Není nad to vědět, kde se právě teď nožičky nalézají v bříšku…
Je poledne. V Praze padá sníh a hojně. Pomalu pozoruji úžasně tvarované vločky. Téměř tiše a pomalu padají. Aspoň pro mne. Jak jsem byla ve stavu vědomí, poté, co jsem zahlédla nápovědu, že do mne skutečně vstoupila duše v podobě černých ptáků, se zobáky směřujících do mého lůna, na cestě nového človíčka.
Můj muž vchází do dveří a sedne si k našemu stolku v restauraci, a zdraví se slovy: „Jsi nějaká krásná…“. Sedíme u okna, pozorujeme padající sníh a muž hledí na můj „tajný“ vzkaz s nápovědou. „Vyhrála jsi,“ říká mi s úsměvem se svýma modrýma očima, jaké bude mít jednou také naše děťátko. A odtud byl už  jen kousek k myšlence, kde našemu človíčku umožníme spatřit první světlo světa. Pojednou k mému muži velká důvěra, klid a přání, aby naše děťátko spatřilo co nejvíce našeho ducha, a to je jen u nás doma.
S  bývalým prvním mužem, který je dnes dobrým otcem našich dvou krásných dětí, jsme přivedli na svět obě naše děti v porodnici v Podolí celkem v pohodě, jak s personálem, tak i díky přítomnosti tlumočníka do znakového jazyka. I když jsem s bývalým mužem neměla tolik důvěry, že bychom zvládli rodit doma, nebo za tím byl spíše nedostatek sebedůvěry či strach z reakcí rodiny, mám na to krásné vzpomínky (u první dcery Jolany – dvakrát se zatlačilo ve stoji a byla venku, u druhého syna Františka sice porod trval déle, jeho hlavička hledala cestičku ven, ale i to se zvládlo –zkušená sestřička si sedla na mé břicho a bylo to ;-). Jen mne několikrát vytočila fronta čekajících maminek ve vydýchané čekárně a nutnost zůstat po porodu na pozorování v porodnici.
A současné dítě – prostě ke mně přišla velká sebedůvěra, asi díky zkušenostem z mých předchozích „hladkých“ porodů. Navíc, jak prosté, nechtělo se mi jezdit do porodnice, a „potřetí“ si konečně zasloužit klidu DOMA, a poprvé s někým, s kým jsem se vůbec nebála. Jenže najdu někoho, kdo bude „chtít“ se mnou rodit doma, když neslyším? Jen tady krátce podotknu, že jsem zvyklá komunikovat i se slyšícími, všichni neslyšící nemusí být zvyklí takto komunikovat, preferují svůj znakový jazyk a velice je respektuji, i já ho ráda moc používám, ale to je již jiná kapitola. Takže otázka zněla, s tlumočníkem nebo bez? A šlo se na A-centrum. Doporučili mi dvě porodní báby. Vybrala jsem Ivanu – že je „zkušenější“a něco jsem o ní četla. Tak a jen jí napsat e-mail. Jaká bude její reakce? Dva týdny. Nic. Bylo jaro. Dítě se mělo narodit v srpnu. Stihneme to? Vezme mne vůbec? Bude mít čas? Zavolala jsem jí pomocí tlumočníka. Ano, ano, napíši vám hned, jakmile se z Anglie vrátím, jsem na Kongresu porodních asistentek. Aha, vzdělává se ;-). A skutečně mi pak za chvílí napsala, hned navrhla termíny a psala mi, že se nemám bát, že prostě zkusíme komunikovat a kdyby ne, tak přes tlumočníka, ale že mne asi vezme, když četla můj popis předchozích „hladkých“ porodů.
Přišel den D s posezením – květnový pátek. Co se na mne bude měřit? Budu jí rozumět? Bude to obvyklá rutina? Co na mne asi ještě uvidí – stejně jako na gynekologii, zjistit potřebná fakta – tlak, krev, můj otok neotok apod. Při prvním setkání mne napadlo – proč si nekoupí nové brýle, když je tak prý „dobrá“? Pak její nenucený úsměv. Předsudky ze mne hned spadly. Rozhovor. Pomalu, ale přirozeně mluvila. Tak můžeme spolu komunikovat – nemusí být se mnou tlumočník! Ne, nevadilo by mi to, ale bylo moc fajn, díky její schopnosti hezky artikulovat, že jsme mohly být samy dvě v tichém pokoji. A  šlo se dál. Takže – musíme si sepsat několik faktů a pak se podíváme na bříško, jo? Na bříško? Jak? Neviděla jsem tady žádné přístroje. No nic. Jemně mne položila na stolek, nabídla mi ruku. Poprvé – předtím jsem se musela nějak sama položit na lůžko. Pak mi začala rukama skrz bříško prohmatávat tělíčko miminka a začala popisovat, kde jsou jeho zádíčka, jeho hlavička, dokonce nožičky… úžas mne v tom momentě přivedl ke stavu, že jsem těhotná s velkým T s Bytostí! Cítila jsem HO,  vědouc, kde a jak leží… Ohromná radost, nemusím nic poslouchat, jestli žije nebo ne. Stačí cítit dotyky rukou báby a skrze ně i jsem i já věděla, kde leží. Prostě dvě ženy pozorují maličkého, ještě nenarozeného. Spoluúčast. Krása. Kde dnes u gynekologa najdeš spoluúčast: Tam je jen JÁ gynekolog – VY další těhotná. Bába zavolala moje starší děti: Pojďte také, děti. A děti se mnou sdílely také tak a doma se pokračovalo –  s maličkým si mohly pohmatu hrát :-). Můj muž občas také, ale cítil, že prohmatávání je více věc žen, a asi ano – tak mi spíše hladil bříško a mluvil k němu. Při této a dalších prohlídkách bába také vytahovala malý přístroj na poslech srdíčka, pro jistotu ;-).
