Chodila jsem k paní Ivaně Königsmarkové na předporodní kurz. Byla jsem prvorodička, odmala zvyklá poslouchat, a jako rázovité a důrazné porodní báby jsem se jí i trochu bála 🙂
Vybavila nás množstvím informací a nabídkou, že kdyby něco, můžeme jí kdykoli, i po porodu zavolat.
Svoji holčičku jsem i díky Ivaniným radám šťastně porodila, v nemocnici, když jsme překonaly všechny tamní nástrahy, a po pár dnech stráveném v návštěvami přeplněném nemocničním pokoji jsme se ocitly doma.  Přijela se na nás podívat moje maminka, a bylo zle. Jako bych neudělala jediný správný pohyb. Týden stará dcerka zaplakala, vzala jsem jí do náručí – špatně! Nemusím reagovat hned, ať si nezvykne. Jak to, že nemá dudlík? Bude si cucat palec! Jak to, že nechodíme dvakrát denně na procházku? Proč ji proboha tak často kojím???
Odjela a večer se mi objevil zánět v prsu. Zkoušela jsem si ulevit, aplikovala rady z předporodního kurzu i rady kamarádek, ale bylo to stále horší. Ráno jsem zavolala Ivaně.
Reagovala překvapivě: „Vy něco řešíte, viďte?“ „…ano, byla tu moje maminka a vůbec se jí nelíbilo, že dceru často chovám a kojím…“. „Aha. Tak si na prso dejte obklad z tvarohu, ale hlavně požádejte maminku, ať k vám aspoň týden dva nejezdí. Pečujte o své dítě, jak to cítíte, vykašlete se na chytré řeči druhých, a za pár dní jste v pořádku.“
Bylo to tak. A já si tu příhodu pamatuji, jako by to bylo včera. Protože jsem tehdy ze slov obávané porodní báby pro sebe vyčetla povzbuzující a podpůrné: „Je to na Vás. Vy jste zodpovědná za své dítě. Ne Vaše matka. Nikoli lékař. Nikoli kdokoli jiný. Vy. A nenechte nikoho, aby Vám bral Vaši sílu.“ Dodalo mi to na startu života mé dcery odvahu vydat se na cestu osobní odpovědnosti za sebe a za své děti, za své i jejich zdraví a štěstí. Na cestu pro mě třeba nelehkou, ale nakonec jedinou možnou.
Dnes mám za sebou další porod a další dítě a Ivany bych se už nebála. Už také vím, že svoje boje si nejen můžu, ale i dokážu vybojovat. A za postrčení a dodání odvahy vděčím i paní Ivaně.