tou nejlepší variantou z okolních porodnic, i když žádné porodní polohy, normální klasika, pro lékaře nejjednodušší, v leže s nohama přikurtovanýma. Ale i nad to jsem se povznesla, když jsem malou porodila a položila jsem si ji na bříško. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Malá byla tak v pohodě a klidu, protože mne cítila, protože slyšela mé srdíčko, byl to neuvěřitelně krásný pocit, nádhera (v porovnání s předchozími porody, kdy miminko odnesly a dítě řvalo a řvalo…, přinesli až za dobu, ani jste nevěděli, co se s ním vlastně dělá…, a vlastně vám do toho ani nic není… oni jsou lékaři a vědí nejlépe…)
Začala jsem Verunku hned kojit, byla tak šikovná, byla to nádhera a za tyto okamžiky vděčím Ivaně, že mi řekla, že to takto jde, jinak bych asi šla s davem.
Bohužel naše malá asi za 2 hodiny po porodu přestala dýchat, tak ji převezli do Hradce Králové, kde byla napojená na hadičky a kde ji odumíral jeden orgán za druhým, až nám druhý den večer volali domů, že nám Verunka zemřela.
Nikdo nechápal, co se stalo, proč se to stalo, z jaké příčiny, narodilo se zdravé miminko naprosto v pořádku, v termínu s váhou 3550g, najednou je vše pryč?
Dělala se pitva a z pitvy se nic neprokázalo, doktoři si to nedokázali vysvětlit, jen nám říkali, že se s tímto ještě nesetkali, po nějaké době nás požádali, zda by nemohli vzít Verunce DNA, že by to poslali do Brna a že by se snad zjistilo více. V úmrtní zprávě máme napsáno, že Verunka zemřela na SIDS, ale my víme, že to není pravda. Také tam je napsané, že budou ještě výsledky z DNA, ale??????? Výsledky záhadně zmizely, takže mi nevíme, co se vlastně stalo.
Mohu říci jedno, porodila jsem zdravou holčičku v nemocnici, zemřela nám, opakuji v nemocnici, moc lituji toho, že jsem byla zbabělá a nerodila s Ivanou, jsem přesvědčená o tom, že kdybych rodila s Ivanou, tak to malá přežila, Ivana by nic nezanedbala, je velmi pečlivá.
Malou nám nikdy nikdo nevrátí, ale já bych chtěla moc poděkovat Ivaně za její kurzy, za všechny rady, které nám dávala, za čas, který nám věnovala, za vše, co pro nás dělala před porodem, během porodu a po porodu.
Když jsme jí s pláčem volali, že nám Verunka zemřela, tak nám pomáhala i s tímto, sháněla nám rodiče s podobnými osudy a snažila se pomoci i takto, moc Ivaně děkujeme za vše a moc si vážíme všeho, co pro nás udělala. Jsme jen jedna rodina, ale těch rodin jsou tisíce, co by Ivaně chtěly poděkovat.
V současné době jsem opět těhotná a kdybych měla volit, chtěla bych Ivanu, naprosto ji věřím, nemám důvod jí nevěřit, bojím se jít do porodnice a nevím do jaké.
Moc bych si přála, aby žen, jako je Ivana bylo více a moc držím pěsti, aby vše dopadlo dobře a budu dělat vše proto, kdybych mohla jakkoli pomoci, moc ráda ji pomůžu.

Děkuji Ivano, s láskou Katka Obršálová