Na každé další setkání jsem se těšila – žádná fronta, žádné otravné obličeje těhulek, prostě rovnou k ní a chvíle popovídání. Často mi říkávala nenuceně: Povídejte si s ním, kdy asi chcete rodit (procházela jsem rozvodem iniciovaným z mé strany, tím pádem ne zrovna přívětivé okolí, svatbou, termín porodu byl cca 3 týdny po svatbě), a to nejdůležitější: TĚŠIT SE a radovat se s dětmi. Ta slova byla pro mne jako balzám na duši. Kde bych tohle u gynekologa našla? Sic nebyla psycholožkou, ale nejdůležitější bylo, že jsem se cítila Těhotná, Ženou, která ví, co má dělat, a že děti mne mají rády takovou, jaká jsem a jakou mne Ivana rovněž brala.
Když mi děti odjely k prarodičům, bylo mi po nich docela smutno, tak jsem s maličkým hodně mluvila, že se na něho těšíme, a prosila jej, aby se narodil trošinku dříve, abych nemusela čekat dlouho bez starších dětí. Něco mne volalo, asi maličké mi říkalo, abych si vyrazila na výlet, jen ke sv. Janu pod Skalkou u Prahy. Dobře, domluvila jsem se s kamarádkou. Bylo to krásné. Neustále jsem se modlila s maličkým. Bylo to 4. srpna. Obraz vyhlídky ze sv. Jana mne těšil i po návratu do města, kde jsem se sešla se svým mužem a jeho otcem a šli jsme na večeři. Pak se loučíme s tatínkem na zastávce tramvaje, náhle cítím, jak ze mne odtéká příjemně teplá plodová voda. A já na muže: Voda, voda… teče ze mne. SMS bábě. Mám psát i tlumočníkovi? Nějak se mně nechce – stačí jen bába, viď. Naštěstí auto je kousek na Smícháči, igelit pod sebe a DOMŮ.
Bába přijela – prohlédla mne. Jen ležte a až přijdou silnější stahy, napište mi SMS. Rázem se vše ztichlo. Muž ve spánku. Ticho a TICHO. Žádné blikající světlo, pobíhající personál, ani tlumočník, který by mi stejně neměl co tlumočit. Zapálit svíčky? Ne, nechci, stačí lampa s červeným stínidlem. JÁ sama Rodící  Žena a Maličké na Cestě. Tak jen pojď, pojď, maminka a tatínek se na Tebe moc těší. Probudit muže? Ne, nechci, chci být jen s Ním. Přicházejí silné stahy – hurá, jen pojď – stah pojď – stah pojď – KLEK na postel – klid kolébka – stah pojď – klid kolébka – stah, jen pojď, můj maličký. Tkáň ze mne leze. Už je to asi tady, tak rychle. Vzbudím muže, SMS Ivaně. Já dál na kleku, další tkáň, ale žádná krev, jen pár kapek. Pojednou pálení, aaa, už asi hlavička. Skutečně, jak mi pak muž popisoval, že viděl, jak hlavička obrácená dozadu s vážným obličejem a s rukama jak faraón sestupuje dolů. Muž mne nadzvednul a Jonášík se jemně položil na postel. Vtom se rozlila celou ložnicí jeho vůně…
A já na to: A TO JE VŠECHNO…?
Akorát přijela bába. Usmála se. Vzala jemně Jonáška, důkladně ho prohlédla obvyklým postupem sestřiček v porodnicích, a pak nám ho dala „navždy“ do náruče. Nenápadně mne ošetřila dvěma šitími, placentu uklidila, dala do mrazáku, uklidila okolo naší postele a odjela se slibem, že opět přijede. Skutečně pak přijížděla denně asi týden. My stále s maličkým v náručí a sluníčko již pomalu vstávalo. Tak 5. srpna se narodil, blesklo mi hlavou – opravdu přišel dříve o 10 dnů, jak jsem si přála a byla jsem nesmírně šťastna. A jeho druhým jménem je: Ten, který přichází rychle.
A tento POKOJ trval tak dva tři dny, vůně stále zůstávala. A naše postel – která prožila s námi první chvíle, naše první milování, i první bolesti a nyní nový vtisk PORODu. Dodnes Jonášík nejraději a nejdéle spí v naší posteli, i když má vlastní postýlku.
Děkuji Ti, Ivano, za důvěru v nás, i když jsme neslyšící pár, a že jsi v nás viděla lidi s vlastními myšlenkami.