Mé setkání s Ivanou Königsmarkovou se uskutečnilo pouze prostřednictvím knihy Hovory s porodní bábou, ale i tak to bylo setkání vskutku převratné. Své první dítě jsem porodila v porodnici a i když to byl podle mínění porodníků porod bezproblémový a pěkný, já ho tak docela nevnímala. Ve své nezkušenosti jsem se nechala vmanipulovat do užití medikace, po níž jsem zbytek porodu strávila v jakémsi obluzení, kdy jsem téměř veškeré své síly soustředila ne na porození dítěte, ale na to, abych se udržela v bdělém stavu. Nedokázala jsem si vymoci nic. Přes mé prosby mě nechali na porodním lůžku ne v sedu, ale v pololehu, tlačit jsem musela na povel a ještě mi přitom jakási sestra naskočila na břicho a zatlačila dost ostře předloktím. Dceru mi po porodu sice položili na břicho, ale jen na okamžik, tak krátký, který mi ani neumožnil prohlédnout si ji a přivítat se s ní. První přiložení byl strašný zážitek pro nás pro obě, protože dětská sestra porodnice, která se už tehdy pyšnila titulem Baby friendly, nerespektovala základní pravidla pro úspěšné kojení a držíc pevně hlavičku mé dcery, snažila se ji sešroubovat dohromady s mým prsem, což pochopitelně nepřineslo kýžený výsledek. Výsledkem byla jen velká bolest a potíže s kojením po několik následujících dní. Nehledě na to, že mi ji pak na dlouhých osm hodin odnesli a vrátili až po mnoha urgencích.

Byla jsem na jednu stranu šťastná , že jsem porodila zdravé dítě, ale zároveň jsem stále bojovala s podivnými pocity nespokojenosti a pocitem, že jsem porod tak docela nezvládla. Dost brzy po porodu se mi do rukou dostala kniha Hovory s porodní bábou a já s naprostým úžasem četla rozhovor s Ivanou Königmarkovou o těhotenství a porodu a konečně plně pochopila, co bylo při porodu mé dcery špatně.

Druhé dítě jsem zatím neplánovali, ale ono se ve správný čas ohlásila samo, a já naprosto přesně věděla, že to, co se mi dělo u prvního porodu, už za žádnou cenu nepřipustím. K druhému porodu jsem sice šla opět do porodnice, ale už hluboce poznamenaná knihou rozhovorů s Ivanou. Díky ní jsem věděla, co chci a co ne a proč, a byla jsem schopná své představy uhájit i před personálem porodnice (i když dlužno říct, že v odstupu tří let se s novým primářem porodnice stala vstřícnější a přátelštější, než jakou jsem ji zažila při prvním porodu). Druhý porod byl naprosto jiný, byl prostě můj. Já jsem byla ta, kdo ho řídil a vedl, bez všech léků a vnějších zásahů. Já se rozhodla, kdy je správná doba na tlačení, v poloze, která mě i mému miminku právě v ten okamžik vyhovovala. Bylo to jedním slovem úžasné. Potvrdila jsem si, že jsem silná žena, že jsem schopná vlastními silami porodit dítě, vlastně jsem si odžila i ten první ne zcela povedený porod a vyrovnala se s ním. Ke knížce se i teď ráda vracím a vím, že mi moc pomohla. Ivano, moc si Vás vážím a bylo by mi nesmírným potěšením se s Vámi setkat i jindy než jen na stránkách knížky.

Sylva M.