S Ivanou jsem se setkala před několika lety a nebylo to primárně kvůli těhotenství. Tou dobou jsem už 6 let neměla menstruaci… Nutno říci, že menstruaci jsem ztratila během léčení jisté dlouhé nemoci, kdy jsem odmítla lékařský přístup a zvolila přírodní postupy. Léčení probíhalo sice dlouho, ale o to efektivněji a vím, že to byla správná cestra. Nicméně mé tělo asi potřebovalo delší dobu na rekonvalescenci, šetřilo síly a energii a to byl asi také jeden z důvodů, proč se menstruace vytratila. A protože věřím v sílu přirozenosti lidského těla, odmítala jsem jakékoliv medicínské prostředky (hormony) pro nastartování menstruace a snažila se opět o přírodními způsoby – joga, cvičení dle Mojžíšové, správně vyvážená makrobiotika (nikoliv striktní léčivá), sedací bylinné koupele,
meditace, vizualice a pod. Nicméně výsledek se nedostavoval a já se pomalu začínala bát, zda vůbec budu moct mít děti… Partnera mám dlouhodobého, miminko jsme si přáli. Pomalu jsem ale přestávala věřit tomu, že se to „nějak samo“ rozběhne…
O Ivaně jsem věděla z A-centra, kam jsem chodila na jogu a na Cestu ženy. A tak jsem se jí svěřila se svými problémy. Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné fyzické potíže (bolesti, nějaké hmatatelné bulky a intuivně jsem cítila, že jsem zdravá), neměla jsem potřebu  jít na gynekologii – co by mi tam asi tak zjistili… Ivana se mnou vše probrala a pak mi řekla, že určitě by nebylo na škodu, abych trochu přibrala (při výšce 170 cm váha tehdy 54kg), protože pro menzes je potřeba mít v těle dostatek tuku. A také se psychicky zklidnit, zvolnit svoje životní tempo a tak podobně… A dala mi kontakt na jednu gynekoložku, kdybych náhodou se přece jen chtěla nechat vyšetřit….

Čas plynul, dělala jsem vše jako dříve, plus jsem přidala rady od Ivany. Dokonce se mi opravdu podařilo přibrat asi 3kg 🙂 A z mého pohledu – stal se zázrak – jednoho dne se najednou dostavila menstruace! Normálně jsem to radostí oplakala, měla jsem pocit, že jsem konečně zase ŹENA, že se dostavilo to potvrzení, že jsem i zdravá žena, která snad i bude moct otěhotnět a mít dítě…!

Život ale není tak jednoduchý a já potřebovala ještě velkou dávku trpělivosti. Na miminko jsme totiž čekali ještě dlouhé tři roky… Uklidňovala jsem se tím, že tělo se teď potřebuje srovnat, menzes byl velmi nepravidelný, že teď se teprve opravdu čistím a teď se  tělo připravuje na ten další velký krok… Opět jsem cvičila, meditovala, sedací koupele, prostě jsem se snažila tělo podpořit a dát najevo, že už jsem připravená… Ale kdo někdy čekal na miminko tak ví, že tohle čekání bývá útrpné, psychicky bolestivé, občas si popláčete, pak se zase postavíte na nohy a řeknete si, že všechno má svůj čas, abyste za pár dní padla zase do deprese, že se to nikam nevyvíjí… 🙁 Nakonec jsme se s parnerem  domluvili, že tomu necháme volný průběh a když se nám nepodaří počít miminko do našich 36 let, tak si nějaké větší dítě osvojíme nebo adoptujeme…
A opět se stal pro mě zázrak – najednou jsem otěhotněla… 🙂 Byla jsem z toho tak v šoku, že moje první kroky mířily klasicky na gynekologii, protože těm dvěma těhotenským testům, které jsem si udělala doma a byly pozitivní, jsem prostě nevěřila. Nicméně jak má matku jednou v „drápech“ moderní gynekologie, tak ji honí po všech čertech a stále jí bere krev na jakési testy. A když mi pak doktorka řekla, že mi jakési ty testy vyšly tak, že to vypadá na postižení miminka, a že si musím dojít na odběr plodové vody, bylo to, jako by  mě prašila po hlavě. A mě se rozsvítilo! Autorita lékařů je bohužel tak silná, že matky jsou často zlomeny a podstupují věci, které se jim vnitřně totálně příčí. A tak jsem podepsala prohlášení, že odmítám jakékoliv další vyšetření, že si dítě nechám a jsem si  vědoma toho, že se může narodit postižené. Celá ta situace mi přišla naprosto absurdní! Prý jestli chci na svět přivézt postižené dítě?! Ano – pokud je to volba toho dítěte, narodit se postižené…

