Přidávám reakci mé maminky po přečtení mého porodního příběhu… přeju všem maminkám, aby měly takovou maminku…

Zdeňka Vaňová

…jsem maminka této úžasné ženy… Až dnes jsem si přečetla její příběh… Poplakala jsem si… Byly to slzy dojetí, hluboké úcty a Lásky… Ale také lítosti z toho, že jsem ji také takto nepřivedla a nepřivítala mezi nás na tento svět. Vážím si velice její důvěry v Boha, v jeho Zákony i v sebe samu. Přiznávám se, že když mi poprvé sdělila své rozhodnutí rodit doma, první, co mě ovládlo byl STRACH. Ta nejhorší emoce vyvolaná nedostatkem víry v Boží vůli – v Boží zákony. Strach, který ovládá naši svobodnou vůli – vůli ducha ke správným rozhodnutím. Přiznávám, že jsem dlouho s tímto strachem bojovala. Měla jsem na paměti sílu myšlenek a z toho vyplývající to, že čeho se nejvíce obáváme, to těmito energiemi strachu vlastně přitahujeme. Postupně jsem přeměňovala svůj strach v důvěru. Velice mi opět pomohla slova mé dcery, která zněla přibližně takto : „Maminko, většina lidí hovoří o důvěře v Boha a přitom svou důvěru vkládají více v lékaře“ . Ano, zde Vám chci všem ukázat, jak i naše děti se nám rodičům mohou stát našimi učiteli. Má dcera a její muž se mi stali velkými přáteli a učiteli. A věřím, že já jim také. Přeji všem dívkám i všem maminkám těchto dívek, aby jejich rodičovský vztah postupně a spontánně přerostl z rodičovského vztahu ve vztah přátelský, který bude doprovázen vzájemnou úctou i láskou… a k tomu jen dodám, že věřím i tomu, že k mým učitelům i přátelům se přidá jednoho dne i malý Vojtíšek. Teď si chci ale vychutnat období, kdy budu moci něco předávat já jemu. I když i toto bývá většinou oboustranné. Čtou-li má slova i novopečené babičky, chci se z tohoto příběhu podělit i s nimi. A možná trochu i doplnit tento příběh. Podle dcerou zmíněné knihy Koncept kontinua, kterou jsem si také na její radu přečetla, je velice důležitá fáze v náručí. A Vojtíšek si ji prožil… Tato fáze naplňovala láskou nejen jeho, ale nás všechny. Nezná, co je kočárek. Nikdy nebyl až do své fáze lezení sám… mimo lidský dotyk… Babičky a dědečkové… není nic krásnějšího, než si nosit svého vnoučka v šátku… chůze po lese, kdy ten malý človíček vám spinká přitulen na prsou, cítíte jeho dech… on vaše srdíčko… je to zcela jiné, než když před sebou tlačíte kočárek… jsou zde dotyky, kontakt… cítíte lásku, která mezi vámi proudí, protože vždy, když skloníte hlavu, vidíte a vnímáte tu čistou bytůstku, jak se zcela oddaně k vám tulí… a ty krásné pocity jí ihned předáváte…
Chci zde projevit hlubokou úctu své dceři i jejímu manželovi. Když vidím, kolik času, lásky a trpělivosti věnuje svému Vojtíškovi. Já osobně jsem se s tím nesetkala u nikoho a přiznávám, že ani u sebe. Dnes toho mohu již jen hluboce litovat . Ale vím, že lítostí, sebelítostí ani sebeobviňováním minulost nezměním. Že se člověk nemůže v druhé či v páté třídě obviňovat, že stejné znalosti neměl ve třídě první. Ač jsem si nad vším i poplakala, děkuji za to, že jsem k poznání mohla dojít alespoň nyní. A o co jsem byla nevědomější jako maminka, o to mohu snad být vědomější jako babička. Nikdy není pozdě… Děkuji své dceři za obohacení mého života. Děkuji jí za vše, co jsem se za tu dobu od ní naučila. Děkuji Bohu, že jsem toto směla a smím vědomě prožívat… a děkuji i sama sobě, že jsem toto vše do své duše přijala, nenechala to jen kolem sebe projít …
Přeji všem budoucím maminkách a tatínkům, aby se tak krásně našli, jako tito dva lidé, aby byl jejich vztah naplněn hlubokou láskou, úctou, vzájemnou pomocí jako u těchto dvou… přeji všem dušičkám, chystajícím se na tento svět, aby si našli tak skvělé rodiče, neboť se z nich stanou svobodní a láskou naplněni lidé, kteří sami naplněni láskou budou již lásku přirozeně ze svých srdíček dávat a ne hledat … a všem budoucím babičkám i dědečkům, aby směli s radostí spoluprožívat s rodinami svých dětí tak krásné chvíle, jak smím já se svým manželem…

Soňa Sadílková