Přesně tato slova, která jsem slyšela během přednášky při týdnu respektu k porodu od Ivany Königsmarkové, se mi vybavila při mém porodu.
Do té doby porod probíhal normálně, někdy po desáté večer mi praskla voda, nejdříve slabé kontrakce postupně zesilovaly a zpravidelňovaly se. Byla jsem celkem v klidu, bolest šla zvládat úlevovými polohami. Věděla jsem, že nemůžu spěchat, protože musím počkat na ráno, až bude šance sehnat náhradní porodní asistentku. Ta domluvená, ke které jsem pravidelně chodila na konzultace, mi totiž večer, v den termínu porodu, pár hodin předtím, než mi praskla voda, poslala sms, že nepřijde.
Když jsme asi v půl osmé ráno (kontrakce byly už zhruba každé dvě minuty) usoudili, že už není úplně brzo, zavolal můj přítel nejdřív Ivaně, ta ale bohužel zrovna byla u jiného porodu, a pak do porodního domu u Čápa, ale tam nám bylo sděleno, že všichni jsou na konferenci o přirozeném porodu, která se zrovna v tu dobu konala. Sice nerada, ale nevidíce jinou možnost, jsem souhlasila s alternativním plánem, a to převozem do Neratovic, které jsme měli zvolené jako možnost, kdyby nastaly komplikace vyžadující lékařský zásah. Auto nemáme, případný převoz měla zajistit původní porodní asistentka.
Zavolali jsme tedy příbuzné, ale bohužel jsem nepočítala s tím, že moje máma zpanikaří, a místo aby mě odvezla tam, kam jsem chtěla, zavolá sanitu. A to byla největší komplikace u mého porodu. Ten se zastavil, kontrakce skoro ustaly. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to bude dobré, že to nějak půjde. Kontrakce se po nějaké době zase objevily, slabší, a po cca 10 minutách, později po 5.
V nemocnici v Krči (bohužel v jedné z těch, kam jsem opravdu nechtěla) jsem musela diktovat stejné údaje, které jsem už předtím nahlásila v sanitě. Pak mě prohlédl doktor a konstatoval, že probíhá porod (jak objevné zjištění).
Pak následovala standardní procedura, hned v jejím počátku jsem byla v lékařských papírech prohlášena za nespolupracující pacientku, protože jsem nesouhlasila s preventivním podáním antibiotik a měla jsem i další výhrady k nemocniční „péči.“ Na základě svého porodního plánu jsem byla nepřímo označena nemocniční porodní asistentkou za hlupáka, protože věřím nesmyslům, které jsem si přečetla někde na internetu a které vůbec nejsou pravda (jednalo se o doporučení světové zdravotnické organizace).
Když jsem se bránila monitoru s tím, že mám zrovna silné stahy, bylo mi vysvětleno, že tohle žádné stahy nejsou, protože ona má tři děti a musí to tudíž vědět líp. Popisovat další události podrobně snad ani nemá smysl, doktor mi vysvětlil, že pokud si nenechám píchnout oxytocin a tlumící léky, tak mě čeká císařský řez, protože se stahy, které mám, normálně neporodím. To, že se (i podle přístroje, na kterém jsem proti své vůli byla připojena) stahy vždycky zmírnily a doba mezi nimi se prodloužila, když do místnosti vstoupil někdo cizí, nebral v úvahu. Porod tedy proběhl řízený lékařsky, nejvíc mi vadila poloha na zádech v polosedě, ještě doma jsem automaticky, tak jak moje tělo chtělo, byla na čtyřech, na kolenou. Další věcí, která mi hodně ztěžovala situaci, byl hlad. Naposled jsem jedla kolem sedmé večer a syn se narodil po páté odpoledne další den, a první jídlo (rohlík s taveným sýrem, tedy kynuté nadýmající pečivo a potravina plná tavicích solí a konzervantů, které jsem se pečlivě vyhýbala celé těhotenství) jsem dostala až po sedmé večer, tedy po 24 hodinách, a to jen ještě proto, že můj přítel, který byl se mnou (nadstandardní pokoj stál 1000 za den, k tomu další 1000 za noc, kdy je na pokoji přítomna další osoba), přesvědčil setru, aby mi něco k jídlu našla. On jedl až další den, kdy ráno bylo otevřeno v nemocničním krámě, na nemocniční jídlo nárok neměl.
Syn byl z prvních dvou hodin po porodu se mnou sotva půl hodiny, pak byl kvůli údajné nízké teplotě umístěn na vyhřívací podložku, což jsme se ale dozvěděli až zpětně, i když předtím jsme byli ujištěni, že nám ho hned po nezbytných vyšetřeních vrátí, a že to bude tak na čtvrt hodiny. Z nemocnice jsme odešli na revers 24 hodin po porodu, o propuštění jsme žádali hned ráno, ale museli jsme počkat na odpolední vizitu.
Celý zážitek porodu byl pro mě velmi traumatizující, o to víc, že jsem si vše plánovala jinak a hlavně proto, že jsem věděla, že to jinak jde. Po porodu bych byla schopna se postarat o sebe i o dítě, kdyby nebylo bolesti nastřižené hráze. Opakovaně jsem prohlašovala, že nástřih nechci, přesto mi ho lékař udělal a po porodu ještě klidně prohlásil, že to bylo preventivní. Šití bolelo víc, než samotný porod. Celkově se jednalo o stav naprostého zoufalství a ponížení, nic podobného už nechci zažít.

Bohužel porodních asistentek je málo, a tak když nastanou komplikace s jednou, často není nikdo, kdo by mohl zaskočit. Držím palce, ať i v naší zemi, 23 let po revoluci, zvítězí právo, a ať ruce, které pomáhají, zase mohou, a nemusí jen nečině ležet složené v klíně.

K.M.M.