Když jsem otěhotněla, začala jsem se u kamarádek, co už mají děti, zajímat o to, jak jim proběhlo těhotenství, jaký měly porod a poporodní péči. Přišlo mi, že jsem na to vlastně děsně sama, ačkoliv mám super manžela, se kterým se dá hodně povídat, ale on těhotenství nikdy nezažil a já toužila mít nějakou spásnou duši. Chtěla jsem poznat někoho, kdo se v tom vyzná, ale nebude na mě dělat ramena, prostě bude úplně normální. A přesně takhle vnímám Ivanu. Potkala jsem ji na předporodních kurzech, kde bylo celkem dost párů, ale ona stejně stíhala být velmi osobní, a to takovým nevlezlým způsobem. Myslím, že zvlášť prvorodičky jsou někdy úzkostné, je to pochopitelné. I já jsem cítila úplně nové tělesné vjemy, se kterými jsem si někdy nevěděla rady. Moje gynekoložka je sice moc fajn paní, ale v podstatě mi na vše řekla, ať to neřeším. Což je mimochodem ta z lepších variant. Mnozí gynekologové se ve vás furt vrtají, straší vás ještě víc, než už sama jste, a nevysvětlí nic, protože sami nevědí (dost často). Ivana sama má dvě dcery, sama zažila i komplikace, navíc pomohla ostatním ženám odrodit nespočet dětí. Těhotným ženám rozumí, umí věci vysvětlit, nepodceňuje je, ale ani nepřeceňuje. Oceňuji, že umí těhotnou ženu kontrolovat jen pohmatem a měří břicho krejčovským metrem. Respektuje soukromí nenarozeného dítěte, nestresuje ho ultrazvukem. Můj syn vždycky v břiše do ultrazvuku kopal, cítila jsem, že mu vadí. Jenže má gynekoložka se jen na pohmat nespolehne a krejčovský metr vůbec nepoužívá.
V průběhu těhotenství jsem se rozhodla pro porod doma, protože jsem cítila, že Ivaně věřím, že je schopna držet hranice, umí zůstat v roli profesionála, ale i přesto být velmi osobní. Nemám ráda, když si hned někdo chce se mnou tykat, hned používá zdrobněliny. To Ivana teda opravdu nedělá, znova musím říct, že ona je prostě úplně normální, nenafoukaná, fajnová ženská.
Začala jsem bohužel rodit 6 týdnů před termínem a Ivana zrovna byla v Africe na kongresu. Syna jsem porodila v Podolí, přirozeně a rychle. Jenže pravidla jsou pravidla, Podolí je obrovské a na nějaké výjimky nebo osobní přístup se tam nehraje. Syna mi dali do inkubátoru, ačkoliv měl Apgar skóre 9, 9, 10. Musela jsem s ním v porodnici zůstat skoro 14 dní, i když byl úplně v pohodě, rozkojený, přibíral. Pravidla jsou pravidla. Nemluvě o tom, že jsme s manželem za nadstandard platili 2100Kč za den a neustále nám tam někdo chodil. Nikdo nedodržoval soukromí, nikdo nepodporoval náš prožitek prvorození. Ivana tohle umí. Přišla na návštěvu hned, jak jsme dorazili domů, prohlídla nás, vyslechla mě. Ivana umí naslouchat. A když jsem jí s pláčem říkala, že byl syn v inkubátoru (já to opravdu těžce nesla), byla nesmírně laskavá a podpůrná. Věřila prostě tomu, že to já a můj syn spolu doženeme.
Ve třetím měsíci věku syna jsem ji volala znovu na návštěvu, protože jsem měla krizi. Přijeli jsme z hor, kde syn špatně spal, a já měla obavy, jestli mu stačí moje mléko. Ivana se mnou strávila hodinu, podívala se, jak kojím, zkontrolovala syna a uklidnila mě (na to je ona specialistka), že je vše v úplném pořádku.
Můj manžel je Dán a v Dánsku se doma rodí úplně normálně. Nikdo z toho nedělá vědu. Jsem přesvědčená, že v porodnicích se chyb udělá dennodenně milión, ale to nikdo neřeší. Po porodní asistentce, která kope za dobrou věc, se svezou hned. Já Ivaně věřím, fandím jí a je mi z duše líto, že tu jsou v Čechách s prominutím takoví idioti, kteří nechápou, že je naším demokratickým právem rodit doma s někým, kdo je fundovaný, ví co dělá a ještě je lidský. Tohle totiž často v porodnicích bohužel chybí.

Ivano, držte se, jste skvělá a hlavně úplně normální.
Leona

P.S. A rozhodně bych neváhala s Vámi doma rodit!