A vzpomněla jsem si na Ivanu… Objednala se k ní, vylíčila jí, jak mě vyděsila doktorka s postiženým dítětem z nějakého hloupého testu a vůbec jak se mi nelíbí celá ta komunikace s doktory. Od té doby jsem chodila k Ivaně na pravidelné kontroly a ten lidský přístup si  nemohu vynachválit. Vše se vyvíjelo dobře. O porodu doma jsme s Ivanou mluvily, ale byla  to pro mě jen možnost, stejně jako možnost rodit v porodnici. Nechávala jsem si to na poslední dny, jak se bude vše vyvíjet… Proto jsem se i nechala zaregistrovat do porodnice v Neratovicích, o které jsem měla reference, že přístup k matkám je tam velmi lidový,  je to malá porodnice a snaží se respektovat přání matek (např. pokud nechtějí oxytocin, epidural, nástřih hráze apod.). Nevím jestli to byla smůla nebo štěstí, ale ten den, kdy jsem přišla k registraci, na monitor a ultrazvuk, měl službu jistý doktor. Dle ultrazvuku  usoudil, že mám málo plodové vody, miminko se mu zdá nějaké malé a že to vypadá, že je špatně vyživované skrze pupeční šňůru. Odborný název si už raději nepamatuji, ale v podstatě se mi mělo, dle jeho tvrzení, narodit jaksi nedovivinuté dítě… Musím ještě podotknout, že styl, jakým mi to sdělil, byl velmi arogantní, úplně mi vynadal, jak si mohu vůbec dovolit chtít rodit u nich, že  musím do specializované porodnice na tyto případy, tedy Podolí nebo Apolinář, protože tam si s takovými miminy umí poradit! Ale u nich ať na porod zapomenu!
Z porodnice mě manžel odvážel úplně vyřízenou, brečela jsem, byla jsem psychicky úplně vydeptaná. Představa porodu v obřím kolosu porodnice U Apolináře pro mě byla stejná, jako kdybych rodila na nějaké obrovské chirurgii…:-( Ještě ten den jsem zavolala Ivaně a sdělila jí krátce, co mi řekli v Neratovicích. Byla natolik ochotná a asi slyšela po telefonu, jak jsem zničená, že se mnou hned sešla. Ukázala jsem jí fotku z ultrazvuku a znovu jsme to vše probraly. Dle jejího úsudku to ale vůbec nebylo tak špatné, jak tvrdil neratovický doktor. Miminko je prý menší, ale my jsme s mužem oba dva štíhlí, nemá být po kom nějak moc velké. A podle těch rozměrů z ultrazvuku se vyvíjí rovnoměrně, nemá žádné abnormality jako obrovskou hlavu nebo tak něco… Uklidnila mě, že to nevidí vůbec nijak černě.
Na dalších kontrolách u Ivany probíhalo vše normálně. Plodové vody prý už mám méně, ale to může být i tím, že se blíží termín porodu. Termín porodu byl 1.10. Jenže Ivana 5.10. odlétala na více než dva týdny na dovolenou. A  vypadalo to, že se miminko s Ivanou narodit  nestihne a po jejím návratu už by určitě mělo být na světě… Pořád jsem ještě nebyla rozhodnuta, jestli opravdu rodit doma, ale ani jsem nevěděla, do jaké porodnice bych šla, když v Neratovicích mě nechtějí, Vrchlabí je daleko a ty pražské porodnice mi moc friendly nepřipadaly…
Nakonec mě těsně před svojí dovolenou Ivana „předala“ své kolegyni, porodní asistentce Marii Vnoučkové. O Marušce jsem slyšela také od jiných kamarádek, které s ní rodily a důvěřovala jsem Ivaně, že mě svěřuje do dobrých rukou. S Maruškou jsme si také dobře porozuměly a poslední dny před porodem jsem tedy chodila k ní. Ale miminku se na svět nějak nechtělo. Maruška mě nechtěla stresovat, ale řekla mi, že pokud se 14.10. to malé nenarodí, tak už by to potom asi chtělo, abych si zašla někam aspoň na monitor nebo na ultrazvuk, jestli je vše opravdu v pořádku…
A tak jsme s mužem začali doma miminko přemlouvat aby se už narodilo, že je čas, že se něj moc těšíme, že se nemá čeho bát, manžel hrál na didgeridoo a já posílala tomu malému všechny tyto myšlenky. A taky že nechám na něm, kde se chce narodit, ale že ta  správná doba už přišla… A přišlo to 🙂 Vzhledem k tomu, že stále důvěřuji svému tělu a  Ivana mi řekla skvělou věc – že žena ví, jak porodit a miminko ví, jak se narodit, zůstala jsem doma. Porod probíhal velmi dobře, kontrakce se krátily tak nějak přirozeně a já je většinou prožila v kleku nebo ve stoje opřená o kuchyňskou linku. Manžel seděl pod lampou a četl si důležité pasáže z knihy Partner u porodu. A uklidňoval mě, když jsem dostala zimnici – jo, to tady píší, že to je normální, byl na telefonu s Maruškou Vnoučkovou a popisoval jí, v jaké jsem fázi. Když už byly kontrakce po minutě a půl a už jsem ani nemohla mluvit, domluvili se, že je čas, aby přijela. Maruška u nás byla kolem šesté hodiny ranní. Ještě pár kontrakcí se mnou prodýchala a najednou moje tělo vydalo povel a začalo tlačit… Klečela jsem, opřená o mého muže a Maruška chytala miminko. Vše proběhlo rychle, silně, intenzivně, a tak, jak to mělo být. S údivem jsem v rukou držela Davídka. Narodil se 14.10., asi hodinu po příjezdu Marušky. Venku zrovna svítalo…

Tímto děkuji Ivaně za obrovskou podporu ve všech mých životných etapách, kdy jsem se na ni obrátila. Zároveň chci tímto příběhem vyjádřit, jak potřebná je profese porodních asistentek!!!!

P.S.: Davídek se narodil  naprosto zdravý, 3kg, 50cm, žádná vada. Ještě ten den po porodu se na něj přišel podívat pediatr a ten jasně řekl – „normální zdravý kluk“. Neměla jsem žádné zranění, nebylo potřeba nic šít. Placenta se krásně uvolnila asi po 45 minutách po narození miminka. Pupeční šňůru jsme přestřihli až po tom, co byla venku i placenta a pupeční šňůra dotepala…

Veronika L.